Anežka010101 komentáře u knih

Poezie lyrická, poezie proti času, strach proti životu. Kdo se bojí, nežije. Kdo se bojí o někoho, paradoxně může prožívat situace skutečněji a v celé jejich hloubce.
Doprovodem sbírky Tomáše Krále jsou úžasné fotografie Martiny Malsové. Tajemno a "vícesmysly" jsou díky fotografiím povýšeny do vyšších sfér snění; do světa, který má smysl i lásku. Do světa lehkonohých přenádherných hvězd. Zároveň i do světa plného mrtvých dun z písku našich kostí, plného za obzory se táhnoucích propastí nekonečného utrpení.
.........
„Raději strach
kdybys nebyla
zbyl by jen pouhý stesk
Proto je strach tak cenný
stále jsi“ (s.29)
….....
Z každé stránky sbírky ční navzdory Kráse Smrt. Z každého slova vyvěrá velmi křehký Život, navzdory Smrti.
Jako by všechna ta slova se spojila do jediného potoku slz, který už jsme konečně vyplakali. Více slz nezbylo. Teď už jen pozorujeme línou řeku, řeku jejíž hladina je hrubá. V hladině klidně plynoucích slov se odráží všední dny – jako větve tamtoho stromu. „Podívej.“
Nehybný odraz větví, odraz té hladiny v očích pozorovatele nikdy není stejný. Ačkoli se zdá být hladina života nedozírnou; chceme ji mít nedozírnou: nakonec vyhraje čas. Obzor nás pohltí... a koryto řeky možná jednoho dne vyschne, ale v mezerách mezi slovy bude znít kakofonie všech melodií světa. Nakonec melodie přejdou plynule v překvapivě svěží arioso, nesoutěžící s temnou árií Smrti. Láska totiž neumírá. A sebevybroušenější slova nedokáží často popsat ani jeden záhyb naší duše.
….....
„Pijákem odejmu
barvy podzimu
poslední způsob, jak udržet
naživu květy
Nepřiblížím se hmoždíři
v drcení vět
na rozdíl od slov
je nekonečně melodií“ (s.20)
.........
Slova básníka zůstanou v čtenářově mysli dlouho poté, co zavře poslední stránku. Každý nechť vytvoří vlastní melodii.
Fotografie, připomínající grafické listy, umocňují hrubost hladiny i jemnost her světla a temnoty.
Čirá krása.

28.11.2024

Proč číst Velkou nápovědu?

Kvůli sobě samozřejmě, to především. Je čas pozvat paprsky světla konečně do hry. Ta sbírka je jedním z prvních i posledních paprsků. Od roku 2005 do roku 2023 rostla jejich slova, stíny a odlesky pěny dní. Jako duet i duel Adama a Evy.
________________________________________
Atmosféra
Velkolepý formát, příjemně těžký papír. Láska jako píseň. Lež stejně zásadní jako pravda. Svěží vůně nové smrti. Divoké okamžiky zdánlivě stojatých vod, zakleté v krásné fotografie.
Slova jako diamant: vzácná, třpytivá, ostrá. Přesná, přesto zavádějící.
________________________________________

Do králičí nory
Přitom: tajná dovolená může začít, pouze když už jednou provždy necháš všech rozumností.
Když je přemluvíš, aby Ti na velmi drahý, těžký papír vytiskli ryze osobní povolení roztrhat Velkou nápovědu, máš zpola vyhráno. Zakázaná slova už Tě nevyděsí, už před nimi nebudeš nikdy couvat až na kraj bezzvukých slabik.
________________________________________
Cizí?
Cizí jazyk je průhledná, ale svůdná záminka, jak odlákat pozornost od toho, že nic cizího už dávno neexistuje. Nemusíš žít jako všichni ostatní, jako každý druhý, jako každá druhá. Stačí namalovat první obraz pravdy, jako onoho chladného rána.
Pamatuješ? Bylo to v úterý, kdy už listí zahnalo léto na ústup.
________________________________________
Obrazy a fotografie
Nikdo ostatně nemůže být první, protože čas Života začíná druhým obrazem či druhou fotografií. První fotografie existuje dnes už jen jako kopie soumraku toho nádherného dne.
Myšlenky na druhém obrazu jsou vždy duelem, kde oponent zapomněl, s kým a proč nesouhlasí. Život se raduje z vlastních chyb.
„Jak je možné
že po lásce nezbyde vůbec nic?“
(str.19)
________________________________________
První nakonec
Myslím, že je nejvyšší čas otevřít právě tuto knihu. Začíná Větou první, ale nenechejte se zmást. Je to konec jedné, první éry.
Nemůže už nikdy nic být jinak, když:
„Už tisíc let máme všichni stejný sen“
(str.51)

