ber-tram komentáře u knih

Mám výsadu udělit první komentář a teprve čtvrté hodnocení knize vydané před 10 lety spisovateli vcelku ostřílenému. Už samo o sobě trochu divné.
Nadsazených 100% každopádně srážím na rozumnější mez. Naoko přitažlivá forma (starobylý jazyk, dobové fotografie, satirický tón) se moc nepotkává s obsahem. Ten je rozmělněn do spousty jemně nadpřirozených různoběžných epizodek, leč motivace osůbek zůstává mlhavá a průsečík celé té historie nanicovatý.
Slušně osvojené řemeslo prostě ne a ne vykřesat umělecký esprit. 11/18

22.03.2018

Popravdě mě k Sheldonovi přivedl Ennio Morricone, který zhudebnil filmovou verzi Bloodline. A Morricone když se v notách rozvypráví, svede to zručně a důstojně zaonačit, i když zrovna nezkomponoval majstrštyk.
Narozdíl od Sheldona. Ten se rozmáchne k provokativně nabubřelé generační epopeji, načež se ve tři čtvrti plátna poleká, jak mu valem zasychají barvy na paletě, a tak to pár uspěchanými tahy hala bala nějak neuvěřitelně dočmárá, aniž by mu zbyl plac na kloudné provázání všech dějových linií a lidských pohnutek. Když je tedy sám původně megalomansky načrtl. 10/18

1 19.03.2018

Cokoliv napíšu, mohlo by prozradit pointu. Což nechci. Nejde o mě, patřím naštěstí k sortě čtenářů tupějších a nedůvtipných, kteří prostě neprokouknou, jak to všechno dopadne, sotva se začtou, a s gustem se nechají sestřelit finálem. A nehanbím se za to, prožitek mám určitě intenzivnější než jasnovidci typu: vždyť to bylo jasný už od začátku!
Takže oklikou: třeba ve Spodkovi (John Wray) se poctivě hraje kartami necinknutými - ústřední postava trpí schizofrenií. A na Prokletý ostrov zase přijedou dva policajti vypátrat zmizelou pošahanou pacientku. Že jo?! Nebo ne?! 9/18

6 16.03.2018

Úsečnost a roztěkanost odpovídá technice záznamu, nouzové a unikátní. Jiný by totiž knihu napsal takříkajíc bez mrknutí oka. Tady to ale vážně nešlo.
Ať text pojmete jako bilanční zpověď či poetické vzpomínky, vždy s ponětím, jak pracně a trpělivě se muselo každé písmeno - slovo - věta - kapitola nasnímkovat do leporela myšlenek. 8/18

2 12.03.2018

Mazec na plný ceres! Hřiště, kde Kopřiva válí. Za pouliční Rychlopalbu jsem ho nerad sepsul, před meziplanetárními Pb./Hg. kovy uctivě smekám. Jako před Asfaltem. Explozivně akční, senzačně nápadité, komiksově obrazotvorné, a přitom mistrně zosnované, promyšlené a vypointované. A hlavně monstrózně nadsazené, elegantně srandovní a inteligentní. Leč autor umí lehce podat i seriózní myšlenky, což dokazuje hned tzv. předmluva.
Z obchodně-tržního hlediska Kovy klidně mohly velkopansky vyjít separé s důstojným odstupem: Pb. jako suma hektických šlehů internetových, Hg. jako suma hektických šlehů emočně tónovaných. Na pultech by se v témže čili dvojnásobném nákladu určitě neohřívaly déle než tato zbytečně skromně souborná edice.
Jelikož Kopřivu nepodezírám, že by měl zapotřebí lacině opisovat odkudkoliv z domova či ciziny, narovinu se ptám: existuje cokoliv přibližně srovnatelného, a to nejen u nás (řekněme Kulhánek), ale najmě v zahraničí? Pokud ano, vyslal tam už někdo Kopřivu v prima překladu do konkurenčního boje? Případně - pokud ne, tak aby opanoval slepá místa na tamější literární mapě?
Mám totiž dojem, že má-li mít čtenářův rok punc a břink kdekoliv a kdykoliv, měl by startovat či finišovat peckou tohoto kalibru. Ona i v prvním čtecím kvartálu nadělá solidní randál. 7/18

08.03.2018

Kdo bere na milost píseň Déšť, vůz a pláč v podání Daniela Hůlky, vezme na milost i Stevensonův Únos, poněvadž ví, že hudbu k počeštělé písni složil Vladimir Cosma primárně jako melodii k televizním Dobrodružstvím Davida Balfoura natočeným na motivy Stevensonova Únosu. Tak, spojitost historie dávné (literární) s nedávnou (hudebně-obrazovou) je sice zpečetěna, ačkoliv pro mládež už bude čtivo hodně odumřelé a pro starší nedospělé, takže radši upřednostní filmové adaptace. Já Únos s potěšením vsouvám mezi „Knihy, jejichž filmové verze mají poslechuhodný soundtrack“. 6/18

