Apo73 komentáře u knih

Mám rád autobiografické texty. Zvlášť, když je to od někoho, kdo přesáhl máš český kotlík a má dokonce jakousi globální životní zkušenost. U paní Albright toto všechno je. Vzpomíná na to, co se dělo, než se stala ministryní zahraničních věcí, je to detailní a velmi cenný vhled do situace kolem československé emigrace v Londýně, do zákulisí českého vysílání BBC za 2. světové války. Je to plné různých úvah - a také pro českého čtenáře trochu zbytečných souvislostí, je vidět, že je to psáno pro Američany. Ale za to bych se nehněval. Považuji text za solidní biografickou knihu, která jistě trpí mnohými nepřesnostmi danými pamětí, ale vnímám i díky této knize paní Madeleine jako výraznou osobnost. Nehodnotím její politickou dráhu a její politická rozhodnutí v Clintonově administrativě. Je to člověk, na kterého bychom jako Češi měli být hrdi. Taky doporučuji audioknihu, kterou skvěle načetla Dana Syslová.

7 01.09.2021

Přiznám se, že jsem tuto knihu právě doposlouchal jako čtení na pokračování na Vltavě. Čte Michal Bumbálek, vynikající herec, který podobně skvěle načetl i Vonnegutovu Matku noc (doporučuju!). Na textu je fascinující, že se vlastně vůbec nic nestane, přitom je to podrobná, až krutá anatomie života na ulici, a to ještě s rozdíly mezi Paříží a Londýnem. Díky tomu je možné se alespoň vzdáleně přiblížit pocitů nebo myšlení lidí, kteří skutečně nemají peníze a tedy mívají i hlad, jejich zacyklení, jejich úplně jiným hodnotám, vztahům, vizím, snům apod. Ta podrobnost je až děsivá, o to ale intenzivnější. Co to znamená ocitnout se na dně, na hraně vlastní důstojnosti? Výborně!

7 31.08.2021

Jedna z nejlepších knih, jaké byly kdy napsány. Zezačátku jsem myslel, že to nedám, protože těch postav je tam strašně moc, teď všechny mají to "otčestvo", takže ta orientace je nejdřív složitá. Ale pak vyvstane ta hloubka Ruska v celé šíři, ty výšky a propady. Ta mentalita, propletené vztahy mezi společenskými vrstvami, život ve městě, na vesnici, mezi honorací i ve vyhnanství. Prudký cit, kterému je člověk obětovat všechno. Má to takový tah, že mě to uvláčelo k slzám. Světová literatura, a to ve všech parametrech. Uf. (Vůbec nerozumím tomu, jak se to mohlo někdy nafilmovat a ještě k tomu jak Omar Sharif může být Živago, to je podle mě úplně typově mimo...)

