BabaJaga11 komentáře u knih

Knihu jsem loni koupila za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji po přečtení pošlu dál. Vypadala jako nová, asi nevhodný dárek pro nějaké dítě... nu, nedivím se. Myslím, že v dětském věku by mě asi také nezaujala, alespoň ne tolik, jako dnes. Hlavní dějová linie sleduje osudy československých legionářů čekajících po skončení 1. světové války na západní Sibiři na rozkaz cestovat po transsibiřské magistrále na východ do Vladivostoku a odtud lodí do Evropy. Tímto čekáním na cestu domů se prolínají vzpomínky na domov, na boje, padlé kamarády i veselé historky. Navíc se s osudem vojáků spojí osud i opuštěný polodivoký pes, odrostlé štěně, a tak se dozvídáme i o jeho osudu.

Líbila se mi "vyprávění mezi psy", do nichž autor začlenil nejvyšší morální hodnoty člověka – lásku, statečnost, obětavost, kamarádství... Vlastně jen díky těmto hodnotám dokázali legionáři vzdorovat dlouhému odloučení od rodin, oslovovat jeden druhého "bratře".

Těžké je ovšem smířit se s tím, že i tito muži, stejně jako miliony jiných ve válkách na celém světě během mnoha staletí, tito vzorní otcové, manželé a synové, byli nuceni zabíjet. Aby přežili, aby uhájili nejen své životy, ale i životy jiných lidí, ať již v Rusku nebo těžce se rodící nové vlasti – Československu. Vždycky si říkám, kdy už to lidstvo dostane rozum... ve válce proti sobě často stojí lidé, kteří třeba ještě včera seděli u jednoho stolu, kteří, kdyby nebyla válka, by spolu zašli na pivo nebo na fotbal. Najednou "ti druzí" dostanou nálepku "nepřítel" – a všechno je jinak.

Knihu jsem si každopádně přečetla moc ráda, a to hned z několika důvodů – kvůli příběhu psa Rafa (přiznám se, že jsem se o něj strachovala o něco víc než o legionáře), kvůli tomu, že se děj odehrává na Sibiři a také proto, že jsem se dozvěděla něco nového, co patří k našim dějinám. Och, jak jsou ty dějiny někdy zamotané a komplikované a jak málo stačí – jedno hloupé rozhodnutí někoho mocného – aby se zamotaly ještě více. A žertovné vyprávění o smažených telecích nožičkách ukazuje, že vlastně někdy stačí k vyvolání mezinárodního konfliktu i drobné nedorozumění, ale že obyčejné vylíčení pravdy, byť se zdá jakkoli nepravděpodobná, dokáže někdy zažehnat i velký průšvih.

Knížka může být inspirací pro kohokoli bez ohledu na věk. Je napsána s laskavou moudrostí a jemným humorem a promlouvá k nám pěkným, i když trochu archaickým jazykem ze začátku 20. století. Mně se moc líbila!

37 25.05.2019

Z téhle knihy jsem poněkud rozpačitá, a to i přesto, že byla vydána přes 30 lety a je jasné, že možnosti chovu domácích zvířat byly tehdy jiné než dnes, ani ve městech nebyl veterinář na každém rohu, speciální krmení pro zvířata se těžko shánělo a usmrcovat nechtěná koťata či do lesa vyhodit psa bylo zcela legální.

Líbil se mi velký časový záběr, průřez celého autorčina života se zvířaty, který mapoval období od jejího raného dětství až po babičkovský věk. Knížka taky obsahuje některé zajímavé informace o různých druzích živočichů, včetně takových, kteří nepatří k častým domácím mazlíčkům.

Příliš mi nesedla forma. Kapitoly jsou dlouhé a všelijak propletené, u podobného žánru mám mnohem raději krátké kapitoly, z nichž každá je věnována konkrétnímu zvířeti či příhodě. Také jsem se nemohla zorientovat v autorčině rodině – někde sice uvedla, že ten a ten je její syn, ta a ta je teta, ale zejména u vnuků se často objevila jen jména, že jde o vnuka/vnučku, se člověk často dověděl až o několik stránek dále. Připadalo mi, jakoby autorka původně psala jen pro svoji rodinu či blízké přátele, pro které podobná vysvětlení nebyla potřeba. Ostatně v závěru sama přiznává, že vlastně ani neví, proč knížku napsala.

