ber-tram komentáře u knih

Lingvistická symfonie pro všechny, kteří nehodlají rozpitvávat sociální interakci. Až se z toho motá gulliver (to je hlava, vážení!).
Jelikož si v perlotvorbě přezdívek a patvarů sám libuji, s uspokojením zjišťuji, že neologismy nejsou výpotkem teprve zkratkovité komunikace digitálního světa.
Strach a svrab v Las Vegas, Balada z černýho asfaltu, Narkothing budiž příbuzné story ze šikmé plochy, o sebrance, která parazituje na okolí. Baví mě ta šikmá plocha, na kterou mě to bytostně neláká. Nerozumbraduji nad širší vypovědí o společnosti. 15/20

7 25.03.2020

Ne každému bývá dáno: před 14 dny jsem na Beatu vyslechl mluvený projev blackmetalového workoholica Ondřeje Klášterky alias Lorda Morbivoda (Umbrtka, Stíny plamenů, War For War, Trollech, Quercus) a komentoval ho na FB: “Když jsi v řečnické tísni, promlouvej raději písní... Morbivoda osobně neznám, ale kdovíproč jsem čekal zábavné, jiskrné, duchaplné povídání. A on dá horkotěžko dohromady kloudnou větu. Šeď v éteru.”
Co Bruno (ex-Krabathor, Hypnos)? Sympatický, upřímný chlapík, to ano, ne žádný myslitelský lumen. Proto pod ambiciozním titulem Revoltikon nehledejte převratné soudy, hluboká zevšeobecnění, na to by se ostatně mohl cítit podjatý branží, ve které zakotvil. Při rozsahu více jak 400 stran čekejte vyprávěcí převahu hmoty nad duchem, jakési sebrané spisy, postřehy, průhledné paměti bez extra kontroverzí.
Krabathoru jsem kdysi až nekriticky nadržoval, obzvlášť v konjunkturách Lies a Orthodox, ovšem rozhovor (viz Big Beng! č. 29/1998) se doslova přepsat nedal. Tedy dal, ovšem za cenu soptění editora Špuláka, že “píšu” hrozně, jak “jim” zobák narost. Naopak spatra pronášené teze Big Bosse šly z diktafonu opsat pohodlně, ba otrocky.
Když mi k četbě hraje to starší, zejména Cool Mortification, zjišťuji, jak poctivě mám tón od tónu naposloucháno, a jak to zní instrumentálně a zvukově šablonovitě a zastarale. Ono to tak, čertužel, znělo už v r. 1993, soudě podle referenčních světových zápisů např. Death, Pestilence, Cynic z téhož roku. Zato LP debut Krabathoru jakožto tuzemský deathmetalový průlom vyžaduje laskavé hájení.
Ale nerecenzuji zde desky. Bruno lidsky vzpomíná, dokumentuje, nefilozofuje, žánrově neporovnává. Kniha je pozoruhodná vůbec tím, že vyšla, než svým (místy pohříchu řídkým) obsahem. Nikdy jsem si nedělal iluze, z jakých vrstev se rekrutuje metalové publikum, a nedělám si je ani dnes. Čili Brunovi fanoušci jeho stylu porozumějí.

2 23.03.2020

Smazat Evropu z mapy světa! Pouhá utopie v románové grotesce z r. 1923 vstává z mrtvých a ožívá panikou současných vteřin. Pouhá utopie nebo pronikavá jasnozřivost? Tehdy také oběti netušili, že populační vyhlazení kdosi rafinovaně zplánoval...
Některé tituly se zhodnocují teprve konzumací v nemocné atmosféře. Nenechte se při čtení jakkoliv virusovat! Erenburg je koronovaný fabulátor! Či prognostik?! 14/20

2 19.03.2020

Škoda vyzrálým konvenčním jazykem plýtvat na rozbředlou ságu. Přelidněnou, libující si leda v drastické scéně inkvizičního mučení. Ta je dusivá, ale proč se mučí, proč se cestuje časem, proč, proč...? Sama (stále žijící) autorka v rozevlátém doslovu jako by chabě obhajovala, že její prvotinu ovládá inscenační bezradnost, odkud a kam?! 13/20

