ber-tram komentáře u knih

Letos padesátiletý příspěvek na téma umělé inteligence přichází zrovna vhod počínající diskuzi o právní regulaci chování robotů aj. bytostných nápodob, u kterých hrozí, že se buď vymknou kontrole nebo člověka zotročí anebo úplně vystrnadí. Až takhle extrémně to vidí Marek ve své utopické vizi o androidní totalitě, která mimochodem svědčí o tom, že poměry v Československu léta páně 1967 musely být setsakra benevolentní, aby ji dovolily publikovat! 17/17

1 21.04.2017

Roth vám pohotově a neomaleně vykecá díru do hlavy, a ještě mu za to poděkujete. Sice zůstanete trochu bezradně civět, o co mu vlastně šlo? Jestli sardonicky žaluje systém či se mu jen jedovatě posmívá...? Ta díra v hlavě vymletá vodopádem účelně pospojovaných jadrných slov každopádně hned tak nezaroste. 16/17

5 19.04.2017

Aby si zpytavá anamnéza komisaře Adamsberga neuzurpovala pozici ústředního tématu, objevuje se tu a tam mužík, co čmárá křídou po ulicích, a Adamsberg, ačkoliv naoko působí jako totální mimoň, nakonec vyčenichá všecky divné souvislosti. Je to první jeho kauza v Paříži, a spíše se čtenář dozví leccos pikantního o něm, o jeho prazvláštní povaze, intuitivních metodách vyšetřování, které v podstatě nejsou žádné, než že by ho pohltila vůdčí detektivní tónina. 15/17

4 10.04.2017

Ač napsána měkce a poeticky (ne však změkčile), je tahle autorova prvotina (!!!) tvrdá a drsná (ne však tvrďácká) jako žula ...respektive jako život. Ne, tohle není splátková reklama za to, že jsem knihu od autora dostal gratis, ale poděkování za důkaz, že česká próza drží tak utajované trumfy, až o nich sama neví. 14/17

6 30.03.2017

Rešerše: Existuje zábavnější český film Kam pánové, kam jdete. Je to hořká komedie, která se samoúčelnými, jednotvárnými Kingovými jatky rozhodně neinspirovala.
Část teoretická: Kingův vyprávěcí sloh je známý čili nepřekvapí. Proto se čeká na motivaci, která příběh rozjíždí, a úder, jímž se završí. Neudálo se ani jedno ani druhé.
Část praktická: Nejlíp na pásu ve fitku si zkusmo nastavte konstantní rychlost o fous víc než 4 míle. Znamená to mašírovat skoro 6,5 km/h, žádné loudání tedy.
Konkluze: Už v půlce dlouhého pochodu (smrti) je jasné, že nebude-li vykoupen pointou odhalující pohnutky budoucích obětí, nemá šanci na vyšší hodnocení. 13/17

28.03.2017

Čistě jen abych se dostal do zázemí a kontextu všelijakých hlášek a postřehů, které se pořád na margo Švejka trousí, a taky abych splatil dluh do fondu české literární (a nejen literární, možná doslova národní) klenotnice, kam bývá pozoruhodný fenomén řazen, pustil jsem se do prvního dílu V zázemí. Jakmile (což trvalo pár stránek), jsem přišel na chuť jadrnému slohu, v tu ránu jsem se bavil nad divnými gagy, jež život inscenuje, i pozastavoval nad špatnostmi, jimiž je prolezlý. Líčení o tom totiž jde moudře ruku v ruce. A kdo jiný to ví líp, nežli Švejk, který, aby žití bylo snesitelnější, vše hustě koření nejapným humorem. 11/17

6 15.03.2017

Odeonská edice dělá čest svému záhlaví, nadto mi sedí v oku hlavní font písma. Takhle si maluju invenční, pulsující, mladou prózu: burcující jazykem, dějem, strukturou, obsahem. Chorobopis jednoho dívčího metabolismu se prolíná s kronikou jalových politicko-hospodářských vztahů mezi kapitalismem a socialismem. Šílený hlad a bída se v klipových střizích tluče s rozmarnou přežraností a konzumem. 10/17

13.03.2017

Dal jsem si novoroční předsevzetí nečíst blbý knížky, a vida, už ho porušuju! Příběh tak mimořádně polopatický, patetický a hloupý, že by jeden brečel, ale smíchy! Postavy totálně mělké, potácející se mezi alkoholovým flámem a flikováním autovraků a do toho zákeřná choroba té nadpozemsky andělské, všemi zbožňované bytosti... Tohle je, přátelé, výstavní, čitelně sestehovaný kýč (z něm. Kitsch). 9/17

1 08.03.2017

Já dočista zapomněl, že ji mám rozečtenou... O čem to vypovídá? O mé chabé paměti nebo o nezáživnosti knížky? Asi o tom, že opravdu těm, kdož si umí pamatovat, nijak samospasitelné rady dohromady nedává. Zajímavé, to ano, otřepané, to ještě víc. Hlavně si protagonistka místy až moc patentuje nic než tu svou pravdu.

