BabaJaga11 komentáře u knih
Původně jsem si tuto knížku chtěla zařadit do letošní čtenářské výzvy, ale než se mi ji podařilo sehnat, měla jsem výzvu splněnou. Přesto jsem ráda, že jsem si Malou knihu o Islanďanech koupila. Před lety jsem četla Burianovu Ságu o cestě na Island a zůstal ve mě dojem, že Islanďané jsou hrdý a dost zvláštní národ (už jen ta jejich pravidla pro příjmení mužů a žen! :-) ). Ovšem Burian není Islanďan a ledacos mu zůstalo skryto. Knížka rozebírá národní povahu Islanďanů dost podrobně na to, abyste si rozmysleli, zda se na Island chcete vydat a s Islanďany se seznámit, anebo raději ne. Nejspíš si s nimi těžko bude rozumět jedinec otevřený, živelný a komunikativní. Ale pro zamlklé introverty může být život lidí na Islandu alespoň zajímavým námětem k pozorování.
Zevšeobecňovat se samozřejmě nemusí úplně vyplatit, na druhou stranu, dle této knihy jsou Islanďané tak rozporuplní (např. uzavřenost vůči okolí versus silné rodinné vazby spojené s častými nákladnými oslavami rodinných svátků), že nejlepší je připravit se úplně na vše. Přiznám se, že mě Island láká, v těchto letních vedrech pak dvojnásob :-).
Další skvělý úlovek ze sbírky knih vyřazených z knihovny, protože je téměř nikdo nečetl (opět nějak nechápu, jak se stane, že takovou knihu čtenáři nečtou tak dlouho, dokud není vyřazena kvůli rozpadající se vazbě!). Napínavý děj historického románu se odehrává převážně v Čechách na zlatém dole Roudný a jeho okolí (Podblanicko). Nechybí v něm láska, odcizení, zločin (a ne jeden), intriky...
Ač mnohé postavy jsou zcela jistě smyšlené, historická fakta a osobnosti odpovídají skutečnosti, a tak jsem se díky knize dozvěděla i spoustu zajímavostí z naší a evropské historie na začátku 20. století. Mimo jiné mi to v mnohém osvětlilo, co všechno k 1. světové válce vedlo, že to nebyl náhlý impuls, jak to někdy vypadá, ale atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda dEste byl vlastně jen poslední kapkou, či spíše vítanou záminkou k válce.
A ještě jedna věc - i tato kniha mi potvrdila, že historie se opakuje a že nejsou "hodné" a "zlé" státy a národy. Každý se snaží ovlivnit situaci ve svůj prospěch, ať už na úrovni nejvyšší politiky, anebo nenápadně a pomalu pronikáním do médií, nezávaznými drobnými dárky... dělo se to, děje a dít se bude a dělají to tak všichni...
Nádhera! I když knížka vyšla v někdejším Státním nakladatelství dětské knihy, myslím, že ani tak docela pro děti není. Tedy ne, že by si ji nemohly přečíst, nebo že by jim z ní nemohli předčítat dospělí - ale spoustu těch básní dítě nejspíš pochopí jako hezký rým doplněný hezkým obrázkem, a teprve až dospěje a něco prožije, bude umět prožít i slova těch básní a vidět, co tím vlastně básník chtěl říci...
Mě nejvíc zasáhla ta úplně první - Píseň o dětství:
"Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.
A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou,
teprve míti před sebou.
Když je nám pět nebo deset, to všechno je taková samozřejmost, že nám připadá zbytečné o tom psát... a o čtyřicet či padesát let později už možná ani nevěříme tomu, že jsme se kdysi brouzdali v potoce, hlavně nechápeme, jak to může být tak dávno, jak to všechno mohlo tak rychle utéct... díky, milí pánové, za tuhle knížku, je příjemné vědět, že i Vy jste to kdysi prožívali podobně...