6 18.03.2020

King alias Bachman, co na tom sejde, hrabe oběma! Každý rok za odměnu!
Studnice námětů nevysychá, a je asi fuk, jestli začnete »Desperáty« nebo »Regulátory«. Bavím se lítým balistickým pogromem, tou odpolední municipální genocidou, co trvá dohromady půldruhé hodiny. Prodírám se anomáliemi grafické sazby (obzvlášť škrabopisným fontem deníku).
Literární vědec by nádavkem detekoval i alarm o civilizaci zfetované střílečkami z TV seriálů, videoher, lasergame ...a co všechno si lidé nevyfantazírují, zatímco v ulicích číhají echt vybíječi.
Jen knižní cenu by neudělil. Já ano. Bez váhání.
Zdejší průměrují na 73%. Ostuda! 12/20

4 06.03.2020

Už druhá knížka, co čtu v únoru a odehrává se v únoru (první byla Kóma), a dokonce v přestupném roce 1984! Profesně onálepkovaní životaběžci se osvalují a formují až v březnu. Dají-li se na běhání, pak jako únik ze stereotypu. V květnu už jsou jaksepatří vytrénovaní.
Všedním životem tankovaná kronika z osmdesátek kdesi v pomoraví má popisnou hloubku, krmenou cigaretovým dýmem nežli umělou akcelerační zápletkou. Proto také nijak nedopadne. Zapletal není nomen omen, spíše bdělý pozorovatel křížících se vztahů. I když intimních bouraček tam na maloměstě proběhlo až až, nad celorepublikovou statistickou hladinu významnosti. 10/20

5 27.02.2020

Kdož nemá na rozlehlý strhující román, smolí zakrnělé povídky, a stejně mu to nejde… Kdož zmákne pořádný velkoplošný román, nezdržuje se titěrnými povídkami, stejně by mu to nešlo. Povídka je těžkým útvarem ke zkrocení a jejich sepisovatelé až na výjimky podměreční.
Zdejší soubor jsem přelouskal toliko motivačně kvůli titulní běžecké samomluvě.
Verdikt kompletní zní *** / ** za „povídky“ + *** za kapesní formát + **** za báječný slang. 9/20

1 20.02.2020

„Ano, píšou tu, že ho v kanceláři přepadla náhlá nevolnost, odvezli ho do nemocnice (…) a tam krátce po převozu zemřel“ (s. 333). Vždyť to je o Kuberovi! Žhavá politická současnost!
„Píše dopisy, píše dopisy. Ta ženská věčně píše dopisy. Je stejná jako všichni lidé z jejích kruhů.“ (s. 341). Vždyť to je o sociálních sítích! Žhavá virtuální současnost!
Christiová překrucuje, mlží, vytrhává z kontextu. Já také. Bavím se. Čtu, čtu, čtu a vtom se do baráku nastěhuje vlezlá semetrika Marplová! 8/20

5 18.02.2020

Všechny knihy autorky vězí hluboko v modrých zónách hodnocení, žádná neprolomila rudých 80%. Čím je „oblíbená“, jak stojí v anotaci? Že by jakž takž solidním vyjadřováním, hláškou, ironickým přídechem? Pochybuji, od toho jsou jiná esa.
Sotva uhrane volbou tématu. Monotématu. Typicky ženská „všedníková“ optika. Povídačky naší kačky. Pindy naší mindy. Když nic pořádně neumí, aby oprostila příběh od sebe sama, píše prostě »ze života«. Magazínová znouzectnost, ozvěna středoškolských slohovek. 7/20

17.02.2020

Bizarní scenérie zavěšeného těla dekorující obal avantgardního soundtracku Jerry Goldsmithe se v knize zjevuje až ve finální infiltraci Susan do Jeffersonova institutu.
Shoda okolností je povážlivá: před pár týdny přečtený Případ dívky v tísni od Michaela Crichtona vrhl klatbu na bostonský špitál Memorial. I Cook jej znesvětil medicínským neřádstvem. Film Coma režíroval Michael Crichton. Mají snad proti Memorialu cosi osobního, nějaké nedoléčené bebí? 6/20