„Zřekl jsem se tečky jako symbolu afektu, nechal myšlenky
prýštit fontánou omračující krásy, slova nemohla být
jinak složená, každý verš vytéká přímo z mého zamrzlého
srdce“
(str.68)

2 18.11.2024

Velmi čtivé, veselé povídky pro chvíle odpočinku. Kdo má rád předchozí dva romány autorky, určitě ať neváhá a přečte si. Její životní nadhled, živelnost, humor nás provází i Drobničkami. Nejvíc mne pobavila povídka Kremrole. O čem pojednává psát nebudu, lepší je si ji přečíst. Kniha byla koncipována tak, aby vyplnila jízdu ve vlaku, čekání u lékaře Myslím, že se autorce podařilo tento skromný záměr mnohonásobně překonat: povídky jsou podařené a rozhodně neslouží jen k přečkání nějakého časového úseku na dlouhé cestě ;-).Naopak,
jsou často velmi inspirující, některé z nich mají i přirozené nadčasové poselství. Tedy i když s ironií nebo lehkým humorem, naoko jen pro zábavu, stvořila autorka opět svěží dílko, které v nás jistě zanechá i pár otázek k sobě samým.

Koho zaujala první kniha autorky, Láska ve špičce italské boty, tomu se o to více bude líbit neméně napínavé pokračování příběhu: Srdce nemá vrásky.
Příběh obou knih je autobiografický a myslím, že nebylo pro autorku snadné, vylíčit zásadní momenty z vlastní cesty za štěstím. Cesta to byla kostrbatá a leckdy plná nejrůznějších překážek.

Hlavní dějová linka (rozvíjí se v první knize) začíná rozvodem a skoncováním se starým způsobem pohodlného, ale polovičatého života úspěšné rozhlasové moderátorky. Brzy po rozvodu cestuje Blanka do slunné Kalábrie, kam už roky toužila jet, protože miluje odjakživa vše italské. Dokonce i italštinu studuje, aby byla podstatě své oblíbené země blíže.
Na dovolené se seznámí s osudovým mužem. Příště už do Kalábrie cestuje za láskou svého života, za Agostinem, který žije se svojí matkou a otcem a sestrou v nádherné, tradiční kalábrijské vesnici. Jejich lásce nebrání rozhodně ani věkový rozdíl 17 let, protože oba představují dva díly téhož srdce.
V první knize se seznámíme s celou řadou postav z obou rodin. Ne každý páru lásku přeje. Problematicky matčin nový život přijímá dospívající dcera Anna. Také Agostinova matka signora Domenica, která zpočátku nezná Blančin pravý věk, natož aby tušila o jejích třech rozvodech, představuje děsivé nebezpečí pro vztah hlavních hrdinů této romance. Jak všechna úskalí zdolají? A je vůbec reálné všechny překážky zvládnout? To si musíte přečíst sami.
Druhý díl nás kromě slunné kalabrijské vesničky Brivadi nedaleko Tropey, s neodolatelnými, jedinečnými útesy nedalekého Capo Vaticano, zavede do kouzelného turistického centra Sesto (Sexten) v oblasti nádherných Dolomit, kde Ago pracuje jako vedoucí v hotelu. I Blanka tam získá práci. Jak se jim daří skloubit náročnou práci s osobním životem, jakou si ti dva plánují budoucnost? Jak reaguje na jejich rozhodnutí širší rodina? To si musíte sami v druhé knize přečíst.