Opravdu krásná kniha! Obdivuju trpělivost, odvahu a lásku, jakou Jutta s manželem měli, když se chlapce, kterého nikdo nechtěl, rozhodli adoptovat. Taky to, jak si dokázali poradit s problémy, které nemohli předpokládat. Díky nim se z malého, neduživého a zanedbaného dítěte stal už po krátké době veselý a zdravý kluk. A svým adoptivním rodičům jejich lásku opětoval. Příznačné je, že ani o tuto velice moudrou a stále velice aktuální knížku mezi čtenáři nějak nebyl zájem. Dostala se mi totiž do ruky v jedné z našich nádražních knihoven, kam putují nečtené knihy z místní knihovny. A ani v nádražní knihovně, která bývá doslova "vybrakovaná", se o tuhle knížku čtenáři nervali. Já měla sto chutí si ji nechat a přinést namísto ní jinou knihu. Jenže pak jsem si řekla, že tohle poselství je třeba poslat dál...
(SPOILER) Nebylo to zrovna jednoduché čtení, na rozdíl třeba od Travenových románů, které člověk zhltne jedním dechem a které jsou zaměřeny na prostředí jihoamerické džungle, těžbu mahagonu, vykořisťování Indiánů... Tady mně trochu nesedělo střídání dvou hlavních dějových linek (ač v mnoha knihách se mně naopak líbí) – Čechy v období 2. světové války a pralesy na hranici Mexika a Guatemaly někdy později po válce, přičemž vše je propojeno několika hlavními postavami. Možná, že kdyby autor postupoval přísně chronologicky, byl by v tomto případě výsledek lepší, ale těžko říct. Každopádně celá kniha je docela "psycho", nejen kvůli líčení válečných událostí v Čechách a osudů Milady, ale i popisem cesty do pralesa a práce na dokumentaci chrámu v Balumu. S nesnázemi v pralese, které souvisejí s divokou přírodou, člověk tak nějak počítá, ale horší je ocitnout se ve společnosti psychopata. Pro vedoucího výpravy bohužel nemám lichotivější označení.
Dlouho jsem chtěla hodnotit jen třemi hvězdičkami, asi i proto, že žádná z hlavních postav mi nebyla vyloženě blízká a sympatická. I Milada a František mě rozčilovali. Snad jedině mexický umělec Miguel mi připadal jako člověk, který to má v hlavě srovnané... musím přiznat, že o toho jsem se ke konci knihy bála. Vyššímu hodnocení napomohl doslov Václava Šolce. Ten se vyjadřuje hlavně k odborné stránce věci, k tomu, jak věrně je popsáno prostředí, vztahy mezi dělníky a jejich šéfy v monteríi, způsob života pralesních Indiánů atd. Jsou zkrátka věci, které laik nedovede dost dobře posoudit...
(SPOILER) Náhodný úlovek z dobročinného bazaru. Musím přiznat, že jsem si původně myslela, že kniha bude hlavně o zvířatech, což zase až tak nebyla, i když několik jich v příběhu také vystupuje. A i když jsem nepočítala s tím, že budu číst o partě potřeštěných kluků ze 7. C, čtení jsem si užila a u některých kapitol jsem se dost nasmála (např. v hodině výtvarné výchovy zaměřené na zeleninu a ovoce :-)). Taky mě hned napadlo, zda tato autorka nemá něco do činění s filmem "Výbuch bude v šest" – a bingo! Jen mně bylo divné, že hned ve dvou knihách má jako hlavního hrdinu nadaného mladého fyzikáře. Zřejmě se tu projevují léta, která autorka strávila studiem na ČVUT, kam jistě nešla jen tak z plezíru.
Děsivé – a nejhorší na tom je, že kniha popisuje situaci v Nigérii již před 10 lety. Změnilo se za tu dobu něco k lepšímu? Obávám se, že nikoli. Nejde jen o dívky, které jejich věznitelé ponižovali, znásilňovali a zabíjeli. A nejde jen o Nigérii. I v knize lze najít dost důkazů o rozpínavosti Boko Haram a radikálního islámu. Ač skupina byla například v roce 2016 uváděna jako de facto rozpuštěná, velmi brzy poté "vstává z popela" a například v roce 2021 znovu obsazuje značná území.