1 07.02.2020

Poctivě střižený a šikovně promyšlený román (na mnohá pokračování...) se dožil takřka nesmrtelnosti, jen málokdo to dotáhne na 108 let! Tarzan ano. Bezpočtukrát rozpohyboval filmový pás, a kdo z mých vrstevníků by si na papír nepromítal podmračeného Christophera Lamberta a křehkoplachou Andie MacDowell (její filmová premiéra) z adaptace z r. 1984 importované i do našich kin! Dětské oči diváka si pamatují, dospělé oči čtenáře užívají. Protože např. citát „Islám byl, je a vždy bude skvrnou na kulturním vývoji...“ (s. 98) je natolik provokativní, nakolik pravdivý. Celým románem se ostatně vine znepokojivá indicie o obtížné slučitelnosti civilizace s divočinou.
Otevírák série mi stačí, stěží čekat vzestupnou tendenci. To si radši občerstvím dojem z filmu, který pokryl i Tarzanův návrat a hudbou jej vymódil John Scott. Ten nesmrtelný není, ale devadesátku letos, doufám, oslaví! 5/20

4 03.02.2020

Osobní tip nedoprovodila Pikalenka nápovědou, o čem kniha je, jen mi ji ukázala. Hm, česká autorka, kterou neznám, proč ne?
Vydává ji Šulc & spol. stejně jako Zdenu Frýbovou. I sazba a písmo jsou stejné, což evokuje pocit, „jakoby“ jste četli Frýbovou. Váňová ale fabuluje vlažněji. Civilnímu rozvrhu nechybí svrchovaná povídavá vitalita, leč postrádá onen pro Frýbovou příslovečný sarkastický elán a přehřívání reality ad absurdum. Možná proto, že životními prkotinami Váňová nahání stránky (vaříme nudle s mákem, koprovku... o žrádle až běda), načež fackující karamboly odmávne jakoby skoro nic (rozchody, vražda!). A když ji uhrane film, prostě ho přikopíruje do děje (Deliverance). Ale drží souvislosti, byť vzdáleně zní trochu jako Patrik Hartl, což není poklona.
Přesto se od knížky nejde snadno odpoutat, stránku od stránky se vybarvuje. A kdybychom šmahem ostouzeli všední hluché pasáže, můžeme jako hluchý odpravit celý náš život.
Autorce patří pozornost, neboť do Ať myši nepláčou vměstnala kvantum epizod / námětů pro řadu jiných románů, kterých ovšem sama řadu už napsala. O čem asi budou? 4/20

3 27.01.2020

Ke knize mě přivedl Georges Delerue, skladatel hudby k filmu L'aîné des Ferchaux z r. 1963. Že by scénáristicky zde zainteresovaný Simeon nedržel vlastní knižní předlohu, která by navíc nebyla přeložena do češtiny? Ale ano, vše souhlasí, až na trapný »distribuční« rozbíhavý název.... Jako by jich nestačilo dost u filmů.
Čekejte Simeona jiného, více stísněného, pošmourně psychologického, ne maigretovsky žoviálního ba lehkovážného. O pointu kniha nemůže přijít, žádnou totiž nemá. 3/20

2 20.01.2020

Boj člověka. Boj o člověka. Humanistické poselství znectí jen scéna jak z amerického bijáku, když rescue team v řídícím centru propadne objímacímu jásotu. Ano, dobře to dopadne, proto napětí ke konci spíše klesá, než eskaluje. Mám rovněž mínění, že větší sci-fi probíhalo na Zemi, nežli na Marsu. 2/20

