BarboraJir komentáře u knih
Četlo se to těžko, přiznám se. Dialogy strojové, postavy neuvěřitelné. Ale přečetla jsem to a nelituji. Vedle jiných autorových knih toto patří spíš pod průměr. Ale zato mi v hlavě ožila politika byzancké říše, myšlení Konstantina a Metoděje. Jako historička dávám velký palec nahoru za pochopení mentality a poctivou snahu vykreslení prostředí a myšlení lidí tak, jak to (na základě současných poznatků) bylo. Takže vřele doporučuji se tím prolouskat, i když to místy skřípe.
Dokonalé. Skvěle a čtivě podáno to, na co by profesor adiktologie potřeboval několik semestrů a stejně bychom to nepochopili. Jen těch osobních příběhů bylo možná trochu moc, ale to je už holt americký styl.
Kdo chce poznat taje čakového průmyslu v koloniální době, tak si to musí přečíst. Jako ano, koho to vlastně napadne, že? Ale vážně, kniha je drsná, čtivá a zajímavá. Prostředí čajové kolonie je pro nás zhýčkané Evropany jako sci-fi. A čaj vám taky z četby trochu zavoní a hned si ho víc vážíte.
Hlavní myšlenka je skvělá, s tou nelze souhlasit. Povzbudit lidi v tom, že je to na nás, že si máme přestat stěžovat a něco s životem udělat.
Ale tuto jednu větu roztáhl autor na celou knihu. A to je docela nuda...
Je to starší, spíš už antik. Ziglar radí prodejcům, kteří chodí dům od domu nebo vytáčí telefonní čísla. Ale ten základ, ta myšlenka, hlavní zásady - to platí úplně stejně dnes jako tehdy. Online podstatu psychologie prodeje zase tolik nezměnil.
Prvních několik kapitol naprosto skvělých, protože popisuje (tehdejší - 2017) situaci s Islámem v Německu. Bez nenávisti nebo naopak přikrášlování, ale tak, jak to je. Autorka taky nabízí mnoho podnětů k zamyšlení ohledně integrace a multikulturality. Na druhé straně, časem to ztratí šmrnc, protože druhá půlka knihy už nepřináší nic nového někomu, kdo se v problematice trochu orientuje. Jako úvod do problematiky to doporučit můžu, i když čtivost místy pokulhává.
Autorčin styl psaní mi nesedl. Ty vtipy a názory tam byly příliš okaté a časté. Na druhou stranu z historického pohledu kniha přinesla dost zajímavého, neotřelý pohled a psí příběhy byly krátké a poutavé. Člověk se zasmál, poplakal si a ty ilustrace jsou nádherné. Ale, jak říkám, autorčiny "humorné" vsuvky byly opravdu otravné.
Heinz Pannwitz byl zajímavou postavou, hrál zřejmě dost významnou roli nejen v kriminální službě, ale také v hrách německé rozvědky.
Kniha byla velmi zajímavá.
Na mém webu najdete recenzi knihy z pera pamětníka událostí. Vřele doporučuji.
https://pochopte-dejiny.cz/katova-smrt/
Je to správná knížka. Nehodnotila bych to po literární stránce - jedná se o učebnici, návod a manuál. Jde přímo k věci a dává praktické tipy. Není tak komplexní jako třeba knihy S. Winston nebo Regeny Thompson, ale ty většinou stejně nejsou přeloženy do češtiny, takže pro českého čtenáře je tato kniha unikát. A sice není komplexní, je to spíš seznam tipů, ale o to jednoznačnějším a přímočařejším jazykem se autorka vyjadřuje. Žádná omáčka a žádná ezoterika. Takže dávám čtyři hvězdy. Asi si je i zaslouží, protože kdo chce, tak v ní najde přesně to, co potřebuje.
Čte se to trochu hůř, ale je to prostě klasika. Dnes už tyto přesvědčovací taktiky vidíme všude kolem sebe. Ale tady je ten základ.
Skvělé. Jen bych ráda opravila, že knihu nenapsal Carnegie, nýbrž jiný autor převyprávěl jeho myšlenky a aplikoval je na digitální prostředí. Ale je až udivující, jak jeho zásady platí také pro online svět. Jen si to lidé dnes, bohužel neuvědomují.