Není divu, že mnoho lidí se snaží uprchnout nejen z Nigérie, ale i jiných afrických zemí, kde se dějí podobné věci. Jenže kdo má větší šanci získat peníze a doklady na přesun do Evropy? Ženy a dívky, které si vydělají sotva na jídlo? Anebo bojovníci Boko Haram a jiných teroristických organizací, kteří netouží po ničem jiném, než vést svatou válku s bezvěrci po celém světě? Ne, netvrdím, že všichni uprchlíci jsou teroristé. Jen to, že s nimi přicházejí i teroristé, kteří se snadno "ztratí v davu". Že evropští politici ve své neskonalé naivitě neudělali nic, aby tomu zabránili, přestože by o situaci měli mít rozhodně víc informací než běžný občan. Naše (ale zřejmě nejen naše) média totiž už nějakou dobu informují poněkud selektivně, tedy mnohé informace si raději nechávají pro sebe.
Ať se to komu líbí nebo ne, problémy je třeba řešit tam, kde vznikají. Nelze nastěhovat polovinu afrického obyvatelstva do Evropy. Ostatně ani ženy a dívky, které na nás promlouvají ze stránek knihy, netouží po ničem jiném, než žít v klidu ve své vesnici, pracovat na poli či v obchodě a beze strachu, že se zase objeví bojovníci Boko Haram, posílat děti do školy.
Příjemná oddechová knížka. V době vydání pro naše čtenáře opravdová exotika, dnes tomu tak již není, s tím, jak můžeme cestovat prakticky kamkoli... I když je pravda, že destinace, kam se vydala autorka knihy se svým mužem, dnes nepatří zrovna k nejbezpečnějším a zdá se, že oblasti pro turisty nevhodné se budou spíše rozšiřovat. I když v knize jsou popsány ozbrojené střety v Libanonu, byla to výjimka. Naopak v Íráku, Sýrii a Turecku se naši cestovatelé setkávali s pohostinností a ochotou pomoci za každé situace. Hlavním nebezpečím pak bylo uvíznutí v liduprázdné poušti bez zásob vody a benzínu.
I v knihách jiných autorů o zemích Blízkého Východu se období zhruba od 30. let 20. století až do let 70.-80. uvádí jako doba odklonu od nejpřísnějších tradic islámu a celkové sekularizace společnosti, větších práv pro ženy, univerzitní svobody, atd. Jenže tato doba je nejspíš pryč, alespoň na tak dlouho, než si lidé v dotčené části světa uvědomí, že se pomalu ale jistě vrací do středověku. Alespoň v tom, co je dovoleno si myslet, jaké náboženství je možno vyznávat a kdo má mít v rodině hlavní slovo... rychlých aut, letadel, internetu a dalších výdobytků se ovšem zastánci dávných tradic jen tak nevzdají...
Můžeme jen dooufat, že to dobré v lidech přetrvá, ať se děje co se děje, a že to jednoho dne zvítězí. Nemůžeme-li udělat nic jiného, alespoň si čtěme a snažme se pochopit... znát reálná nebezpečí, ale nezveličovat je, uvědomit si kulturní odlišnosti, ale i to, že ve svém nitru jsou si všichni lidé svými tužbami nesmírně podobní...
Po přečtení několika prvních stránek jsem si říkala, že tahle kniha nemá hlavu ani patu a že opravdu nemusím přečíst všechno, vždyť v přeplněných policích na mě čeká mnoho jiných knih a bude lépe poslat ji dál... Ale pak mi to nedalo a rozhodně nelituji! Narozením dítěte se život hlavní hrdinky a vypravěčky převrátí naruby. Hlavou se jí honí spousta myšlenek, obavy o budoucnost dítěte se mísí se vzpomínkami na minulost – vlastní dětství, život jejích rodičů i prarodičů... a tak pořád dokola. Místy jsou vloženy i reakce již dospělého syna na matčiny úvahy. Obvykle jde o reakce dost kritické a nesouhlasné.
