Bassquiat komentáře u knih

Naprostá literární popina. Cca 10 postav, z toho 9 křehkých duší, které netouží (samozřejmě kromě sexu) po ničem jiném než po "láskyplném obětí", což se týká i hlavního hrdiny, promiskuitního teenagera, stylisticky vystavěného tak, aby byl pro 99 čtenářů ze 100 sympatický. Murakami příběh nijak neproblematizuje - když neví, jak s postavou naložit, nechá ji spáchat "random" sebevraždu (napočítal jsem jich 5). Vše postaveno na tradičním a již tisíckrát omletém konceptu bezelstné melancholické duše uvězněné v technokratickém světě. Stylisticky nijaké, sled jednoduchý vět. Literárních figur tak na prstech jedné ruky. Četba pro středoškoláky či jednodušší čtenáře hledající nějaké kvazi duchovno. Nechápu, jak někdo vůbec může uvažovat o Murakamim jako o čekateli na Nobelovu cenu.

12 30.04.2020

Ačkoliv k této knize najdete jen oslavné komentáře, ve skutečnosti se jedná o zcela průměrný text. Slib kvalitní sociální sondy do života "bílé spodiny" států Ohia a Kentucky není naplněn. Autor mluví vesměs o sobě a své rodině, těch dobových reálií (které čtenáře zajímají nejvíce) je v textu minimum (číst 1000x, že miloval svoji babičku, rychle omrzí - stejně jako že Američané žerou 24 hodin denně, vše kupují na splátky a milují svoji zem).

8 13.12.2019

Žánr: citáty a aforismy. Země původu: Rusko. Téma: o člověku. Sesbíral: Špidlík. Žádná syntéza, jen stovky na sebe vrstvících se citací. To, že něco napíše kardinál, ještě neznamená, že to musí být dobré.

6 03.12.2020

Staří sentimentální filosofové by vůbec měli mít zakázané překračovat svůj obor. Myslím, že pro akademické historiky tato knížka musí působit opravu komicky. Hledat v dějinách nějaké skryté ideje by šlo tolerovat v 19. století, ve 20. to již působí opravdu nepatřičně. Ergo knihy: historiografie je podřadná věda, zkoumá nějaké bezvýznamné jednotlivosti; správny vhled do dějin má jen filosof, který jako jediný dokáže v historických etapách rozpoznat skrýtý mravní řád (a o ten jde především). Partikularální fakta jsou jen fetišem historiků (dělníků), nic směrodatného pro moderního člověka.

6 02.12.2020

Seznam účastníků "umělecké večeře" i některých z těch, o kterých byla řeč:
- skladatel Auersberg = Gerhard Lampersberg (1928–2002)
- zpěvačka Auersbergerová = Maja Lampersberg, roz. Weis-Ostborn (1919–2004)
- herec Dvorního divadla = Walther Reyer (1922–1999)
- choreografka Joana = Joana Thul, roz. Elfriede Slukal (1922–1976)
- její muž tapiserista Fritz = Fritz Riedl (1923–2012)
- spisovatelka Jeannie Billroth = Jeannie Ebner, Allinger (1918–2004)
- její muž Ernstl: chemik Ernst Allinger
- spisovatelka Anna Schreker = Friederike Mayröcker (1924-2021)
- její přítel = Ernst Jandl (1925–2000)

6 30.04.2019

Nechápu, jak někdo, kdo napíše tak dobrou a propracovanou knihu, jakou je Tichý dům, dokáže napsat i takový brak, jakým je Černá kniha. Koho však fascinuje laciná mystika, esoterika a spektrální světy, vzhůru do četby. Dozvíte se třeba, že v Istanbulu existuje ještě jedno město, dosti tajemné, ke kterému mají všichni přístup, ale objevit ho dokáže jen hrstka vyvolených (shodou okolností hlavní hrdina). Dále se dozvíte, že k tomuto světu vás mohou navést věci jako kabely, kohoutky, dlaždice, květináče či okapy. V Istanbulu totiž všechny předměty mají i nějaký skrytý metafyzický význam. Taky se dozvíte, že lidé v Istanbulu nejsou sami sebou, ale vždy někým jiným (prodavač v obchodě je ve skutečnosti popelář, fotbalista pojišťovací agent, právník žurnalista). Nejhorší na tom všem ale je, že tyhle "hluboké" myšlenky Pamuk nijak nerozvíjí, pouze je donekonečna opakuje. Jak již tady psal horrigan: kniha pouze pro intelektuálně nadanější jedince.

