Aykiru komentáře u knih

Což o to nápad je to dobrý i myšlenku to má. Hravé mrkání na ty sečtělejší z nás také neurazí a člověk si ho i užije. Ovšem to zpracování musím říct, že se mi dlouho nestalo, abych si přečetla něco, co se mi v podstatě líbilo, ale přitom jsem z toho byla zklamaná.

1 21.05.2023

Pokud nejste příznivci otevřených konců a nejasného děje, není tato kniha pro Vás. Ostatně varováním čtenáři je i samotný název knihy, který odkazuje na to, co všechny povídky v této sbírce spojuje totiž podivnost.
Podivnost jako zpola zapomenutý sen, jako dejavu, jako nám známá věc, připravená o očekáváný kontext, unikající tak našemu poznání a pochopení.
Povídky tak citelně připomínající Bradburyho geniální spojení děsu a melancholie, bohužel většinově nedosahují jeho kvalit, což zapříčiňuje hořkou chuť na patře a pocit, že byl člověk o cosi okraden. Špatné řazení příběhů (od těch opravdu dobrých po ty nejhorší) je to, co knize dle mého ubližuje nejvíce, protože způsobuje, že po zavření knihy se Vám ani nechce věřit, že první polovina knihy byla opravdu dost dobrá.

1 16.05.2023

Flanery O´Connor je jednou z těch upřímných, ve svých sděleních „průrazných“ dam, které nelze zastrašit a rozhodně ne umlčet, ani kdyby si na ně člověk vzal plamenomet.
A i přesto, že často s jejími výroky nemusíte souhlasit (ale budete), nebo Vás zprvopočátku budou přímo urážet, či pohoršovat (nebudou), při hlubším zamyšlení poznáte, že tato spisovatelka je jedním z těch lidí, kteří vše mají ve své hlavě tak srovnané, že s nimi v podstatě nejde nesouhlasit.

1 17.09.2022

Filozoficky laděná pohádka a zároveň jedna z nejvěrnějších výpovědí nejen o válce samotné, ale také o tom, jaké je to být člověkem ve válce, která zuří nejen v realitě, ale i uvnitř nás. Při čemž se autor nevyhýbá pohledům ani jedné ani z druhé strany.
Zdánlivě abstraktní rozhovory postav často tak nacucanými životadárnou vodkou, že se nedokáží postavit bez pomoci, se nezkušenému čtenáři mohou zdát absurdní, oplývají však nejen zdravým rozumem (který je v těchto dnech tak vzácný), ale jsou dokladem také autorových pozorovacích schopností.
Dlouhé časy jsou seznámení s Ukrajinou, kterou většina zná jen prostřednictvím válečných zpráv, které pranic nevypovídají o nátuře, zvycích, kultuře a leckdy ani o životě lidí. Dlouhé debaty o tom, kdo je či není vlastenec a co to vlastně znamená, a kdo rozhoduje o tom, kým jste a jak máte žít, podbarvené všudypřítomným krveprolitím jsou jedinou rozumnou odpovědí na nesmyslnost války.
Rozhodně jedna z nejlepších knih, co jsem tento rok četla.

1 29.07.2022

Sbírka Flannery O´Connorové Všechno, co se povznáší, musí se setkat je tematicky sevřenější a vyhraněnější, než Dobrého člověka těžko najdeš, což jí dle mého názoru dvakrát neprospívá, ale také překvapivě neubírá na působivosti.
Motiv mateřské lásky k „intelektuálsky“ založenému dítěti se line celou sbírkou jako rudá nit, a přesto že začátky příběhů jsou poměrně podobné, ve vyústění se liší. Střety starého a nového světa, které jsou pro Flanneřinu tvorbu typické, jsou stále zajímavé a podmanivé, nicméně díky častému opakování už lehce opotřebované.
Shrnuto a podtrženo je Kniha Všechno, co se povznáší stále výbornou a poutavou četbou, avšak po Dobrého člověka, který je tematicky otevřenější, je již jen příjemnou ozvěnou, která nepřináší tak silný otřes ani požitek.
Přesto však je stále vynikající.

