BabaJaga11 komentáře u knih

Miluji vodu ve všech jejích podobách. I knihy, v nichž se o různých podobách vody píše. A tohle mě vážně dostalo! Některé knihy nečtu před spaním, abych pak neměla příliš divoké sny (třeba taková Zákeřná Ebola, dočtená nedávno – ne, ani ve snu bych si nepřála to zažít). U této knihy bych si naopak přála, aby se mi zdálo o něčem z toho, co jsem si přečetla, byť ani tam nebyla nouze o dramatické chvilky.

Širý oceán plný záhadným mořských tvorů, den na moři, noc na moři, vlny zmítají bárkou sem a tam... A pak všechny ty ryby, krásné, chytré, ba doslova mazané... marlíni, zlaci nachoví (jeden je na obálce knihy, jen nevím, proč se jmenuje nachový, když ve zbarvení převažuje zelená... prý ale dovede zbarvení měnit), měsíčníci, tkaničnice, pelamidy, Lagocephalus... některé mají nad rybáři navrch a není vůbec snadné je ulovit, případně před nimi ubránit svůj úlovek. Autor líčí tolik neúspěchů, že jsem se, hlavně v prvních kapitolách, divila, jak se s Vlnotajem, kapitánem lodi, mohli rybolovem vůbec uživit...

Jde o vyprávění z první ruky, jelikož autor se ve svých 35 letech rozhodl pro rybářské řemeslo, jemuž se nakonec věnoval 5 let (co ho vedlo k tomu, že po pěti letech pověsil rybařinu na hřebík, bohužel v knize zmíněno není – možná značná dávka nebezpečí, možná, že jeho kapitán Vlnotaj odešel do penze, možná se přihodilo něco zlého, anebo naopak dobrého...). Zaujalo mě hlavně to, jak člověk, který byl nucen obrnit se tvrdou slupkou – jinak by život na moři nemohl zvládnout – byl schopen citlivě vnímat oceán a život v něm. Co víc, i ostatní drsní chlapíci, kteří na moři strávili celý život, se tak projevovali. Nemusí nám to tak na první pohled připadat, vždyť na některé ryby se vydávají s harpunou. Jenže je to jejich živobytí. Jde o malé bárky, kde se rybáři pořádně nadřou (a někdy bez úspěchu) i riskují život, aby se uživili. Na rozdíl od posádek velkých lodí s různými technickými vymoženostmi. Cit pro oceán a jeho tajemství je vidět třeba na Vlnotajovi, kteří dokáže odhadnout, co rybář-začátečník na jeho lodi pociťuje při některých ze svých prvních lovů ryb... asi před lety cítil něco podobného, vedle respektu k rybám ho zřejmě občas přemohla i lítost...

Kniha je prezentována jako soubor povídek, ale já bych to spíš nazvala souborem autorových vzpomínek na jeho život rybáře a námořníka. Byť některé z příběhů lze číst i samostatně, zjistila jsem, že je mnohem lepší knihu "zhltnout" od na jeden zátah, protože jen tak budete vnímat všechny ty barvy, vůně a vítr ve vlasech... Vyprávění obsahuje v první řadě lyrické líčení prostředí oceánu, života na lodi, úvahy rybářů. Dramatické chvíle nejsou hlavní náplní knihy a vlastně jsou líčeny jako běžná součást života na moři. Kdo vyhledává akci od začátku až do konce a neobyčejný děj, asi bude zklamán. Já jsem naopak nadšena. S autorem, Vlnotajem i dalšími rybáři jsem se loučila jen velmi nerada.

56 26.10.2020

Poté, co jsem od autora přečetla knížku "Je čas metat kamení", pídila jsem se i po jeho další tvorbě. A ani příběh Matyldy, přečtený již asi dva roky zpátky, mě nezklamal. Děj se odehrává na venkově, vlastně jde o obyčejný život obyčejné ženy – ale přitom poukazuje na nepříznivé jevy jako vylidňování venkova, odchod mladých lidí do měst (a bohužel někdy nepříliš úspěšný přechod do "velkého světa", jak je vidět na Matyldině synovi), mezigenerační neshody... Knížka krásná, ale smutná... popis toho, jak se vesnice postupně vylidňuje a rozpadá, pro mě byl až fyzicky bolestný, protože mám ráda malé, zapadlé vsi, ale jejich úpadek mě netěší a osud lidí, kteří jsou nuceni to vzdát, ten teprve ne. Často slýchám slova nepochopení na adresu starých lidí, kteří se nechtějí ze svého domku přestěhovat "za lepším", k dětem nebo do penzionu. Jenže pro mnohé to znamená přijít nejen o kus svojí vlastní střechy nad hlavou, ale i o nezávislost. Věřím, že "umanutá" Matylda bude mnoha čtenářům sympatická právě tím, jak se snaží zůstat soběstačná a nezávislá.

57 24.10.2020

Napínavé od začátku až do konce. Sice prvních pár stránek to vypadalo, že knížka bude na mě moc "technická" – plno detailů z chodu a řízení elektráren a dalších strategických podniků – ale veškeré informace důležité pro pochopení se čtenář dozví z rozhovorů zúčastněných osob. V knize samozřejmě vystupuje velká spousta lidí, ale hlavní pozornost je soustředěna jen na několik z nich. Brzy jsem si zvykla i na rychlé střídání míst děje, podle toho, jak se kde katastrofa prohlubovala a kdo se angažoval ve snaze najít řešení...

Přiznám se, že jsem vlastně zpočátku nevěděla, zda mám čekat dobrý konec... a ještě v závěru se vše najednou zhouplo... nezbylo než držet palce Manzanovi, Bollardovi a dalším... I když můžu mít vůči naší civilizaci mnohé výhrady, včetně toho, že by bylo lépe mít méně "chytrých" technologií a více zapojovat mozek, i když planeta i naše lidství jsou v ohrožení a mnoha různými způsoby volají o pomoc, nemyslím si, že způsob popsaný v knize k nastolení spravedlivějšího světového řádu by mohl přinést něco pozitivního. V knize je popsáno, co se v lidech probouzí, ocnou-li se v ohrožení, bohužel to není jen solidarita, často je to spíše naopak, to ostatní vidíme i v dnešní době dost jasně.