5 01.09.2021

Tak tohle se moc nepovedlo. Klein si vybírá modelové příklady a na nich pak ukazuje negativní dopady neoliberalismu, pozitivům se však záměrně vyhýbá. Krásně to jde vidět u Chile: že Pinochet dětem zrušil sociální přídavky na školní obědy, řeší Klein na polovině stránky; že se jejich rodičům zvedl za 5 let plat o 50%, nezmíní vůbec. Že se Pinochet chopil moci "krvavou revolucí" zmíněno je; že se Chile během Allendeho režimu propadala na úroveň afrických zemí, je samozřejmě zamlčeno. Tímto selektivním postupem je bohužel prodchnuta celá kniha. Kdo toho nemá o moderních dějinách moc načteno, musí být Šokovou doktrínou samozřejmě fascinován; kdo má, nestačí se divit. Hlavní tezi knihy (šoková doktrína je neakceptovatelná politická strategie, která nikdy nepřinese nic dobrého) je samozřejmě nutné odmítnout taky. Abych byl ale spravedlivý, musím uznat, že i Klein poskytuje mnoho zajímavých faktů, které mě častokrát dosti překvapily. Výklad je však křiklavě jednostranný.

4 08.04.2021

Absolutní filosofické dno. Prakticky na úrovni esoteriky. Vrsvení těch nestupidnějších tvrzení, která se samozřejmě nedají nijak ověřit, takže jim nemůže nikdo ani oponovat. Best of: pravda filosofie je zásadnější než pravda vědecká; filosofie konstruuje člověka tak, že se stává sám sebou; filosofie je původní činnost; každý člověk je odpovědný v tom, jak nálézá vlastní cestu; osvojováním dějin vrháme kotvu do věčnosti atd. atd. Někdo to může pokládat za "hluboké pravdy moudrého filosofa", pravda je ale taková, že se spíše jedná o nepodařené motivační citáty. Líbí se mi komentář od InstanTie: "Přemýšlela jsem, zda dát 4, nebo 5 hvězd. Nakonec jsem se rozhodla pro 5, protože jde vidět, že Jaspers je velice chytrý člověk." Takže asi tak.

Naprosté zklamání. Že kniha nebude mít kdovíjakou literární hodnotu, jsem tak nějak čekal. Taky jsem však čekal, že tento deficit bude vyvážen popisem anšlusu pomocí nejrůznějších zajímavostí a paradoxů, které tradiční historiografie často nebere v potaz. Realita je ale taková, že kniha je dokonce pod úrovní encyklopedických hesel: přečtěte si na wikipedii články "Anšlus", "Schuschnigg" a "Seyss-Inquart" a dozvíte se toho o obsazení Rakouska mnohem víc než u Vuillarda. Navíc knížka je neuvěřitelným až buranským zjednodušením daných událostí. Vysmívat se Schuschniggovi a Miklasovi a popisovat je jako natvrdlé zbabělce, lze považovat za nepovedený vtip. Kniha je navíc plná klasických klišé: emocionální křupan Hitler, naivní Rakušané, neschopný gentleman Chamberlain. Pokud máte alespoň základní představu o tom, co se v roce 1938 stalo, určitě si ji četbou Vuillarda nijak zvlášť nerozšíříte. Zatím nejslabší Prix Goncourt, co jsem četl.