2 01.03.2018

Noticka na zadní barvotiskové obálce klamavě inscenuje parodickou střílečku v sukních, a přitom jde o vážný mezigenerační svár, v němž ženské jsou spíše trpnými oběťmi mužských manipulací nežli suverénními mstitelkami.
Čili rozsáhlá mafiánská sága je notně užvaněná v každodenních babských nepodstatnostech (zde by slušelo škrtat), a naopak nejistě střídmá v osudových momentech režírovaných muži (zde by slušelo přitlačit).
Váhání mezi *** a **** se díky psychologické klášterní mystifikaci Luka-Moreno nesměle přiklání k vyšší metě, leč uslintaný policajtský loudil slibnou stoupavou tendenci zbrzdí seč mu chtíč káže. 4/18

20.02.2018

Oboustranný svazek nohama vzhůru od jednoho autora, hmm... takhle jsem si na gymplu z úspornosti vedl sešit na chemii / biologii vyučované jednou učitelkou a hodinu co hodinu ho otevíral z jiné strany. Jenže kniha úsporná není a návod, jak ji číst: začít Jáchymem či Veronikou?! anebo ji obracet po každé kapitole a střídat propojené příběhy?!, chybí.

Nedžentlmensky jsem upřednostnil Jáchyma, abych zjistil, že před Veronikou mi prospěje notná pauza. Setrvalý příval životních plusů i karambolů (úmrtí, zrození, nehody, známosti, úspěchy, krachy, zranění, projekty, rozchody, početí, nemoci, podrazy...) je tu podán lehce a mělce, takřka bezstarostně. Zkrátka naivně, proč to neříct. Má šanci deníkovou pomíjivost prohloubit Veronika? Dám začas vědět!

3 01.02.2018

Věty drží tuze semknutý a nepropustný tvar, což při současném řídkém tlachání, co slina na papír přinese, jen aby stránky naskakovaly a slova běžela (a říká se tomu pořád hrdě literatura), nebývá pravidlem. Mnohé myšlenky volají po opakovaném vstřebání, a není to dílem neobratnosti autorky, ale povrchnosti čtenáře, zvyklého hltavě lítat z řádku na řádek metodou: co nepochytím úplně, to už si nějak domyslím. Tady by ovšem byla škoda neužít si hutný vyjadřovací styl. Ne snad kvůli ději, ten je průhledný a všední (no to mě podrž: žádná facka, žádný výstřel, jen pár špičatějších dialogů), a přesto plný mezilidského napětí, založeného na ustrojené osobní a listinné komunikaci. Tohle je vlastně vzor kvalitní sociální sítě - zdrojem signálu je toliko návštěva nebo dopis a zvěsti, co přinášejí, mají opravdu osobní váhu a cenu, hlavně cenu trpělivosti. Jakoby to nelichotivě diagnostikovalo nedočkavý informační průjem dneška, kdy permanentní signál dotírá tak vlezle a všude, že jen posiluje naši imunitu proti vnímavosti. Proto při čtení o staré obyčejné době neškodí trochu zpomalit a zapnout mozek. 1/18

15 22.01.2018

Komponovaný rozhovor upjaté věřící asi lecčím nadzvedne, nevěřícím možná vemluví, že věřící jsou, aniž to tuší. Když všudypřítomného Boha nechá zpovídaný kněz na pokoji a neutrálně přemítá o životě, je nejpřirozenější. Natož pokud se mu zadaří anekdoticky glosovat. Až by se zdálo, že takhle spatra myšlenky v dialogu nemohou plynout, že recituje z dřívějších kázání.

4 17.01.2018

Prazvláštně obojetná halucinace: nastřídačku tu běží stihomamské samomluvy detektivního zoufalce a vize tajemného oběšence o jiných společenských pořádcích.
Jen kdyby monology tolik neubíjely, vize neztratila šťávu a košaté vyjadřování neparazitovalo na příběhu. 42/17

1 10.01.2018

Brdy holt „jedou“ a nebyl by to Cílek-povídálek-všudybýlek & spol., aby nahonem pod jednu blýskavou knižní vazbu nenapěchovali galimatyáš báchorek, úryvků z písemnictví, věcných pojednání z geologie, fauny, flory, historického místopisu, řemeslnictví... a k tomu fotky a ilustrace, bodejť. Vše jistě autentické, leč nesourodé, odstředivé.
Ve »čtených« mě publikace strašila snad rok - aneb zlatý heslovitý průvodce Brdy opět otevřené!