7 29.08.2021

Tuto knihu jsem si přečetl na základě výše zmíněného chvalozpěvu od Witika. Dovolím se přidat do dvojhlasu, byť s trochu molovou tóninou.
Ano, je neuvěřitelné, že zatím bylo tak málo reakcí (nejen tady, ale i ve veřejném prostoru) na takto komplexní knihu, která je i přes svoji mnohostrannost i mnohostránkovost "pouhým" úvodem do problematiky. Vedle všech popových šarlatánů, jako je pan Harari, je tu kniha, která to myslí vážně. S námi. S lidstvem. S čověkem. S vědou. Se všemi vědami. S antropocénem.
Kniha je skutečným mixem a zároveň průsečíkem možných pohledů na současnou společnost, od geologického podloží, přes zpěv ptáků až po ozonové díry, a to vše v neodmyslitelném propojení s člověkem. Jména nejsou jen vědecké kapacity z přírodních věd, ale také filozofie nebo antropologie (mimochodem P. Pokorný kromě toho, že je vědec, je také vynikajiící fotograf) a knihu je možné číst po kouskách i jako celek. Je dobře vystavěna, dokáže balancovat i na hranicích žánrů (např. závěrečné sci-fi příspěvky od vědců). Je skvěle graficky vypravena. Je to zážitek.
Bohužel i negativní. Na jedné straně oceňuji, jak se autoři drží striktně stranou - nealarmují, jen konstatují. Neprosazují každý svou vědu, snaží se vnímat nejenom svět, ale i vědu jako takovou holisticky. Podle nich samotných se vlastně hranice věd začínají rozplývat a nakonec v době antropocénu už to bude vždy věda o člověku, i když bude např. o geologii. To považuji za správné. Je čas dojít zpět k renesanční polyglocii, jakkoliv to jeden člověk už není schopen pojmout. Věda musí přestat být zahleděna do sebe a musí se kolem sebe začít rozhlížet. Tady se vědci konečně začínají rozhlížet. Negativní pocit mám z faktu, že antropocén se stává naprosto neuchopitelným pojmem, přítomní autoři a koncepce knihy to podporují a celý svazek svědčí o tom, že jsme se ještě nevymanili z post-postmodeního světa - kdy je možné všechno a je možné se na všechno dívat různě, ze všech stran a nebo taky ne. Antropocén je období, ale taky etapa, ale také pohled na svět, a filozofický přístup, a umělecký objekt a prostředek, je to všechno, na co si kdo vzpomene. To povede jen k tomu, že se skutečně velmi brzo vyprázdní, odbude si svoji popularitu a stane se nesnesitelným. A je to velká škoda. (Podobnou výtku jsem měl u literárněvědných Dějin nové moderny I.). Je třeba vnímat hodnoty a na nich trvat. Je třeba, milá postmoderní vědo, se nebát kanonizovat. Věda se bojí pozitivistického přístupu, který v nějakém módním poblouznění považuje za překonaný, a tak je všechno, jenom ne to, co má být. Zde je ona molová tónina, o které píši na začátku. Abychom se ani zde, v obavě o pojmenování problému a jeho řešení, nestali hyperkorektními kastráty.
Tedy dovolte, abych zakřičel do světa - Antropocén je geologická etapa (začínající na konci 18. století nebo v polovině 20. století), která jasně říká, jakou roli si "vydobyl" člověk na zeměkouli, a která je definována ve velké míře nevratnými změnami, které člověk v soužití s planetou způsobil. To tato kniha líčí velmi plasticky. A teď by to ještě chtělo druhý díl, který navrhne možné přístupy, co s tím.
Shrnuto: je to vynikajicí kniha. Díky za ni! Už jen proto, že každý text je velmi inspirativní a po jeho přečtení každý musí být trochu jiný, než byl předtím.

7 25.08.2021

Je to příběh jakoby z jiného světa. Hlavní hrdina odjíždí z poklidné, úrodné části Provence do místa mimo čas a prostor. Tento prostor je ohraničen ostrovem mezi řekami, které se vzdouvají, plynou, obepínají, valí se, podobně jako vítr, který duje, cloumá, lomcuje a zmocňuje se. V obklopení těchto živlů, které samy se stávají postavami románu, dostává hrdina těžký úkol. Tedy hned několik. A jeden z nich, je přežít.
Román je velmi intenzivním líčením vztahu člověka a přírody, je prodchnutý pokorou k ní, je plný tajemství. Myslím, že se autorovi daří na papír přenést onen pocit, který zažívá člověk uprostřed přírody, kde je sice sám, ale není opuštěný. A příběh, který se týká lidí, jejich vztahů, lásky, úcty, zrady, pomsty i odpuštění, je jen esencí ve změti živlů. Kdo nemá rád sáhodlouhé líčení přírody, byť ve vypjatých chvílích, čtení nedoporučuji. Kdo se chce nechat unést proudem Rhony, a zažít mystický dotyk něčeho, co nás přesahuje, doporučuji vřele.