Ano, kniha je "neuspořádaná" – a to je dobře! Kdo má rád jasnou dějovou osnovu, nechť po ní raději nesahá, byl by zklamán. Ale pokud sami rádi ve své hlavě necháte myšlenky volně "cválat", jistě si poradíte i s touhle knihou. Jen začátek je trochu obtížnější, než se zorientujete v čase. Až po několika stránkách totiž zjistíte, že děj se začíná odehrávat teprve rok po 2. světové válce.
Kniha je značně autobiografická, autorka prožila velkou část toho, o čem píše, mnoho dalšího slyšela z vyprávění v rodině. Někdy je třeba se v textu vrátit, alespoň já jsem se tím, jak myšlenky víří a vracejí se do různých období, občas ztratila a musela jsem se vrátit o větu či dvě zpět, abych rozluštila, k čemu se různé jemné narážky vztahují.
Při čtení si uvědomíte, jak byl život předchozích generací v narozených během 1. poloviny 20. století či dříve těžký – dvě světové války, hospodářská krize atd. – a jak ti nejchudší a nejponižovanější se ani neodvažovali doufat v něco lepšího. A jak se historie opakuje – konec války či jiné krutovlády je provázen jásotem, euforií, solidaritou – ale zakrátko se na sebe lidé přestanou usmívat, pohltí je všední starosti, znovu je ovládne závist a pomluvy kvůli malichernostem. Někteří jsou vždy "nad věcí" a ať se politická situace změní jakkoli, vždy toho dovedou využít ve svůj prospěch. Dokonce i na válce mnozí dovedli vydělat. Naproti tomu ti, kdo se snaží udělat něco dobrého i pro druhé, nezřídka bývají "po zásluze" potrestáni.
Některé události jsou naznačeny skutečně jen v náznacích, jako při rozhovoru v kruhu známých, kde všichni patří mezi zasvěcené a není třeba dlouhého vysvětlování. Svůj názor, často proti názoru své doby a většiny, však autorka nechává zaznít naplno.
Na několika místech mě jen zarazilo téměř doslovné opakování některých odstavců (např. o tetě, která byla popravena na sklonku 2. světové války). Nevím, zda šlo o záměr (v myšlenkách se někdy k některým událostem vracíme stále stejným způsobem), anebo se autorka v knize už sama ztratila. Ať je to, jak chce, knížka stojí za přečtení.
Ještě přidám malou perličku. Tuto knížku jsem získala podle úsloví "koupit zajíce v pytli" :-). V dobročinné internetové aukci byla tato a ještě jedna další kniha vyfocena bez přebalu, chyběl tudíž název a autor. Paní, která aukci pořádala, si to uvědomila až dodatečně, ale vyjádřila naději, že možná někdo ví, co za knihy by to mohlo být. Napsala jsem k tomu, že šlo vždy o celou edici s větším počtem knih, tudíž se dá jenom hádat, oč mohlo jít. Ale že mám ráda překvapení – a tak jsem na obě knihy přihodila. V jednom případě se pak ještě někdo přidal a můj příhoz "přebil". Kniha Můj chlapec a já mi zůstala. Ovšem o jakou knihu jde, jsem zjistila až poté, kdy výhra z aukce dorazila poštou. Byla to hezká trefa, díky! :-)
Knížka místy je úsměvná, a to dost neotřelým způsobem, autorka je prostě originál :-), místy smutná, prostě taková, jaký je život. Skvěle popisuje, jak do autorčina mládí zasáhla okupace sovětskými vojsky v roce 1968, ale jak už to bývá, více než tato skutečnost (které v té době dost dobře nerozumněla a ani nemohla - vždyť tenkrát věděl, co se vlastně děje?) ji trápily osobní problémy - trable s první láskou, odchod otce z rodiny, nenávist okolí. Prostě ať se děje cokoli, prožíváme své malé radosti i starosti... a vlastně je to dobře.
Líbily se mi momenty, v nichž autorka popisuje spojení s čímsi, co nás přesahuje, co najednou odplaví veškerý smutek. Myslím, že každý se s tím někdy setkal – je to jeden z nejúžasnějších darů, jaké přicházejí zcela nečekaně. Milý je i závěr knihy, který se také nese v duchu nečekaných "náhod".