4 22.11.2020

Obsah v jedné větě: v polovině 90. let bylo v Afghánistánu nejméně 16 vzájemně neuznávajících se vlád, jejichž milice se neustále mezi sebou masakrovaly. Bylo-li Jagielskiho cílem zpřístupnit čtenářům tento fascinující labyrint, lze říci, že se mu to povedlo (je samozřejmě občas nutné nahlédnou do wikipedie). Zatímco reálie sovětské okupace (79-89) a invaze západních vojsk (01-doposud) jsou v textu jen načrtnuty, milieu let 1989-2001 je probráno opravdu důkladně. Kladem je určitě i to, že Jagielski nikoho nefavorizuje a nikomu nestraní, dokonce ani talibáncům. Reportáž na úrovni odborné historiografické knihy. Každopádně: je to dost politické a vojenské, nic pro ty, kteří chtějí spíš "příběhy ze života".

4 21.09.2020

Čtenář se začne chytat až po 100 stranách. To ovšem není nijak na škodu. Ryze postmoderní próza, střídaní lokací, příběhů, postav. Střídání civilizace, divočiny. Opravdu velmi náročné čtení. Chvilka nepozornosti a okamžitě ztratíte přehled. Humorné pasáže, na konci však tragika. Zajímavé reálie. Opravdu silný literární zážitek. O dvě třídy lepší než např. Smrt v Andách.

4 19.04.2019

U tak dlouhých textů se pravidelně dostavuje únava a apatie. Člověk pak často dočítá dílo jen ze setrvačnosti. To, že mě to ani straně 879 nenudilo a dočetl jsem to vcelku s chutí, je hodnota sama o sobě.
Poznámka pro všechny, kteří se do tohoto eposu pustí: jako záložku použijte větší kus papíru a zapisujte si v podobě stromu všechny členy Seynaeovy i Bossuytovy rodinné větve. Vystupuje tam (mimo jiné) asi 10 tet a 10 strýců a každému z nich Claus věnuje vlastní příběhovou linku. Bez základní orientace vám budou ty jednotlivé narace unikat.

3 17.01.2024

O Kambodži se toho moc nedovíte, autor totiž rezignoval na jakýkoliv pokus o syntézu a na historický kontext mu stačilo pár odstavců. Vše to jsou jen "příběhy ze života". Pokud si nějaký obraz přece jen utvoříte, nebude objektivní, autor si totiž z Kambodže záměrně vybral jen to The worst of. Je to asi to samé, jako kdyby někdo představoval Českou republiku pouze na základě portrétů pražských bezdomovců, Romů z Litvínova a ostraváků závislých na pervitinu. Taky by to bylo silné, dramatické a dech beroucí; o našem státě by to ale asi moc neřeklo.

3 30.08.2022

Mýtus se stává účinným pouze potud, pokud působí jako přirozený řetězec kauzálních událostí, tedy nikolikv jako nějaký teatrální sémiologický koncept (což ovšem vždy bez výhrad je). Mýtus se stává účinným pouze potud, pokud něco vysvětluje, tedy nikoliv pokud je tvořen jen sítí tautologií (což ovšem vždy bez výhrad je).

3 15.12.2020

Text spadající do kategorie popularizace vědy/filosofie. Dalo by se říci, že v rámci tohoto žánru se jedná opravdu skvělý počin. Kniha má kvalitu a přitom k jejímu pochopení stačí mít znalosti na úrovni bakaláře filosofie. Blecha nejdříve představuje základní myšlenky svých oponentů, potom je z vlastní, tj. fenomenologické, pozice kritizuje a odhaluje jejich vady. I přes svou úspornost dokáže tento text pomoci uvědomit si koncepční rozpory mezi postmoderní a fenomenologickou tradicí. Ideální např. při přípravě na státnice. Hlavní myšlenka: jeden předmět, subjekt A ho vidí nějak, subjekt B ho vidí odlišně, protože se dívá - obrazně řečeno - z jiného úhlu. Dle Blechy nás tento stav ale neopravňuje k tomu, abychom hned mluvili o toleranci k odlišným formám nazírání. Co takhle zkusit různé pohledy zcelit a pokusit se z nich zkonstituovat o dané věci nikoliv dvě konkurenční představy, ale jen jednu, ale o to komplexnější. Všichni se shodují na tom, že jeden pohled nestačí, ale zatímco fenomenologie se díky dalším pohledům snaží dobrat k objektivitě, postmodernisté jen k respektu k diferenci (Derrida), vlastnímu slovníku (Rorty), osobní naraci (Lyotard) či pluralitě (Welsch).