7 07.03.2021

Jan Čep je civilní mystik - na rozdíl například od Durycha, který je barokizující patét. Toto je soubor tří povídek, formálně velmi nesourodých - ta uprostřed je skoro celá kniha (Zápisky Jiljího Klena) a ty jsou orámovány krátkými útvary (Ponocný, Zatopená ves). Ve všech hrdinové hledají boha v sobě i mimo sebe, ptají se a jsou si tak nějak jisti, že něco ještě je, že přeci ještě něco musí být. Jinak to všechno nejde vysvětlit. Jaký má smysl naše existence? Nějaký musí mít! Ono to hledání něčeho, co nás přesahuje, je u Čepa silně náboženské - poslední mše v kostele před zatopením vesnice, ponocný, který celý život hledá sám sebe, až pochopí, že je to všechno trochu jinak, a hlavně Jiljí Klen, který sloužil po celé Evropě a teď zjišťuje, že ta nejdelší cesta je ta sama k sobě a k ....? - dosaď si sám, čtenáři). Ale je to jemné, není to vnucování nějaké víry, je to vedení po otázkách, které si klade asi (snad) každý člověk.
Takhle civilnost je až nenápadností. To je mi na něm sympatické. To se mi líbilo už na Dvojím domově. Ale upozorňuju každého, kdo by knihu vzal do ruky - nejsou to optimistické pohledy na svět a na člověka. Ono postát a zamyslet se občas bolí, duši to bolí. A Jan Čep je mistr v drobném náznaku. Jakoby šel těmi povídkami kolem nás téměř inkognito a místo: "Pane, upadla Vám cigareta", řekne: "Nezdá se Vám, že svět se podobá okoralému ovoci, jehož puklinami prosakuje světlo?" Vy se otočíte a on dodá: "Řekl bych, že bolest a zlo a smrt a nečistota nesahají nejhlouběji: nejhlouběji je radost." (str. 52). A Čep zmizí za rohem.

7 08.10.2020

Klosterman je svéráz. V tom nejlepším smyslu slova. Jeho popisy šumavské přírody mohou možná někoho nudit, ale ono je to napsané s takovou láskou, že mě to vždycky nějakým způsobem strhne. Ono se v té jeho přírodě totiž stále něco děje, nějaké drama, a to jak mikrodramata tak samozřejmě velké bouře, vánice apod. Právem lze v tom romantizujícím popisu spatřovat jeho sílu - v tomto je Klosterman skutečně šumavský bard.
To by mohl mít společné s Jiráskem, ale nemá. Jiráska zajímá jedinec jako součást společnosti, nadto v nějaké epoše. Klostermana zajímá Šumava a jako hlavní téma: změna. Vývoj. Přeměna. Proměna. V této knize se osudově spojují dva sklářské rody, které jsou velmi rozdílné, a oba v nějakou chvíli bojují jak PRO změnu tako PROTI změně. Takže je to dramatický kus se špetkou naivismu a velkým nánosem romantismu, je to trochu učitelské, ale odzbrojující.
Když jsem před časem četl trilogii T. Gulbransena Věčně zpívají lesy o životě na norské vesnici na konci 18. a na začátku 19. století, říkal jsem si, že je to takový norský Klosterman. A teď, po Sklářích, konstatuji, že je to skutečně stejný typus, ALE - Klosterman byl o 50 let dřív! Takže buď je to zpozdilost norské literatury ve vývoji od romantismu k realismu a nebo prostě Klosterman svým svérázem předběhl dobu. (Mimochodem: komu se Klosterman líbí, nechť si určitě přečte právě zmiňovanou trilogii.)
Skláři jsou čistý příběh, plný zvratů a nepředpokládaných situací. Jsou o boji o přežití, o cti, o morálce, o sklářském řemesle a samozřejmě o lásce a kráse i krutosti tamní přírody. Je to staromilské čtení, ale potěší ducha. Všem doporučuji.
P.S. Četl jsem vydání z roku 2020. To je bohužel děsné. Má krásné ilustrace, krásnou obálku, je to čisté, vzdušné - ale vnitřek je zalomen naprosto strašně - strašně velké zrcadlo, od kraje do kraje, nehodící se typ písma, hustota řádků, děs. Navíc je to první díl nové klostermanovské edice, nemůžete někdo tomu nakladatelství, klostermanovskému spolku říct, že to vydávají krásně, s láskou, ale hrozně?