Ač osobně považuji pořízení zvířete za čin, který by měli mít na starosti dospělí a měli by jej předem řádně promyslet, někdy mi připadá, že autorka svá varování až přehání. Zejména když varuje před zachraňováním zvířat z ulice (mají choroby apod. – jenže přenosné choroby mnohem snáze chytneme od jiných lidí; souhlasím ovšem s tím, že by takové zvíře mělo být vyšetřeno veterinářem) a před přílišným upnutím se dětí na zvířata, z toho důvodu, že smrtí zvířete jsou děti obvykle velmi zdrcené. Jenže smrt je součástí života – a jak se naučit ji přijímat, když v dětském věku nemůžete mít a posléze oplakat morče, kanárka nebo kočku? Jak se později naučit vyrovnat s mnohem horšími ztrátami? A jak se naopak naučit vnímat konečnost života a radovat se z každé chvíle s někým milovaným, ať již jde o zvíře nebo o člověka? S tímto se opravdu nerodíme a může nás tomu naučit jen škola života...

Některé myšlenky autorky jsou však až nebezpečně prorocké. Zamýšlí se například nad životem hospodářských zvířat, která jsou určena jen pro produkci. Je to ještě život? A je ještě životem každodenní lidský koloběh vstávání do práce, vydělávání peněz, nákupů a konzumu? Co by asi autorka řekla současným poměrům, kdy toto všechno nabylo mnohem obludnějších rozměrů než před 30 lety?

Nedokážu říct, že je tato kniha krásná, taková mi totiž nepřipadá. Ale je poučná. Možná Vás místy vytočí, tak jako vytočila mě, ale vede k přemýšlení, a proto stojí za přečtení.

35 21.05.2019

Útlá knížka vyřazená z knihovny. Na výpůjčním lístku uvedena jediná výpůjčka v roce vydání, pak už nic. Kniha měla tak trochu smůlu, že vyšla v roce 1989 - druhá světová válka a osvobození nebyla zrovna témata, která by v té době někoho zajímala. A další smůla – i když možná se týkala jen výtisku, který se mi dostal do ruky – několik stran textu v úvodní části knížky chybí, jsou tam jen prázdné stránky.

Je škoda, že si tato knížka nenašla ke čtenářům cestu. Je moc hezky napsaná a dobře se čte. Autor popisuje válečné události takové, jaké skutečně byly. Spolu s chlapcem Jeníkem prožíváme mnoho ran osudu, mnoho věcí, které jsou pro něj nepochopitelné a setkává se s nimi poprvé v životě. Jak někdo může jen tak ubližovat druhému člověku, nebo ho dokonce zabít? Jak někdo může srovnat se zemí celou vesnici? Proč po nás střílejí spojenecká letadla? A nakonec... co se stalo s těmi sebevědomými německými vojáky, teď, když už nemají zbraně?

I zde, podobně jako v jiných válečných knihách a filmech, se setkáváme na jednu stranu se statečností a obětavostí i u lidí, od nichž bychom nic takového nečekali, kteří vlastně nejsou žádní superhrdinové, mají strach o své rodiny i sami o sebe, ale zkrátka se jim příčí zachovat se nečestně. A pak jsou tu lidé, kteří se neštítí ničeho, přesně podle úsloví "kam vítr, tam plášť".

Kniha je určena především mládeži, ale ani nám, dříve narozeným, neuškodí připomenout si důležité lidské hodnoty, na něž mnohdy v každodenním shonu zapomínáme. Sílu rodiny, přátelství, prostého člověčenství... o tom všem je tato kniha.

34 16.05.2019

Ač thrillery a krimi nejsou zrovna literární žánr, po kterém bych sáhla často, tady musím říct, že jsem si knížku skvěle užila. Přitom hlavní důvod, proč jsem si ji vybrala v Českobudějovické nádražní knihovně, byla obálka se psem a kocourem a anotace slibující, že kocour je důležitá postava příběhu.

No, nečekejte, že je to knížka o zvířatech, ta se tam mihnou občas, i když nutno říct, že jejich role rozhodně není druhořadá a že i některé zápletky by bez nich vypadaly úplně jinak. Zpočátku jsem si tudíž říkala, zda jsem nešáhla vedle, hlavní hrdinové jsou kriminální živly, proti nim mafie a CIA - no nazdar, v tomhle najít sympatického hrdinu, kterému bych mohla držet palce? Nakonec to byli "živlové" o koho jsem se strachovala, alespoň měli rádi zvířata, evidentně se neprojevovali jako hlupáci (na rozdíl od některých mafiánů a agentů CIA), byť občas tak navenek mohli trochu působit (možná kvůli zmatení nepřítele :-)) a nakonec i jejich jednání celkově zdaleka nebylo tak kruté, jako u ostatních zúčastněných. Jestli ovšem CIA opravdu funguje třeba jen z 10 % tak, jak ji popisuje nejen tato kniha (a upřímně, obávám se, že to je víc než 10 %), tak musím přiznat, že mě z toho mrazí...