03.03.2017

Někdo neví, kdy přestat, jiný, kde začít. Beletrizovaná etnografie klidně mohla vypuknout až stranou 120, odkdy se začíná cosi dramatického dít. Avšak rozplyne se to vniveč. Co na knize upoutá, se paradoxně týká grafického exteriéru a poznámkového aparátu svědčícího o sečtělosti autora. Do Thajska se nechystám, nicméně kontrast obrazu pozlátkově turistického s nuzně domorodým si dokážu představit. 8/17

1 27.02.2017

Pro letošek poprvé a naposled. Jsem už tím bájeslovným místopisem věru přesycen, byť se odehrává zase jen pár km za barákem. Chyba nebude v knížce, ale v husté čtecí frekvenci titulů dané sorty. Revolučním zjištěním je, že duchovní mátí konceptu je fotografka Holečková, ne pisatel Dvořák.

14.02.2017

Ano, zdařilá fikce, nicméně nemůže obsahovat byť jen zrnko pravdy, jak znepokojuje reklamní slogan? A nepředhazuje nám realita situace, které šmahem předčí jakoukoliv sebebláznivější fikci? Co 11. září, jak se lišilo od knižního syžetu? No podstatně, bylo totiž dotaženo do zhoubného konce.
Autor hbitě pendluje mezi současností a sklonkem 2. sv. v., kde si v kramflecích vykračuje jistěji a přesvědčivěji. Co mu ovšem nezobu, ten přerod nukleárního laboratorního tovaryše v nekompromisně umlčujícího likvidátora (netřeba dál prozrazovat). 6/17

1 13.02.2017

Vlastně přispívám na zdejší fórum až od doby, kdy jsem leccos od Urbana už měl načteno, takže došlo jen na zpětné hodnocení, ne komentáře, to by ztratilo věrnost a dojmovou čerstvost. Čili tenhle je první.
Obdobně jako pro předešlé tituly platí i pro Urbo Kune:
1. Autor se může plně marketingově spolehnout na tradiční kapesní formát a svébytnou grafickou úpravu od Arga, ta mu zkrátka připisuje prodejní čárky, aniž by sám ještě ťukl do klávesnice (speciálně architektonický design této knihy, která se tváří jako širší kolektivní projekt, má úroveň suverénně převyšující její náplň).
2. Možná mu vychází a čtenář s důvěrou stále pobírá onen jakoby polopatický pozorovací vypravěčský »urbanismus« vedený v ich-formě, ústy a očima centrální postavy, zpravidla nějak společensky vychýlené (i ten je pořád jakžtakž atraktivní).
3. Co mu ale beznadějně ujíždí pod nohama, a v Urbo Kune obzvlášť, bývá vyrovnaný obsah respektive děj. Procentuelně vzato: první půle, jakási stavitelská expozice, budiž ještě za 60-70%. Ovšem ten zbytek, kde by podle očekávání napínavě komponované knížky měla čísla gradovat, balancuje na tenkých 20-30% (zásluhou finální nekonečné salónní tlachárny bez jakékoliv výbušné pointy).
K průměru už se dopočítá každý sám; připouštím, že já Urbanovi dík setrvačnosti přízně drobet nadržuju. 5/17

3 06.02.2017

Ten nadhled, suverenita, splavnost a ironie, s jakou autorka líčí další epizodu z bezděčné detektivní kariéry, respektive koníčka lorda Petra, jsou atributy, pro které po ní sáhnu minimálně ještě jednou! Asi do dob, když už bude mylord pod pantoflem (zdejší námluvy ještě neklaply). 4/17

26.01.2017

Vybavuji si nosnou tezi z doslovu - nikoliv tedy doslova - o tom, že jde o kritický pohled na současnost romantizujícíma očima minulosti a že Cooper byl průkopníkem dobrodružného žánru.
Je kapku ostuda, že uprostřed dospělosti jsem od něj přečetl právě jen zatím tuto knížku (záměrně první z řady, takže hodlám navázat), a nelituji. Samozřejmě, jde o dobrodružství naivně čestné až jakoby mravokárné, ale dějově nesmírně semknuté, nepropustné, jazykově vyzrálé, vyrovnané a myšlenkově podnětné. A jak se Jelenobijce elegantně vyvlékne z toho, když se ho krasotinka dychtí vehnat pod čepec, to taky stojí za inspiraci! Ovšem pro někoho dosud svobodného... 3/17

3 25.01.2017

Jedním slovem: PARÁDA! Rád udělám reklamu autorovi, který mě přímo oslovil skrze tuto databázi (ne přes nějakou stylizovanou magazínovou inzerci, rádio či televizi jako jiní čeští tzv. spisovatelé) s nabídkou ukázky své čerstvé tvorby, načež jsem odvětil - a proč ne rovnou celou knihu? nějakou si opatřím! - a zrovna kápl na jeho prvotinu. Tím líp.

