bookemma komentáře u knih
Všechny Nohavicovy texty jsou úžasné, toto album je ale pro mě to nejlepší, jaké kdy vydal. Melancholické a veselé zároveň, plné nadějí, zmařených i nových, plné optimismu a zároveň smutku z toho, co bylo, a už se bohužel/naštěstí nevrátí. Dokonalé.
Spiknutí proti církvi přímo v srdci Vatikánu? Nemožné! A jde vůbec o spiknutí proti církvi? A kdo koho vraždí a proč? Za jaké ideály bojujeme dnes a denně?
Kniha pokládá mnoho otázek, etických, morálních, religionistických, všechny v tak rychlém sledu za sebou, že jejich zodpovězení je takřka nemožné. I poté, co do sebe všechno dokonale zapadne, otázky nad pravou podstatou víry přetrvávají. Bůh je přítomen ve všem kolem nás i v nás. Ale jde dokázat Jeho existenci fyzikálním pokusem? Nejsou snad všechny zákony fyziky božskými zákony tohoto světa?
A jestli věříš ve správného Boha, sám ti pomohl zmáčknout spoušť...
Působivé.
Autorův styl psaní mi vyhovuje s každou přečtenou knihou více a více. Především jeho inteligentní smysl pro humor.
Scéna ze svatby, ve které si otec zkouší vlastnoručně vyrobenou rakev, babička (domnělá Maďarka) krade salám a matka chce tančit tango, je zkrátka dokonalá.
Myslím, že v konečném důsledku všechny naše kroky vedou domů. Podařená kniha o hledání a nalézání skrytého i zjevného.
Kupodivu jsem knihu ani nedočetla, ačkoli téma druhé světové války i tajemných a mocných artefaktů mě jinak velice zajímá. Bohužel tady ale bylo asi všeho moc. A čeho je moc, toho je příliš.
A navíc ten sloh, občas jako od dítka ze základní školy :)).
Tleskám. Vynikající detektivní příběh s ještě lepší rovinou emoční a psychologickou.
"Klasická alegorie Karla Čapka" je jednoduše opravdu klasickou alegorií. Zvlášť, pokud na to dopředu upozorňují všechny "palcové titulky" a všechny recenze. Nicméně je alegorií vskutku podařenou a velice čtivou. Při čtení často až běhá mráz po zádech (například ve chvíli, kdy se začne zjednodušovat školství pro lidskou mládež tak, aby se přiblížilo školství mločímu! Z toho mi opravdu vstávají vlasy hrůzou na hlavě). Ale přicházejí i jiné momenty, kdy se leknete, čeho jsme to my lidé schopni - třeba když pan Bondy tak horlivě a zapálen mluví o využití mloků jako pracovní síly. Nebo když čtete o tom, kterak se nevycvičení (a tudíž snad méněcenní?) mloci prodávají na kila živého masa...
My všichni události, které po napsání této knihy následovaly, velice dobře známe. Nemyslím si ale, že by šlo jen o antifašistický román a alegorii k rozpínavosti fašismu. Samozřejmě i v knize je o rozpínavosti a nadřazenosti Němců zmínka, myslím si ale, že podobný vzorec lze aplikovat všude na světě, protože lidé (v konečném důsledku i mloci) jsou všude stejní.
Takže ano, knihu lze chápat jako "klasickou alegorii", už si však nejsem tak jistá tím, jestli ji i lidé tehdejší doby chápali stejně. Tam by spíše sedlo označení "utopistický román". Anebo prostě "sci-fi".
Povedené zpracování, dětem se některé pověsti velice líbily. Jen je v knize spoustu překlepů, což celkový dojem (i večerní čtení) trochu kazí.
Mnoho situací by vůbec nebylo vtipných, kdyby je autor nepopsal tak suše, až vám vtipné přijdou...
"A kde je tedy tetička?" je nesmrtelná věta. Tetička možná zemřela ve zdymadle, utopila se, nebo se někde škrábe z rákosí. Věc vskutku tragická, stejně jako psí popálený čumák po lítém boji s čajovou konvicí anebo zmizelé hovězí. Vše ale popsáno tak lehce, až vám přijde, že je to všechno jen dobrý vtípek. Výborné, výborné!
Často si kladu otázku, jestli byla blázen maminka, anebo jestli spíše celý svět kolem ní byl a je a bude bláznivý, a ona jediná si uměla skutečně užít život...