Čekala jsem s napětím, čím mne ještě může autorka překvapit, protože téma se zdá klasické, dokonale romantické a nabízí se, že by se mohlo rychle vyčerpat. Opak je pravdou. V druhé knize, jako by krom nejrůznějších dějových zvratů přibyl ještě další rozměr. Častěji tu promlouvá Agostino, kniha získá tedy i významný střípek mužského postoje. Tím je kniha obohacena o pohled z obou stran. Agostinovy reakce na různé situace, kterými si pár musel projít, jsou pro mne obzvlášť osvěžující. Blanka- Bianca je silnou osobností od počátku první knihy. Větší prostor autorka dala Agostinovi správně. Máme teď přesnější obraz o situaci.
Krom realistického pojetí romantické linky, kde jsem ocenila zejména autentičnost, která je rozhodně velkým plusem knihy, mne bavily části příběhu, kde oba zdolávali nějaké potíže: díky výrazně častějšímu dialogu Blanky s dalšími postavami (ve srovnání k první knize), jsem si mohla lépe představit povahu Agostina, Rózi, Domeniky, Anny i Mirky. Moc se mi také líbilo, že části vět, zvláště ty emocionálně nabitější, byly napsány v italštině. To bylo hodně osvěžující.
Užívala jsem si vykreslení tradiční italské kalabrijské rodiny, nebo třeba rozdíly mezi ženským a mužským vnímáním, rozdíly mezi kulturami.
Zaujaly mne i popisy vánočních tradic. Nezklamala rozhodně „exkurze“ do světa světově proslulé italské kuchyně, alespoň takto na papíře. Při čtení popisů jídel v restauracích nebo při čtení receptů za kapitolami jsem často měla chuť si něco ihned uvařit, upéct. Láska rozhodně prochází žaludkem a v Itálii to platí dvojnásob.
Celkově na mne kniha působí někdy jako svěží vánek, někdy jako tornádo pocitů, vrstvených tak, jak je přivál čas. Každá z těch vrstev je nádherným, autentickým obrazem rostoucí lásky.
„Cítím se tady svobodná!“ To si uvědomuje Blanka, když si chce pojmenovat, co ji tak táhne k moři, do Kalábrie, na venkov, na místo opředené legendami řeckými, římskými i nejstarodávnějšími místními. A to je také jedno z poselství jejích knih: srdce opravdu nemá vrásky, na lásku nikdy nejsme staří. Láska opravuje srdce a vrací nám svobodu. Ano, ta pravá láska je jako kouzlo, které vrací smysl celému životu. I když z cesty sejdeme, na cestu za svobodou a láskou se můžeme vrátit. Kdy to bude, záleží jen na nás ;-).

5 21.05.2024

"V útrobách štiky titěrné
Kámen ve tmě nezměrné
Ať skončí navždy zakletý"
..žít v příběhu, kde i lásku lze kouzlem odvolat, kde si nejste jisti tím, zda náhodou vaše matka není čarodějka a proč zrovna ona...to je hodně zajímavé.

Autorka se pohybuje mezi žánry jako ryba ve vodě- líbí se mi to tajemno, detektivní zápletka i ta milostná stránka příběhu.
Spousty vrstev a svérázný jazyk jsou spolehlivým nástrojem, jak naťuknout lidský život ze všech stran.
Trochu mi vadilo, že všechny postavy mluví stejně- stejné výrazy. Vadilo mi to jen maličko, ale pokud matka a dcera mají stejný slovník, chtěla bych je znát. Myslím, že každá generace mluví maličko jinak: jiné výrazy, jiný proud slov. Ale třeba se pletu.

