Blue komentáře u knih
Přečtu ročně mnoho desítek knih, ale není moc případů, kdy si řeknu: ano, toto je literatura s velkým L. Při čtení knihy Jako zabít ptáčka jsem si to říkal od prvních stránek. Měl jsem při tom úplně jinou představu, co mě čeká. Očekával jsem totiž nějaké soudní drama. Opět jsem si potvrdil, jak scestné bývají zkratkovité anotace.
Suverénní vypravěčství a nádherná práce s češtinou. Lze jen litovat, že toho Zdena Salivarová nenapsala víc. Honzlová je znamenitá kniha, kterou je třeba stále doporučovat, protože mám pocit, že tak jako je její autorka ne úplně doceněná, tak i její nejlepší kniha není tak připomínána, jak by měla. Jedna z knih, při jejímž hodnocení se shodují literární kritik i běžný čtenář.
Foglar chce už dnes poněkud vstřícného čtenáře. Takového, který je ochoten přijmout jeho příběhy, nechá se jimi unášet a nebude moc uvažovat. Představa, že kousek za městem je kraj, který není probádaný a nalézá se v něm jezerní kotlina, o níž nikdo neví, ačkoliv se po ní již dlouho pátrá, je prostě neúnosná. Kdo chce číst Foglara, ten chce snít, prožívat klukovská dobrodružství, která jsou dosažitelná a zároveň voní dálkami a někde za nimi je ještě nějaké tajemství. Pro tyto čtenáře je Chata v Jezerní kotlině.
Dovedu si představit, že mnoha čtenářům bude kniha připadat nedostatečná v odsouzení hlavního protagonisty, protože tak se to očekává. Autor jde ale sympaticky svou cestou a Husáka popisuje věcně, bez snahy jej apriorně vnímat jako padoucha. Je to výborně napsaná biografie, kterou lze jen doporučit nejen ke čtení, ale i k přemýšlení.
Milé, vtipné, moudré. Jestli se nějaká kniha dá označit za nestárnoucí, pak je to tato. Ověřil jsem si to novým čtením po asi třiceti letech. Pozoruhodné je, že číst to může dítě i dospělý a oba budou spokojeni. To také není úplně běžné, obvykle chce kniha (dnes, nebo vývojem) určená dětem od dospělého čtenáře už jistý nadhled. Ne tak Tom Sawyer.
Já asi trochu nadsazuju. U prvních dvou dílů jsem si toho nevšiml, ale teď jsem měl někdy pocit, že už nečtu krásnou literaturu, ale učebnici dějepisu. Ta didaktičnost a polopatičnost je mínus, který musím zmínit. Nicméně přebíjí ho skutečně bravurní vypravěčský styl, ze kterého je cítit nejen značné zaujetí látkou, pečlivé studium místní historie, ale i velká sečtělost a poučenost ve způsobu psaní, a v neposlední řadě i jistá autorčina vyzrálost a životní moudrost. Trilogie je opravdu zralé dílo a svým způsobem pomník. V tom dobrém slova smyslu.
Možná trochu moc upovídané a remarqueovsky sladkobolné, ale i přesto výborné čtení. Nečekal jsem tolik legrace, to bylo milé překvapení.
Kosatíkova kniha je vynikající a řekl bych, že i velmi potřebná. Pouze se špatně jmenuje. Toto totiž není Jiný Masaryk, ale Skutečný Masaryk. Jiný Masaryk je ten zidealizovaný TGM, který nikdy neexistoval, ale kterého nám neustále někdo předkládá jako vzor. Stejně jako je nám neustále předkládána zidealizovaná podoba první republiky. Je skutečně legrační (a to je nechci přímo srovnávat), kolik společných rysů měl Masaryk s našimi novodobými prezidenty, včetně toho současného. Všichni byli svým způsobem elitáři přesvědčení o své vyvolenosti a do jisté míry i opovrhující svými oponenty jako sobě nerovnými, všichni se snažili si vybojovat větší pravomoci, všichni dělali svou vlastní politiku nezávislou na vládě, všichni se uchylovali k postupům, které jejich současníci označovali za nějakým způsobem neústavní, všichni byli v politice postavami dosti osamělými se spoustou zavilých nepřátel atd. atd. Každopádně toto je Masaryk, jak ho vidím i já, jsem rád, že to je konečně černé na bílém a bude jen dobře, když se se skutečným stavem věcí seznámí i naše současná politická scéna. Mohlo by to přispět minimálně ke zklidnění emocí a koneckonců i k větší osvětě, protože neustálým vyzdvihováním zbožštělého Masaryka je národ udržován v bludu. A prospěje to nepochybně i samotnému Masarykovi, protože příliš kladní hrdinové také nemusí všem imponovat, naopak nějaké ty vady a omyly člověka paradoxně zlidští. Kosatíkův Masaryk je dle mého jedna z nejlepších knih poslední doby, Masaryk je velkou postavou naší historie a je moc dobře, že se konečně dočkal poctivé monografie. Byť se nejedná o dílo přísně vědecké, ale "pouze" popularizační. Tím spíš ale má šanci oslovit co nejširší čtenářskou obec.
Ti, kterým je dobře v jejich černobílém světě, tuto knihu zřejmě neocení. Mají jasno. Ale těm, kdo se ještě stále tážou, lze toto přemýšlivé dílo jen doporučit. A nejen dílo, ale i metodu, kterou lze použít na přemýšlení o době (té dřívější i dnešní) a o jejich aktérech (dřívějších i dnešních) obecně. Ani Nohavicu, ani nikoho jiného nelze jednoduše "vysvětlit", natož dvoupólově: padouch nebo hrdina. Vyjednáváme všichni, celý život. Kniha je tak vlastně i pomyslným nastaveným zrcadlem. Zdařilé, originální a inspirativní dílo.
