bábuška komentáře u knih
Přestože mi kniha byla doporučena, jsem ráda, že jsem ji měla jen vypůjčenou. Dočetla jsem ji s velkým sebezapřením, Alan mi připadal pouze jako pojítko rychlokurzu - průřezu politickými dějinami jednoho (a kousek) století. Tento druh humoru mě nijak neoslovil, knihu rozhodně nepovažuji za přínos pro kvalitní literaturu.
Detektivní pátrání začíná nálezem několika zardoušených dívek. Je podzim roku 1989 a ti, kteří se snaží vypátrat pachatele jsou stále brzděni nesmyslnými tabulkami a soutěžemi o rychlé objasnění trestních činů. Vysoce postaveným činitelům jde jak o finanční odměny, tak o vyšší šarži. Mezi jinými dobře vykreslené postavy všehoschopného náčelníka Jakutina a jeho nohsledů Zlochy a Molnára, stejně tak odborně zcela neobznámeného politruka soudruha Fialu. A v době úplné dezorientalizace Státní bezpečnosti se konečně podaří vyšetřovatelům Burgerovi a Krauzovi případ vyřešit. A proč název knihy 'Něžná fatamorgána' ? Napoví nám závěr knihy: A zdá se mu sen. Žil ve městě, kde se všichni lidé měli rádi, ctili se navzájem a pomáhali si, vážili si starších a moudrých, slibovali si lásku a slibovali, že vydrží. Jáma lvová už nebyla policejní pevností, přeměnila se v dětské jesle, protože policajty už nikdo nepotřeboval. Když ráno vstal a holil se do práce, usmál se. Usmál se teskně, lítostivě. Noční sen byl bohužel pouhý sen, pouhá fata morgána, mihotající se v dáli jako horký vzduch nad rozpálenou pouští.
Dala jsem si za úkol tuto knihu dočíst do konce, ale že mi to dalo zabrat. Některé pasáže mi připadaly jako okopírované z příběhů Barona Prášila, občas jsem si připadala že listuji ve stoletém Pečírkově kalendáři s jeho kratochvilnými povídkami. A ve druhé polovině knihy už mi připadalo, že si pan autor dělá z nás čtenářů 'dobrý den' a zkouší, kolik vydržíme.
Čekala jsem od této knihy asi víc, než mi dala. Rozdělila bych ji pomyslně na tři části. Úvod mě nijak nezaujal, prostřední část se mi líbila mnohem víc, to jsem se začetla, ale celkové ukončení bylo takové nijaké, ani tragická smrt nejmladší dcery nic moc nevyřešila. Je to podle mě kniha s otevřeným koncem.
"Jarní déšť smyl krev, která zůstala na kótě dvanáct, krev z rukou vrahů však nesmyje nic, ani ta nejčistší voda, byť i svěcená, ba ani oheň, až na ně dojde řada". Tímto odstavcem končí padesátá druhá kapitola knihy UZEL, která sice byla vydána až v roce 2014, ale zavádí nás do minulosti, která mladším čtenářům už mnoho neříká a někdo už ani vzpomínat nechce. Obdivuji autora, že nám dokázal pravdivě a zasvěceně popsat dobu a situace, o kterých se nesmělo mluvit ani šeptem. Pravda obvykle bolí, ale díky za ni.
Na porodní klinice se zničehonic objeví zubožená mladá žena bez dokladů , přivede na svět chlapečka a beze stopy zmizí. Nikdo neví kam odešla, ani proč své dítě opustila a Cecilie, hlavní postava příběhu, se v souvislosti s jejím zmizením začne hlouběji zajímat o situaci lidí bez domova.
To je začátek poutavé knihy. Děj se odehrává začátkem devadesátých let, kdy města západní Evropy zaplnili utečenci z Rumunska s naději na lepší život. Ale i ve Švédsku je čekala jen žebrota, zima a hlad. Jeden peníz do natažené dlaně stačí na krajíc chleba, ale nevyřeší vůbec nic. Bídu těchto lidí využije pod hlavičkou Nadace ZLVO farmaceutická firma, která za úplatu zkouší na mladých ženách nový lék, po němž ovšem následuje úmrtí. To zjistí doktorka Smithová a snaží se upozornit na vše asistentku Lundovou, která se dá do pátrání na vlastní pěst. Její osobní odvaha pomohla odhalit zlo, páchané na bezmocných lidech.
Bezprostředně po všeobecné amnestii se zpět ve společnosti ocitli násilní vrazi a pachtelé jiných trestných činů, což mělo za následek nárust mnoha nových kriminálních případů. A o této době vypovídá další ze zasvěcených vyšetřování detektivů z Nášho Mesta. Napínavý a silný příběh.
Všechny knihy které autorka psala o této době a pravděpodobně "do šuplíku", se zakládají na faktech, v době mé školní docházky mě skutečně učil truhlář. V této knize přesně popsáno. I v dalších románech z tohoto období jsou popsány osudy skutečných lidí.
Moje maminka knihy paní Javořické nečetla, s první knihou Za kouskem štěstí, jsem se setkala už jako dospělá a líbila se mi velice, byl to romám z první světové války.
Mým rodným krajem je právě ta popisovaná vzdušná hranice Čech a Moravy, kterou připomíná hraniční kámen na silnici mezi Strmilovem a Studenou. Znám tu krásnou zvlněnou krajinu Vysočiny pod Javořicí, i vesničku Suchdol, vedle malinké Jalovčí, Jeníkov, Meziříčko, Sumrakov, Skrýchov. Děti ze všech těch vesniček byli mými spolužáky.
A při četbě této knihy Potok, ožily ve mně zasuté vzpomínky a já v duchu děkuji paní
Javořické za krásné vystižení lásky k rodné krajině.
Při četbě dalších jejích knih jsem se rozhodla založit si svou vlastní sbírku, osmdesátky jsem ještě nedosáhla, ale je to moje radost. I když si možná někdo ťuká na čelo.
Všechny tyto dívčí románky, a to bez rozdílu, jsme čítávaly tajně pod lavicí. Ještě si na to živě vzpomínám jak jsme si je navzájem půjčovaly a vžívaly se do romantických časů dávno minulých. Přešlo mnoho roků a my při listování starými výtisky vzpomínáme s nostalgií na naše mládí a občas si některou tu knížku znovu přečteme.
Tato knížka mi byl vřele doporučována a tak jsem ji otevírala s jistými rozpaky, protože vím, že autor nešetří peprnými vyrazy, které se mně hodně nelíbí. Byla jsem ale velice překvapená, děj knížky mě zaujal, příběh, který se mohl klidně stát komukoliv z nás, nehledě na věk. Hezky jsem si početla.
Hodně smutná kniha, líbila se mi, přestože jazyk je trochu zastaralý.
Tato trilogie byla oblíbená mé maminky, na její popud jsem rovněž přečetla.
Za svého mládí jsem Tarzana četla a obdivovala, ale nedostala jsem se ke všem dílům. Je to sice smyšlené romantické dobrodružství, ale když celý soubor začal v devadesátých letech vycházet znovu, tak jsem jej koupila a teď dělá radost vnukovi.
Četla jsem ji několikrát jako školačka, potom i má dcerka.
Román o dívce v převleku za muže. Historie i zábava.