3 28.11.2020

Ufňukaná reakce postaršího filosofa na rozjeté devadesátky. Ostatně co mu vyčítat? Potkat cestou na fakultu kabriolet s Jonákem a pěti nahatýma teenkama muselo být už mimo jeho chápání. Z dnešního pohledu vskutku komický text. K potopě opravdu nedošlo.

3 27.11.2020

Na rozdíl od Francouzů dokázal Welsch podat něco víc než jen filosofickou esej. Jedná se totiž o jednu z prvních retrospektiv postmoderního myšlení (rok 1991). Má to již systematičtější charakter, jasnou strukturu (kdo je ostatně lepší v systematizaci než Němci).

Welschova kniha už asi dávno patří do kategorie klasických textů, za aktuální a inspirativní ji již dnes považovat nelze. Welsch neustále mluvil o pluralitě, respektu k odlišným přístupům ke skutečnosti, k rozumu, který klouže a přirozeně přechází z jedné olbasti do druhé (z estetiky do politiky, z politiy do etiky, z fyziky do filosofie apod.) Dnes se ale pohybujeme v chaosu informací, dezinformací, klamů, fake news, faktů a postfaktů. Zatímco Welsch vlastně mluvil o respektu ke všem těmto formám, dnes je pravým hrdinou ten, který z toho balastu dokáže vytvořit nějaký celek, něco s pevnou strukturou, něco fakticky podloženého, něco, co abstrahuje od všech možných aluzí, které se nabízí. Pro historiky filosofie text dobrý, pro "dnešního čtenáře" asi bezvýznamný.

3 25.11.2020

Reflektovat dílo psané v metaforách pomocí metafor považuji za skvělou zábavu, nikoliv však již pro čtenáře. Kvazi-sekundární literatura.

3 12.11.2020

Tentokrát slabší absyntovka. Některé kapitoly (arizace, Jánošík, kauza Karola Sendreia ad.) nepřesahují rámec wikipedie, novinářského článku či jedné odborné práce. Z toho, že se starostka Humenného pohádá s představiteli místní umělecké školy, bych taky nedělal senzaci. Za zdařilé kapitoly považuji ty o německé menšině či agrodotační mafii (tady už jde vysledovat kvalitní reportérskou práci).

3 08.11.2020

Vyprávění je zasazeno do několika srpnových dní roku 1980, kdy v Turecku eskalovala vlna násilí ukončená vojenským převratem z 12. září. Tím, že se děj odehrává ve městě Gebze a tedy daleko od centra dění v Istanbulu, je politická rovina knihy vcelku zastřená a neprojevuje se nijak explicitně a křiklavě. Struktura knihy je vskutku zajímavá: nejstarší z pěti vypravěčů, psychicky narušená Fatma, posouvá horizont knihy daleko do minulosti a rozkrývá tak mnoho rodinných tragédií; jejím protipólem je politicky naivní teenager Hasan, který naopak prodlužuje osu vyprávění do nedaleké budoucnosti, čímž rozkrývá dobový politický rozkol v turecké společnosti. Politická a rodinná rovina románu se dlouho vyvíjí samostatně. To, že spolem úzce souvisí, je však čtenářům od začátku sugerováno. Vrcholem knihy je pak zákonitě okamžik, kdy dojde ke zkřížení těchto dvou sfér. Za výraznější defekt knihy považuji jen absenci jakékoliv lyriky. Prostředí maloměsta u Marmarského moře by si zasloužilo lepší popis, než jaké mu věnoval Pamuk. Města u Istanbulu navíc v posledních desetiletích raketově rostou a mnohé z dob Osmanské říše již přestává existovat. Popis dobových reálií by knihu určitě posunul o úroveň výš. Pamuka očividně více zajímala výstavba příběhu než poetika místa. Škoda.

3 15.08.2020