32 15.05.2019

Příjemná kniha do vlaku, kterou si možná spíše než dospívající dívky přečtou dospělé ženy. Třetí a částečně i první povídka obsahují různé fantaskní prvky, které lze interpretovat různě – například jako fantazii dítěte, ale třeba také jako "kouzla" dějící se v tajemné oblasti slovenské Oravy. Zejména třetí povídka mi tajuplnou atmosférou trošku připomíná Žítkovské bohyně. Každopádně obě uvedené povídky mě přiměly vzpomenout si na "záhady" a "taje" prožité během mého vlastního dětství.

Prostřední povídka je psána zcela střízlivě a realisticky. Hrdinkou je dospívající dívka ve svém prvním zaměstnání. Zezačátku naráží na různé překážky - asi jako každý v nové práci. Ale vše se dá překonat... povídka je celkem pěkné povzbuzení pro lidi v podobné cituaci.

32 09.05.2019

Knihu jsem si loni vybrala v nádražní knihovně v Přerově, kde mě zaujala svým názvem a i podle náhodné listování vypadala, že by mohla být čtivá. Měla jsem však s sebou na dočtení ještě jinou knihu, a tak jsem tenkrát stihla z knihy Psí hřbitov přečíst jen předmluvu od Heleny Šmahelové. Pak jsem knihu na dlouho odložila. Dost možná, že k tomu přispěl i fakt, že kniha měla dosud na DK jediné hodnocení, a to v kategorii "odpad". Dokonce jsem si ji zapsala do čtenářské výzvy jako knihu od autora, jehož jméno a příjmení začíná na stejné písmeno, ale posléze jsem namísto ní přečetla Chlapce na dřevěné bedně od Leyona Leysona.

Minulý týden jsem si ale řekla, že mi kniha zabírá příliš místa na polici v knihovně a že je nejvyšší čas poslat ji znovu "do oběhu". Jelikož výtisk měl originál nálepku projektu kniha ve vlaku, bylo jasné, jaká forma oběhu by byla nejvhodnější. A protože se do nádražní knihovny dostanu jen jednou za čas (vlakem jezdím hodně, ale především ze a do stanic, kde knihovna není) a nejbližší cesta do města s nádražní knihovnou připadla na dnešek, vrhla jsem se na knihu, půl přelouskala cestou z práce a přes víkend, druhou půlku dnes cestou na dovolenou. Dočetla jsem asi 20 minut před příjezdem do Českých Budějovic, kde jsem knihu uložila do police tamní nádražní knihovny. Jsem zvědavá, na jak dlouho – v Budějicích totiž bývá o knížky rvačka. Třeba přece jen bude víc lidí, kterým knížka alespoň něco dá, podobně jako mně.

Knížka vyšla až po smrti autora a k tisku ji připravily dvě redaktorky, s pomocí poznámek s plány na knihy, které již autor nezrealizoval. Drtivá většina próz však byla na sklonku 1. světové války a krátce po vzniku 1. republiky zveřejněna v novinách či časopisech. Patrně šlo o sloupky a komentáře dosti populární, když vycházely pravidelně.

Zprvu jsem nechápala - nechápala jsem, jak to někomu něco mohlo říkat, ale hlavně jsem nechápala, o čem autor píše. Texty mi připadaly zbytečně vyumělkované (i na 1. polovinu 20. století) a že se z nich vlastně čtenář nic nedozví. A to přitom první oddíl knihy, nazvaný "Z válečného zápisníku" obsahuje prózy vztahující se k 1. světové válce, kde by člověk čekal cokoli, jen ne texty nejasného obsahu. Povídkou s pěkným a čitelným poselstvím pro mě byla hlavně "Příběhy psa". Ve válce netrpí jen lidé, ale i zvířata, která nic nezavinila. Přestože nic nechápou, snaží se přežít, a dál to nejlepší těm, které milují. Když jsem se nad oddílem podrobněji zamyslela, došlo mi, že v té povídce jsou témata, důvěrně známá i dnes. V některých jiných prózách figurují různá jména a průpovídky, k nimž patrně ve své době nebylo nezbytné žádné vysvětlování, ale dnes by člověk k pochopení potřeboval hlubší znalosti příslušného historického období, zejména pokud jde o politiku a kulturu. Je to asi podobné, jako kdybychom dnes vystříhli z novin komentář k nějakému aktuálnímu tématu, třeba se jménem odstupujícího ministra a hodnocením jeho činů a dali to přečíst lidem za několik desítek let. Asi by také mnohé nechápali. A další věc – v mnoha prózách J. Johna se projevuje tu jemná, tu břitká ironie, opět obtížněji pochopitelná, když neznáme kontext próz.

