babystar komentáře u knih
Tentokrát jde o docela jiného Finka. Nepracuje v továrně, ale v kulturní instituci (Park kultury a oddechu kdesi na severu), kde luští tři hádanky kapitána Moldánka, a život mu zachrání zamilovaná ženská. Ženský kolektiv má sice svoje specifiká, ale v tomto šlo nejen o ztrátu srdce, ale i života.
V tomto příběhu se s Otou moc nenapracujeme, spíše poznáme prostředí baru s pochybnou společností. I v r. 1957 byly v Praze noční bary, lehké dívčiny (reklamní pracovnice), nemravní padouchové i zhrzené ženy. Jen Ota je stále svůj a i tentokrát kapitán Moldánek prohlásí že "Ta beruška je do tebe blázen, co? Ta druhá je do tebe taky udělaná, že jo? Nejspíš tě miluje i ta bába. Jak ty to děláš?"
Tentokrát intuice napověděla Otovi, že otřesný pracovní úraz je vlastně vražda a jako ohař se sám vydal po stopě vraha. U Velinského vás pobaví nejen příběh sám, ale i způsob vyprávění a jeho nádherné popisy- "mistr celej rozklepanej a hráškově zelenej jako mašiny a dřevěný přepážky okolo", nebo "mistr vypadal, že se ve fabriční zeleni dělá neviditelnej", nebo "na vařiči stopy po všech polívkách, co se tu ohřejvaly od znárodnění klíčovýho průmyslu", taky se tam objevuje "ženská, která připomínala zchátralýho D'Artagnana". No prostě paráda!!!
Sérii o Finkovi čtu podruhé. Poprvé na přeskáčku, teď pěkně popořádku a užívám si to. Je to návrat do doby, kterou jsem důvěrně znala, mezi lidi, kteří by mohli být mí kamarádi. Na Otu bych ovšem koukala asi jako House. Ale to nevadí, i tak by to bylo bezva.
Příběh o tom, že minulosti se člověk nezbaví a nepomohou ani vraždy. Díky ztracenému kominíkovi se Ota seznámí s dalšími krasavicemi a opět o vlásek unikne smrti. A my zjistíme, že i v 50. letech existovaly rozmazlené krasavice, které "roupama" nevěděly co dělat.
Tentokrát je to příběh o tom, že si člověk nemá zahrávat s lidskými city, i když je to krásná ženská. Ota je charakter a spasitel lidských (hlavně ženských) duší. Možná se autor sem tam netrefí do dobových reálií, ale vztah lidí ke společnosti a k práci popisuje pravdivě. Příběhy Oty Finka jsou pro mne pohlazením na duši.
Sérii o Otu Finkovi začínám číst už podruhé. Dýchá z ní totiž na mne mé mládí - baráček na okraji města (sice ne Prahy, ale to nevadí), tatínek soustružník v továrně a všeuměl, který ve volném čase jezdil po estrádách, lítání s děckama po ulici, později čundry a odpolední čaje. Zkrátka pohoda mládí, i když tam někde v pozadí se dějí zlé věci.
První dvě povídky spojené postavou novináře Kramáře se mi zdály zdlouhavé a nezáživné. Pak se to ale rozjelo a další čtyři jsem už "zhltla naráz". Příběhy jsou odrazem naší společnosti 90. let., kdy se objevovali noví "podnikatelé", obchodníci s "bílým masem" apod.
Příběh psaný formou literatury faktu o situaci v Itálii v 70. letech 20. stol., kdy byla velice aktivní neofašistická organizace, která organizovala atentáty na významné osobnosti. Myslím, že se jednalo o skutečné události a konec byl takový nijaký, protože v době napsání detektivky ještě nebylo nic vyřešeno. Je fakt, že si o situaci v Itálii před více jak čtyřiceti lety moc nepamatuji, ale nějak se tam bojovalo s mafií, byl zabit významný soudce a Aldo Moro byl unesen a zabit Rudými brigádami.
Příběh psaný formou literatury faktu (docela bych věřila, že může být pravdivý) o muži, který byl jako špion vyslán naší zpravodajskou službou do Anglie. Zajímavý byl jeho vývoj, jak se z normálního emigranta přes známosti v emigrantských kruzích dostal až k vojenskému tajemství. Jeho zprávy nám tehdy pomohly v době Karibské krize.
Detektivní příběh z moravského lázeňského městečka, v němž kriminalisté vyšetřují několik na první pohled různých kriminálních činů (krádež obrazu, automobilová nehoda, útěk vězně), které se nakonec spojí v případu vraždy náročné ženy, která "nevěděla roupama co dělat" a zahrávala si s city i "peněženkou" mužů ve svém okolí.
Docela napínavý příběh ukazující vlastně situaci s našimi kulturními památkami, kdy po chodbách dívčího internátu jsou rozvěšeny cenné obrazy. Jejich hodnota vyjde najevo až po krádeži jednoho z nich a vraždě mladé učnice. Prvotní případ vraždy je tak "překryt" případem rozkrádání národního bohatství.