7 08.10.2020

O tom, že Vladimír Macura byl skvělý literární teoretik a překladatel z estonštiny, jsem věděl. Taky jsem věděl, že byl celoživotně plně pohroužen do doby národního obrození a že ho zajímaly vždycky symboly a znaky, že dovedl pronikavě promýšlet i přemýšlet, často provokativně a to tak, že se člověk musel vždycky zastavit a říct si: No je to drzost, ale nemá vlastně pravdu? Nutilo mě to vždycky brát vážně, protože to říká chytrý a vzdělaný člověk.
Jeho beletristické dílo stojí evidentně v naprostém pozadí (až zapomenutí) jeho odborné a esejistické práce. A přitom si myslím, že i kdyby naopak napsal "jenom" tuto tetralogii, je to klenot české literatury a má své místo trvale zajištěno.
Chytré, pronikavé, plné inteligentního humoru postaveného na absurditě a různě pootočených pohledech na věc. Je to kniha, která nabízí ALTERNATIVU k pohledu na národní obrození, na dobu, kdy šlo o národní sebeurčení. Dokonce bych řekl, že svým způsobem rozvíjí Jiráska, že jde dál a dává mu novou vrstvu. Tam, kde Jirásek zůstává u pozitivní osvěty, Macura se nebojí sáhnout sběračkou na dno a prohrábnout i ty, kaly a usazeniny, které tam jsou - aby se nepřipálily. Za typickou macurovskou provokaci považuji například úvahu hlavního hrdiny Johanna (Jana) Manna o tom, jak je možné, že Češi se zamilovali do té písně Kde domov můj, kterou všude po hostincích zpívají - copak si nevšimli, že Tyl to myslel celé jako ironii? Vždyť "a to je ta krásná země, zemský ráj to napohled" zpívá SLEPÝ houslista! Češi, vždyť je to myšleno jako vtip! Naprosto souhlasím.
Za vynikající považuji zcela kompaktní propojení všech čtyř nezávislých románů/novel. Ať už časově, dějově i skrze postavy. Každá je jiná, drží i jiný žánr, přesto všechny dohromady představuji velmi plastický obraz doby, ve které Macura skutečně "žil" - je až neuvěřitelné, do jakých podrobností jde, a to ne jen v popisech a reáliích, ale zejména v psychologii. Informátor, Komandant, Guvernantka a Medicus jsou intelektuální čtenářský zážitek nejvyšší možné úrovně, podle mě. (Komandant mi přišel mírně slabší, než ostatní, ale celek to neoslabilo.) Jistě je možné tyto části část samostatně, ale tady myslím, že je to ohromující v té komplexnosti. Vřele všem doporučuju a nebojte se, není to žádné vlastivědné poučování! Jsou to plnokrevné příběhy plné humoru a absurdity, které Vás donutí se zamyslet nad Čechy jako takovými.

7 03.08.2020

Na rozdíl od předchozího pisatele jsem šťasten, že Waltari byl "dotlačen společností" k tomu, aby napsal toto pokračování. Protože jestli se církvi nelíbilo, jak bezvýchodně končí Cizinec přichází, tak tady Waltari "splnil objednávku", ale tak, že zůstává nadále pachuť v ústech. Skvělé!

7 27.04.2020

Navazuji na svůj komentář z prvního dílu.
Je to dramatická kompozice, která vrcholí katastrofou. Ať už jí je požár, nebo cholera (obzvlášť pěkné čtení v době kovidu 19), politická situace s Metternichem v čele, upadající tkalcovské řemeslo a samozřejmě poměry malého města. Je to opět plastické, vynikajicí vyprávění, jehož motorem je páter Havlovický. Na něm by mohl leckterý kritik, který se štítí Jiráska, krásně ukázat, jak barvotiskový Jirásek je. Ale v tom případě to nečetl pozorně. Havlovický pochybuje, Havlovický se sám zmítá mezi kněžským povoláním a ušlechtilými idejemi svého učitele Bernarda Bolzana, kterému se místní inteligence vysmívá a platonickou láskou k paní "důchodňové", která by byla ráda i opětována. I v dalších dílech Havlovický pochybuje, když vidí, jak evangelický pastor Bergmann má rodinu, která ho naplňuje. Havlovický je pozitivním vzorem, ale platí za to vysokou cenu.
Tedy druhý díl je opět vynikajicí, blížící se cholera mění charaktery, je to zpráva o lidech, jako jsme my dnes, a to i v karanténě.
Doporučuji všemi deseti!

7 27.04.2020

Tahle kniha skutečně mate tělem. Vypadá jako pro děti, přitom jde o horory, kde se umírá ve vánici, sousedi přes řeku se nenávidí k smrti, drobná lež zničí celé hospodářství a podobně. Velmi se mi líbila titulní povídka, která je trochu jiná, o dvou klucích, kteří chtějí žít jako Robinson, která zpočátku působí až naivňoučce, možná autobiograficky vzpomínkově, ale změní se v naprosté vnitřní drama, kdy i mě se svíralo hrdlo. Skvěle vylíčená atmosféra, situace, postupující proměna okolností a tedy i psychologie hrdinů, ukázková povídka.
I ostatní povídky byly výborné, zůstane mi taky v srdci Dědova vina o tom, jak i když člověk štěstím vyklouzne z patálie, provází ho to celý život jako něco, čeho se mu dostalo vlastně neprávem. Skvělé. Milý pane Klostermanne, klobouk dolů!

