ber-tram komentáře u knih
Adresnější odkazové propojení mezi částí textovou a obrazovou by publikaci tuze zhodnotilo - přiblížilo i pouhým návštěvníkům Kladna, nejen jeho trvalým domorodcům. I ti totiž na pomyslné »časové mapě města«, rozpolcené mezi povídání a fotografie, mohou lehce ztratit orientaci. Jinak ovšem – vivat objevené KLADNO!
Zírám, jak blbě už jsou některé vychvalované počiny z žánru domácího doom metalu k sehnání! Nakonec tedy budu pátrat mnohem dýl a možná utratím daleko víc... Ale jen za pár kousků. Zato nákupně oželím grindcore, na něm mě fascinuje spíš ta podzemní komunita, žánrová a lidská sounáležitost, jak je v knize pěkně vylíčeno. Jinak jsou jeho úchylné mutace víc trapné než zábavné.
Na své si přijdou obdivovatelé košatého, originálního jazyka, nonkonformních obratů a přirovnání (mezi které patřím), méně si užijí konzumenti zápletek a gradujícího děje (mezi které patřím taky). Zatímco cyklóny extravagantních příměrů a frků kulminují bez přestání, samotný příběh zdrhá kamsi do ztracena (zatracena). Skončí docela nejapně, jako kultovní »nástrahy velkoměsta«. 26/19
Hele, železitá voda se kvapem hrne na můj zahálející metalovej mlejn! Stačila zmínka autora hostujícího v hard´n´heavy na Beatu a následující víkend jsem se nořil do minulosti... Pravda, líčené trochu fanzinově, ale kdo by z metalu dělal intelektuální vědu, že!
Propírané odnože žánru mi padnou na míru (black / death / thrash), což značí, že už brousím po e-shopech a vyzobávám ty směrodatné chuťovky, o kterých se v knize tvrdí, že chuťovkami na tuzemské (potažmo i zahraniční!) scéně jsou. Pouštím právě žilou do českého undergroundu! A pak pročtu druhý díl. A taky třetí. Ale utratím už asi míň...
Slohově výstřední črtu sice dějově moc nepobírám, je dost z jiného světa, ovšem cyničnost podání, hektické tempo a úsporný rozsah přidávají body - autorovi, kterému se už blížila sedmdesátka! 25/19
Televizního investigativce Klímu přehlédne málokdo (jo jo, ta beraní palice s tlustejma brejlema) a zřejmě v něm přehlédne i zručného literáta. Před skoro bulvární akcí kdysi dával přednost subtilnější psychologické hře s charaktery. V první (aviatické) novele Nikdo nikam neletí jde víc o naaranžovanou stylizaci nežli uvěřitelnou (únosnou) story. Leckteré experimenty holt fungují jen v umělých laboratorních podmínkách. Ale sledují se jakžtakž pozorně. 24/19
Brožura je nepovinně rozšiřujícím grafickým dovětkem k monografii Sídliště Kladno - Rozdělov, kde se valná pozornost věnuje právě architektonickému a estetickému řešení šestice VĚHLASNÝCH kladenských věžáků, každého vyzdobeného dvojicí keramických kruhů se zvířátky (tzv. majolikami). Mám k tomu lokalizační vzpomínku z dětství: kdykoliv jsem se ocitl u neglazované hnědé ovečky či beránka (5. věžový dům), byl jsem už hooodně daleko od domova, takřka v cizích krajích! A propos děti: přílohou brožury jsou omalovánky motivů znamení.
Královský Bachman bez nadpřirozena. Perspektiva jak vystřižená ze života, který se hroutí pod rukama. Málokdo se umí do deptané psychiky zavrtat hlouběji a vyšňořit ji příměry a hláškami líp než Kingo/Bachman. Ty vnitřní dialogy, ten halucinogenní silvestrovský trip... Prostě si to přečtěte s otevřenou hlavou, ať se hodnocení zvedne z trapných 73%! 23/19
Asi je normální, že když kolem něčeho dennodenně chodíte, berete to jako samozřejmost a moc si toho nevšímáte ba neceníte. Jenomže: »sídliště Kladno–Rozdělov představuje z hlediska kvality bydlení jeden z historicky nejvydařenějších projektů na našem území.«
Bodejť by tedy nebyla zdařilá i publikace o jeho vzniku! A bodejť by ve mně během čtení a prohlížení neexplodoval doposud jen skromně světélkující pocit... kdyby jen sounáležitosti, ale i hrdosti a pýchy spokojeného rozdělovského rodáka!