Trochu mi jen k sobě neseděl styl začátku knihy (líčení historie rodiny a raného dětství), který je normální, plus minus spisovný a přesto vtipný, a styl z období dospívání, plný hovorových prvků a působící, jakoby text psala právě teď dospívají dívka. Jenže obě ta období jsou už autorčiny dávné vzpomínky a možná to chtělo lépe promyslet a vyladit. Čtení to ale je i tak hezké a střídání stylů nejspíš do určité míry odráží autorčinu živelnost :-).
Zpočátku jsem měla trochu problém se na knihu naladit. Připadalo mi, že film je mnohem lepší. Ale ve skutečnosti to tak není. Film je poněkud živelný, hlavně díky hlavní hrdince Katie – a kniha je na tom úplně stejně. Ovšem živelnost v knize je trochu obtížněji stravitelná. Hodně přímé řeči, hodně postav, rychlé střídání různých míst, kde se děj odehrává, občas posun v čase o něco zpět... trochu jsem se ztrácela a zase nacházela.
Kniha rozhodně za přečtení stojí. Na pozadí milostného vztahu dvou mladých lidí ke čtenáři probleskují události americké i světové historie a to, jak je prožívali obyčejní lidé i ti o něco výše postavení... Mnozí z nich bojují za své ideály a – alespoň si to myslí – za lepší svět.
Všechno je ovšem marné, když se člověk dostane do soukolí "boje s vnitřním nepřítelem". Je úplně jedno, jak demokraticky se snaží režim tvářit, všude se najdou lidé, kteří to nemají v hlavě úplně v pořádku, případně sledují své osobní cíle, a neváhají kvůli tomu ničit život ostatním. Stejně tak se všude najdou takoví, kteří udávají své přátele, jen aby získali nějaké výhody, anebo unikli vyhrožování.
Drsně otevřená knížka popisující Londonovo mládí, doby dávno předtím, než začal o svých zážitcích psát. Popisuje autorovo cestování po Americe - vlakem, ale načerno. Na plošinách, na střeše, v nákladním prostoru... záležitost pro zdravé a silné jedince s dobrodružnou povahou. Knížku jsem četla poprvé, ale nevím proč, už od dětství se mi občas zdá sen, v němž naskočím do rozjetého náklaďáku a vlak jede a jede a unáší mě doneznáma... V reálu by mě nikdy nenapadlo to zkoušet :-). U Londona a dalších "hobos" v tom asi nebyla jen snaha svézt se zadarmo, ušetřit peníze, které neměli a museli by je vydělat prací, což se jim často nechtělo. Touha po svobodě a překonání sebe sama, i když ne zrovna poctivými prostředky. Jenže co bychom chtěli od Divokého západu, uhlazené jednání se tam jaksi nenosilo a navíc, uhlazenost není vždy zárukou toho, že je člověk v jádru čestný a nepáchá žádné špatnosti... Knížku doporučuji, může pomoct i k tomu, že se člověk zamyslí nad tím, jak by asi sám reagoval v různých krizových situacích.
Kniha "ukořistěná" v nádražní knihovně v Č. Budějovicích, vydání z roku 1970 s ilustracemi V. Plocka. Upoutal mě na obálce obrázek šmele okoličnatého (mokřadní rostlina s krásnými růžovými květy), a tak jsem si knihu vzala na přečtení, i když děj povídek se odehrává převážně v Praze na Vltavě i jinde ve středních Čechách, tedy ne v mých milovaných vodách jihočeských (byť i o nich se kniha místy zmiňuje). Jsou to příběhy vlastně úplně obyčejné, ale právě tím pohladí po duši. Lidé v nich mohou leckomu připadat jako blázni - ano, ale krásní! Dnes je o rybářích a rybaření záplava nových knih, které líčí daleké cesty, lovy na všechny možné ryby, ale líčení prostých přírodních krás se leckdy příliš prostoru nevěnuje. Tady je to naopak. Dopuručuji pro rybáře - ale nejen pro ně - jako návrat ke kořenům, do dob bez technických vymožeností, kdy se k řece chodilo pěšky a s obyčejným bambusovým prutem.