6 04.09.2024

Skvělá kniha. Přestože se odehrává kdesi v neznámé zemi u velkého jezera, člověk se středoevropskou zkušeností má pocit, že tu krajinu zná. Je to trochu dystopie a post-apokalypsa, ale taky parafráze gangsterské socialistické totality, v níž člověk zoufale bojuje o vlastní individualitu a jedinečnost. Hlavní postava Nami, která/který hledá svoje kořeny - nikoliv intelektuálně, ale prostě chce vědět, kdo jsou jeho rodiče, aby věděl, jaké má místo na zemi, se dostává do různých situací, které vypadají chvílemi jako nezávislé povídky, ale nakonec se všechno propojí a žádný z motivů nebyl vyprávěn nadarmo. Přitom jazyk, jakým je to vyprávěno, je strohý, trochu zcizený, aby nám neumožnil se do toho emotivně úplně ponořit, a to nás jako čtenáře vlastně ochraňuje před všemi těmi zvěrstvy, které se tam před očima konají. Jestli tu níže někdo píše, že to je "Coelho pro vzdělané", tak s tím bych polemizoval, protože Coelho je podle mě kýčař, kdežto Bellová mi spíš připomíná McCarthyho. To je trochu jiná krevní skupina.
Prostě je to pro mě objev a vlastně se stydím, že jsem si knihu nepřečetl dřív, když byla tak oceňovaná a oslavovaná. Ale hlásím, že po pár letech je to síla.

6 02.09.2024

Tak to je opravdové zklamání. Asi jsou jiné Rudišovy knihy, které jsou překládány a je to slavný spisovatel, ale toto byla jeho první kniha, kterou jsem vzal do ruky. Řeknu Vám, slabota.
Miluju Ještěd, chtěl jsem ocenit to, že ho tehdy autor udělal hlavní postavou, jistě ho pomohl zpopularizovat, Ondříčkův film to jistě potvrdil. Asi nejvíc mi na příběhu vadil způsob, jakým byl vyprávěn - je to samá slovní manýra ("K tomu se ještě dostanu" a "kdyby Vás to zajímalo"), která mě vytáčela do nepříčetnosti. Přihodilo se mi, že jsem se neztotožnil ani s hlavní postavou, a to je co říct - přesto, že jsem její generace a všechny tyhle věci jsem paralelně v jiné podobě také zažil. Nevěřil jsem ji Rudišovi - celé to vypráví jakoby v křečovité póze, póze uvolněného, mírně mimózního chlápka, který ale zažil ty "správné" věci a "správně" (dědeček s tankem na libereckém náměstí 1968 apod.), která je ale absolutně nepřesvědčivá. Je to intelektuální hra autora se čtenářem. Není v tom špetka autenticity. Doporučuji Rudišovi si přečíst Lavríkovy Nedělné šachy s Tisem, to je jiná káva. Tam to vypráví pronikavě myslící osoba, kterou všichni považují za mimoňku a je to osobité, autentické a taky se dotýká "velkých" dějin. Tady se hlavní postava dotýká maximálně různých situací v Grandhotelu, které nemají dohromady žádný přesah, žádné poselství, je to kaleidoskop vzpomínek "Husákova dítěte", která se jen tváří, že od někud někam vede. Nevede.
Chtěl jsem knihu dvakrát odložit, vydržel jsem to kvůli Ještědu jako takovému. Ale jestli se někdy dostanu k nějaké další Rudišově knize, to se budu muset hodně přemlouvat.