Zato příběh je opravdu famózní, valí se na čtenáře a místy překvapí. Já nečtu z principu anotace, takže jsem byla několikrát opravdu překvapena.
Líbí se mi realistická linka beznaděje dnešního světa i semínko naděje, které nakonec přeci jen vyklíčí.
Není překvapení, že vyklíčí, spíše jak.
Velmi uvěřitelný příběh, ačkoli se odehrává ve vybájeném světě.
(Stylem psaní mi připomněla autorka skvělou knihu Paměť mojí babičce Petry Hůlové. I když srovnávat dvě autorky je podle mne drzost, ale nějak mi to opravdu vyplynulo, že je to takový Petřin styl...rebelující psaní...-si tomu v duchu říkám. Takový ten naoko nezúčastněný tón mladé generace. Ale příběh a hlas autorky s krásným jménem: Juhani je originální, líbí se mi.)
Téma bylo trochu jako od Richarda Brautigana- trochu mi připomnělo svět v Melounovém cukru: revolta proti současnému životnímu stylu většiny lidí. Jen Juhani má samozřejmě aktuálnější hlas.
Nedoporučuji číst naráz, nevychutnali byste si všechny vrstvy.

5 24.03.2024

„Tak a teď prostě začnu žít.“ Říkáte si někdy tuto větu?
Sbíráte odvahu a hledáte někoho, něco, co Vám pomůže se rozhodnout a změnit to, co už déle nechcete snášet?
Milujete taky italské jídlo jako já?
Láká Vás cestovat a zapomenout na všední kolotoč?
Toužíte se zasnít nad opravdovou láskou?
Říkáte si, jak jen ostatní lidé zvládají své pubertální děti?
Možná jste odrostlé dítě, kterému se naprosto a úplně totálně pomátli rodiče?
Nebo jen prostě přišel čas, kdy si chcete dopřát příběh, plný nástrah života, lásky a bláznivého dobrodružství?
Tak pokud jste alespoň jednou odpověděli „ano“, tak držíte v rukou tu nejsprávnější knihu.

Jde myslím o klasickou, ikonickou love story. A to je bez debat.
Jde o autobiografický milostný příběh. Se vším všudy. A to chce odvahu. To je mi sympatické.

Je určitě mnoho rodičů, kteří si začnou užívat se svým celoživotním partnerem, sotva děti dospějí, ale je nás jistě i pár, co jsme se napoprvé (nebo i napodruhé) úplně netrefili. Zde máme skvělý příklad, jak nezevlovat, nefňukat nad sebou, ale skočit do života konečně rovnýma nohama. A to i v případě, že dvě starší děti už dospěly, ale nejmladší dcera je zrovna v pubertě a tu novou matčinu euforii poněkud bojkotuje.
Co mi kniha dala?
Našla jsem tu především jasnou výzvu. Dosti adresnou i hlasitou. Věřím, že svou moc příběh ukrývá někde za všemi písmenky zejména proto, že je dokonale upřímný a neotřele přímý. Blanka prostě míří přesně. Do srdce. Nesrabí se se slovíčky. Je zřejmé, že má vypravěčský dar a umí ho i naprosto přirozeně použít.

Počítám, že tu knihu většina čtenářů přečte nakonec na jeden zátah jako já. Děj mne pohltil a vyplivnul na konci: přesně, jak to mám ráda.
Po dočtení mi dlouho znělo v uších to, co se mi na břehu Zátoky Bohů (Costa degli Dei), kde jsem Blanku vlastně celou dobu napjatě pozorovala a fandila jí, co se mi vracelo jako bumerang:
je-li člověk k sobě sám upřímný, nespokojí se s polovičatým způsobem existence.

Trochu emocionální smršť, spoustu slz, trochu pohádka, hodně smíchu; hromada laskavého humoru. Blanka-Bianca, tajemná Siréna, zachytila mistrně a velmi přirozeně hodně situací, které jsou mi povědomé, ale sama bych je takhle upřímně rozhodně popsat nedokázala, ani nejlepší své přítelkyni.
Mě odrovnala nejvíce prostě ta spousta jistoty, nacpaná mezi řádky, té jistoty, že i za hodně tmavým mrakem se vždy schovává slunce. A basta.
Ta samozřejmá naděje, že úplně kdykoli lze začít znovu: a to v podstatě se vším. Blanka je inspirací všem méně statečným, které/ kteří váhají začít znovu.
Seknout s nefunkčním manželstvím, riskovat, že zbytek života stráví člověk sám. Přenést se přes to, co tomu řeknou lidi, postavit pubertální dítko před hotovou věc a riskovat, že léta přirozeně budovaný vztah s ním se navždy pokazí...Vydat se konečně tam, kam nás srdce táhne. Dovolit si novou lásku. Nezaleknout se nové tchyně. A taky: dělat všechny ty věci, na které nebyl čas. Kdo z nás má tu odvahu?
Popravdě málokdo. Nastávají konečně časy, kdy je třeba jít naproti štěstí. Štěstí není žádné podivné koření. Je to stav, který si můžeme sami krůček za krůčkem vybudovat a lapit ho za jedno křído – tak trochu- do sítě utkané z takzvaně obyčejných dnů.