I tuto knihu od L. Gamblea jsem si ráda přečetla. Přiznám se, že už mi trochu splývá dohromady s knihou Zvěrolékař a spol., u mnoha příhod si nejsem jistá, v které ze dvou knih tohoto autora jsem je četla. Každopádně za zmínku stojí i další Lukova posedlost – maratónský závod v poušti, triatlon a podobné extrémní závody. Po pravdě, moc jsem nechápala, jak mohl vůbec přežít. Možná, že trénoval trochu víc než přiznává, ale rozhodně to nemohla být žádná velká příprava, jinak by sotva mohl provozovat veterinární praxi. Takže za mě klobouk dolů.
Velmi zvláštní básně, kterým jsem příliš neporozuměla. Asi to nebyl jen můj problém, protože tuto knížku, kterou jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovny, si za celou dobu nikdo nevypůjčil.
Je to taková směs všeho, obrazy přírody, měst, myšlenky, často zcela absurdní. Odborník by jistě básně přiřadil k určitému směru a možná by zaplesal – já ovšem nikoli, a proto raději nehodnotím, aby kniha nedostala neprávem špatnou "nálepku". Každopádně kdo má rád básně klasiků jako jsou Jaroslav Seifert, František Halas či Ladislav Stehlík, z mladších třeba Jan Pilař, asi bude zklamán.
Název básně obvykle vůbec neodpovídá obsahu, ovšem asi to byl záměr autora - možná chtěl šokovat, překvapit? Některé básně poukazují na složité děje v přírodě nebo technice, objevují se odborné výrazy, na to ale navazuje nějaký snový popis, takže to celé nedává moc smysl. Co pro mě bylo zajímavé, je snad jen v mnoha básních probleskující varování před ničením přírody, či přímo popis toho, jak člověk přírodní prostředí již do značné míry zničil.
Zde je jedna ukázka (a zároveň jedna z nejpochopitelnějších básní – alespoň pro mě :-)):
"Hosté
Je ještě voda
která nechladila atomové reaktory?
Je ještě voda
se vzdušnými póry?
Hlubinné břicho oceánů
těhotenstvím roste
Jsme ve vesmíru doma
a na Zemi hosté"
Knížka poputuje do některé nádražní knihovny, kde si jistě své čtenáře najde :-).
Knihy ze Sibiře a Dálného Východu si vždycky užívám. Ani tato nebyla výjimkou - líčení exotické přírody Poamuří, zvyků divoké zvěře, způsobů, jak přežít drsné přírodě. Příběh Saši, který je po ukončení univerzity "odvelen" k výzkumu v terénu, kde naráží na mnohé těžkosti a zjišťuje, že teprve díky praxi se člověk skutečně něco naučí, mi do určité míry připomínal moje vlastní výzkumné začátky. Sice v mém případě obvykle nešlo o život, nemrzla jsem a většinu nocí strávila pod střechou, ale i tak jsem si občas říkala "kdybych to byla bývala věděla...". No ale po pár dnech u počítače mě to táhlo do terénu zas - a mám to tak dodnes.
Každopádně v naší době a zeměpisných šířkách se můžeme jen obdivovat tomu, co výpravy v zapadlých končinách Sibiře a Dálného Východu dokázaly. Nevím, nakolik se příběh Saši a jeho průvodců, místních lovců Avdějeva a Sofronova zakládá na pravdě, ale jisté je, že ve 30. letech 20. století v aijské části Ruska skutečně začínaly pokusy s reintrodukcí a chovem sobola, kniha tudíž vychází ze skutečných událostí.
Ač příběh je napínavý a čte se dobře, bylo tam několik podivně zamotaných míst, soudím však, že šlo o chybu překladatele. Místy se objevují i neobvyklá slovní spojení, např. namísto vlnitého plechu autor popisuje "vlněný plech" :-). Proto jedna hvězdička dolů.