Knížka je děsivě realistická a bohužel to, co popisuje, by se skutečně mohlo stát. Přečtěte si ji, ano, právě v této době si ji přečtěte – a budete vděčni, že vám doma svítí světlo, teče teplá voda a topí topení. A dokonce jede internet, přes který si můžete objednat a až do domu nechat doručit to, co nemůžete koupit v obchodě, protože příslušný obchod má z nařízení vlády zavřeno. Doba není lehká, ale mohlo by být i hůř... tak neztrácejme naději a dělejme, co můžeme a umíme, aby bylo líp!

Ještě drobná vsuvka: ke knize bych se možná vůbec nedostala, nebýt zvláštní náhody. Měla jsem na poště uloženou zásilku. Napoprvé se nepodařilo vyzvednout, neb pošta zrovna omezila otevírací dobu. Napodruhé se povedlo – a ejhle, co se urodilo v policích pro vyřazené knihy z obecní knihovny, které jsou umístěny ve stejné budově jako pošta. Někdo dělal doma "probírku" knih. Spousta nových, max. 1x četných, krimi, thrillerů a dalších. Nějaké jsem odnesla s sebou domů, s cílem přečíst a posunout dál, nejspíš do nějakého charitativního bazaru. Blackout je první z přinesených knih, které jsem přečetla – a věřím, že v bazaru o něj bude zájem a přinese peníze na dobrou věc :-).

65 24.10.2020

Z dobročinného bazaru – celkem chápu, proč se tam kniha octla. Je nesmírně čtivá, přestože jde o literaturu faktu, čte se jako napínavý dobrodružný příběh. Ale určitě to není kniha pro každého. I mně stačilo přečíst si velice naturalistické popisy toho, co způsobují různé kmeny viru Ebola a viru Marburg nakaženým lidem. Smrtnost je dle typu 50–90 % a nakažení umírají za naprosté destrukce celého organismu, což je v první fázi úděsné pro ně samotné, v další fázi pro jejich rodiny i ošetřující zdravotníky; pacient sám už pak (naštěstí pro něj) tu hrůzu příliš nevnímá...

Z knihy se dozvíme velké množství detailů jak o prvních obětech Eboly a Marburgu, virů, jež se vynořily z afrických tropických pralesů ve 2. polovině 20. století, tak i o lékařích a výzkumnících, kteří zasvětili svůj život boji s těmito nebezpečnými patogeny. Ano, některé detaily mohou působit zbytečně – ale mně bavilo, jak autor postupně odkrývá, k čemu někdy některá drobnost může vést... a někdy se zas nestane nic, někdy určitý detail nehraje roli, ale my nevíme, zda je to jen šťastná náhoda, anebo daný faktor opravdu není relevantní.

Také psychologie výzkumníků, jejich vnitřní boje, strach, zda se mohli nebo nemohli nakazit, pochyby, zda by se práci se smrtícími viry měli vůbec věnovat, je něco, co podle mě dobře ukazuje, že k vědeckým výsledkům vede nesmírně trnitá cesta. Někdy si myslíme, že už víme – a najednou se všechny naděje rozplynou. Živé systémy jsou zkrátka nevyzpytatelné – a platí to i pro viry, ačkoli ty se jako živé organismy chovají pouze v buňkách hostitele. O to komplikovanější je jejich výzkum.

Knížka do dnešní doby více než vhodná – ne, nemáme tu Ebolu a buďme tomu rádi, ale situace rozhodně není růžová. Někteří lidé jakoby se vynořili ze středověku, kdy se nevědělo např. prospěšnosti mytí rukou, naopak se šíření nemocí přičítalo čarodějnicím a jiným "nečistým silám" (namísto čarodějnic si dnes samozřejmě dosaďte "modernější" nečisté síly). Někteří lidé jakoby neabsolvovali ani základní školní docházku – anebo snad všechno zapomněli či odhodili jako nepotřebný balast? Anebo jde o nějakou novou, dosud neidentifikovanou epidemii, která se projevuje ztrátou soudnosti? Doufejme, že se ji podaří zastavit dříve, než k nám dorazí něco ještě nebezpečnějšího než nový koronavirus. Bohužel, není to fikce a plané strašení virologů – někdy stačí drobná náhoda a je zaděláno na průšvih. Cestovatelů do exotických destinací přibývá a letecká doprava je pro šíření virů do "civilizovaného" světa naprosto ideální...

59 18.10.2020

Tenhle žánr běžně nečtu. Ani na autogramiády či posezení s autory knih běžně nechodím. Vlastně to celé byla zajímavá náhoda.

Před pár lety jsem se dozvěděla o kočičí kavárně v centru Brna a chtěla jsem tam zajít. Jenže rezervace stolu online byla tehdy možná jen v případě mimořádných akcí. Člověk mohl sedět v kavárně a objednat si, povídání teoreticky poslouchat nemusel, ani vstupné se neplatilo, tak jsem si řekla, že to zkusím.

Setkání s autorem, J. Konečným, bylo inspirativní. Vlastně to byl cyklus asi pěti setkání, z nichž jsem absolvovala dvě nebo tři a kde tento autor sdílel svoje zkušenosti se sepsáním své prvotiny se čtenáři, hlavně takovými, kteří by se také chtěli pokusit o napsání knihy. Příjemně se to poslouchalo, i když si po letech už na žádnou radu nevzpomenu :-).