Druhý oddíl nazvaný "Očima zpravodaje" obsahuje autorovy prózy z jeho pobytů v Německu a zejména ve Francii. Někde je líčena spíše atmosféra zemí a jejich měst, děj u těchto próz většinou nenajdete. Na mě nejvíc zapůsobily prózy "Auta a "Dvojí vidění" věnované Paříži. Zejména první povídka je velmi sugestivní, takže jsem měla pocit, že jsem se do Paříže 20. let 20. století skutečně přenesla.

Třetí oddíl s názvem "O lidech a kratochvílích" bude asi většině dnešních čtenářů nejbližší. Na pozadí próz ze života lidí za 1. republiky se zrcadlí závažná témata jako chudoba, čest a další. Tato část je podle mě také nejvíce nabita emocemi - např. povídka Ramses. Nejsympatičtější mi byla povídka "Olivový olej", kde na drobné rodinné zápletce autor ukazuje, že není třeba mít vše a že to, co je dobré pro jednoho (člověka nebo národ), nemusí být dobré pro druhého, že přejímání novinek bez rozmyslu nás nikam dál neposune, někdy právě naopak.

Čtvrtý oddíl opět obsahuje prózy se zřetelným zobecněním dobových problémů. Překvapivá pro mě byla např. povídka s výčtem památek, které byly v prvních letech nové republiky zničeny - ve jménu svobody, budování potřebnějších staveb než jsou zámky či altánky a dalších "ušlechtilých cílů". Je pozoruhodné nejen to, jak se historie opakuje, ale i to, že se na události staré jen několik málo desítek let velmi snadno a rádo zapomene.

Některé prózy ze 3. a 4. oddílu jsou i dnes do té míry aktuální, že jsem si říkala "No Jaromíre, kdybys to viděl dnes...".

Víc už neprozradím – přečtěte si to :-).

32 07.05.2019

Milá a laskavá knížka, kterou vypravuje pes jménem Bota. Jeho osud se prolíná osudem jedné venkovské rodiny v Anglii a dalších obyvatel kraje psů, lišek a ohrad s dobytkem. Knížka pobaví – zasmějeme se lumpárním Boty a jeho psích kamarádů – ale i poučí. Rudyard Kipling byl bezesporu velký znalec a milovník přírody a zvířat, a to je vidět i v této knize. I když zvířatům vystupujícím v knize jsou vkládány lidské myšlenky a řeč, má i to reálný základ – nejen zvířata patřící ke stejnému druhu, ale i jednotlivé druhy zvířat mezi sebou dovedou komunikovat, uzavírat přátelství, anebo alespoň tiché příměří, mnohem vzácněji pak otevřené nepřátelství. A i to leckdy přeroste v náklonnost. Mohli bychom si vzít ze zvířat příklad...

31 03.05.2019

Příběh života a smrti stříbrného lišáka jménem Jaampa se odehrává kdesi ve Skandinávii. Zpočátku jsem nevěděla, co od knihy čekat – nebude to nuda? Rozhodně ne! I když autor věnuje dost prostoru léčení skandinávské přírody, má to svůj účel. Dozvíme se, kde v takovém prostředí žijí, loví a vychovávají mláďata lišky. Kde se v doupěti obyčejné zrzavé lišky vezme liška stříbrná. Jak se někdy osud dovede zamotat – nejen člověku, ale zvířeti. Knížka je smutná – tak, jako je smutné mnohé počínání člověka v přírodě. Na druhou stranu, smrt je přirozená jako život sám, něco musí zemřít, aby něco jiného mohlo žít.

31 02.05.2019

Nádhera! I když knížka vyšla v někdejším Státním nakladatelství dětské knihy, myslím, že ani tak docela pro děti není. Tedy ne, že by si ji nemohly přečíst, nebo že by jim z ní nemohli předčítat dospělí - ale spoustu těch básní dítě nejspíš pochopí jako hezký rým doplněný hezkým obrázkem, a teprve až dospěje a něco prožije, bude umět prožít i slova těch básní a vidět, co tím vlastně básník chtěl říci...

Mě nejvíc zasáhla ta úplně první - Píseň o dětství:
"Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.

A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou,
teprve míti před sebou.

Když je nám pět nebo deset, to všechno je taková samozřejmost, že nám připadá zbytečné o tom psát... a o čtyřicet či padesát let později už možná ani nevěříme tomu, že jsme se kdysi brouzdali v potoce, hlavně nechápeme, jak to může být tak dávno, jak to všechno mohlo tak rychle utéct... díky, milí pánové, za tuhle knížku, je příjemné vědět, že i Vy jste to kdysi prožívali podobně...