Dobrovolně jsem na to nečučel, ale jakmile už TV z vůle druhého běží, po očku přihlížíte, děj se co děj. A jako v každé konfrontační reality show i ve Výměně manželek objevíte střep sociologického zrcadla i útržky životní moudrosti. Střep proto, že to zrcadlo bývá rozbito napadrť, a útržky proto, že moudrost bývá sobecky osobitá, individuální. Proto jsem po sociologické beletrii motivované manželskou rošádou sáhl. Dobrovolně. 22/19
Otečkovaná skandinávská přízviska autorského tandemu si nezapamatuju nikdy. Zato mi utkví, že jejich prvotinu diskvalifikuje příliš rozpovídaného a málo dořečeného. Jako by pod tlakem uzávěrky rezignovali na nakousnuté vztahové linie k pachateli a odbyli ho ukvapenou rozmluvou s detektivem Beckem (dost fádním a teskným patronem, mimochodem). Start série o zločinu se prostě moc nevyvedl, snad se napětí dočista „nevypaří“ i spolu s „mužem“, až mu dám šanci. 21/19
Mně je Standa sympatický. Bohatý neznamená zbohatlík. To platí i o jeho kosmopolitních kontaktních štacích. Vůbec mi nepřipadá, že by se vytahoval. Naopak si umí udělat srandu i ze sebe. Do svojí »airmovie« nadto šikovně zakuklil psychologickou studii a jakéhosi rádce lepšího bytí. O co se různé pseudovědecké rukověti cíleně (a tuze marně) snaží, to on podal podprahově (a lidsky sugestivněji). Co na tom, že všechno lakuje do pozitivních tónů. To je holt kouZLO peněz: vynášejí k obzorům a sférám, z nichž leckteré problémy jakoby neexistovaly. Spasit svět ale Standa určitě netoužil, spíše nakopnout sebe. A přimět k zamyšlení se nad svým životem i čtenáře. 20/19
Zas mě dostal! Mužem naruby je Adamsberg. Filozofuje kdekoliv, v podhůří i čelem k vlkodlakovi. Získá si přízeň, dokonce i Camilly. Ta také medituje v podivných serpentinách. V nich i řídí. Nechovají se vůbec jako ovce na porážku. Přemůžou sebe i přeludy pověrčivosti. 19/19
Zkraje mě to vcuclo, že na konci nechtělo vyplivnout. Silně magnetická energie moderního jazyka, kdo by tušil, že se před 175 lety psalo takhle křepce! Tedy psalo... Psal takhle Féval a psal na pokračování pro noviny. Asi proto v každé kapitole improvizuje kdovíco, hlavně udržet napjaté čtenáře. Postavy mi ani s odstupem moc nezešedly. Leč přepálený finiš odzvoní už bez ovací publika. 18/19
Utahaného Sinuheta jsem nikdy nedočetl, na název druhé Waltariho (přečtené!) historie si nevzpomenu.
Čili do třetice šance zabodovat detektivkou. Žel jen natřikrát, více se totiž komisař Palmu neangažoval. Edice 3x, kterou čtu, ač komentuji samostatné vydání, se tak 100% vyprázdní. Snad se ve dvou kauzách lehce vyprázdní i školácky okoukaná, ovšem na hranu člověčí důstojnosti polarizovaná koalice bohorovného Holmese s brzdou Watsonem. Takového hňupa z něj dělat! 17/19
Nezaujalo mě nijak překotně putování Namiho. Ač krušné a nemilosrdné, nikam negradovalo a vyústilo filozoficky do prázdna. Měl jsem snad uhodnout, které jezero beznadějně vysychalo a kdo byl onen Státník? Jestli ano, dám se podat.
Pozornost udržovalo koncízní, až tělesně naléhavé vyjadřování (české!) autorky. Že přítomný čas urychluje i tuctové dění, na to ovšem přišli už mnozí před ní. 16/19
Najímám si Chandlera, abych se:
- nachechtal hned v první větě, to jiný nesvede;
- dočkal, jak Marlowe zase dostane přes makovici, to se mu stává;
- překvapil, že si párkrát, tj. 2x vrzne, asi na rozloučenou (v posledním románu);
- nudil tím, co jiný detektivkář jako zbytečné vynechá, zato Chandler popíše, aby nahnal stránky a vyznělo to ještě zbytečněji;
- dohadoval, čím tato těžkopádná historka dokazuje ono autorovo proklamované mistrovství? 15/19
Úsečnější kapitoly odklepávají mezi pronásledovatelem a pronásledovaným svižné tempo. Každý paralelně vláčí rozbombardovanými ruinami Berlína závaží hnusné minulosti, která věští tušenou budoucnost. Ani jednomu se nedá závidět, ani jednomu fandit. Ruce zákona smrdí cizí krví, ruce mstitele mordují pro osobní satisfakci.
Dejte si líbit přehledný a deprimující vhled do zašmodrchaných osudů na sklonku války. 14/19
Nic světoborného, co by nemohlo zůstat pod pokličkou, se v Londýně dosud neudálo. Lidské hemžení od galerky po aristokracii produkuje jakousi podprahovou energii, ovšem citelné pnutí probublává více v postavách než aby převratně explodovalo navenek.
Proto jsem zvědav, co poví 3-4? První půle mě zatím nezorientovala ani na literární mapě. Že by román dobrodružný, říznutý humorem a tónovaný červenou knihovnou...? 13/19
Kladné (a některé echt sympatické) komentáře níže mě uskrovňují na sloganu: každý správný Kladeňák, divně nohy klade ňák! Stran skladebnosti se totiž děj, byť o lopaťácích, nehrne vůbec polopaticky. A stran podmanivosti vyjadřování by se mnozí takyliteráti měli kde učit! Kladno holt není záporno. 12/19