Napsala jsem o té knize spoustu slov, jak teď vidím. Nedaří se mi se vymáčknout ze sebe to, co by bylo záhodno ještě o knize říci na prvním místě.
Protože nemám moc ráda spoilery, snažím se přeskočit napínavá místa v příběhu. A také proto jsem vám asi moc o srdci knihy neřekla. Rozhodně jsem se ani nepřiblížila pocitu, který jsem měla po dočtení.
Ale díky Blančině knize ve mně znovu vyklíčila ta myšlenka. Myšlenka, že opravdu všichni máme právo dospět ve svém životě do bodu, kdy budeme moci spokojeně říci: „Všechno, co je opravdu důležité, už mám.“
Těším se moc na další autorčinu knihu.

8 21.03.2024

Napoleon z Nothinghillu je kniha, která je lepší než všechny bible a svaté knihy světa. Je úžasná.

2 21.11.2023

Krásná kniha.Pro všechny věkové kategorie.Přečetli jsme ji s dětmi asi čtyřikrát zatím.Annu bychom rádi pribrali do naší velké rodiny.

10 19.10.2023

(SPOILER) Suzanne Simardová
Hledání mateřského stromu

Kniha v knize a les v srdci. Tak mi kniha přijde: jako pocta životu v lesích, v přírodě.
Kniha překvapivě není určena výhradně těm, kdo vyhledávají knihy o přírodě. Jde o mnohovrstevnatý autobiografický román protkaný literaturou odbornější, faktickou, jde také o strhující manifest života. Život se v díle ozývá, klepe nám na rameno. Ačkoli to asi autorka neměla v plánu, na konci knihy si čtenář prostě musí uvolnit sevřené pěsti a vytřepat chmury z hlavy, nejlépe pěknou svižnou procházkou. Držela jsem jí pěsti celou tu dobu. A po dvojím dočtení a průběžném poslechu přikoupené audioknihy, se i já zamýšlím, jak zachránit les u nás za chalupou. Jak my hospodaříme s lesy? Co děti našich dětí, budou moci taky běhat po lese jako já?
Jakmile jsem dočetla zatím kompletní dílo Petera Wohllebena a Propletený život Merlina Sheldrakea a řadu knih Jane Goodallové nemohla jsem minout knihu Suzanne Simardové bez povšimnutí. Jsem ráda, že jsem knihu našla a postupně se do ní začetla. Setkání se světem autorky mi vnuklo řadu myšlenek a nápadů k dalšímu studiu.
Všem výše zmíněným autorům je společná jedna věc: to, o čem se v jejich knihách dočteme, to je jejich životním posláním. Proto jejich knihy dobře fungují. Přesně to je i náplní a kouzlem této knihy. Je to kniha velmi rozsáhlá a obsahuje mnoho popisů vědeckých bádání, zachycuje významnou část Suzanne od dob studií (s nějakými krásnými probleskujícími odkazy i na dětství prožité v lesích Britské Kolumbie. Její rodný dům ve městě Nelson, ale i domy obou jejích babiček a dědů se nachází právě v kraji nejkrásnějších lesů na světě.). V jejím rodu se to hemží jak opravdovými dřevorubci, tak velmi skutečnými kovboji. Každý člen v rodině je lyžařem, hospodářem, horalem: autonomní a životaschopnou jednotkou. I její bratr Kelly je (byl) dřevorubec. Britská Kolumbie má krásné latinské motto: Splendor sine occasu (Nádhera bez konce). A dokumentem této nesmírné krásy je také tato kniha.