40 01.05.2019

Ke knihám s mořskou tématikou tíhnu už řadu let, a tak mi i tahle udělala radost, přestože je určena především -náctiletým. Myslím si však, že i člověk pokročilejšího věku si tam najde svoje. Zatímco mladý člověk bude oslněn dobrodružstvím a statečností námořníků záchranné lodi, starší se pousměje nad vzpomínáním některých členů posádky na doby jejich mládí - jak je nám to všechno povědomé, a to ani nemusíme pracovat na moři! Trochu mě překvapil otevřený konec, ale je fakt, že tím autor elegantně vybruslil z laciného happy endu - prostě na moři se stále něco děje, víc neprozradím :-).

33 30.04.2019

Drsná, chmurná knížka plná smutku, beznaděje a černého uhelného prachu. Postavy, které jsem si v ní oblíbila, buď dopadly špatně, anebo se ze závěru knihy, který konečně přináší naději i ztrápeným chudákům (i když dějiny ukázaly, že to ani pak žádná selanka nebyla), jaksi vytratily. Naopak největší vydřiduši přežili. Cože za thriller jsem si to přečetla? Bylo by fajn, kdyby to byla pouhá fikce. Jenže tak bídně se na Ostravsku v době 1. světové války skutečně žilo. Hlad, nesvoboda, nekonečná dřina, otřesné pracovní podmínky, kde každý den umírá někdo z dělníků jen proto, že zvýšení bezpečnosti provozu by majitele stálo peníze...

Kniha je nesmírně sugestivní... chvílemi mně běhal mráz po zádech. Autenticitu zvyšuje ostravský dialekt i rozmluvy vojáků a majitelů dolů a továren v němčině. V knize je slovníček, hlavně na tu němčinu, bez toho bych se obešla, ale některé ostravské výrazy jsem musela vydedukovat z kontextu, k některým pojmům už se dnes člověk nedostane.

33 30.04.2019

Pro mě cenný nález na polici knih vyřazených z obecní knihovny (ale razítko nemá, takže tam knihu donesl někdo z místních lidí). Nemůžu si pomoct, ale musím dát pět hvězdiček. Je to tvrdá kniha o tvrdé době. Nejenže v ní umírají tisíce lidí ve válce (což se u válečného románu tak jaksi čeká), ale navíc doplácejí na špatnou organizaci, nedostatečné vybavení, nedůvěru... Že byl tehdejší Sovětský svaz na počátku 2. světové války špatně vyzbrojen, jsem věděla, ale netušila jsem například, jaký chaos na bojištích zpočátku panoval, že důležitější než dobře bojovat bylo neztratit doklady (nedovedu si představit, jak to vlastně měl člověk v boji zařídit) a co všechno musel člověk podstoupit, pokud je ztratil. Nedůvěra k lidem, kteří se probojovali z obklíčení, se zbraněmi, které museli nejprve odebrat protistraně, aby vůbec mohli bojovat, je až zarážející. Říkám si, že je vlastně zázrak, že se Hitlera podařilo kousek před Moskvou zastavit...

Někomu možná může připadat přehnané líčení hrdinství sovětských vojáků. Jenže bojovat za vlast znamenalo bojovat o život. Ani v tom nepanovala jednota, ne každý byl hrdinou (tak to prostě chodí), leckdo by se raději někde ukryl, jiný se trápil, když musel čekat v nemocnici, až se uzdraví ze zranění. Líbilo se mi psychologické vykreslení postav - jejich zmatků, tápání... rozhodně nebyly černobílé. Bohužel některé zemřely dřív, než se stačil jejich příběh jakkoli rozvinout - a mně mnohých bylo skutečně líto, tím spíš, že jejich konec byl vylíčen syrově, zkrátka voják padl... A jestli byla německá vojska vylíčena v horším světle, než jaká skutečně byla? Nemyslím si, i u nás Němci ještě po kapitulaci způsobili spoustu neštěstí a sotva se můžeme divit, když německá mládež byla již roky před válkou cíleně vychovávána k nenávisti k "nižším rasám". Asi by bylo logické, kdyby na počátku ofenzivy v SSSR Němci vzali nohy na ramena a nezdržovali se zapalováním vesnic, ale ať už z vlastní nenávisti nebo z pověření svých nadřízených se snažili způsobit co největší škody, i když už bylo zřejmé, že nemají šanci válku vyhrát.