Konečně přečteno. První půlka knihy se mi četla moc dobře – informace pro mě byly nové a vzrušující až děsivé. Jenže v druhé polovině knihy se řada z nich donekonečna opakuje. Ač mám ráda podrobné vysvětlení a když se něco objeví v knize 2x, tak mi to nevadí, pokud je to napsáno jinak a zdůrazní se obtížněji zapamatovatelné skutečnosti, tady už mě to vytáčelo. A jsem přesvědčena, že právě kvůli tomu kniha tady na DK bohužel propadla.
Je to velká škoda, protože jde o nesmírně důležité téma. V knize se dozvíte, co všechno jsou jednotlivci, firmy i politici schopni udělat pro peníze. Ano, hádáte správně - naprosto cokoli, bohužel. A to i za cenu nevratného poškození zdraví lidí, zvířat a celého globálního ekosystému Země. Nejenže ve vztahu ke geneticky modifikovaným organismům bývá jejich škodlivost často zamlčována (jakým způsobem mohou být škodlivé, se dočtete v této knize), ale navíc je legislativa mnohých států pro testování potenciálně škodlivých účinků velmi benevolentní, takže firmy si mohou dělat, co chtějí. Jinými slovy, i když se o škodlivosti např. geneticky modifikované sóji či kukuřice ví, prohlásí se za bezpečnou na základě zastaralých poznatků, zmanipulované či chybné testovací metodiky apod.
Možná si myslíte, že je to všechno jeden velký humbuk. Vědci přece vědí, co dělají... Nenechte se mýlit. Pracuji ve vědě, takže vím, jak nekvalitní výzkum se někteří badatelé snaží publikovat a získat si za něj uznání. Pracuji v oboru, kde nelze zbohatnout, takže nikoho nepodezírám, že tak činí vyloženě ze zištných úmyslů, prostě jsou mnohé práce jen hrozně odfláknuté a obsahují zcela mylné závěry. Dovedu si dost dobře představit, jak to vypadá v oborech, kde se točí velké peníze.
V EU je zakázáno přidávat GMO do potravin, ale není zakázáno krmit jimi zvířata, pěstovat je na zkušebních polích ani dovážet technické produkty s GMO (to může být třeba stelivo pro domácí mazlíčky vyrobené z geneticky modifikované kukuřice - pokud pochází z USA či Kanady, je velká pravděpodobnost, že obsahuje GMO - a třeba i obyčejný prach z takového steliva může vyvolat alergickou reakci, kterou by nevyvolal prach bez GMO).
Knížku bohužel nelze doporučit úplně každému. Chce to minimálně dobrou znalost biologie na gymnaziální úrovni, u starších ročníků pak spíše na úrovni VŠ, vzhledem k tomu, že např. na přelomu 80. a 90. let 20. století se o struktuře DNA, genech, regulaci transkripce, tvorbě bílkovin apod. vědělo tak málo, že např. na gymnáziích se učilo jen absolutní minimum. Anebo si přečíst nějakou učebnici genetiky nebo knihu, kde je vše vysvětleno od začátku. V anotaci se sice píše, že první část je pro "méně zasvěcené čtenáře", ale pokud víte pouze to, že existuje DNA, a tím vaše znalosti genetiky končí, asi nemáte šanci textu porozumět.
I když se třeba nebudete na tuto knihu cítit, doporučuji pátrat po dalších. Já se určitě poohlédnu, protože přece jen už uběhllo pár let od vydání, zejména pak originálu, a ledacos se mohlo změnit. Proč by nás to mělo zajímat? Třeba proto, že až nám zase bude někdo vnucovat transatlantickou dohodu o volném obchodu mezi EU a USA, měli bychom mimo jiné vědět, že tím patrně padne zákaz GMO v EU a že se pak zcela legálně, za naše peníze necháme trávit kukuřicí či bramborami, které nepotřebují postřik, protože geny v nich zabudované si se škůdci poradí samy. Ovšem jak známo, hmyz a další škůdci kulturních plodin jsou obvykle mnohem odolnější než savci včetně člověka – a to se potvrdilo jak v testech některých plodin na zvířatech (jejichž závěry byly nezřídka skartovány a příslušní vědci propuštěni ze zaměstnání) i v reakcích lidí (např. farmářů).