1 27.07.2022

Dům na okraji písčin je typickým představitelem „anglické románu“ konce 18. a začátku 19. století, ve které se mísí pozdní romantismus s touhou po záhadném a hrůzném, tedy dvěma věcmi tak typickými pro gotický román.
A právě tady se skrývá kámen úrazu, tedy důvod, proč pro většinu z nás je román dílem zcela neznámým. Tím důvodem je čas. Francouzský spisovatel Henry Jacques se jednoduše opozdil.
Myslím si – a je to pouze má domněnka, nikoliv fakt – že pokud by svou knihu vydal jen o půl desetiletí dříve, mohl slavit alespoň nějaký úspěch, neboť kniha obsahuje vše, co tak oddaně milujeme na románech sester Brontëvých, či na Frankensteinovi paní Sheleyové.
Pochmurnost děje, záhada domu na pokraji písčin, kam nikomu kromě služebnictva a majitele není umožněn vstup, nemluvný mrzutý pán a neznámá krásná žena hrající na klavír. To vše o mnohem víc slibuje autor svým čtenářům.
Avšak tam, kde trhneme hrůzou u knih Poeových, v částech ve kterých tajíme dech u Větrné hůrky a netrpělivě čekáme na vysvětlení přízraku ženy v okně, tam Jacquesovu dílu cosi důležitého schází a čtenář odkládá knihu s dojmem, že byl o cosi potřebného spisovatelem ošizen.
Dům na písčinách je dokonalým dokladem toho, že ač můžete smíchat všechny přísady na koláč, to co vytáhnete z trouby, nutně koláč být nemusí. Stejně jako si přidáním všech chutných věci, nezajistíte, že konečný výsledek bude přinejlepším jedlý.
To zjistil už Pejsek s Kočičkou a obávám se, že tuto pravdu objevil i náš milý spisovatel.

1 26.03.2022

I přestože je druhá část Volání Cthulthu bezesporu tou nejlepší částí Lovecraftových spisů, nemůžu se ubránit dojmu, že je autor širokou veřejností poněkud nadhodnocen, a to především vzhledem k neustálému opakování struktur příběhu a motivů, nemluvě o nutkané potřebě si nepřetržitě „půjčovat“ od jiných autorů.
Na druhou stranu nelze než ocenit a vyzdvihnout autorovo výrazné zlepšení práce s jazykem, příběhem i motivy, které se výrazně projevilo především v první a druhé části Volání Cthulhu. Opravdu povedená je například povídka Barva z kosmu, která svým poněkud neobvykle „barvitým“ vyprávěním nadchne nejednoho čtenáře. Za povedenou považuji i druhou část případu Charlese Dexter Warda stejně jako Šepot v temnotách.
Poklonu skládám i eseji nazvané Produktivní hnus pana Fishera, ve kterém objasňuje některé výstižně a jednoduše objasňuje některé prvky Lovecraftovy tvorby v návaznosti na jeho pohnutý život.

1 18.01.2022

Musím říct, že letošní čtenářská výzva číslo 3. (Kniha od afrického autora), mě trošku přiměla se zapotit. Naštěstí jsem si před dvěma lety koupila tuto knihu, bez mučení přiznávám, že především kvůli kresbám, a musím říct, že mě nezklamala.
Příběh je sice trošku jednodušší a na můj vkus je tam také příliš nových postav, ale suma sumárum se jedná o příjemně oddychovou knihu pro děti obsahující velké množství překrásných kreseb.

1 11.01.2022

Návrat k milovaným knihám je vždycky těžký. Na jednu stranu se nemůžete dočkat opětovného shledání se starými známými, na druhou stranu má každý nový díl podtón čehosi hořkého. Strachu, že svět, který jste nadšeně před lety opustili, už nebudete takový, jaký si ho pamatujete.
A v případě Předehry opravdu není. Pán Snů, kterého potkáte v Preludiích a Nokturnech jistě není Pánem Snů z Předehry, a přesto mají oba cosi niterně společného, co vás nutí uvažovat o vztahu mezi nimi. Jedná se příčinu a důsledek? Nebo je rozpor mezi postavami zapříčiněn posunem v Gaimanově uvažování a vnímání? A tím pádem ji lze považovat za přirozenou odchylku? Jak se postava Sandmana, tak jak ho vnímáme celou sérii, změní ve vztahu k Sandmanovi z Předehry?
Sám autor v předmluvě uvádí, že doufá, že přečtením tohoto svazku se změní to, jak chápeme scény, které nám mohly přijít povědomé. Ale je to opravdu tak?
Z podle mě nikoliv. Ano, množství věcí se díky Předehře vysvětlí a čtenář díky dodatku dostane ucelenější obraz Sandmanovského světa, ale že by byl tento díl nějakým způsobem převratný, nebo potřebný? Nemyslím si.
Spíš ji pokládám za důsledek autorovi sentimentální touhy, vrátit se ještě naposled do svého oblíbeného světa a uvést na pravou míru věci, na které ve víru důležitějších událostí prostě nebyl čas.
Předehra tak zůstává spíše jakýmsi dodatkem. Krásně nakresleným, příjemně nostalgickým, magicky přitažlivým, ale stále jaksi navíc.