Pod vlivem celkové atmosféry – a samozřejmě také díky tomu, že autor o knize hodně hovořil – jsem se začala zajímat, zda by byla knížka ke koupi. Celá šťastná jsem si ji odnesla i s autorovým autogramem a přečetla jsem ji jedním dechem. Tenkrát jsem měla po vážné nemoci "nečtecí" období, což pro mě byl hrozný nezvyk. Ať jsem zkoušela číst, co jsem chtěla, nic mě nebavilo. Tu bariéru dokázaly překonat jen asi tři knihy, přičemž tato byla první z nich (časem se to naštěstí spravilo, ale tehdy jsem začala chápat lidi, kteří nemají potřebu číst, nebaví je to – myslím, že za to nemohou, prostě je jejich mozek nastaven jinak).

Kniha mně svojí atmosférou připomínala Letopisy Narnie – také souboj dobra a zla, také se hrdina octne v jakémsi paralelním světě, také i zde důležitou roli hraje dítě... ale samozřejmě tím, že nic víc už jsem z phantasy žánru nečetla, mohl by mi leckdo oponovat, že je to nesmysl :-). Každopádně je to pohodovka bez potoků krve a nestvůr, o nichž by se vám v noci zdálo. Myslím, že si ji užijí větší děti i dospělí.

51 17.10.2020

První kniha trilogie o Jakubu Krčínovi, mocném rodu Rožmberků, Jiříku Bezejmenci, Rušikvárovi a selských rebelech se mi dostala do rukou až jako poslední. Po přečtení mám chuť přečíst si další díly trilogie znovu, i s volně navazující knihou "Hodina závrati", a neudělám to jen proto, že na přečtení čeká záplava dalších knih.

V této knize se seznámíme s Jakubem Krčínem v době jeho mládí – již tehdy se jeho život protne s životem Jiříka Bezejmence, tehdy malého chlapce. Vilém z Rožmberka je Krčínovým vrstevníkem, seznamujeme se i s jeho sourozenci, zejména mladším Petrem Vokem a Evou.

Románové postavy Niny Bonhardové jsou živí lidé z masa a kostí – zmítáni vášněmi a pochybnostmi, měnící své názory, tu se klonící na stranu dobra a soucitu, tam projevujícími nesmyslnou krutost. Autorka před psaním svých děl pátrala v archivech, kde zejména činy šlechty a vyšších úředníků byly podrobně zaneseny, bezbochyby v nich lze však nalézt i jména sedláků, kteří se provinili proti dobové morálce a byli vystaveni právu útrpnému.

Do jaké míry lze z archivních záznamů rekonstruovat charakterové vlastnosti jednotlivých aktérů? Zčásti to asi možné je – a zbytek si autorka musela domyslet, tak, aby věci dávaly smysl. Po přečtení této knihy jsem začala trochu jinak vnímat jak bouřliváka a "ďála" Krčína, tak i Viléma z Rožmberka, který se v dalších dílech jako člověk na první pohled zapšklý (ve skutečnosti však těžce životem zkoušený).

Naopak zde možná nenajdou tolik pochopení selští rebelové... zdá se přece, že se o ně pan Krčín stará, nebo snad ne? Nechtějí toho moc? V dalších dílech se ale dozvíme, že jejich život byl tak těžký, že si to dnes nedokážeme představit.

Celá trilogie je dobře promyšlená a i když jde o faktograficky bohatý historický román, děj je natolik napínavý, že jsem se nemohla odtrhnout, ač tomuto žánru příliš neholduji. Za sebe rozhodně doporučuji!

53 14.10.2020

Štěpán Neuwirth je můj oblíbený autor přírodní prózy. Chtěla jsem si ale přečíst i jeho knihu Tep nemocnice, která je z trochu jiného soudku. Dost dlouho jsem ji sháněla – sehnala – přečetla – a pak jsem se jí zase dost rychle zbavila.

Ta kniha popisuje práci lékařů a sester v ostravské fakultní nemocnici – a také nemoci a úrazy, s nimiž pacienti do nemocnice přicházejí – natolik věrně, že mi z některých kapitol bylo fyzicky špatně. Zejména popis dopravních nehod ve městě, kde oběťmi byli chodci, anebo smrtelný úraz v ocelárně, to fakt chtělo pevné nervy. Musela jsem číst po kouskách a ne večer před spaním...

Ty popisy ovšem nebyly samoúčelné. Autor chtěl ukázat, co všechno se může stát, že někdy stačí okamžik... Někdy tomu zabránit nejde, všichni můžeme udělat chybu, o to smutnější je, že spoustě lidí to nedocvakne a hloupým machrováním nebo bezohledností ohrožují sebe i ostatní a ještě přidělávají lékařům práci. Myslím, že kdyby pan Neuwirth psal svou knihu dnes, přidal by ještě tlustou kapitolu o pacientech na kovidové jednotce a o tom, jakými cestami se tam dostali...

Knihu by si měly přečíst zejména nejrozmanitější hazardéři – ale bohužel jsem k tomu dost skeptická. Někomu se "rozsvítí" až na nemocničním lůžku, někdo už to nestihne vůbec...

54 10.10.2020

(SPOILER) Přečteno asi před dvěma lety, kdy jsem na tuto knížku narazila v nádražní knihovně v Č. Budějovicích. Občas se tam najdou skutečně kvalitní a nezapomenutelné knihy – a toto je jedna z nich.

Děj se odehrává v době korejské války. USA v té době, mimo válčení v Koreji, vykonávají i dohled nad Japonskem poraženým za 2. světové války. Japonsko je plné amerických vojáků i důstojníků, kteří zde tráví i dovolené. Jsou mladí, chtějí se bavit – a občas se stane, že se některý z amerických vojáků do japonské dívky skutečně zamiluje. To ovšem v té době bylo pro Američany obrovský hřích – schůzky i sex OK, láska k nepříteli, navíc "rasově méněcennému", se ale trpět neměla...

