ber-tram
komentáře u knih
Tenkrát na Západě
Karel Jordán (p)
Slovní zásobou pisatel vládne dosyta: věty leckdy mají tak košaté okvětí, až působí kostrbatě, a dlužno si je přečíst znovu. Zato obrazovým doplňkům by slušely orientační popisky. Ale budiž, atraktivní náplň beztak přebíjí formu.
Autor má setsakra nakoukáno a dává řadu příkladů, že western neznamená pouze klišovité prérijní kulisy a rekvizity v podobě koltu a sombréra, nýbrž hlavně nosnou ideu příběhu. Výklad je spontánní, vesměs místopisný, nevědecky přístupný. A že si z rádoby nedotknutelného (třeba ty boží mayovky...) utahuje snad přes míru (mé snášenlivosti...), nakonec vlastně dobře. Vždyť dost na tom, jak koženě se westerny tváří samy o sobě.
Z knihy nabité informacemi mě obzvlášť potěšila každá zmínka o filmové hudbě a jejích skladatelích, toho by byla hanba (autora i čtenáře) si nevšimnout.
Na kytaru od začátku
Petr Rímský
Což o to, pedagogické podání je lidské a sdílné; že tenhle učitel – aktivní hudebník zná a umí srozumitelně předat dál, je mimo diskuzi (vím z jeho terénních škol »kytarovek«). Avšak odfláknutá korektura otřásá jistotou o pravdivosti obsahu. V textech se totiž vyskytuje dost překlepů na to, aby čtenář – pravého vědění chtivý žák zapochyboval, jestli se taky nevloudily do hudební nauky samotné?! Notabene když autor rád proklamuje, že »tahle« je teprve ta konečně pořádně napsaná.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Na české (a ženské...) spisovatelské poměry záživný námět vymodelovaný v mocné dílo! Zosnované systematicky, napsané svrchovaně a s upřímnou přiznávkou k inspiraci odbornými prameny. Taky proč ne? Vždyť poučená beletrie obarvená přiměřenou fabulací osloví líp než toporně věcná školometská skripta. Dostal jsem proto pár nadšených čtenářských referencí a začetl se před pár dny. Symbolicky v Brně, na adrese Tučkova. 35/17
Alternativní kultura - Příběh české společnosti 1945–1989
Stanislav Dvorský
Objemný multiautorský souhrn textů a fotografií sluší spíše knihovnám veřejným nežli soukromým. Z celého sborníku jsem nakonec útrpně poslechl jen přiložené undergroundové cédéčko a čile přečetl Vlčkovu stať o alternativních hudebních proudech (Vlček píše lidově, přístupně, nijak samoúčelně nevědátoruje, a jakoby věděl všechno o všem, resp. jakoby si myslel, že to všechno ví). Ostatní pasáže jsem nakousl či jen přelétl, takový tematický rozptyl (film, divadlo, fotografie, literatura...) bych sotva utáhl, aby mi připadal záživný. Může být pro ty, kteří se oblastmi zabývají hlouběji.
Zloději zelených koní
Jiří Hájíček
Kdyby to nezfilmovali, netušil bych, že nějaký Hajíček existuje. Že existují vzácné šutry vltavíny, letmo vím. Autor se pohříchu prokutával hlavně k nim, u lidí zůstal dost na povrchu (věčně poetický ztroskotanec, věčně primitivní zlatokop, věčně upjatá manželka, věčně zapálený vědátor). I příběh plyne tak prostince a bez napětí, že to snad nemohl být tvůrčí záměr. 32/17
Zde jsou psi
Martina Overstreet
Root & Master´s Hammer. Jen tyhle dvě veličiny mě trkly, abych nakouk do celýho sborníku. Je macatej, poskládanej hlavně z fotek. Každej, kdo sem psal texty, musel bejt nějak sjetej, za každou cenu originální a nesrozumitelnej. Drahá a zbytečná sranda... Jedna hvězda za publicitu pro Root + druhá za Master´s Hammer.
Tereza Raquinová
Émile Zola
Mám zrovna kliku na prvotiny! Touhle prý Zola v r. 1867 (bylo mu 27 let) začal budovat svůj naturalistický literární koncept. Proč ne, v době vydání mohlo takové obscénní, málem psychohororové čtení způsobit poprask. Dnes by se dalo klidně naklonovat – v moderních kulisách, oplzlejším jazykem. Ale skandál by nevyvolalo ani náhodou, leda stálo za povšimnutí. 31/17
Dítě číslo 44
Tom Rob Smith
Na debut pronikavý zářez. Sugestivní ve scénách evidentně realistických, podložených důkladnou rešerší pramenů, naproti tomu kulhající v momentech akčních, kdy se hlavní protagonisté chovají jako nepřemožitelní agent 007 & jeho bondgirl. Příběh je provázaný natolik vehementně, že finální rozkrytí pohnutek vraha všech dětí vyzní jako bizarní fraška. Papír holt snese všechno, ale na film bych se mohl podívat. 30/17
Osudy dobrého vojáka Švejka. Díl II.