1 20.11.2021

Rupi Kaur je bezesporu talentovanou mladou básnířkou, která jednoduchou formou a jednoduchým jazykem zachycuje těžkosti každodenního života. A to dokonce i ty, o kterých se občas bojíme mluvit i samy před sebou, abychom nevypadaly hloupé a slabé.
Její básně jsou velmi často hluboké, plné bolesti, smutku, ponížení, pocitu osamělosti a vykořeněnosti. Při jejich četbě máte velmi často pocit, že jsou to básně o vás, že někdo stál za vašimi zády a psal, zatímco vy jste zrovna nedívali.
O to větší bývá moje rozčarování, když se autorka většinou v půlce každé básnické sbírky odkloní od toho „opravdového“ k prostomyslným prohlášením typu: jsem silná nezávislá žena. Já chci číst básně, proto jsem si koupila básnickou sbírku namísto magazínu pro ženy, které jsou takových rádoby objevných prohlášeních plné!
Opravdu silné a sebevědomé ženy bývají většinou dost silné a hlavně sebevědomé, aby o tom nemuseli mluvit ani psát. Vše ostatní považuji za pózu. Je mi líto.
A i když mě každá druhá polovina autorčiných sbírek většinou lehce otráví, ta první to bohatě vynahradí.

1 24.10.2021

Přestože je List od Nimrala spíše sbírkou pohádek pro mladší čtenáře než sbírkou povídek, troufám tvrdit, že potěší i dospělé. Humor střída melancholie, lehká absurdita jde ruku v ruce s životními pravdami, a to vše podbarvuje pro Tolkienovu tvorbu typická něha a laskavost.
Pro mě osobně jsou Listy od Nimrala jednou z nejlepších knih, které jsem četla a moc se těším, až je jednou budu předčítat svým dětem.

1 01.10.2021

Jsou příběhy, které ve vás uvíznou. Možná je to tím, že v nich snad občas až příliš zřetelně rozeznáváme cosi z nás. Scény, kterých jsme v této sbírce her svědky, jsou univerzální, a přesto svým způsobem absolutně jedinečné.
Pokud v mnoha svých předchozích recenzích zmiňuju, že nám autor nastavuje zrcadlo, tak tady to neplatí. Spisovatel se tu spíš pasuje do role malého chlapce, který šeptá nám ostatním: ,,Pssst, viděl jsem něco zajímavého. Chceš to taky ukázat?"
A my, i přestože víme, že autorův styl je hra na bolest a naději ve všech jejím podobách, se zas a znovu necháváme zlákat. Jsme prostě zvědaví.
Ale jak se říká, byla to zvědavost, co zabilo mouchu!

1 17.08.2021

Musím říct, že i přestože jsem uhodla, kdo je nepřítel, se nedostavilo zklamání a příběh jsem si neuvěřitelně užila. To, že Modrák není jen tím melancholickým knihomolem hrajícím na trubku, bylo sice už několikrát naznačeno, ale stejně mě překvapil. Jediné, co bych tomuto dílu vytkla "všemocnost" některých kouzelných předmětů. Víc nebudu prozrazovat.