Musím říct, že jsem na mnoha místech nad tehdejší pokryteckou morálkou vysokých důstojníků a celé americké armády musela kroutit hlavou. Asi nikdy nepochopím tento národ, který se při každé příležitosti ohání Bohem a Biblí, ale považuje se za cosi nadřazeného. Mezi některými vojáky a jejich japonskými protějšky vznikl krásný vztah, který se však armádní velení snažilo za každou cenu rozbít. To někdy vedlo ke zbytečným tragédiím – snoubenci raději volili společnou smrt než odloučení.

Příběh je krásný, ale nesmírně smutný. Ocenila jsem na něm hlavně upřímnost hlavního hrdiny, který po počáteční neschopnosti pochopit, proč se jeho kamarád, níže postavený voják, chce nechat oddat s japonskou dívkou, "prozře" a snaží se smíšenému páru pomoci. Bohužel však tragédii nezabrání a nakonec ani osud jeho samotného není jednoduchý...

50 09.10.2020

(SPOILER) Opět jeden skvělý úlovek mezi knihami vyřazenými z obecní knihovny. Knížka zahrnuje dvě novely, přičemž obě jsou inspirovány historickými skutečnostmi.

Novela "Na Labi stával člun" popisuje život několika generací rodiny Fitzů žijící u Labe na Děčínsku a živící se lodnickým řemeslem či, chcete-li, šífařinou. Osudy prostých lidí v 18., 19. a na začátku 20. století nebyly jednoduché, předčasná úmrtí v důsledku válek, ztráty živitele a nehod byla na denním pořádku. Přesto lidé žili, jak jen to šlo, milovali svůj kraj, svoji řeku... V příběhu se mi trochu pletla opakující se jména napříč generacemi (např. Antonínové tam byli asi tři), ale vyprávění plyne poklidně a mě se líbilo, tak za 4 hvězdičky.

Název novely "Oznamuje se láskám vašim" mi nebyl neznámý, byť jako samostatnou knihu, která v minulosti vyšla, jsem ji asi nečetla a nejspíš jsem neviděla ani film. Od tohoto vyprávění, které je zasazeno na Labe poblíž Drážďan na sklonku 2. světové války, jsem se nemohla odtrhnout. Až tak, že pozdě večer cestou z práce jsem přejela o dvě zastávky a další den zas cestou do práce jsem málem zapomněla v MHD tašku. Načež pak cestou z práce jsem nemohla najít knihu, o níž jsem myslela, že je v batohu, představovala jsem si, že jsem ji nejspíš ve zmatku upustila (to když jsem šáhla po té tašce) a že si budu muset opatřit jiný výtisk, abych si příběh mohla dočíst. Naštěstí se ukázalo, že jsem knihu nechala v práci, když jsem si ji vyndala z batohu, abych do něj naskládala nákup :-). Byla jsem šťastná, neb čtení jsem byla nucena utnout v místě, kde Karel, chycen "do pasti" při krádeži tabáku, bojuje o život. A i když jsem tušila, jak vše dopadne, že postupně se vyvíjející milostný vztah mezi Čechem Karlem a Němkou Ulrikou skončí tragédií, protože Drážďany a konec 2. světové války, to rozhodně nevěstí nic dobrého, přála jsem si dočíst. Ne, není to žádné líčení potoků krve. Konec je tichý, takový, kdy si řeknete "co by bylo, kdyby...". Podobně se občas ptá v životě každý, i když většinou nejde o tragédie, jen životní křižovatku... Můžeme to vnímat i jako poselství platné v každé době. Když jde o něco důležitého, neměli bychom váhat, neměli bychom se stydět za své city k lidem, kteří jsou našemu srdci drazí, neměli bychom zraňovat druhé lhostejností nebo hloupými řečmi, jen proto, abychom se snad, náhodou, necítili trapně – před kým vlastně? Nejspíš před hlupáky, kteří vždycky všechno ví nejlíp. Protože později už možná nebude příležitost to napravit...

56 09.10.2020

(SPOILER) Syrové vyprávění z doby 2. světové války, sepsané na základě skutečných událostí. Nacisté se dovedli "postarat" o každého, kdo se jim jakkoli protivil, i o jeho rodinu včetně dětí. Malý školák Martínek přijde jednoho předjarního dne roku 1942 o oba rodiče – v noci, zatímco chlapec spí, jsou odvlečeni do vězení a brzy poté popraveni. Chlapce se ujme babička, od ní je ale odebrán a umístěn v dětském domově pro děti vězněných a popravených v Praze na Jenerálce. Snaha cizích dobrodinců odvést chlapce do bezpečí se nezdaří a pro zachránce má tragické následky. Děti z Jenerálky končí v koncentračním táboře ve Svatobořicích na Kyjovsku, trpí hlady, bitím a hrozí jim smrt.

Z osudů malého Martina mrazí. Autor skvěle vylíčil dětskou nevinnost (Proč mě tu rodiče nechali? Pojedeme za maminkou a tatínkem do nemocnice? Proč je ta paní tak zlá?) jako protiklad nezměrné krutosti nacistického režimu, který svoji surovost nezastaví ani před dětmi. Chlapec i jeho kamarádi z Jenerálky jsou nuceni předčasně dospět. Je to zřetené v závěru knihy, ve Svatobořicích, kde jsou děti nuceny nejen k těžké fyzické práci, ale zároveň se ukazují jako životem protřelé (dovedou zorganizovat krádež potravin či útěk z tábora.

Kniha je smutná, ale přináší i naději. Každá hrůza jednoho dne skončí... Určitě doporučuji k přečtení... ne, opravdu to nebylo tak, že za Protektorátu se nikomu nic zlého nedělo. Co by asi říkali takoví, kteří si dnes stěžují na omezování svobody?

Kniha má otevřený konec, a tak se nedozvíme, zda po Martinově útěku z koncentráku nebyli zabiti jeho kamarádi. Také je škoda, že se v knize nedozvíme, zda inspirací byl osud konkrétního chlapce. Vodítkem by snad mohla být některá z knih, které o tzv. Svatobořických dětech vyšly, např. "Děti nepřátel Říše" od J. Čvančary.