6 30.09.2023

Já bych nejraději zcela okopíroval to, co napsal witiko. S tím rozdílem, že bych ještě v kritice trochu přitlačil. Nejenom, že kniha vůbec nedrží pohromadě, a to ani tematicky, ale ten pán neumí ani vyprávět. Je to paradoxní, protože to je na jednu stranu čtivé, ale je to proud efektních smyšleností, který teče téměř nekontrolovatelně a i když se mu podaří občas vyklenout jakýsi oblouk například tím, že se nějaké osudy někde spojí, tak je to fragmentalizovaná změť pozoruhodností, bizarností, velkých myšlenek, přesahujících lidské vnímání, ale zároveň banalizovaných způsobem, jakým jsou líčeny. Vůbec nechápu, že mohla tato kniha být navržena na Brokerovu cenu.
Mně se ten nápad moc líbil - vědci dostávají šílenou závrať z okamžiků, kdy zjistí, že jejich vynález mění svět, mění pohled na celý systém vědy, na pohled vědy na svět, nebo kdy se jejich objev stane nástrojem strašlivého vraždění. Ale všichni do jednoho jsou tu líčeni jako naprostí zběsilci, geniální bezdomáči, sexuální devianti, pro společnost naprosto nesnesitelní jedinci a ještě rivalové, jakoby nikdo z nich neměl v sobě žádnou pozitivní vlastnost kromě zarputilosti, vytrvalosti a geniality. Takto účelově pokřivený pohled na vědce jsem dlouho neviděl a ani nevím, jestli bych ho chtěl vidět znovu. Původně jsem chtěl dát tuto knihu dceři k narozeninám, ale nechci jí zkazit naděje vkládané do možnosti poznání světa - ne proto, že by zjistila, že ho poznat nelze, to by bylo v pořádku, ale že vědci jsou vošoustové, kteří ejakulují, osahávají dívky, mají tuberkulozu, a celkově to vypadá, že být génius znamená být naprostý lůzr. Raději od této knihy pryč.

6 12.08.2023

Je to jako trhací kalendář. Jeden úryvek české nebo světové literatury na každý den. Kdo se bojí, že jsou to samé oplzlosti a nemravnosti, a je přepjatě outlocitný a ze samé mravnosti celý zapařený, nechť to samozřejmě nečte. My ostatní, co si rádi užíváme života a víme, že kunda patří k životu úplně stejně jako cokoliv živočišně hedonistického, a víme, že je krásná a je nutno ji opěvovat a milovat, to čteme a víme, že tento soubor je unikátním sběrem, jakýmsi výběrem z hroznů literatury. Úroveň je různorodá, úryvky jsou různě dlouhé i dobré, s některými je možné se mazlit dlouho, s některými jen krátce, každý z nich má jiný tvar, jsou různě zalomené - tedy přesně tak, jako je to u ženských klínů. A ta různorodost, toť krásný pelmel života! takže těm, co se apriori nepohoršují a nepobuřují, doporučuji. Ostatní, nechť jdou dál. A nemusím připomínat, že na tento výbor navazuje ještě Kniha o čuráku (2009). Jeden úryvek za všechny z Bohumila Hrabala, konkrétně z Obsluhoval jsem anglického krále (s. 36): "A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří a já myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kde kdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu..."

6 28.07.2023

Začínám se bát, že na deset nejlepších knih, které jsem kdy v životě četl, už mi nestačí prsty. Přidávám k nim tuto mnohovrstevnatou, polyfonickou ódu na radost. Tato kniha je jako lék. Na první pohled to může vypadat, že se v ní (až na závěr) nic neděje. Ale není to pravda. Čas plyne, lidé ses setkají, popovídají o tom, jaké je počasí, kdo má kobylu a kdo ne, a jak to uděláme s obilím. Není to na první pohled hluboká filozofie, jsou to jakoby všední hovory, ale v jejich stručnosti se jde přímo k podstatě. A okolo je krajina, příroda, "tvář země" (jak píše Giono), která žije, dýchá, proměňuje se, les žije svým bohatým životem, lidé, krajina, les, oblaka, i hvězdná obloha jsou propojeny v jeden celek. A v každém tvoru, včetně člověka, se skrývá otázka po smyslu života, tedy konkrétně: jestli náhodou není smyslem života dělat (si) radost. Ale nikoliv tu vášnivou, ale každodenní, vnitřní, pocit, že je na světě krásně, že radost je odůvodněním naší existence tady. Proto říkám, že tato kniha je jako lék, protože názorně ukazuje, že je třeba se zklidnit a zcela přehodnotit svůj pohled na svět. Nakonec člověk zjistí, že nepotřebuje 60 hektarů pole, ale jen 24, a při jeho setí nebo sklízení se tak strašně neunaví. Také zjistí, že když místo funkčních rostlin zasadí narcisy, tak si v srdci, pohledu, vůni, otevře úplně novou dimenzi života, protože je radost se na ty narcisy dívat. A nebo také není špatné si přivést domů jelena.
Krásným, květnatým jazykem napsaná panteistická lyrická próza, která je vlastně přáním a výkřikem (Kéž tonu v radosti!), a je jasné, že toto přání zůstává nevyslyšeno. Při čtení jsem měl neustálý rozechvělý pocit, jak jednoduše se dá intenzivně dotýkat základů bytí. Myslím, že knížka přišla v mém životě v pravý čas, musím změnit ten stresový, uspěchaný a naprosto zbytečný způsob života, který naprosto zapomíná na mně (na sebe), na druhé, na veškerenstvo - a to prosím bez jakéhokoliv náboženského podtextu.
Jedna z nejkrásnějších pasáží je o milování koní (nazývá to "veselkou"). Ještě jsem nikdy nečetl tak vzrušující erotickou pasáž o milostném aktu zvířat. Hlavním poselstvím knihy pro praktický život je věta: "Člověk má jenom tolik příjemných chvil, kolik si jich dopřeje." Skvělé! Jdu dělat radost sobě i ostatním. A Vy ostatní, na Databáziknih, si ji můžete udělat právě přečtením této knihy. Rozechvěje Vás to, pak zklidní a posune. Nádhera.