Autor vkládá některým ze svých hrdinů do úst kritiku poměrů na začátku války, ptá se, jak je možné, že Stalin nevěděl, co se chystá... anebo věděl? A komu prospěl všechen ten chaos a nedůvěra?
Kniha ovšem byla napsána a v SSSR poprvé vydána až po kritice Stalinova kultu osobnosti N. S. Chruščovem. Tím nechci její význam nijak zlehčovat, je jisté, že dříve by ani vyjít nemohla a že autor by navíc dopadl velmi špatně. Pro mě osobně má daleko větší smysl, že svědectví vyšlo. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je v ní spousta přímé řeči a i když má přes 400 stran, četla se mi moc dobře a přečetla jsem ji během několika dní.

38 22.04.2019

Od knihy jsem čekala trochu něco jiného - příběhy, v nichž autorka spolu se svým psem zasahuje v případech, kdy jde o záchranu lidského života, zdraví, pátrání po ztracených dětech... Tak nějak je to psáno i v anotaci knížky - a ta je bohužel poněkud zkreslená. Autorka se v době, kterou v knize popisuje, věnovala práci v týmech se záchranářskými psy, ale vlastního psa dlouho neměla. Nakonec se rozhodla pořídit si fenku zlatého retrívra, kterou pojmenovala Puzzle, a začala s jejím nejprve základním výcvikem a postupně i s výcvikem na psa-záchranáře. Větší část knihy se tudíž věnuje zasahování u případů ještě předtím, než se autorka stala majitelkou Puzzle, případně v době, kdy ještě Puzzle na záchranářské akce nemohla, a pak taky výcviku pejska. Netvrdím, že to nebylo zajímavé - bezesporu bylo, ale nadšen by byl hlavně člověk, který sám trénuje psy na profesionální úrovni, pro mě byly popisy výcviku místy příliš zdlouhavé a nudné. Knihu jsem dlouho nechávala rozečtenou a až teď jsem se přiměla dočíst, abych ji následně mohla věnovat do nějakého dobročinného bazaru. Asi tak poslední 1/3 knihy mi připadala nejzajímavější, neboť nejvíc odpovídala tomu, co jsem od knihy čekala. Určitě klobouk dolů před autorkou, která se nevzdala tréninku pejska ani v době, kdy bojovala s vážnou chorobou, což v knize také otevřeně popisuje. Krásné je i líčení jejího vztahu s Puzzle i dalšími pejsky - nalezenci z útulku i záchranářskými psy jejích kolegů. Možná by bylo lépe přečíst si knihu v originále - nemohu se ubránit dojmu, že mnohé nedokonalosti má na svědomí především nepříliš kvalitní redaktorská práce a odfláknutá korektura českého vydání. V knize je totiž poměrně dost překlepů - chybějící nebo naopak přebývající slova, chybějící mezery mezi slovy apod. - stejně tak na řadě míst by nějaké slovo bylo vhodné nahradit jiným, do kontextu lépe zapadajícím výrazem. Stejně tak i anotaci bylo možno lépe vyladit. Přitom by bylo bývalo stačilo jedno čtení a kniha mohla vypadat podstatně lépe a mohla se i lépe číst.

29 16.04.2019

Zachtělo se mi přečíst si nějaký válečný román, a tak jsem sáhla po románu Měděný knoflík. Už jsem nějak zapomněla, že jde o špionážní román, takže začátek mi moc nesedl (protože jsem vlastně chtěla číst něco jiného). Brzy jsem však byla vtažena do děje, který byl tak napínavý, že jsem knihu přečetla za několik dní během cestování MHD do práce a zpět. Netuším sice, do jaké míry se autor opíral o historická fakta, včetně toho, jak pracovaly tajné služby jednotlivých států během 2. světové války v Lotyšsku (a bohužel není jednoduché něco o tomto tématu zjistit), ale zcela jistě toho na dané téma věděl dost. A i když nemusíme souhlasit s tím, že kontrarozvědky západních států byly vždy vedeny hlavně touhou po moci a penězích, zatímco sovětské kontrarozvědce šlo především o zastavené Hitlera, z některých rozhovorů, které vedou hlavní postavy, až mrazí. Zejména pokud si uvědomíme, že to, co je líčeno jako románová fikce, je dnes nepopiratelnou pravdou. Např. vychloubání představitele jisté západní velmoci "My budeme vládnout světu" se (bohužel) naplňuje do puntíku. Stejně tak plánování nového rozdělení světa po skončení války v době, kdy na bojištích umíraly tisíce lidí. Kniha poprvé vyšla v roce 1958 (originál), tedy 13 let po válce, kdy samozřejmě již bylo mnoho věcí jasných, lecos se však začalo ve větší míře projevovat až mnohem později. Doporučuji k přečtení a hlavně zamyšlení.