Ať už vás ekologie děsí nebo naopak zajímá, jakmile se do knihy začtete, rozhodně ji neodložíte. Nejde jen o další knihu na ekologické téma, nejde jen o popularizaci vědeckých poznání nebo o zmapování boje kanadské lesní ekoložky a bioložky s větrnými mlýny politiky lesní zprávy. Je to hlavně příběh silné a hlavně velmi, velmi odvážné ženy.

Krom detailního popisu vývoje jejích bádání na poli wood wide web (lesní internet), který se zaměřuje na to, jak spolu celý lesní (potažmo přírodní) ekosystém spolupracuje, můžeme sledovat také její úžasný osobní vývoj jako laborantky, vědkyně, badatelky, dívky, studentky, dospělé ženy, milenky, matky dvou dcer, dcery svojí vlastní tvrdohlavé matky, manželky, pacientky a také bojovnice s těžkou chorobou, přítelkyně a hlavně Suzanne. Té Suzanne, co si něco usmyslí, načrtne si cestu, udělá si plán a jde za svým cíle Té Suzanne, kterou prostě musím obdivovat. I přes její chyby, naivitu a určitou váhavost na počátku její cesty vědkyně. Naopak-díky těmto „slabinám“ jsem si ji zamilovala ještě více, neboť ji to činí více smrtelnicí, která všem posílá jasnou zprávu o tom, že když ona dokázala tolikrát vstát, dokážeme to rozhodně i my.
Díky podpoře své rodiny a přátel, díky plamenu v srdci a touze zachránit svůj les, svoje douglasky i borovice pokroucené a úžasné břízy i olše. Překoná mnoho překážek a prosadí svůj zpočátku slabý ženský hlas v tehdy ryze mužském oboru. Dokázala (např. ještě v roce 1996! - tedy nedávno) bojovat proti plošnému postřiku stromů herbicidy. Ačkoli riskovala, že ztratí hlas vědkyně, že nezíská další granty na svůj výzkum, nevzdala se. Jak její hlas postupně sílil, získávala odvahu a méně se trápila urážkami a prohrami. Nenechala se odradit.

„Začala jsem tedy podnikat výzkumné výpravy, abych zjistila, kde jsme se tak šeredně spletli, a abych rozlouskla záhadu, proč se krajina sama zahojí, když jí k tomu dáme prostor jak jsem viděla v případě vlastních předků, kteří káceli lehčí rukou. Bylo zvláštní, téměř strašidelné, jak se má práce prolínala s mým osobním životem a splývala s ním tak důvěrně jako prvky ekosystému, které jsem zkoumala.“

6 17.10.2023

Skvělý příběh pro děti i dospělé.Ještě snad i silnější příběh než v první, rovněž skvělé, knize o bábě Bedle. Hezký jazyk..poetický i zábavný...ale nekomplikovaný...čte se dobře I maličkým Přesně takové knihy mám moc ráda; překvapující na každé straně. Jde také o cestu malé Ari, na které se dívenka sama musí vyrovnat s utrpením a mnoha emocemi...úžasné, přečetli jsme třikrát. Moc se nám.libila. ( čteme takto já a mojí synove a kamarádka od sousedů 5, 8 a 10let: moc fajn je, že zaujme maličké i větší!!).A ty nádherné ilustrace! Pecka.
.

1 16.10.2023

Krásný, prostý příběh. Inspirativní. Není to úplně typ knihy, která by mne vtáhnula od začátku do konce. Je tak nějak vhodné si ji přečíst naráz, bez rušení vnějšími vlivy. To se mi poprvé nepodařilo. Napodruhé už jsem ji přečetla úplně naráz a v klidu. Ohromilo mě při druhém čtení poselství, které je mimořádně silné: vytrvalosti se lze naučit, dokáže to kdokoli. Stačí se odhodlat začít. Teď. Každý může přispět ke kráse krajiny, ve které žije. Každý může být Stvořitelem. Čtete-li knihu v klidu a pohodě, vyvolá Vám před očima dokonalý obraz. Četlo se vlastně lehce: jako by člověk pozoroval malíře a jeho tahy štětcem.