Nebudu zastírat, že Příběhy dávného času se velmi obtížně čtou. Autorův květnatý a přitom vysoce odborný styl opravdu není pro akademické lamy. V parném létě dá zabrat i akademickým matadorům. Sama jsem četla knihu s covidem zastřenými mozkovými závity a každou větu četla dvakrát. Proto budu tak hodná a knihu pro zájemce o raný středověk shrnu.
O čem Příběhy dávného času jsou
Příběhy dávného času shrnují celoživotní bádání profesora Charváta, tolik milovaného svými studenty z pedagogické fakulty. Navzdory názvu ale dílo není vlastně ani tolik o těch starých pověstech jako o celé černočernou tmou zahalené době, ve které se měly odehrávat. Také se od vás předpokládá, že Jiráskovu knihu nebo jinou verzi starých pověstí znáte zpaměti. Třeba já zjistila, že je zdaleka tak dobře neznám. Jelikož to je pro historičku ostuda, hned jsme domů vydání odpovídající věku mých dětí pořídili.
Celá recenze zde:
https://pochopte-dejiny.cz/pribehy-davneho-casu/
Kniha Erica Vuillarda Tagesordnung patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem poslední dobou četla. Je skvělá, a přitom v kapesní velikosti. To proto, že v ní nenajdete jediné zbytečné slovo. Autorova představivost fascinuje a šokuje. Hledá spojitosti mezi událostmi tak, že by se jím měl inspirovat nejeden historik. Každá kapitola otvírá otázky spojené nejen s nacismem a druhou světovou válkou, ale s lidským bytím jako takovým...
(napsala jsem i podrobnou recenzi, koho zajímá, najdete ji na odkazu níže:)
https://www.pickey.cz/p/7ce507fca7b62b6f93f94a9e9cfa3f33
Nechápu to nízké hodnocení. Pravda, kniha je asi dost odborná, ale to je v souladu s žánrem. Jedná se o odbornou literaturu. Za mě se jedná o geniální propojení dobové mentality a sportu. Autorčin pohled vlastně mapuje vývoj starověkých civilizací skrze dějiny sportu, her a pojetí fyzické aktivity a lidského těla. Ano, je to interpretace. Včetně toho, že se jí příběh v tomto pojetí krásně otevírá a uzavírá. Ale příběh to je krásný a vzhledem k erudici autorky se dezinterpretací nebojím.
Skvělá příručka, který nastíní možnosti využití pamětníků či paměťových artefaktů ve výuce a problematiku rozebírá z mnoha stránek. Doplňuje mnoho praktických příkladů, jelikož je založena na několikaletém studiu. Z teoretického hlediska představuje ve stručnosti problematickou historické kolektivní paměti, zapomínání a vzpomínání. Zabývá se především rozporem mezi rodinnou či individuální pamětí a kodifikovanou faktografií a nabízí možnosti, jak tento rozpor ve výuce využít. Může posloužit nejen učitelům, ale také začínajícím badatelům jako úvod do práce s pamětníky či studentům historie jako uvedení do problematiky paměťových studií.
Jak autoři sami uvádí v doslovu, jedná se o takovou kuchařku, ke které by učitelé měli sáhnout, když začnou využívat film ve výuce dějepisu. Její přečtení ale doporučuji, protože dá představu, jak to jde a k čemu to vůbec je, když filmové médium chceme do výuky zařadit, aby to splnilo vzdělávací cíle (nejen zaplnilo mezeru v červnu, když už máme všechno probráno).
První polovina dokonalá až nadčasová analýz krize, do které se dostala především žurnalistika. Druhá polovina sice naznačuje (a kritizuje) směr, kterým se média (s nástupem internetu) skutečně vydala, ale éru sociálních sítí očividně autor ani předpovědět nedokázal. Chvílemi zabředá do příliš filozofických vysvětlení zcela prostých jevů. Nicméně minimálně ta první polovin rozhodně za přečtení stojí.
Pár pohádek pěkných. Jiné ale naprosto otevřeně "děti učí" dost konkrétním morálním poselstvím, které autorka považuje za vhodné. Pohádky to dělají vždycky, i ty klasické, ale takto násilně... navíc mi to poselství asi taky tak úplně nesedlo.