Jaroslav Hašek
První díl pro mě znamenal takové to obezřetné oťukávání se s mocným tématem, kdežto druhý už jen ryzí zábavu a chechtanou. A přesto – v duchu pořekadla: sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli – se zpoza těch vtípků a historek mračí ohavný, deprimující, ničivý přízrak války. 29/17
Dáma v jezeře
Raymond Chandler
Dle obliby a rychlosti přečtení nějaké knižní postavy jen profrčí rychlíkem, jiné slušně zaskočí na návštěvu, a pak jsou takové, co se k vám div nenastěhují. A to je frapantní situace, obzvlášť když zjistíte, jak jsou nudné a trapné. Jako tento Marlowe, kterého jsem do »přečtených« pracně vystrnadil až po 14 dnech. 28/17
Vítejte do Zlých časů
E. L. Doctorow
Podruhý a dost, jako u leckterejch jinejch spisovatelů. Ragtime byl divnej, ale tak nějak úchylně působivej, tohle je jenom divný, vyloženě nezvládnutý. Ne tematicky, ale zpracováním. Roztěkaný, poslepovaný z všedního pozorování, planýho rozumbradování a chaotický akce. Jak mě westerny málokdy bavěj ve filmech (tohle zfilmovaný prej bylo), pak na papíře pohořely. 27/17
Prokletá setba
Jaroslav Haidler
Dokud se autor drží u nás, působí jeho líčení autenticky, jakmile vyrazí do zámoří, působí taky autenticky, ale už nepatřičně. Jakoby chtěl semlít a dopovědět všechny možné důsledky 2 sv. války včetně objevu... Ale to už je ona závěrečná bomba, která ovšem měla explodovat v jiném románu. Tady sotva pšoukne.
Nejvíc se mu daří, když svoje obyčejné hrdiny vláčí tragickými momenty našeho národa: Mnichov, Lidice, Jan Masaryk. Dá se i skousnout, že podle autora Heydricha sejmuli 25. května (?!). Ono se sice traduje jiné datum, ale tady to dramatickému ději kór neubližuje. 26/17
Spravedlnost podle Selba
Bernhard Schlink
Selb připomíná Phila Marlowa. V Německu a ve výslužbě. Schlink ho prezentuje jako sebezpytavého šťourala, který vánoční stromek zálibně ověšuje pixlami od sardinek a přitom spekuluje o motivech vraha.
Svižné kapitolky mají neobyčejně činorodé názvy, vždyť nudné číslování svede každý.
A ještě něco: kdo četl zprofanovaného Předčítače, zjistí, jaká je to vedle o deset let staršího Selba literární slabota. A kdo ještě ne, ať radši věří jen Selbovi. 25/17
Byl jsem při tom
Jerzy Kosiński
Z textově hubené anekdoty duní hlasitá předtucha, zesilující každým rokem od vydání. Čím jiným než mediálním tlakem se zlato potopí a hovno vyplave? Jen rozeznat, kdo je kdo! Co takový Peter Sellers? 24/17
Cybercomics
Egon Bondy (p)
Starej pardál Bondy to natřel leckterejm cyberpunkovejm snaživcům z generace husákovejch dětí! Jeho stanovisko k údělu civilizace se dá číst jako série filozofickejch kázání (srozumitelnejch hloubavejm intošům) nebo thriller o hackerským slídění (srozumitelnej ajťáckejm brejlovcům) anebo světoběžněj cestopis-chorobopis (srozumitelnej každýmu, kdo nedřepí doma na zadku s klapkama na očích). Mně se fest zkorigoval zkreslenej pohled na Bondyho (= filozofa + básníka). Ne že by teda stvořil kdovíjakej světadiv písemnictví, ale že byl obstojnej romanopisec sci-fi, to zase jo! 23/17
Bokovka
Rex Pickett
Abych se jaksepatří vžil do situace, po dočtení jsem poživačně vyžahnul půldruha litra červenýho. Teď vím, jak jim asi bylo. Převálcovaně. Komentář smolim už deset minut, v hlavě notně rozestláno. Přitom by stačila rovná věta, že milý dojmy z hořký bilanční konverzačky se mě furt držej, laciný víno je nespláchlo. 22/17
Temná hra paměti
Ron Puyn
Nechávaje se zbytečně očkovat názory ostatních, začetl jsem se do duchařské fantasmagorie. Příjemně překvapen se však pohybuji civilně drsným, přehledně zbudovaným příběhem o pátrání v divočině i v paměti (hlavní hrdinky). Oceňuji, že se vyprávění autorovi nevymyká z kontroly, když účelně sleduje jen podstatné linie a nepodniká odbočky na odiv (a k nahnání stránek). Jestliže váhám mezi *** až ****, dávám střízlivější *** a mám na mysli 70%. 21/17
Hvězdy nad Syslím údolím
František Stavinoha
Pro pořádek: Živno = Kladno, Syslí údolí = čtvrť Podprůhon. Kdo tam byl, hned to pozná, kdo ne, ať přijede 2. - 4. června na open air festival Kladenské dvorky, kdy v uličkách opravdu není mrtvo. Ani Stavinoha nedopustí liduprázdno. Na Kladně léta žil, jeho identitu terénem přiznává, byť pseudonymem zapírá. Zkazky o tamějších postavičkách řetězí stylisticky dovedně a s humoristickým cynismem. Jenže jaksi malometrážně, bez valnějšího přesahu. 20/17
Spodek
John Wray
Spodek má být schizofrenik. Spisovatel by neměl být schizofrenik. Čtenář není schizofrenik, přesto se po něm žádá, aby svět viděl jako schizofrenik. Což o to, vstupní premisy jsou vyzývavé, průběh pátrání v metru i lidských duších rytmický a finální úpadek uvěřitelný, leč banální, nezúročující nic z předchozího děje. 19/17
Osudná jízda
Christophe Léon
Komu učaroval Kostkův Deštivý den, nechť se ponoří do rozsahem i emočně skromnějších, nicméně námětem srovnatelných peripetií: osobní pouto mezi dvěma kluky podnítí tragická kolize. Optika líčení pomocí krátkých vět a přítomného času se autorovi povedla naštelovat přesně do mozků roztěkaných adolescentů. Silné scény: zmoknutí na kole, tonutí na rybách. 18/17