6 09.06.2023

Celá tato edice je skvělý počin. A protože mám k Finsku citový vztah, četl jsem s pochopením a porozuměním. Velmi rád jsem se dozvěděl podrobnosti nejen o tom, že dokonce několik Finů studovalo na Karlově Univerzitě už ve středověku, ale zejména všechny ty peripetie 19. a 20. století. Je zajímavé číst, kde Finsko stálo a proč během naší "první republiky", co znamená pro Fina vztah k Rusku, a jak se ne zcela jednoznačně země prodírala k Evropské unii. Velmi se mi líbily i kapitoly o finské kultuře a vztahu Finů a Československa, resp. i České republiky po roce 1989. Mám rád finskou literaturu, filmy, finskou přírodu a protestantskou drsnost s uměřeností, která je ale uměřená životu - např. v architektuře. (Jen v tom pití ne.) Takže jsem si udělal radost.

6 15.04.2023

Román má vzrůstající tendenci kvality. Zpočátku (v prvním díle) mi to přišlo trochu rozbřeze honící mnoho psů najednou, ale uvědomoval jsem si, že vylíčit tak složitou, komplexní dobu s mnoha ději, je téměř nemožné, natož to nějak dějově uchopit. A ocenil jsem velice, že Kaplický si zvolil jako ústřední místo právě Tábor, z něhož je na některé děje vidět blíž a na některé dál. Žižka se stal svorníkem prvního dílu. Druhý díl má v podstatě hlavní postavu v Prokopu Holém a hrdinské činy jeho a ostatních už jsou (oproti době Žižkově) vlastně zoufalým bojem o udržení husitské myšlenky, protože i Tábor samotný už začal žít jiným životem. Přitakal mamonu a společenské hierarchii na míle vzdálené původním idejím. A třetí díl směřuje k rozpadu toho mála, co zbylo. Zrady, přeběhlictví, ohýbání hřbetů, lichva, čím dál tlustší purkmistři, a nejasná je v dáli vystupující hvězda Jiřího z Poděbrad.
Jsem moc rád, že jsem si román přečetl. Kaplický je opravdu výborný vypravěč a s takhle složitým tématem se vypořádal se ctí.
Vím, že s tím stále otravuji, ale znova musím vyjádřit podiv nad tím, že to komunisté vlastně dovolili, když je to celé analogie k provádění socialismu. Za všechno dva citáty, jeden o ztrátě víry a druhý o demokracii:
"Prošel jsem, bratři, velký kus světa," vyprávěl, "hledaje lidi žijící podle zákona Kristova. Nejdřív jsem se vypravil na Vožicko, ale nikde jsem tam nenašel takových, kteří by se mu podobali. ...Všude na jednoho spravedlivého bylo deset nespravedlivých, na jednoho dobrého deset zlých, ale nikde jsem nenašel celou obec, která by se spravovala zákonem Kristovým. Všude se lidé hlásí ke Kristovi, ale jen ústy, jejich srdce však ovládl ďábel. Zjistil jsem, že u lidí tělesná schránka je silnější než jejich duch..." (str. 92-93).
A druhý citát mi v době před 2. kolem prezidentských voleb přišel jako by byl napsán právě teď. Kněz sedí nad knihou, kterou papež prohlásil za kacířskou a podivuje se nad tím, že "autor na prvním místě ve společnosti kladl lid, který prostřednictvím svých volených zástupců má nastolovat vlády a vydávati zákony.... Myšlenka páchla Biskupcovi buřičstvím, neboť lid se jí vyvyšoval nad Boha. Jaký to nesmysl! ... A kdo je vlastně lid? Sedláci, řemeslníci, různá čeládka, žebráci a silniční lapkové. Jak může tento lid vládnout? Prostřednictvím svých zástupců? Koho si zvolí? Možná největšího lotra! A vůbec mohou ti sedláčkové a řemeslníci rozeznat, co je dobré a co je špatné? (s. 218)