Moje milovaná kniha...už to téma a ta jeho spontaneita zabalená do perfektního hávu slov. Oslavující život, burcující i konejšivá: je tam vše. Kvůli němu a jeho věčnému přepisování vlastní tvorby stojí za to se naučit anglicky.

4 28.09.2023

Jen málokdo mne umí tolik rozesmát a pobavit.G.Durrell je výjimečný vypravěč a člověk: přala bych si moc, aby byl mým strýcem.Prostě jeho historky jsou úplně jedinečné. Byl to jeden z nejlepších autoru svého žánru. A před 29 lety jsem na něj narazila náhodou.Všechny jeho knihy jsou mantrou lásky k přírodě.Zároveň ve všech jeho dobrodružstvích nesledujeme jen přírodu a domorodce. Umí baječně vykreslit právě povahy nás, "civilizovanych" Evropanů. Opět jsem se skvěle bavila ..u obou knih.

4 16.08.2023

Přečtěte si ji.Dokáže úplně snadno rozpustit temnotu a strach. Při četbě jako bych kráčela krásnou lesni stezkou. Zaplavil me skutecny pocit klidu. Zajímavé. Nikdy předtim jsem takovy prijemný klid v srdci nemela. Neda se asi dobře popsat zážitek z její četby.Je třeba ji číst, takovou, jaká je.

3 16.08.2023

Můj syn má ten komiks moc rad. Mně by vadilo střídání fontů a zpřeházená posloupnost dialogů. Dětem to ale zřejmě nevadí. Příběh je vtipný i napínavý.Pekonate-li nástrahy s poněkud nepovedenou posloupnosti a návaznosti, bude se líbit i vám, rodičům. Komiksy nemám ráda, ale tento mě skutečně bavil

3 31.05.2023

Kniha s jasným příběhem a nespolehlivým vypravěčem mi učarovala. Přebujelá dějová linka se zdánlivě roztříštěným pohledem do mnoha srdcí proradných a pokryteckých na jedné straně a do duší milujícich a trpících na straně druhé vykresluje nesnadnou cestu k srdci milované osoby a trnitou stezku do srdce vlastního. Čte se poměrně dost obtížně, avšak obraz poskládaný ze střepů i z poměrně matoucích výpovědí nakonec čtenáři poskytne překvapivě ostrý dojem utrpení, marnosti, ale nakonec i lásky samé.

4 30.04.2023

Zeyer je jedním z nejpozoruhodnějších básníků v próze. Jako jsou Němci hrdí na Goetha, měli by být Češi právem hrdí na Zeyera.

Kniha se mi četla dobře a mohu všem doporučit.

Už jen pro vnitřní spor Jana s církví a jeho lásku k Ježíši, pro jeho pocity vyděděnosti z jakékoli společnosti, pro vnitřní rozpor hrdiny, jenž bloumá mezi sny a realitou, řadím autora mezi pravé mistry literatury.

Někoho možná odradí archaický jazyk a styl. Ten já ovšem zbožňuji, v tomto ohledu jsem nekritická, uznávám. Styl je dle mě adekvátním obrazem doby.

Archetypy femme fatale (Pelagie) a čistého, obětujícího se anděla v podobě Cateriny tvoří prostě úžasný ( také milostný náboj děje knihy). Caterina bývá srovnávána s Dantovou Beatricí. To srovnání je příhodné.

Popis lokalit: Praha, Řím, Pošumaví i fiktivní Havranice jsou skvělé: Zeyer hodně cestoval a dokonale své zážitky v knize zúročil.

Je mnoho důvodů, proč si knihu přečíst.