53 05.10.2020

(SPOILER) Knížka z dobročinného bazaru, kde se octla po vyřazení z knihovny. Jelikož vypadala skoro nečtená (tedy zjevně vyřazena pro malý zájem čtenářů), byla jsem k ní trochu skeptická. Příběh ale předčil moje očekávání.

Není to samozřejmě žádný literární skvost, ale vyprávění dvou mladíků, kteří se vydali za dobrodružstvím do tropických pralesů Jižní Ameriky. Nutno říct, že už měli za sebou spoustu cestovatelských zkušeností – jenže pro Darién, nebezpečnou oblast na hranicích Panamy a Kolumbie, byly i tyto zkušenosti málo. Napadne vás možná, že kluci byli pěkně pitomí, když tam lezli. Ano, to byli – a oni sami to při líčení svých zážitků, kdy leckdy šlo o holý život, otevřeně přiznávají. A to mi právě bylo na knize nejvíc sympatické – nedělají ze sebe borce, kteří dokázali přežít devět měsíců v rukou povstalců, ale prostě líčí den za dnem, popisují nejen věci hezké a zajímavé (ano, kupodivu i v zajetí se dočkali dobrých věcí, byť to záleželo hlavně na jejich vnímání celé situace), ale i svoje selhání a slabé chvíle, kdy už ztrácejí naději, i vděčnost, když se více méně zázrakem dostali domů.

Moc se mi líbilo, že se nepoddali, neztráceli čas fňukáním a snažili se najít si zábavu během svého věznění, a Tom, zanícený botanik a zahradník dokonce okolí některých míst, kde s povstalci tábořili déle, zkrášloval orchidejemi i užitkovými rostlinami. Samozřejmě se zdravotními problémy a pod přibývajícími výhružkami ze strany postalců se situace stávala nesnesitelnou. Asi by bylo bývalo snadné podlehnout slibům postalců, že pustí jednoho z nich, když druhý zůstane - ale Tom a Paul se navzdory tomu, že před cestou do Kolumbie se téměř neznali, nerozdělili.

Knížku doporučuji všem zájemcům o cestopisy do nepoznaných končin světa. A nenechte se zmást fotkou na zadní straně obálky – já si celou dobu myslela, že brýlatý blonďák je Tom, který je o pět let mladší než Paul. Jenže pak jsem vygooglila, že je to přesně naopak (viz např. fotky zde: http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/1080710.stm – mimochodem, na těch fotkách kluci vypadají ještě jako skoro děti, v knize je zjevně fotka z pozdějšího období). A vy, kdo rádi cestujete do zapadlých a nebezpečných končin světa, se nechte poučit – ne vždy má člověk takové štěstí jako Paul a Tom...

55 30.09.2020

Pozoruhodná kniha! Od P. Leviho jsem již přečetla knihu "Je-li toto člověk", kterou napsal krátce po svém návratu z Osvětimi. Její výpověď je na jedné straně syrovější, na straně druhé obsahuje množství filozofických úvah. U knihy "Příměří" je již patrný delší časový odstup od tragických událostí 2. světové války, neboť autor ji vydal až v 60. letech 20. století. A tak, navzdory dlouhé a strastiplné cestě domů, kterou kniha popisuje, navzdory nepohodlí, nezřídka i zimě a hladu, které bývalí vězňové stále ještě zažívali (bylo to na konci války a pak těsně po válce, tedy v době, kdy stále panoval materiální nedostatek a všechno bylo rozbité), je líčení cesty protkáno jemnou ironií i sebeironií. Někde jsem se dokonce nahlas rozesmála (třeba u líčení divadelních a filmových představení v tzv. Rudém domě), byť takových míst bylo jen poskrovnu, a naopak těch, z nichž stále ještě čišel smutek a beznaděj, bylo mnohem více.

Levi se během svojí cesty setkal s příslušníky mnoha národů, kteří ho různým způsobem ovlivnili – pomohli mu přežít fyzicky, pomohli mu snášet obtížnou situaci s větší trpělivostí, dokázali ho rozesmát.

Řek Mordo Nahum ho poučil o tom, že: "Když je válka, člověk musí myslet především na dvě věci: za prvé na boty a za druhé, aby měl co jíst; a ne naopak, jak si myslí hlupáci: protože kdo má boty, může jít shánět jídlo, kdežto naopak to nejde" a také že "Válka je vždycky" (str. 52). Když jsem si Řekovu moudrost přečetla, řekla jsem si, že moje neochota nosit jakékoli boty, v nichž nelze bez problémů ujít alespoň 10 kilometrů, není možná až tak úplně ujetá :-).

Protože repatriace skupiny Italů vězněných v Osvětimi probíhala velkou oklikou přes Rusko, zákonitě se v knize autor na mnoha místech zmiňuje o Rusech – od osvobození Osvětimi, přes pobyt přechodném táboře v Katovicích, organizaci transportu "domů" – ve skutečnosti s několika delšími zastávkami v Rusku/Sovětském svazu, nejdelší, někokaměsíční ve Starých Dorogách kousek od Minska. Levi všechno líčí, jak to bylo. Není v tom ani zbytečný patos, byť vděčnost za to záchranu života je zřejmá. Není v tom ale ani snaha zamlčet, že přesun byl leckdy chaotický a spíše neplánovaný než plánovaný, že na informace o datu odjezdu, délce cesty či potravinách, které budu cestou vydávány, se nedá příliš spolehnout. To je Rusko – vše se nakonec vyřeší, vždy se najdou lidé dobří a srdeční, ochotní obejít i všesvazující byrokracii (bylo tomu tak tehdy i dnes). Jenom je to zkrátka jiný svět, a tak, jako vzdálenosti jsou nesouměřitelné s těmi ve zbytku Evropy, tak i čas tam plyne jinak :-). Autor popisuje, jak zpočátku děsivé rozlohy ruské země postupně přijali za své, jak se s přáteli nebo i každý sám toulali po lesích a stepích v okolí Starých Dorog, kde postupně nacházeli sebe sama. V závěru knihy považuje čas strávený na cestě i na zastávkách v Rusku nikoli za ztracený, ale za oddechový čas před návratem do běžného života, za "blahodárný dar osudu".