4 13.01.2020

…a bude hůř 2? Jo, ultra zfetované, přesexované na entou! U jiných komentářů mívám okno, co napsat, tady co nenapsat. I když pár hrubých pravd o životě padne, publikovatelného moc není.
Leda uhrančivě svůdné pasáže o metalu: „Víte, my totiž posloucháme metal, ostatní muzika nás nezajímá...“ (s. 12) „Takhle zní skutečná muzika, která ve vás vyvolává silné emoce. Takovou by měl poslouchat každý. V kapelách, které toto produkují, jsou skuteční umělci. Musí roky trénovat, aby dokázali zahrát tak šílenou muziku. S metalem se může rovnta jen kklasická hudba, ta složitost, barevnost, změny temp atp., ne jako ty dvou akordový easy melodie z rádia.“ (s. 49).
Akorát že protežovaný vztah k repertoáru věřím autorovi nejmíň. Zato k drogově/kopulačním tobogánům se vším všudy. Posledních 10 stran mlží, OČTŘ postupují jinak. Myslel to dobře, popsal blbě. Chápu tedy vyznání na facebooku, jak těžce se s rukopisem mořil. Není divu, vzhledem k psychosomatické opotřebovanosti! Dřina se však zúročila efektem čtení »na první dobrou«, jakoby vyprávěl spatra, což funguje.
Čili literární skok do propasti r. 2020 ozlomkrk, to vám povím! 1/20

09.01.2020

Autorská prvotina - ano, lidičky, tohle je Crichtonův debut! - kterou velkolepě uzavírám čtenářský rok 2019!
Proč mi pozdější Kmen Andromeda, Člověk na konci, neřkuli školácká Dvojice připadají tak mdlé a vzdálené oproti životaschopné Dívce, která ač po smrti, nedovolí polevit v pozornosti? Že by idylická studentská, příznačně invenční léta, kdy se nezištně tvoří, a nepíše pro kšeft?
Pan Crichton je - vlastně byl - jeden z nejpřesvědčivějších popularizátorů vědy cestou beletrie. Zaujetí pro fakta dokresluje poznámkový aparát, který by klidně fungoval i uprostřed textu, a praktické Dodatky z medicínských kuloárů. Příběh má bystrý spád, lidskou hloubku, ale zfilmován - jako leccos ostatního od Crichtona - nebyl, je-li mi známo. 49/19

5 31.12.2019

Viděl jsem toliko slovensky dabovanou TV sérii z 80. let, a z utopence vynořivšího se z podpalubí mě mrazí dodnes. V knížce chybí, čímž obrazová adaptace obstála důmyslněji, jak propojila způsob skonu otce hlavní hrdinky s jejím navazujícím údělem. Možná ani zaláskovanost nevyzněla v televizi tak naivně jako na papíře. Tím ale výhrady končí.
Hospodu Jamajka napsala obdivuhodná vypravěčka, od níž snesu i krajinné popisy, které mě coby nastavovaná kaše jinak přesycují. Tady ne. Slatiny dýchají jako člověk v bezvědomí: žijí, a přitom vypadají mrtvě. A válí se na nich hřebík z koňské podkovy. A každý kovář přece pozná své dílo… Přesně tak - detektivní zápletka, kterou z dětské televizní paměti vydolovala kniha. 48/19

5 31.12.2019

Autorova nechvalná mediální nálepka politikům donášejícího žurnalisty zpropagovala i jeho literární tvorbu. Románovou? Sotva... Kvótu 250 stran přelezl za cenu neorganického a nevypointovaného katalogu pražských redakčních eskapád a intrik, pseudointelektuálních (odkudsi načtených) tezí a společenské kroniky. Jakoby si také potřeboval leccos vyřídit sám se sebou. Kde je ostatně psáno, že kdo pranýřuje pokřivené vztahy, sám je rovný. 47/19

1 16.12.2019

Smrtelníkům už tak odcizený svět tajných agentů odcizil »expert« Carré ještě dovedněji. Pro samé duté tlachání mezi placatými figurami angažovanými do klišovitých scenérií vynechal kloudný příběh. Já navěky vynechávám Carrého, jehož jsem se před lety rozhodl prověřit, spolu s Ludlumem a Greenem. Každý dostal druhou šanci a všichni pohořeli. Mají právo být zapomenuti. 46/19

2 11.12.2019

Brzdím vstupní dychtivost, kterou navnadí prolog. Když vám kdokoliv cokoliv originálně vypráví, může to být sebezábavnější, leč pokradmu únavné. Postřehuji to ještě před polovičkou čtyř set stránkového monologu, kterému uznale přiznávám kus švejkoviny. A dočítám překotně, ne abych se dočkal, JAK to skončí, ale ŽE to skončí. 45/19

2 06.12.2019