Jelikož jsem ta stará generace čtenářů, která vyrostla na nedostatkovém, ale tím atraktivnějším čtivu - tedy na příbězích o indiánech - a jelikož mě to natolik poznamenalo, že se k této četbě průběžně vracím (někdo by to mohl nazvat druhem postižení), zvědavě jsem sáhnul po této knize. Nevěděl jsem nic o blogu, což je možná dobře, protože to pro mne není doporučení, ale měl jsem nějak pocit, že by to mohlo být dobré čtení. A nezklamal jsem se. Autorka je velmi zručná stylistka, má velký smysl pro humor a pro pointu. A něco tak mysteriózního jsem ještě nečetl. Rád doporučuji dalším postiženým. Ale samozřejmě i nepostiženým.
Nebudu se pouštět do hlubokomyslného rozboru. Podělím se pouze o letmý čtenářský dojem. Poctivě čtu všechny Kunderovy romány. Nemohu říci, že je to můj oblíbený autor, není. Čtu to, abych byl "v obraze." Něco se mi líbilo víc, něco méně. Nevědění pak kupodivu docela dost. Poněkud kacířsky bych vlastně řekl, že to bylo příjemné překvapení.
Vydání, které jsem četl, bylo z odeonské edice Čtení na dovolenou. To je velice trefné označení. Kniha se čte jedním dechem, je zábavná a osvěžující. Kromě velké fantazie, která se jaksi samozřejmě u spisovatele sci-fi předpokládá, je třeba ocenit také obratnost a lehkost, s nimiž svůj příběh vypráví.
Karla Poláčka jsem ke své škodě zanedbával. Spokojil jsem se s několika povšechnými informacemi z učebnic, četbou knihy Bylo nás pět a znalostí filmů Hostinec u Kamenného stolu a Muži v ofsajdu. Teď jsem zjistil, že kdybych u toho zůstal, byl bych o hodně ochuzen. Četba Okresního města je labužnický zážitek pro milovníka češtiny, zejména Poláčkova vynalézavost v užívání sloves je hodna obdivu. "Již od časného rána přivážela místní dráha účastníky slavnosti. Někteří přijeli sami, jiní byli obklíčeni rodinou." Něco z Poláčkova ironického stylu si osvojil Josef Škvorecký, některé pasáže mi připomínaly jeho knihy. Byla by škoda zařadit Poláčka mezi mrtvé klasiky. Neváhejte.
Advent je kniha velice krutá a velice silná. A výborná. Navíc se odehrává u nás v Beskydech, takže to můj čtenářský dojem ještě umocňuje.
Nemohu autorovi upřít, že se mu povedlo napsat román skutečně velkorysý, umně spletl osudy jednotlivých postav, kniha se čte velmi dobře, ale zároveň musím konstatovat, že si neuvědomuju, že bych někdy četl něco tak krutého. Možná ani tak nejde o počty mrtvých, to mi ani tak nevadí a vzhledem k popisovaným skutečnostem, je to - byť to zní zvláštně - odpovídající. Jde o to, že líčení některých detailů mi přišlo nadbytečné a samoúčelné. Několikrát jsem si říkal, co je to za člověka, že se v tom popisování tak vyžívá a jestli vůbec mám ve čtení pokračovat. Pokračoval jsem, protože příběh sám mě zajímal. Je skutečně dobrý, bohužel jej srážejí ty zbytečně krvavé scény.
Nejenže tři mušketýři byli čtyři, ale i dva divoši byli tři. Zajímavé. Ale k věci. Jako dítě jsem se do knihy nezačetl a když jsem to zkusil dnes, spíše jsem se prokousával. Přitom jako dítě jsem chtěl prožívat to samé, co ti kluci, a jako dospělý "objektivně" uznávám, že je to vlastně napsané dobře. Ale dnes už je to tak zastaralá a těžkopádná četba, že si myslím, že nové čtenáře bude hledat těžce.
Svižná přímočará mayovka, dokonce i s prvkem tajemna. Celkově je to dobře namíchané, Old Shatterhand tu neexhibuje tolik jako v jiných příbězích, má tu méně prostoru než obvykle, Vinnetou přijíždí až na konec jako třešnička na dortu. Rád jsem si to po letech opět připomenul.
Kniha o skutečném životě kovbojů na konci éry divokého západu a o skutečném mužském přátelství. Kniha velmi civilní a zároveň podmanivá. Trvalá hodnota a silný čtenářský zážitek.
Nevím přesně pokolikáté jsem Jamajku četl, asi potřetí, ale po dlouhé době, po sedmnácti letech. Zatoužil jsem po nějaké osvědčené dobré četbě. Nebylo to poprvé, občas sáhnu po knize, která se mi dříve líbila a výsledek bývá různý. Někdy se už s autorem či příběhem míjím, někdy je dojem stejný, nebo i lepší. Jako třeba u Jamajky. Tady je vše, co očekávám od dobré četby.
Když jsem knihu bral do ruky, čekal jsem něco více odborného, Reidové Leningrad je velmi populárně napsaná kniha, která vychází hodně z deníků přímých účastníků obléhání. Nicméně to neznamená, že je to špatně. Možná naopak. Kniha je to zajímavá a čtenáři dává nahlédnout do neuvěřitelného dění ve městě, kde na jedné straně umírali houfně lidé hladem, ale kde zároveň pulsoval normální život, hrálo divadlo, pořádaly se koncerty. Četba je to tedy jistě velmi zajímavá a poučná, ale zároveň je velmi těžké si představit, že to tenkrát v Leningradě takové skutečně bylo. A přitom bylo.