31 14.04.2019

Pozoruhodná kniha o pozoruhodné ženě. O životě dr. Kálalové-di Lottiové ani o událostech na sklonku druhé světové války na Táborsku a Písecku, které do života této statečné lékařky velmi tragicky zasáhly, jsem dosud neměla tušení. O to víc mě potěšilo, když jsem zjistila, že Prácheňské muzeum v Písku loni připravilo literární pásmo, v němž byl připomenut život dr. Kálalové. Je vidět, že tato postavou drobná, ale vnitřně nesmírně silná žena skutečně pozitivně ovlivnila život mnoha lidí a že se na ni nezapomíná. Život dr. Kálalové, ač se nedožila nijak závratného věku, by vydal na několik životů, a může nás inspirovat i dnes. Jsem vděčná, že Ilona Borská sepsala knihu o jejím životě, ač sama se s dr. Kálalovou setkala jen kratičce. Dostala však k dispozici rozsáhlou korespondenci, kterou dr. Kálalová vedla se svojí rodinou a přáteli, mnoho lidí přispělo vzpomínkami, a tak vznikla kniha čtivá, povzbudivá (byť místy smutná, dokonce vemi smutná...) a přesto plná zajímavých faktografických údajů. Velice se mi líbilo, že autorka nezastírala ani slabé stránky povahy dr. Kálalové, protože zkrátka nikdo není dokonalý a s ženou, která byla velmi skromná až asketická, a ve svém konání perfekcionistická, nemuselo být pro její okolí vždy jednoduché vždy vyjít po dobrém. Stejně tak nerozhodnost a výčitky, jimiž se občas trápila a svěřovala je v dopisech svým nejbližším, autorka v knize zmiňuje, a činí tak hlavní postavu svojí knihy lidsky přístupnější co nejširšímu okruhu čtenářů.

64 14.04.2019

Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Četla jsem ji tenkrát nejmíň 3x nebo 4x, spoustu částí jsme i s bratrem znali nazpaměť. Dnešní vědecké poznatky sice dokazují, že to s lovci mamutů bylo trochu jinak, byli na vyšší úrovni, než se v době prvního vydání tohoto historicko-dobrodružného románu soudilo (to je ostatně v doslovech k novějším vydáním i uvedeno), ale myslím, že ani tak knížka neztrácí nic ze svého kouzla. Přečetla jsem ji 2x i v dospělosti (dárek od kamaráda :-)) a nepřestala se mi líbit. Doporučuji každému s trochu dobrodružnou duší :-).

72 06.04.2019

Koupeno v Levných knihách, s tím, že knížka po přečtení poputuje do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec se s ní ale nedokážu rozloučit, přesto (anebo právě proto?), že Sahara není zrovna destinací, kterou bych toužila navštívit. Michael Palin je Pan Cestovatel - poznává cizí kultury i přírodu bystrým okem nezávislého pozorovatele. Snaží se žít přímo s lidmi velmi odlišných kultur, byť jen na pár dní, a dozvědět se co nejvíc nejen o věcech jako je jídlo, bydlení, místní zvyky a tradice, ale poznat i jejich názory na nejrůznější otázky. Není divu, že všude snadno nachází přátele. Neodsuzuje, nekritizuje - a když se mu něco nelíbí, vyjadřuje se s maximální zdvořilostí. A že těch věcí, které by Evropana na cestě Saharou mohly zaskočit, není zrovna málo. Na knize je ale zřejmě nejcennější světectví o Sahaře a jejích národech v letech 2001 a 2002. Dnes již je vše hodně jinak. Již v době Palinovy návštěvy se začínala pomaličku spouštět migrační vlna z Afriky do Evropy, a to i přes zvýšená bezpečnostní opatření po 11. září 2001 a teroristických útocích v různých severoafrických zemích. Asi by tehdy nikoho nenapadlo, jak bude vše vypadat ca o 15 let později - i když kompetentní osoby to napadnout mělo. V knize se dozvíte o spoustě různých problémů saharské a subsaharské Afriky, od vojenských převratů a terorismu až po vliv klimatických změn. A právě sucha a rozšiřování pouští již kolem roku 2000 vyháněly z domovů tisíce lidí, kteří se nejprve usazovali v blízkých městech... Přemýšlím, jak to dopadlo s různými původními kmeny, které v době Palinovy návštěvy ještě žily tradičním způsobem života, leckdy bez jakýchkoli moderních technologií, ale přesto jejich příslušníci vypadali šťastně. Kdoví, zda tahle doba definitivně neskončila a zda také jednou z "důležitých" starostí těchto lidí není, zda se večer budou moci připojit k internetu...