Myslím, že Levi dobře pochopil ruskou duši a i když ho z pochopitelných důvodů, hlavně zpočátku, trápila netečnost všemožných velitelů, kteří měli v rukou jeho osud, z knihy zaznívá shovívavost a náklonnost vůči národu, který ve válce stál na opačné straně barikády.

"Byli veselí, smutní a unavení; radovali se z jídla a vína jako Odysseovi druhové, když vytáhli lodě na břeh. A přece pod tím jejich ledabylým a anarchistickým zevnějškem z každé z těch drsných a nezáludných tváří bylo možno vyčíst, že jsou to dobří vojáci Rudé armády, lidé, kteří nedělají hanbu staré ani nové Rusi; jsou neškodní v době míru a strašní v době války, a jejich síla pramení z vnitřní discipliny zrozené ze svornosti, z vzájemné lásky a lásky k vlasti; a právě proto, že tu disciplinu měli v sobě, byla silnější než disciplina mechanická a otrocká, jakou měli Němci. Když žil člověk mezi nimi, nebylo těžké pochopit, proč zvítězila ta první nad tou druhou". (str. 61)

Je smutné, že na sklonku života, koncem 80. let 20. století již zažil vlnu revizionismu událostí 2. světové války, tendence zlehčovat zločiny nacismu – a kvůli tomu tento člověk, který přežil Osvětim i dlouhou cestu domů, dobrovolně odešel ze života. Co by asi řekl dnešním snahám o přepisování historie? Knihu vřele doporučuji!

52 28.09.2020

(SPOILER) Četla jsem už více než před 10 lety a tehdy se mi kniha moc líbila, i když mnoho si z ní už nepamatuji (= signál, abych si ji znovu přečetla :-)). Vzpomněla jsem si na ni docela náhodou nyní při čtení jiné, s tématem moc nesouvisející knihy "Příměří" od P. Leviho. Konkrétně, vytanul mi na mysli příběh z příběhu "Dlouhá cesta domů", který je součástí knihy "Obejmout život". Píše se v ní o tom, jak krásná, úspěšná, inteligentní a vždy dobře upravená žena po zemětřesení v jednom americkém městě absolvuje cestu domů pěšky, protože nefunguje žádná doprava. Jde dlouhé hodiny, samozřejmě na takovou "túru" není vybavena, boty (lodičky) zanedlouho zničí a odhodí. Domů se přesto dostane ve zdraví, což byl, alespoň z mého pohledu, malý zázrak - představte si jít bosí městem, přelézat trosky... není to úplně příjemná představa. Autorka příběh vyprávěla z jiného důvodu, šlo o vztah dotyčné ženy a jejího snoubence, vztah, který po této příhodě doznal velmi pozitivních změn. Mně ale v paměti utkvěly hlavně ty boty a to, že by měl být člověk kdykoli připraven na dlouhý pochod. Leviho kniha, kterou zanedlouho dočtu a okomentuji, mi v tom dává za pravdu, byť celé to srovnání je, to uznávám, hodně mrazivé...

47 27.09.2020

(SPOILER) Z dobročinného bazaru, knihu nikdo nechtěl – klasika :-). Sice když jsem viděla hodnocení tady na DK, zaváhala jsem, ale pak jsem si řekla, že to třeba nebude až taková hrůza :-).

Neodhadla jsem moc dobře, kdy dočtu předchozí knihu, "Plachetnice na vinětách" od J. Hájíčka, a tak se stalo, že, nemaje u sebe jinou četbu, plynule jsem navázala Henrym Quantumem. Po prvních pár stránkách mě napadalo, že je to děsná pitomost a že bych měla číst něco jiného – vždyť život je krátký a krásných knih je tolik! Jenže zrovna jsem nic jiného neměla, a tak jsem četla dál.

Pak mě zas napadalo, že na tom možná něco je... a tyhle pocity se střídaly od začátku až do konce, i když ten druhý přece jen převážil. Co tím vším chtěl autor říci? Netuším – a čtenář si to asi interpretuje různě. Na mě z toho dýchala americká společnost, možná nikoli skutečná, ale taková, jakou ji známe z amerických filmů současnosti. A vlastně nejen z nich...

Sejdete se v práci s kolegy, na večírku s příteli nebo se sousedy. Chcete vypadat vzdělaně a duchaplně, inteligentně a nechcete se za žádnou cenu nikoho dotknout. A vlastně celou dobu mluvíte o ničem, zabýváte se pseudoproblémy, byť to může vypadat vznešeně.

Henry Quantum nechá čtenáři nahlédnout do své hlavy. Směsice myšlenek je pestrá a zdaleka se neomezuje jen na ženy jím milované či (již) nemilované. Kvantová fyzika. Zenový buddhismus. Rodinné vztahy. Moje práce – co přináší mně a co přináší světu. A spousta dalšího.

Ta kniha není úplně marná. A problémy, které nastiňuje mezi řádky, jsou vlastně skutečné problémy, s nimiž se potýká vyspělý svět. Nikdo je ovšem neřeší. Vše je dovoleno. Proplouváme – a to stačí.

Kniha končí zábleskem skutečného, čistého citu. A zase se můžeme ptát – měl na to Henry právo? Bylo to správné? Na to si odpovězte sami. To, že je něco "normální" ve smyslu, že je to běžné, nemusí znamenat, že to je správné. Na druhou stranu, deštěm promočenému Henrymu jsem ke konci knihy držela palce víc než chladné a racionální Margaret.