1 14.08.2021

Také se Vám občas stává, že dočtete knihu, a přestože víte, že jste přečetli něco dobrého a výjimečného, nedokážete říct o čem vlastně byla?
A přitom děj knihy není nijak složitý, hlavní postava Lydia přijíždí na svou chatu v doprovodu své "kamarádky" Beth na chatu, aby se zde dostala z ošklivého rozchodu. Střet dvou naprosto odlišných prostředí (venkova a velkoměsta) je kulisou střetu dvou naprosto rozdílných osobností, neboť přesně to, čím se vyznačuje naprosto lidská Beth, Lydie okatě postrádá. Ale je to opravdu tak?
Když krásná, chladně logická Lydie v půlce knihy pronáší, že ji Bůh měl stvořit jako anděla, ale něco se hrozivě zvrtlo, máte tendenci ji věřit. Teprve v průběhu knihy si uvědomíte prostý fakt, že je to vlastně naopak. Tou bolestně lidskou je tu vlastně Lydia, která je sice leckdy povrchní, pokrytecká, sobecká a často krutá, ale o tolik lidštější ve své přemýšlivosti, touze se bavit, milovat, nebo ve své snaze být lepší.
Naproti tomu je Beth člověk s vyhraněnými názory a milá a hodná je snad pouze pro svou vlastní omezenost, nebo z mého pohledu tak nějak mechanicky. Tam, kde se Lydia učí, přemýšlí a snaží se pochopit, tam je Beth pevná v kramflecích, nehybná a neměnná.
Ve chvíli, kdy Lydia přejmenovává Satana na Stana, a tím ho de facto polidšťuje - činí ho jedním z nás, pronáší zajímavou poznámku o tom, že Lucifer sestoupil z nebe prostě proto, aby si mohl dovolit jednou být trošku sám sebou a dát si nohy na stůl.
Přestože poznámka působí spíše komicky je v ní ukrytá hluboká pravda, ne o Bohu, nebo Luciferovi, ale o nás samých. Zajímavé, někdy i lehce ironicky laděné poznámky a rozhovory se odehrávají na pozadí zdánlivě vesnické idylky a zlověstného smíchu bez příčiny a hlavně bez zdroje. A i když na jeho původ zachytíme několik narážek, nikdy není zcela zjevně vysvětlen. V tomhle mi nezbývá, než souhlasit s recenzenty, že přisuzovat smích Bohu by bylo víc než násilné.
Kniha Smích bez příčiny je knihou o střetech, pohledech na svět, proměnách a nehybnosti, pokrytectví, morálce, přírodě a (její/lidské) lhostejnosti k těm nejslabším, o nenávisti, snaze se přiblížit, chránit se a o prozření. Z mého pohledu si zaslouží 90 procent, možná až si jednoho dne ujasním, o čem vlastně kniha byla, dostane i plný počet.

1 22.04.2021

Jak jsem byla z předchozích McEwanových knih upřímně nadšená, tak mě tahle nezaujala. Kulisy 80. let, do které je příběh zasazený, a celkově alternativní historie je zajímavou drobností, která by však vynikla lépe, kdyby nějakým výraznějším způsobem ovlivňovala příběh. V některých momentech dokonce pozadí příběhu působí spíš jako rychlá črta tužkou, než ucelený obraz.
Dalším kamenem úrazu jsou postavy, které jsem si (i přes jistou snahu) nedokázala oblíbit. Jejich osobnosti ožívají jen v rámci svého vztahu, v ostatních scénách jsou však jako by bez barvy a výrazu. Tento román by se dal nazvat melodramatem drobností, ale ve chvíli, kdy nastane opravdový problém, jako by postavy ztuhly a vše lidské se z nich vytratilo.
Morální otázky, které autor pokládá jsou zajímavé, leč ani zdaleka inovativní: pokud uznáme všeobecně tvorovu schopnost cítit, milovat a tvořit, dospějeme nutně k názoru, že pokud není přímo člověk podle definice, je mu minimálně postaven na roveň. A měl by tedy mít jeho práva. Člověka, ale nelze prodat, nebo koupit - nelze ho vlastnit, robota si ale koupit můžete....a tady nastává první problém...
V protikladu ke vztahu vlastník-přítel-rodič versus robot, tu stojí vztah Marka a jeho rodičů, kteří neváhají své dítě "darovat" cizinci. Nastává základní sociální otázka: jaký má stvořitel právo na stvořeného? A naopak jaké má stvořitel povinnosti k stvořenému? Mohou umělí lidé pochopit lidstvo a svět v jeho úplnosti, pokud my sami si nerozumíme? Mohou v něm žít? Jak bude vypadat střet našich ideálů vtělených do "nové rasy" s námi samými?
Jak praví motto knihy: My (Stroje) nejsme stvořeni k pochopení lži.
A to bohužel ani té milosrdné.

1 22.03.2021

Musím říct, že Tesáky mě opravdu příjemně překvapily. Nejen, že "příběh" není úplně teenagersky naivní a sladký, ale ještě navíc jsem se u něj poměrně dost zasmála (a to se mi moc často nestává). Kdybych měla hodnotit jen v této kategorii, rozhodně bych dala sto procent, protože knize opravdu není, co vytknout. Bohužel, hodnocení všech žánrů a kategorií je jednotné, takže "jen" čtyři hvězdičky.