6 20.01.2023

Pěkný příspěvek do regionální historie. Ono to zní tak okrajově, ale Turnov je přirozené centrum oblasti, kterou se přehnaly dějiny, a to z velké části ještě tak, že Jizera (která Turnovem protéká) jej rozdělovala na dvě panství a každá část města patřila pod jinou správu. Kniha pěkně reflektuje specifičnost regionu, nejen zvláštní krajinné danosti (pískovcové skály apod.), průmyslová zaměření (na šperkařství, kamenářství) a také dějiny Turnova jsou dějiny duchovní jinakosti - silný Husův sbor, Jednota bratrská, a nakonec i politického smýšlení, když v roce 1946 určitě nevyhraje ve volbách KSČ, stejně jako později s převahou v prezidentské volbě vyhraje Karel Schwarzenberg a Jiří Drahoš... A ještě k tomu, když během okupace 1968 vojska Varšavské smlouvy Turnov prostě minou...
Je to pěkná, poctivá kniha, tyjící z nových výzkumů, autoři jsou většinou historici a archiváři střední (mladší) generace, všichni jsou nějak vrostlí či přirostlí k místu, o kterém píší. Myslím, že jako příspěvek k 750 letům města je to úctyhodný komplexní počin, jehož jednotlivé části jsou kupodivu i na stejné úrovni a žádný z nich nevybočuje nebo nepokulhává. Je to opravdu region ve víru velkých i malých dějin. Takže radost.
Samozřejmě vždycky se najde něco, zvlášť u takového úkolu, že něco chybí nebo přebývá. Za mě je nespravedlivě u tiskárny Václava Muellera (založené nikoliv 1928, ale 1927) opominut jeho a Karla Kinského (Turnovského díla) ediční počin knižní edice Sever a východ, která byla významným příspěvkem k prvorepublikové literární kultuře (díla autorů jako byl Karel Erban, Josef Knap, Jan Opolský, Josef Kopta, Václav Prokůpek, Zdeněk Rón, František Křelina, Jan Čarek, Božena Benešová, Jan Bartoš, Rudolf Medek, Lev Blatný, Fáňa Velkoborský, Miroslav Rutte, Václav Krška, František Branislav atd...), přičemž šlo někdy i o prvotiny zmíněných autorů a tedy díky tomu byl Turnov i líheň výrazných autorských osobností. To je škoda.
A potom mi je líto, že v souvislosti se skupinou výtvarníků M57 (Makarská 57) je podle mě opět nespravedlivě rozvedeno podrobně dílo Jiřího Nováka a Valeriána Karouška, ale třeba dílo Mojmíra Preclíka, a nebo zvláště Josefa Jíry, který spojil celý svůj život s Maloskalskem odbyto jednou větou - to si podle mě (zvláště Jíra jako skutečný turnovský rodák) nezasloužil.
A takových názorů je jistě víc. Ale zpět ke knize. Skvělá syntéza různých pohledů. Chybí ale ještě trochu kritičtějšího pohledu na urbanistická zvěrstva města jako byl PRIOR na náměstí nebo obchvat vedoucí přes židovský hřbitov, což je skutečná jizva na městě. Ale jinak každý rodák (a nebo proto-rodák, který se v Turnově sice nenarodil, ale málem ano, jako já) zaplesat a dát této knize čestné místo ve své knihovně.

6 18.07.2022

Skvělý nápad, Čapek se vším všudy. Za mě je to slabší Čapkova hra třeba než Bílá nemoc, ale nutí to člověka přemýšlet.

6 21.06.2022