4 26.04.2023

Temné, ale jemné. "..věrná hlava Medusy." Nečte se snadno, ale stojí rozhodně za přečtení. Mistrovství Bergmana spočívá v tom, že se narodil spisovatelem. Umí dokonale popsat dno duše. Myslím, že vlastně nejlépe ze všech autorů, co znám. Přečtěte si to, už jen proto, že dobrá povídka je vždy silný impuls pro čtenáře: nedovolí nám nezamyslet se nad sebou. Povídka mi vždy přišla vůči románu jako prvotní zamilovanost k nesmrtelné lásce. Je sice obvykle méně trvalá a hrozí jí rozprášení v čase, zatímco dobrý román věky přetrvá; ale pokud je povídka dobrá, překoná toto úskalí, je tak silným impulsem jako pověstný blesk z čistého nebe. A tak Bergman právě píše:

6 21.04.2023

Tak obecně nerada čtu navodné knihy, rady a knihy, kdy si autor mysli, že zna problém dokonale. Ale už po pár stranách mi došlo, že Machiavelli musel vynikat ve své době jak intelektem, tak úsudkem. Moc se mi líbilo, jak přimo pojmenována dané situace pravými jmény, to už se dnes moc nevidí.Dnesni hraná hyperkorektnost by mu asi svazala ruce. Je to velmi nadčasové, svěží dílko a s úvahami i po 500letech platnými.Obdivuhodné.Myslim, že autor nebyl.nekritický nebo samolibý ( jak.mnozi jeho soucasnici o nem psali, naopak, byl upřímný.Uprimnost se trestá v každé době;-))

9 21.04.2023

"Poslední tři písmena otevírají vždy dveře." neznámý hráč Minecraftu
Přesně tato poznámka, kterou jsem někde zaslechnula, mi připomněla jednu dokonalou báseň, která mě kdysi v některém dubnu utkvěla v hlavě (dostupná na webu autora www.tomas-kral-tvorba.cz)

Jakou radost jsem měla, když jsem zjistila, že už je jich celá sbírka. Přečtěte si ji, ze všech stran. Anotace možná navádí k jakýmsi postupům, jak tyto básně vnímat. Radí čtenáři kudy a kam. Blbost. Dívejte se zpříma a po svém, jak jste zvyklí.

Obzvlášť, když bezesporu všechny básně, které tato pozoruhodná sbírka obsahuje, jsou vystavěny z vůní, chutí, barev, peříček, snů, vzpomínek na vzpomínky a hlavně z krve, masa a kostí; obzvlášť tehdy je nutné číst básně, ne řeč o básni. I můj komentář je irrelevantní: zachycuje jen velmi zhruba moji náladu z knihy.

Znáte ten pocit, když ráno v sobotu vstanete a najednou máte chuť celý den všechno dělat jinak, než obvykle? Jít jinou cestou ráno pro rohlíky, usmát se na všechny, které po cestě potkáte a pozorovat stromy a mraky? Loudat se. Připomenout si svoji první lásku, představit si ji teď, co asi dělá? Poslat dopis svojí tetě, kterou jste měl tak rád, ale už za ní vlastně vůbec nejezdíte. Uspořádat piknik pro dva v lese. Cokoli. Přesně takové nápady ve mně tato sbírka vyvolala ( a piknik s mojí tetou doopravdy proběhl a trochu jsem nastydla: ale byl skvělý.).

Nevím, čím to přesně je.
I to mě baví.

Zamilované básně v knize jsou maskovány monstrózními mušelínovými závěsy, hvězdným prachem a ...a nějakými tajnými ingrediencemi- uvidíte sami: jsou intimní, krásné, neopakovatelné, dechberoucí, ach tolik dechberoucí.. nebo...no ano: dojemné.

Básně o literatuře, o životě a údělu básníka jsou vtipné a kritické zároveň: bavila jsem se skvěle.

Utrpení nepopsatelnosti krásy života....lapeno, rozsekáno na kousky, poskládáno a vystaveno v naději, že náhodný přihlížející pomůže dobrat se východu ve světě, kde "všechny dveře vedou jen dovnitř."

"Pozorovat tě, nic víc
Pleješ záhony
s tak samozřejmou zručností
Jako jsi plela můj život
od všeho nicotného

Je to stejný princip
jako když si vymysleli boha
a rozdělili nic na dny
Pletí je přesně to, co bohové dělají
s lidmi

Nemohu si vzpomenout
zda jsi stvořila ty mne
či já tebe" (str.25)



"Město mne pozoruje
Myslí, že jej nevidím, protože je všude okolo

Proto píšu

Prozatím nic nenasvědčuje tomu
že by město umělo číst." ( str.49)

1 20.04.2023