1 02.03.2021

Truman Capote je téměř geniálním tvůrcem "kapesních dramat", ve kterých zdánlivě o nic nejde, a zároveň jde právě o to nejdůležitější: o nás.
Příběh je opravdu jednoduchý: jedna trošku excentričtější postarší dáma se rozhodne po hádce se svou poněku více materialisticky založenou sestrou, bydlet na stromě. Samozřejmě, že ne na pořád, ale o budoucnost se nikdy v Capoteho knihách nikdo příliš nestará. Společnost jí tam dělá jeden uzavřený mladý kluk a postarší černoška, která prohlašuje, že je indiánka.
Zdánlivě lehce plynoucí komedie, se zvrtává ve chvíli, kdy si obyvatelé městečka rozhodnou naše uprchlíky přivést k rozumu. Jenže jak? Bydlení v budce na stromě přece není protiprávní, jen to není obvyklé, a to je právě to, co našim měšťanům žijícím v přesně vymezených linií vadí.
Neobvyklost. A tak se spor o bydlení na stromě zvrhává o bitvu o ně samé, o jejich přesvědčení, jejich postoje, které jsou neustále podrobovány zkoušce.
,,Říkala jsem si, že poznám, co je správné. Nestalo se to, nevím: Vědí to jiní lidé? Volba?, myslela jsem: žít život založený na vlastních rozhodnutích..."
Luční harfa je příběhem o lidech, o jejich radostech, prohřešcích a obavách, o jejich volbách, o hledání smyslu, svobody a ujištění se, že i přes všechno jsme ještě stále naživu.

1 01.03.2021

Na Berserka jsem narazila jako mladší a musím říct, že je příjemné se k němu po letech opět vrátit. Důvod je i ten, že manga je rozsáhlejší než anime a daleko podrobněji popisuje Gutsovu minulost a celkově okolnosti, za kterých se stal tím, kým se stal. Berserk je zajímavý, byť trošku depresivně laděný příběh , o tom kam až jsou lidi schopni zajít, co všechno jsou schopni obětovat, aby dosáhli svých vytoužených cílů. Pro mě zatím nejlepší díl.

1 25.02.2021

První, co byste si měli uvědomit, než Království začnete číst je, že kniha není detektivkou (nebo rozhodně ne takovou, na jaké jsme od autora zvyklý), ale thrillerem, a ještě spíš než thrillerem je komorním dramatem, zabývajícím se vztahy v jedné ne zcela všední rodině, potažmo v jedné velmi zapadlé vesnici.
Jak říká jedna z hlavních postav, a co se později ukáže jako motto celé knihy: Vždy jde především o rodinu, a to, co jsme pro ni schopni udělat.
A kdyby u toho autor skončil, byla bych více, než spokojená. Přece jen příběh osaměle žijící rodiny, ve které už na první pohled rozhodně není vše, jak má být na pozadí divoké severské přírody, je rozhodně líbivý. Bohužel se zdá, jako by si Nesbo v polovině knihy vzpomněl, že je přece jen autor detektivek a tři "záhadně" zemřelí nejsou zdaleka dost, tak se s nimi v druhé polovině roztrhne pytel. Přece jen je je kam dávat. To, že motivy vražd, jejich provedení a následovné vyšetřování leckdy působí téměř komicky, je jen smutnou tečkou na konci věty.
Konec, který se snaží zachránit, co se dá, je důstojný a zdánlivě hlubokomyslný, bohužel zároveň nijak překvapivý. Musím všem říct, že oceňuji Nesbovu snahu vykročit ze svého stínu a zkusit něco nového, kdyby se držel vyznění první půlky, myslím, že by to vyšlo. Takhle to však zůstalo někde na pomezí.

1 24.01.2021

Zatímco první díl Vikingů se zaměřoval spíše na detektivní linku příběhu spíše než tu historickou, u Nájezdů synů je tomu přesně naopak. Detektivní linka je upozaděna a do popředí se dostávají popisy vikingských cest a hlavně rabování, které bohužel v takové míře velmi rychle omrzí.
Historické události, které jsou sice zajímavé, ale (jak autor sám přiznává) ne vždy úplně přesné, by lépe vynikly, pokud by měl čtenář více času se seznámit s okolnostmi. Takhle kniha z velké části působí spíše jako cestovní itinerář, než jako historický román.
I detektivní linka je v tomto díle poněkud spletitější a některé „náhody“ mi připadají lehce přitažené za vlasy, přesto však neurazí. Závěr je otevřený a nechává prostor pro další díl

28.01.2022