Blue
komentáře u knih
Případ vdovy Lerougeové
Émile Gaboriau
Není lehké knihu hodnotit. Autor byl nesporně talentovaný, je to napsáno čtivě a na úrovni, ale ta zápletka! Je to zkrátka dobové čtivo, dnes už myslím je možno se nad tím i pousmát (nemyslím tím ovšem smích znevažující, zesměšňující), ale doporučovat už tento první detektivní román příliš nelze. Je to už přece jen poněkud zastaralé. Tím ovšem neříkám, že nejsem rád, že jsem tuto četbu nepodstoupil. Vzhledem k tomu, že se jedná o klasické literární dílo, citované přinejmenším v dějinách kriminální a detektivní literatury, je to pro mne nesporně obohacení. Takže upřesňuji své nedoporučení. Pokud tedy nehledáte jen nějakou dobrou detektivku, ale chcete se i poučit literárněhistoricky, pak klidně čtěte i Vdovu.
Povolání režisér
Miloš Forman
Rozhovor dvou režisérů s úplně odlišným přístupem. Sláma by pořád teoretizoval a hledal nějaké metafory a skryté významy a Forman mu na to zemitě odpovídá, že takové věci nikdy nerozebíral a diví se, co všechno se dá v jeho filmech najít. Někdy tak dochází na vtipné, i když jistě nechtěné pointy, například, když Sláma chválí působivost dlouhých záběrů v Černém Petrovi a Forman mu na to říká, že dlouhé záběry dělal proto, že měl málo filmového materiálu. Vypadá to také, že Sláma byl po celou dobu v předklonu před svým idolem, rozhovor tak vyznívá jako trochu nerovný dialog, přitom většinu času hovoří Sláma. Ale myslím, že čtenář by to chtěl spíše (nic proti Slámovi) opačně. Navíc když je řeč o Formanových filmech.
Poslední Laponec
Olivier Truc
Doporučuji všem, kdo si chtějí přečíst trochu starosvětskou detektivku s obyčejnými detektivy z netradičního, ale velmi zajímavého prostředí. Všem, kdo jsou unaveni nesmyslnými spektakulárními vraždami a z prstu vycucanými přehnanými zápletkami, vnitřně rozervanými vyšetřovateli a jinými vymoženostmi soudobé "vlny" detektivek a kriminálek. Příjemné čtení.
Můj strýc Odysseus
Jiří Marek (p)
Jiří Marek je autor, o kterém se ví, není to spisovatel, který by působil mimo povědomí nejširší čtenářské obce, nicméně do nějakého kánonu našich nejvýznamnějších spisovatelů řekněme druhé poloviny 20. století nebyl našimi literárními kritiky a historiky zařazen. Můj strýc Odysseus do kánonu ale podle mne patří. Je to kniha vtipná, moudrá, napsaná s mimořádnou lehkostí, jazykové kouzelná. Zkrátka zralé dílo, ke kterému se dá i vracet.
Bláznova moudrost
Lion Feuchtwanger
Tentokrát je vyprávění méně sevřené, předmětem autorova zájmu je hlavně dopad Rousseaova díla ve společnosti a samozřejmě i na osudy postav, které jsou vybrány z jejích různých pater. Čtení je to jako vždy kultivované, někdy se mi zdálo i více "ironičtější či lehčí", než v jiných Feuchtwangerových dílech, ale to není výtka, spíše příjemné překvapení.Velice se mi líbilo, jak autor uchopil "náhlé Rousseauovo úmrtí." Nevím ale, zda by tuto verzi někdo z renomovaných filozofů potvrdil. Každopádně lze tuto četbu doporučit.
Limonádový Joe
Jiří Brdečka
Nahlédnutím do svého seznamu přečtených knih jsem zjistil, že jsem Joea právě přečetl počtvrté. Pokud mne nějaká kniha neustále nutí, abych ji znovu otevíral a celou přečetl, je zbytečné, abych tu psal, že se mi líbí. Místo toho mohu poukázat na to, co se mi nelíbí. V místech, kde autor neodolal, aby se pochlubil se svými znalostmi historie Divokého západu, to trochu skřípe. Myslím, že tu nemuseli postupně defilovat všichni tehdy známí pistolníci a nepotřebovali jsme ani jejich životopisy. Tudy vnikají do příběhu trochu falešné tóny. Ale to jsou jen pihy na kráse. Všiml jsem si naopak, že díky své velké stylizovanosti vůbec nezestárl jazyk knihy. Takže Joe tu s námi může být ještě opravdu dlouho.
Rozmarná léta
Jiří Menzel
Příjemně napsané vzpomínky, které by ale mohly být obsáhlejší, zejména v závěrečné části. Nic se tu třeba nedovíme o účinkování ve filmech Upír z Feratu, Povídka malostranská nebo Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, přitom v nich hrál Jiří Menzel hlavní role. Ale myslím, že žádné memoáry nejsou tak detailní, aby v nich čtenáři něco nechybělo. Takže i přesto dávám plný počet a knihu vřele doporučuji ke čtení. A doufám, že se autor ke svému hraní nějak vrátí ve druhém díle svých pamětí.
Julius a Albert
Miroslav Horníček
Je mi líto, že to musím napsat, protože Miroslava Horníčka mám rád, ale nemohl jsem se dočkat, abych už měl tu knihu přečtenou. Nebavila mě, pořád jsem čekal na nějaký ten humor, ale nedostavil se. Celkově to bylo čtení poměrně mdlé, text byl příliš upovídaný a děje pomálu. Bohužel. Podle textu na obálce, který je mimochodem dost scestný, autor vkládal do této své knihy nemalé ambice, i náklad je velmi vysoký (100 000 výtisků), podle mne ale očekávání zůstalo nenaplněno.Tím ale neříkám, že je to úplně špatná kniha, mne ale trochu zklamala.