34 03.04.2019

Pěkná knížka na odpočinkové čtení - dostatek napětí, což je ostatně jedna z charakteristik knih z edice 13, ale i poučení o mořských organismech, výzkumu moří (pravda, někdy v 60. letech 20. století, tedy žádné počítače a podobné vymoženosti, ale o to víc můžeme obdivovat, že se lidé do náročného výzkumu pouštěli) a kultuře rybářů v Ghaně. Proloženo vzpomínkami na život na Kamčatce, kde vypravěč několik let žil a pracoval. Zpočátku je příběh velmi dramatický, líčí uvíznutí posádky výzkumného člunu v oceánu, daleko od pevniny, bez spojení s mateřskou lodí a bez dostatečných zásob. Poté, co všichni zjistí, že neutrpěli žádná vážná zranění, to chvílemi vypadá, že ztroskotání berou jen jako menší potíž, kterou brzy překonají. I když je fakt, že šlo o zkušené námořníky, navíc Rusy (kamarád, který do Ruska pracovně jezdívá, vždy říká, že si nikdo z nás nedovede představit, co vydrží ruský člověk :-)), takže i pocity z této situace se asi liší od situace, kdy ztroskotá "civilista". I když občas mají hrdinové knížky i neveselé myšlenky, většinou si nepřipouštějí, že by se už nedostali domů. Skutečně po různých strastech jejich cesta šťastně končí. Jeden jako druhý si slibují, že se na moře už nevrátí a zůstanou doma s ženami, dětmi... jak myslíte, že to dopadlo? Přečtěte si to! :-) Bonusem jsou krásné ilustrace Theodora Pištěka - jemné a zvláštním způsobem zasněné.

31 03.04.2019

Milá, i když trochu smutná knížka. Na začátku se malý chlapec Jiří stěhuje spolu s rodiči z jihomoravského městečka na jižní Slovensko. Stěhování je nedobrovolné - otec v době hospodářské krize přišel o práci zahradníka a nové zaměstnání se mu naskytlo až několik stovek kilometrů daleko. Nové živobytí je těžké a rodiče obtížně přivykají novému domovu, ale jak už to bývá, děti to tak nevnímají. Jiří se brzy spřátelí s dětmi z ostatních, povětšinou Maďarsky mluvících rodin ve Švestkovém dvoře a prožívá s nimi svoje malá dobrodružství - koupání v řece, pasení dobytka, chytání ryb a nejrůznější hry, ke kterým stačí to, co se najde doma nebo venku. Namísto školy, která v místě není, musí pracovat jako všichni tzv. deputátníci ve dvoře. Přesto je z knihy cítit štěstí dítěte, které vnímá a raduje se z prostých krás a běhu ročních období. Možná i díky tomu, že spoustu věcí prostě ještě nechápe - třeba nespravedlnost, kvůli níž umírá jeho kamarádka, protože není nikoho, kdo by k ní přivedl a zaplatil doktora. Pak přichází 2. světová válka a po ní změna společenských poměrů směrem k socialismu (čemuž se, vzhledem k bídě, v jaké obyčejní lidé ve Švestkovém dvoře i jinde v Maďarsku žili, vlastně nelze vůbec divit). Rodina se krátce poté stěhuje zpět na jižní Moravu - rodiče radostně, Jiří, z kterého je mezitím mladík prožívající jednu ze svých prvních lásek, se loučí těžce - ale život už je zkrátka takový...

28 30.03.2019

Nemocniční prostředí je vděčné téma. Nabízí pohledy na základní otázky lidského žití a nežití, zdraví a nemoci, ale i viny a mezilidských vztahů. Poslední operace je příběhem starého muže a mladého chirurga, kteří se jako pacienti sejdou na jednom nemocničním pokoji. Obyčejný příběh obyčejných životů, dalo by se říct – jenže i ten nejobyčejnější život se někdy dovede pěkně zamotat. Mohlo být něco jinak, kdyby... ? Tuto otázku kladou oba hrdinové nejen sobě navzájem, ale hlavně se jí oba obírají ve svém nitru. Asi si ji někdy položil každý z nás. Stejně jako otázky po tom, kdy má život ještě smysl, stojíme-li tváří v tvář těžké nemoci. Zda můžeme odpustit sobě, druhým – a oni nám – zklamání, zradu, nebo prostě jenom chybu. Poslední operace stojí za přečtení i kvůli realistickým detailům z lékařského prostředí (autor je lékař), byť se vztahují k úrovni chirurgie před více než 30 lety a dnes již je vše trochu jinak.

28 29.03.2019