Čili smekám a opakuji: PARÁDA! Velkoplošný (560 str.), neuťápnutý kriminálně-politicko-společenský thriller rozvíjí mnoho dějových rovin, které se důsledně provazují, nikam se nerozutečou, poněvadž autor drží hybnost příběhu plně pod kontrolou, vypráví spatra, vyzná se v prostředí, nezaznamenáte nemotornost. Snad jen ty krajní shody náhod, které inscenují vyšší napětí a dramatičnost... Ovšem to k žánru, v němž alegoricky veškeré bytosti / souvislosti jsou fiktivní (přestože v leckteré literární postavě aspoň tušíte její předobraz), normálně patří. A pokud jde o slavné ústřední protagonisty, kdepak nějací hrubě černobílí a ihned sympatičtí hrdinové! I Stránský s Remešovou vrhají stíny, ale tak to autor jistě chtěl.

Srovnávací resumé: napínavější a prokomponovanější než obletovaný D. Dán - Intrikáni mimochodem jim podobný debut Popel všechny zarovná předběhli o rok.

Nuže zařazuji si pana Jareše mezi favorizované spisovatele, nemám obavy, že by prominentní status hravě neobhájil čímkoliv, po čem příště sáhnu! 2/17

3 16.01.2017

Kniha stojí 341 Kč, ale jestli stojí ZA 341 Kč, toť otázka. Spíš ne. Šmídův tematický rozptyl dosavadní tvorby, aniž bych zpochybňoval jeho pisatelské schopnosti, zkrátka se zbrusu novým námětem - hudební skladatel, vydavatelsky načasovaným zrovna před jeho loňským koncertem, nejde dohromady.
Fanoušek-reportér Jan Šmíd, dlouholetý zpravodaj Českého rozhlasu, »je také autorem několika knih, především o Francii. Knížky jako Obrázky z Provence, Obrázky z Normandie nebo Obrázky z Bretaně si našly početnou řadu fanoušků«, píše se v nějakém jeho medailonku. Budiž, zkušený publicista a novinář možná, ale více na mapě geografické nežli hudební. Nepůsobí důvěryhodně, spíše účelově, když se svezl na vlně popularity skladatele opětovně zvýšené jeho očekávanou přítomností v ČR a svou fascinaci jeho tvorbou pohotově přetavil do honosně vypravené, obsahově poněkud plytké obrázkové knížky. A ta vyšla zrovínka měsíc před vystoupením, to je vzácná shoda okolností!
Původně jsem publikaci ani nechtěl, ale pak jsem se k ní přínosem »ježíšků« zasvěcených do mého zaujetí filmovou hudbou dostal a dočetl - no, spíše doprohlížel, protože je opravdu nastavovaná tunou fotek, z nichž jen pár má jakousi dokumentační hodnotu - zrovínka měsíc před další mistrovou přítomností v ČR. A ejhle, co se hned na str. 39 nedozvídám! Ennio Morricone se narodil v roce 1938. Je vidět, že ho autor skutečně bezmezně obdivuje, že se s ním osobně setkal, přičemž maestro vypadá tak dobře a srší takovou vitalitou, že mu rázem hádal o deset let míň. A jak moc jsou teprve přibarvené ty ostatní zkazky ze života, které tak snadno verifikovat nelze....? Inu, »zuřivý« reportér Šmíd, seznamte se.

09.01.2017

Sotva kumpáni sejmuli mamutí navaronská děla, ani si nestihli odfrknout, a navzdory vyčerpání jsou opět povoláni do akce. Tentokráte sice ne tak dechberoucí a eskamotérské, zato zeměpisně dostupnější: jugoslávská řeka Neretva teče blíže, a na rozdíl od vybájeného ostrova Navarone opravdu existuje. I drama graduje o něco střízlivěji, což v osobitém aranžmá beztak značí vteřinami odtikávané tempo nabité tolika zvraty a ironickými poznámkami, jaké u jiných autorů stěží najdete. 1/17

1 06.01.2017

Mám tu příležitost (o cti bych nemluvil) hodnotit i komentovat jako první, tudíž toho využiji nadoraz: zbožňujete-li autora (nejspíše jako svérázného písničkáře), dáte nekritických *****, nesnášíte-li ho, ani po knize nesáhnete, protože byste apriori dali *. Připadá-li vám jako pozoruhodný exot, pak si jeho roztržitý názorový mišmaš přečtete, abyste zjistili, že by mu slušel maximálně formát pomíjivého internetového blogu, třebaže i papír snese všechno. Jenže tím je do světa vypuštěn zbytečně vulgární a konfrontační knižní šotek, jenž má s oficiální seriózní anotací pramálo společného.

03.01.2017

Není marné zakončit rok tou nejlepší knihou, jakou jste během něj přečetli? Není s podivem, že za minulého režimu mohla tato obžaloba vykořisťovatelského kapitalismu směle vycházet? Není fajn střídat kapitoly kratší, postihující širší souvislosti, a delší, zaměřené na osud jedné rodiny? Není od autora milosrdné, že tu mizérii raději utnul a nedovyprávěl do tušeného konce? Prauda. Čloujek musí mět ňákou naději... 56/16

7 02.01.2017