Tentokrát jsem se nějak nemohla začíst. Téma "o kostlivcích ve skříni" je zajímavé, ale reakce hrdinů mi nějak neseděly. Olivii bych ještě pochopila a způsob, jak se dostat z deprese byl povzbuzující. Pro Freyu jsem pochopení neměla. Kdyby se u nás ženy pracující na celý úvazek a starající se o své děti měly hroutit a propadat alkoholu, bylo by Česko plné alkoholiček (a to snad ještě není). No a Harriet mne vyloženě štvala. Psycholožka a nepoznala, že dcera i muž má nějaký problém. Vůbec to nastavení společnosti, která hodnotí člověka podle toho, ne jaký je charakter, ale jak je ve společnosti úspěšný, je zcestné. Vede pak k situaci, ve které se ocitl Robert. A Harriet, místo aby se zamyslela nad sebou, proč se jí bál neúspěch přiznat, tak se s ním chce rozvádět. Být naštvaná, to ano! Ale hned se chtít rozvádět? Ještěže vše dopadlo dobře.
Zajímavý pohled na skutečné vraždy očima vyšetřovatele, ale i pachatele.
Zajímavé příběhy z 2. světové války o statečných lidech, kteří se i v hrozných situacích nevzdávali a svými útěky z koncentráků či zajateckého tábora chtěli ukázat světu nacistické zločiny. Docela mne zarazilo, že smrt příslušníků RAF, kteří utekli ze zajateckého tábora, vyvolala v Anglii obrovský ohlas, ale smrti statisíců židů ve vyhlazovacím táboře Osvětimi nechtěl svět věřit a zástupci Červeného kříže se velice rádi nechali obalamutit např. "divadýlkem" v Terezíně. A už úplně nechápu, že se dnes vyskytuje nemálo lidí, kteří prohlašují, že holocaust je výmysl. Ještěže některé koncentráky osvobodili Američané, kteří nadělali i fotky, jinak by svět prohlašoval, že nacistické vyhlazovací tábory jsou "komunistická a židovská propaganda".
Docela zdařilá detektivka ukazující podivné rodinné vztahy, které málem vedly k zločinu. A také to, že život není černobílý a i "padlá dívka" může mít charakter a ze zlodějíčka se může stát vrah.
Docela pěkný dívčí román, který mi připomínal film Láska přes internet. Kdo by nechtěl takovou lásku prožít? Jenže pozor, ne vždy je člověk lepší, než jak se jeví.
Tak na takový příběh jsem už opravdu moc stará. Přečetla jsem ho celý a stále jsem čekala na nějaké smysluplné vyvrcholení. A kde nic, tu nic. Moresy z amerických škol se bohužel přenáší už i k nám. Z děvčat se stávají (teď budu neuctivá) "slepičky". Děti (a nejen ty) stojící vedle sebe komunikují spolu přes mobily. Bez sociálních sítí se neobejdou. A vrcholem jejich štěstí i neštěstí jsou nějaké "lajky". Co je to za přátele, před kterými nemůžeš přiznat, že se s tebou rozešel kluk? Co je to za přátelství, když ti dlouholetý kamarád přebere holku? Co je to za přátelství, když dlouholetá kamarádka podlehne spolužačce s psychopatickými sklony a po škole roznáší tvá intimní tajemství? A řešením je rozbíjet auta na vrakovišti? Nebo se stále omlouvat (nejlépe na veřejnosti)? To mi připadne poněkud scestné. Asi jsem už fakt moc stará, ale jako ukázka nezdravých mezilidských vztahů ten příběh sloužit může.
Knihu jsem přečetla ve slovenském překladu, kde má výstižnější název Zabuchnutá v knižnici. Není to hloupý příběh z americké střední, ale spíš příběh dospívající dívky s menším psychickým problémem, která díky tomu, že je nedopatřením přes víkend zavřená v knihovně, kde se zároveň ukrývá i její neoblíbený spolužák, pozná, že život není peříčko, naučí se říkat ne, přestane být "spasitelem lidstva", naučí se být sama sebou a ještě prožije svou první opravdovou lásku. A Jeffa mi vůbec není líto, byl to praštěný puberťák, který zbytečně riskoval.
S největší pravděpodobností jde o alegorii o sovětském Rusku (ovšem z pohledu Angličana - a ti nemají Rusy snad od Krymské války rádi). Když se ale nad příběhem zamyslím, je to ukázka, jak dopadnou snad všechny revoluce. Nejprve nějaká idea, která nadchne lidi. Pak zápas dvou či více vůdců, kdy zvítězí ten agresivnější. Nepřátelé se odstraní (buď fatálně nebo jen společensky) a nastoupí vykladači dobra (Pištík) a kulturní fronta (oslavné básně). A nakonec prostý lid, který slouží za užitečné idioty, zjistí, že je tam, odkud vyšel, jen se má o něco hůř. Takový průběh měla anglická občanská válka (Cromwell), Velká francouzská revoluce (Napoleon), Velká říjnová soc. revoluce (Stalin), náš Vítězný únor (Gottwald) i všechny barevné revoluce včetně našeho "sametu". Zkrátka revoluce požírají své děti.