2 08.01.2018

Sedmdesátá léta, severočeská chemička, mladý ambiciozní inženýr... kdepak, není to hrubě nadsazující Páral, ale věcně přízemní Švejda. Kromě dobového koloritu, že se hulí nejen z komínů, ale i všem od úst, drží děj pohromadě vyostřené dialogy a konfliktní situace, sžíravé vyjadřovací obraty, slova leckdy neslýchaná pro nepamětníky i nesrozumitelná pro neodborníky.
Hlavní hrdina má ve fabrice slušnou funkci, vládne několika jazyky, je šikovný muzikant, a přitom ho okolí vnímá jen jako bezohledného kariéristického parchanta, který by honbě za mamonem málem obětoval vlastní rodinu. Až to působí zbytečně fabulovaně, přehnaně, cíleně destruktivně.
Tzv. společensky angažovaná próza nevyznívá nijak milosrdně, spíše tísnivě a bez konečného vysvobození (to by možná následovalo v pokračování). Každopádně se četla pozorně a s pocitem: kéž by takhle autenticky a sytě mezilidsky svedli líčit i současní mladí literáti! 41/17

6 20.12.2017

Ohleduplná a laskavá a obětavá, takovými slovy bych ocenil knížku, která se důstojně brání pohrdavému přívlastku »červená knihovna« a zrovna tak jednobarevnému vyústění do sladkobolného happyendu. Osazenstvo (lidské i zvířecí) rádo hloubá a zpytuje, a autor mu pokradmu nešilhá přes rameno, jen aby čtenář cosi vytušil, nýbrž se v niternostech pozorně vyznává, aby si čtenář veškeré myšlenkové pochody jaksepatří prožil. 40/17

4 07.12.2017

Takhle ukázněným jazykem takhle výstavní blábol... to se jen tak nevidí (...nečte). Nejvíc mi nakonec pila krev autorka, jak to dokonale zazdila. Na tuhle knihu třeba málem upírské nesmrtelnosti, dočíst ji zaživa, toť skoro zázrak. 39/17

3 27.11.2017

Množství zdejších hodnocení i komentářů odráží popularitu knížky - napsané snesitelně ukecaně a přesvědčivější spíše v pasážích, kde se experimentuje, než moralizuje.

1 20.11.2017

Místy navýsost zábavné i pravdivě varující, místy úděsně trapné. To je tak, když si protřelí ekonomové směle zamanou, že stejně jako plebsu nicneříkající tabulky, rozvahy a grafy svedou zkonstruovat davově atraktivní, v mnoha dějových liniích se proplétající profesně-kriminální román.
Dopadne to tak napůl, nemotorně: někde se jakžtakž povede zapříst myšlenku a vybičovat napětí, a kde holt ne, zachraní se to humoristickou epizodou, rockovou abecedou anebo „pracováním na prioritách“ (vrcholně supertrapné...).
No, vynechat ten sex a překreslit to do Čtyřlístku, Pinďu s Fifinkou bychom měli... Jenže čím zaměstnat Myšpulína s Bobíkem...? 38/17

3 06.11.2017

Samostatně knihy zjevně nevyšly, pouze ve svazku 3x, proto je oznámkuju souhrnně, byť jsem je nečetl těsně za sebou:

1. Tvrdá lekce: Dle hesla - z průseru do ještě většího. A přeci jen, konec dobrý, všechno dobré. Kriminálka přímočará, jak střižená ze školního slohu, neklade otázky »kdo a co«, nýbrž »proč«? A čte se setsakramentsky snadno. 7/17

2. Máš, co ti patří: Chase nekouká nalevo napravo, neokouní nad zbytečnostmi (jako třeba sebezahleděný Chandler), a hrne události kupředu, opět dle hesla - z průseru do ještě většího. Švihácký antihrdina posedlý vidinou mamonu a lehkoživného blahobytu tu dělá všechno proto, aby si neustlal v bavlnce, ale ve dřevěným spacáku. 33/17

3. Zlaté rybičky: Už jsem se vyloženě klukovsky těšil, co se zase semele! Zlaté rybičky korunovaly celou trilogii propojenou napínavým efektem nabalování jednoho karambolu na druhý. Tady to cituplná hlavní postava kupodivu vybalancuje se ctí, ba si troufne vzkázat mravokárné tytyty! svému chlebodárci. 37/17

Jářku, Chase je perfektní tip na výživný knižní oddych!

5 26.10.2017

Smiřme se, obyčejní čtenáři, s tím, že mladou generaci literátů nažhavuje divná posedlost vyjadřovat se mermomocí jinak, nonkonformě, chaoticky, abstraktně, surrealisticky, aniž by se předtím naučili kloudně převyprávět duchaplný příběh ze života.
Smiř se, prý kýmsi oceněná Lauren Groff z oné generace literátů, že vyjma pár jazykově hbitých přirovnání si mě v kostrbatém manželském chorobopisu rozpitvaném na zoufalých 450 stran nedojala lautr ničím.
Říkám to svědomitě, při vlastní blbosti, že knížky poctivě dočítám a téhle se jako mnozí jiní právě marně pokouším zbavit. Podle obálky prý k tomuhle vydání přidávali omalovánky. Aspoň něco užitečného. 36/17

7 23.10.2017

Dokumentačně-beletristické pozorování v šikovném kapesním formátu má šmrnc, důvtip, nadhled. Je nahony cítit, že autor-muzikant si v této branži své odžil, odehrál, odpil. Přesto zaostřuje střízlivým, ironickým a zábavným objektivem. Čím pak to, že když slyšíte jeho písňové texty, váháte, jestli jsou produktem naivity či senility...?

06.10.2017