Sedm mongolských koní
Miloslav Fábera
Kdo by to do toho Fábery řekl? Tohle je skutečná literatura. Podmanivý příběh psaný vysoce stylizovaným literárním jazykem. Taková nečekaná literární lahůdka.
Dům na samotě
Michaela Klevisová
Solidní detektivka, občas jsem měl pocit, že tu cítím ozvuk populární televizní midsomerské série, nicméně problémem je, že se nevyřešilo dávné zmizení Indyho syna. Ano, nebyla to hlavní zápletka, přidružila se až později, avšak bylo jí věnováno tolik prostoru, že její vyřešení je nakonec nezbytné. Určitě by to knize pomohlo. Takhle se cítím jako čtenář trochu ošizen.
Praga Piccola
Miloš Urban
Pro hodnocení knihy je vždy špatné, když má čtenář pocit, že ji snad nikdy nedočte, když se to táhne. A tento pocit jsem měl u Pragy Piccoly. Já nemohu napsat, že to je špatná kniha, to rozhodně není, ale nestrhla mě. Připadal jsem si jako ve škole, když jsem musel nějakou knihu přečíst, i když mě úplně nebavila. I tehdy jsem mnohokrát uznal, jo, je to dobré, ale kdybych nemusel, nedočetl bych to. Teď jsem si také říkal, je to Urban, kvalita, to nemůžeš odložit. Takže jsem knihu neodložil. Ale tentokrát jsem se s autorem úplně nesešel. 70%
Popel a démant
Jerzy Andrzejewski
Velmi pozoruhodná kniha, upozorňuji na ni proto, že polská literatura u nás zrovna nefrčí. Čte se jedním dechem a dojem z ní jen tak nevyprchá.
Tovje vdává dcery
Šolom Alejchem (p)
Je to nepochybně dobrá kniha, pro někoho už ale možná bude příliš starosvětská. A upozorňuji, že zařazení do kategorie humoristická literatura je dost zavádějící. Moc se nezasmějete.
Ten, který bude
Vladimír Macura
Nevšiml jsem si, že by se to někde zdůrazňovalo, ale podle mne je Macurova tetralogie jednou z největších hodnot, které nám v české literatuře přinesla 90. léta. V rámci historického románu je to úplná špička. Osobně si nejvíce považuju Guvernantky, ta je napsána překrásným jazykem.
Příběh inženýra lidských duší 1
Josef Škvorecký
Dle mého bývá Inženýr oprávněně vyhlašován za vrcholné dílo J.Š. Je to velmi inteligentní a moudré čtení, k osudům jeho hrdinů se dá vracet. Navíc jsou to "ilustrované" dějiny naší společnosti od 40. do 70. let.
Dnes v noci jsem ji viděl
Drago Jančar
Příběh samotný nějak originální není, ale ocenit musím formu, to, jak je napsaný. Mistrovsky. Drago Jančar opravdu umí psát, umí poutavě vyprávět. Čtenář má pocit, že se potkává se skutečnou literaturou. V té sílící záplavě knih okolo nás to není samozřejmost.
Brodeckova zpráva
Philippe Claudel
Nedokážu úplně vysvětlit, proč na mne příběh nakonec působí poněkud vykonstruovaně a neživotně. Možná kvůli tomu, že tu autor chtěl řešit mnoho otázek. Psal příběh tak trochu obecný, ale natolik ho ukotvil v přesných dobových reáliích, že se to navzájem poněkud bije. Jinak ale potvrzuji, že psát umí a že kniha rozhodně za přečtení stojí. Je tu řada velmi silných míst, dobrých postřehů, je to umně napsané, akorát mi to zkrátka místy vyznělo jako příliš umělý konstrukt.
Anatomie rodu
Simon Mawer
Místy podmanivá, místy možná trochu natahovací četba a rozpaky budící useknutý konec. Jak to mám hodnotit? Rozplétání vzdálené rodinné historie bylo popsáno poutavě a vhodně byly zakomponovány i pasáže obecnějšího rázu, které nějakým způsobem přibližovaly dobový život, takže kdyby autor ty dvě linie nakonec lépe propojil, nemusel bych být nakonec trochu zklamaný. Zklamaný z konce.
V různosti je síla: Exilová nakladatelství Sixty-Eight Publishers a Index nejen ve vzájemné korespondenci
Michal Přibáň
Šest hvězdiček. Četba této knihy byla pro mne zážitkem, jaký jsem dlouho nezažil. Chci upozornit všechny zájemce o dějiny české literatury druhé poloviny 20. století, že tato kniha by neměla uniknout jejich pozornosti. Abych ten dojem připodobnil, je to jako číst korespondenci Voskovce a Wericha. Na jedné straně máme jejich medailony v různých literárněvědných příručkách, je tu nějaká všeobecně sdílená patetická povědomost i těchto osobnostech a pak se začteme do korespondence a jsme šokováni. I v Přibáňově knize prožívá čtenář jistou deziluzi. Všední den obou nakladatelství, jak torontského, tak kolínského, byl upachtěný, provázený nejistotou, vzájemnými spory, finančním nedostatkem. Zajímavý je i popis vztahů a styků s "domovem". I tady je popis hodně civilní a odpatetizovaný. Kniha je psána mimořádně vstřícným jazykem, od četby se místy nelze odtrhnout a celkový dojem je rovněž mimořádný. Jedna z knih, na které jsme čekali.