Knížka předčila moje očekávání. Úvod mi připadal neuspořádaný a chaotický, ale uvážíme-li, že se v něm popisuje začátek války Japonska proti Číně, není vůbec divu. Čím déle jsem četla, tím více se mi kniha líbila, a to i přesto, že v ní byla líčena válečná utrpení. Hlavní dějová linie sleduje životní osudy dívky Skořicové od jejích pěti do třinácti let, tedy po celou dobu války. Ona a její rodina se nejdříve po Dlouhé řeče přesunou stovky kilometrů do zdánlivého bezpečí Horského města, kde naleznou nový domov. Život je i tak nesmírně těžký - neustálé bombardování, nedostatek peněz a jídla, stísněné podmínky a navíc po většinu let faktická absence otce v rodině, který dává přednost životu s konkubínou. Přesto Skořicová a její rodina dokáží prožívat každodenní drobné radosti a vděk za nejobyčejnější věci - špatné počasí (nedá se bombardovat), střechu nad hlavou, něco dobrého k snědku, výhled z pavláčky, vůni zralých mandarínek, chuť čisté vody... Dokáží držet pospolu za každé situace, starají se jeden o druhého, byť někdy přitom riskují i život - a snad i proto se celé rodině daří válku přežít. Následuje loučení s Horským městem a návrat domů - co je tam čeká? To už se čtenář nedozví a možná je to tak dobře. Jen z náznaků vidíme, že návrat domů pod taktovkou otce rodiny nemusí být zdaleka tak šťastný jako roky strávené v Horském městě. Nejvíc se mi na knížce líbila schopnost autorů vystihnout atmosféru míst, kde se děj odehrával. Detaily o městech a krajině vůbec, o lidech a zvycích, to vše viděné očima Skořicové mě vtáhly do děje tak, že jsem měla ke konci pocit, že jsem někdy i já chodila po schodech Horského města a že mi bude chybět. A další věc byla ta obrovská soudržnost rodiny (otce v to nepočítám) a krásné, čisté emoce.
Tuto knížku jsem kdysi našla v jedné nádražní knihovně – a zasáhla mě natolik, že jsem si ji ponechala a přinesla místo ní několik jiných knih. Příběh je jednoduchý, dalo by se říct každodenní – ale právě v tom tkví jeho kouzlo. Drobné události na nás mají často větší vliv, než si myslíme. A pokud do našeho života náhle vstoupí zvíře, zejména pak kočka, platí to dvojnásob. A co teprve když nás opustí... Manželé z našeho příběhu už nikdy nebudou takoví jako v době, než poznali Čibi...
Jedna z nejlepších knih, co jsem poslední dobou našla v jedné z nádražních knihoven. Je to něco, co by na sklonku života mohl napsat každý z nás. Jakési živé dějiny, promítané v osudech obyčejných lidí. Děj knihy se odehrává od období před 1. světovou válkou až do 70. let 20. století ve Francii. Ústředními postavami jsou členové rodiny Humbertů, uzenářů z města Montferrand. Jejich životy poznamenají dvě světové války i poválečná politika Francie, směřovaná nejprve k udržení zámořských kolonií, později k bouřlivému rozvoji země, v němž pro drobné živnostníky, jako jsou Humbertovi, přestává být místo. Je až neuvěřitelné, jak se mnohé omyly v dějinách různých států opakují. Mnohé z toho, čím si Francie prošla na přelomu 60. a 70. let, čekalo na nás v letech 90. - obrovský rozvoj automobilové dopravy, stavby supermarketů a s tím spojený zánik menších obchodů, nerovné pracovní podmínky živnostníků a zaměstnanců (trvají dodnes). Kniha je z tohoto pohledu nejen příběhem jedné rodiny, ale i sociologickou studií, která mimo jiné vypovídá o tom, jak rozhodnutí několika málo lidí (politiků) může tragicky poznamenat život milionů těch, kdo jim důvěřují.