51 23.09.2020

(SPOILER) Často se mi stává, že začnu číst nějakou knížku a říkám si "tak to nebude víc jak za tři hvězdy": A někdy se i strefím :-). To samé jsem si říkala při čtení prvních stránek tohoto Hájíčkova románu. Připadalo mi to takové nějaké tuctové. Hlavní hrdinka Marie politováníhodná – ale proto ještě ne sympatická. Naopak, neustálým kontrolováním svého vzhledu v zrcátku mi lezla spíše na nervy (jakožto bahenní, lesní a luční divoženka holt nemám pro podobné aktivity mnoho pochopení, tady jsem si říkala, že je evidentně jedno, jak moc na sebe žena dbá, či spíš jak moc se donekonečna kontroluje, stejně tím nezabrání, aby jí manžel neutekl za mladší, když se mu zrovna zachce).

Postupně se ale seznamujeme s Mariinou rodinou – dcerou, starými a nemocnými rodiči, trochu "jedovatou" sestrou a švagrem a musíme uznat (aspoň tedy já jsem uznala), že to hlavní hrdinka nemá zrovna jednoduché. Ať dělá, co dělá, jen tak se nezavděčí, hlavně sestra jí to dává neustále najevo. Postupně se mi Marie stala blízká a byla jsem přesvědčena, že kdyby existovala, možná bychom se i spřátelily (jsem zrovna v jejím věku). Ano, občas dělá hlouposti – a ani neví proč. Touží uniknout před samotou – a záhy nato zase před světem. Kdo z nás si někdy nepřipadal osamělý a ztracený? Kdo z nás nepociťoval úzkost z toho, že léta utíkají... ani ne tak kvůli tomu, že stárneme my sami, ale stárnou i naši nejbližší a my nevíme, jak dlouho tu ještě budou s námi.

Líbilo se mi, jak se příběhem vine historická linka – vzpomínky Mariina otce. I jeho malování temperami na prkna, které zpočátku všichni považovali za bláznivé – a pak právě tyto obrazy jsou klíčem ke vzpomínkám. A nakonec i ta studna plná lahví s plachetnicemi na vinětách se mi líbila :-). A samozřejmě popisy Českého Krumlova i jihočeského venkova a jeho obyvatel. Literární vsuvky mě také bavily.

Závěr s Hynkem mi připadal trochu nečekaný, ale nakonec – proč ne? Přála jsem Marii, aby měla někoho, komu na ní bude záležet. A protiklady se přitahují...

Původně jsem dala čtyři hvězdičky. Měla jsem pocit, že tuto knížku si zdaleka nebudu pamatovat tak dlouho, jako Rybí krev, která mě před lety naprosto dostala, ač i v ní jde o obyčejný příběh obyčejných lidí. Než jsem ale stihla napsat komentář, došlo mi, že srovnávat by nebylo fér. Jde o jiné prostředí, postavy, jiný příběh... Hlavně jsem ale nabyla dojmu, že i knížku Plachetnice na vinětách si pamatovat budu, kdyby jen díky té studni :-).

73 20.09.2020

Knížka tuším z dobročinného bazaru, kde ji nikdo nechtěl. Vzala jsem si ji na služebku (není moc objemná), že po přečtení skončí v některé nádražní knihovně, ale nakonec jsem na čtení neměla čas, a tak se mnou kniha putovala zase domů. Četla jsem ve vlaku – a usínala u toho (ovšem v rámci objektivity nutno dodat, že během služební cesty jsem toho kvůli časnému vstávání moc nenaspala) – četla jsem doma – a těšila se, až budu moct číst něco "lepšího".

Ani já bych v průběhu čtení netipovala, že autor získal Nobelovu cenu. Možná, že důvodem ocenění byla hlavně jiná autorova díla, která zatím neznám. Když už jsem ale konečně dočetla, říkám si, že to přece jen něco do sebe má. Plynutí života. Nejdřív pomalé, pak se to zrychluje, nezadržitelně, jako když stále rychlejší proud unáší papírovou lodičku. Něco si naplánujeme, něco vysníme, nakonec je ale stejně všechno jinak, bez ohledu na to, kde ve startovním poli jsme se na počátku nacházeli a jak dobrý start se nám povedl.

Knížka asi bude nudit ty, kdo vyžadují vzrušení a akci, zkrátka rychlý děj – to tu skutečně není. Mladším čtenářům možná bude nepochopitelná, právě proto, že se nacházejí teprve na začátku své životní cesty. Ale na období bilancování, na smiřování se s tím, že už nejsme mladí a že něco z toho, co jsme kdysi chtěli, patrně nestihneme, se hodí výtečně.

Autor je mistrem detailních popisů, ať již prostředí či vzhledu a charakteru lidí. Tady je ovšem i trochu úskalí – mnoho věcí asi ocení jen rodilí Francouzi, anebo alespoň lidé, kteří Francii velmi dobře znají.

Chvílemi si říkám, že z knihy je obtížné zapamatovat si cokoli dalšího než její atmosféru, a tak dávám jen tři hvězdičky. Ale možná se mýlím a zapamatuju si toho víc – možná pak počet hvězdiček zvýším :-).

49 15.09.2020

Skvělá knížka, doporučuji všem milovníkům přírody a zvířat. I nelehké situace, které život rodiny s dětmi v africké divočině provázely, jsou vylíčeny s laskavým humorem. Přestože jsem knížku četla již zhruba před patnácti lety, živě si vzpomínám např. na dobrodružné plavby přes řeku s koupajícími se agresivními hrochy nebo na to, jak cestu dětí do školy zkomplikovala hyena, která jedné z dcer sežrala boty. Naše problémy při cestování do školy nebo do práce typu narvaný autobus, kolony na silnicích nebo silný déšť ve srovnání s tím vším působí směšně.

Doufám, že někdy najdu čas přečíst si knížku znovu. Věřím, že se mi bude líbit stejně, anebo možná ještě více. Vzpomínám si, že před lety se moc líbila i mojí mamince a i ona nějakou příhodu z této knížky občas připomene.

56 13.09.2020

(SPOILER) Původně jsem si tuto knihu opatřila kvůli letošní Čtenářské výzvě – téma, kde se v názvu knihy vyskytuje den v týdnu. Navíc se zdálo, že bude čtivá. Nakonec i byla, i když pro mě zdaleka ne od samého začátku...

První, kurzívou napsaná kapitola, mě vyděsila. To má být jako co? Nějaký zlý sen? Podobenství? A přiznám se, že jsem vlastně až do konce nedokázala s určitostí rozeznat, oč přesně vlastně v těchto kapitolách šlo. Pološílené sny hlavního hrdiny a zároveň vypravěče? U první kapitoly jsem se sázela, že bude klíčem k nezodpovězené otázce, kdo za války udal ilegální skupinu Lucie Heránové a jejích přátel. Ale nakonec, alespoň pro mě (možná jsem extrémně natvrdlá :-)) zůstala ta kapitola největší záhadou... ne že bych nenašla interpretaci... problém je v tom, že jich mám hned několik :-).

Ale abych se dostala k hodnocení dál – první "normálně" psané kapitoly mě pro změnu nudily. Psychiatrie, tam poloplešatý doktor, žena, pracující v zaprášeném archivu, která se pokoušela o sebevraždu. Vypadalo to na mnoho dalších stránek nudy. Autor ale nejspíš chtěl ukázat život hlavních hrdinů, němž momentálně nebylo moc prostoru pro spontánnost, radost a podobné věci, a naopak převažovala ubíjející rutina.

Asi po 100 stránkách se příběh začne vyvíjet překvapivým směrem. Do té doby jsem se musela do čtení nutit, pak jsem se zas pro změnu nemohla odtrhnout. Tak kdo to byl, kdo je udal? A jak to dopadne s Pavlem a Lucií? Pro toho, kdo je zvyklý na happy endy, bude kniha zklamáním. Stejně tak ten, kdo má rád na konci vysvětlené vše do posledního detailu. I pro mě byl otevřený konec tak trochu rozčarováním. Ale možná je to proto, že nás jaksi zhýčkaly knihy a filmová tvorba v americkém stylu, kde se ještě v titulcích nebo závěrečné poznámce dozvíme, co se stalo s hrdiny za dvacet let. Odvykli jsme tomu, že v životě je těch happy endů a uzavřených záležitostí poměrně poskrovnu, že mnohem častěji se věci vyvinou nějak jinak, než bychom si v hloubi duše přáli, že mnoho věcí zůstává nevyřčeno, nedořešeno, mnohé z toho, co jsme v jednu chvíli považovali za skvělý nápad, později zavrhneme a už se k tomu nevrátíme. V jednání a myšlení jednotlivých postav je kniha nesmírně realistická, a proto nakonec dávám pět hvězd. I proto, že knihu ani po týdnu nemůžu dostat z hlavy :-).

55 13.09.2020

Úlovek z českobudějovické nádražní knihovny. Útlá knížečka, vzpomínky lékaře na období na sklonku druhé světové války a těsně po ní, zejména na jeho praxi v jihočeském pohraničí – hlavně na Šumavě a v Pošumaví. Milé povídky, někdy hřejivé a dojemné, někdy chmurné, nechybí krásná líčení přírody. Trochu mě mrzelo, že vesměs nejsou uvedena jména konkrétních obcí, ale jen obecně "jedna vesnice" nebo "městečko", případně zkratky (pod H. P. jsem rozluštila Horní Planou, ale co je H., netuším, snad Husinec?).

Samozřejmě autor se jako lékař nemohl vyhnout popisu některých svých případů – a zde je patrné, že mnohé názory a někdejší postupy jsou dnes již zastaralé. Například pohled na tradiční medicínu. Pan doktor by se dnes možná divil, jakou renesanci zažívají léčivé byliny a přípravky z nich (včetně moderních forem jako jsou kapsle nebo pilulky), ale dokonce i užití takových postupů, jako je přikládání pijavek. Samozřejmě za přísné hygieny a pod lékařským dohledem, nikoli jako samoléčba. Po druhé světové válce se lékaři nemohli nabažit "zázračného" účinku antibiotik – dnes tu máme antibiotickou rezistenci mnoha patogenů. I přesto, že tento postoj do určité míry chápu, mě mrzelo, jak autor ostře vystupoval proti bylinkám (např. řepík na bércové vředy - přitom s tímto neduhem si ani současná medicína neví moc rady), protože si myslím, že pokud by chtěl, byl by se mohl přesvětčit, že rostliny mnohdy představují minimálně stejně účinnou a rozhodně bezpečnější alternativu k některým předepisovaným lékům. Za to odebírám jednu hvězdičku.

51 29.08.2020

Nalezeno na nádraží v Hluboké nad Vltavou. Není tam klasická nádražní knihovna, jen pár knížek na okně v čekárně. Tahle se mi hodila rozměrem i námětem. Výměnou jsem tam nechala Dům uprostřed města.

Dialekt typický pro okolí Brna, laskavý humor a životní moudrost (byť k té člověk obvykle dojde skrze mnohé bolestné ztráty) řadí tuto knihu mezi skutečné skvosty. Zajímavá je i z hlediska historie 20. století – těžké živobytí po 2. světové válce, včetně různých detailů kolektivizace.

Dědek Josef vás může rozčilovat svým nezřízeným pitím i dalšími prohřešky proti životosprávě, ale stejně budete obdivovat jeho svěžest a nadhled ve vysokém věku a až se s ním budete muset rozloučit, bude vám to líto.

Vím, že i v mé vesnici byli lidé, dnes už velmi staří nebo zemřelí, kteří vypili spoustu vína, jedli chleba se sádlem a škvarky – a dožili se velmi vysokého věku. Neseděli ovšem celé dny u počítače, nýbrž pracovali na poli, a to i když už měli mladší nástupce. Dědek Josef mi všechny tyto houževnaté lidi, kteří žili přítomností a nebyli nuceni pořád cosi plánovat a hodnotit, krásně připomíná.

60 29.08.2020