Ke knize jsem byla zpočátku velice skeptická, protože mi neseděl prvotní vzhled "laciného paperbacku", o to větší bylo mé milé překvapení. Povedené.
Poutavý příběh zabývající se skutečně zajímavou a neotřelou problematikou, kterou "běžní lidé" neznají.
Historická fakta působivě spojená s příběhem silného rodinného pouta, pouta, které nezaniká, když si snad někdo zamane, ale proplétá se všemi osudy, dokud to, co je dáno, nedojde nutného naplnění.
Melancholické a komické zároveň. Příjemné a vzápětí takřka odpudivé, přesto však stále stejně klidně plynoucí. Hrabal tohle všechno zkrátka skloubit uměl. (A komu se kniha nelíbí, a stejně si ji musí přečíst, může se uklidňovat tím, že je krátká - a to je před maturitou veliké plus!)
Každý správný příslušník Strany nejen, že musí jednat v souladu s jejími zásadami, on musí v souladu s nimi i myslet, oblékat se, tvářit se, milovat se, jíst, spát. Vlastně musí ovládat i své sny, to prachničemné nevědomí, které nás čas od času zradí, aniž bychom chtěli. Jenže sny jsou přeci tak důležité! Třídí naše myšlenky, ty obyčejné, skryté, zakázané i dobré. Na druhou stranu, když nemáte myšlenky, nepotřebujete sny... Za předpokladu, že se vám nedostává slov k popisu svých vlastních myšlenek, ve chvíli kdy pojem "vlastní myšlenka" vlastně neexistuje, kdy myslíte kolektivně a v souladu se všemi svými druhy, pak jsou i sny jakousi nadbytečnou komoditou, něčím, co musí být vymazáno zcela a beze zbytku. Pak už skutečně nebude lidské bytosti. Až zmizí i ta poslední myšlenka, i ten poslední sen, pak si Strana může říct: "Ano, dokázali jsme to. Jsme jen my, a nic než my...".
Naštěstí pro nás takové technologie, postupy či ideologie neexistují. Lidé jsou pořád jen lidé, jakkoli zkažení, hloupí, zautomatizovaní, stále si zachovávají alespoň část sebe. A na to snad v naší době můžeme apelovat.
Při čtení jsem se dopustila hned několika různých zločinů výrazu tváře a jen doufám, že nebudu odsouzena za ideozločin proti Orwellově antiutopické společnosti. Líbila se mi, obdivuji jeho schopnost vytvořit takové dílo a ještě více jeho poutavé zpracování, ale odmítám uvěřit na naprosté ovládnutí všeho, co je v lidech. Uznávám podobnosti, zrůdnosti, hrůznosti. Neuznávám možnost bezezbytkové kontroly lidských vědomí. Ale možná jsem v menšině šílenců. Bůh ví, a Velký bratr mě sleduje.
"Moje patřičný meze jsou celej svět..."
Kdo by se staral o Němce, když nemáme chleba? Koho by zajímalo Německo, když má hrad?
Dokonalá kniha plná absurdity a výsměchu, kde jsou komické situace ještě komičtější, a to, co vlastně vůbec není vtipné, je zde vykresleno tak humorně, až máte pocit, že válka je vlastně jedno velké divadlo. (A to svým způsobem skutečně je.)
Politická situace po listopadu 89 je pro mě už dávnou minulostí, nezažila jsem ani prvotní euforii, ani pozdější zklamání (?) se, ne snad v kapitalismu jako takovém, ale spíše v ideálech jedné či více politických stran. Kniha danou situaci vykresluje na úrovni krize jedné české rodiny, která do takové doby přichází, a ona proklamovaná demokracie jejich osobní krize možná ještě více prohlubuje.
Mně se kniha velice líbila, protože jsem si v ní mohla svým způsobem ověřit fakta, která jsem už znala, ale také jsem se mohla na celou dobu podívat trochu jinýma očima a proniknout i do osobní sféry.
Vladislav Vančura je pro mě spíše básníkem než autorem románů, jeho avantgardní tvorba, neobvyklá už na jeho dobu, je stále aktuální a stává se tím aktuálnější, jak krásná stará čeština mizí, a lidé ji nedokážou přečíst. Doufám, že společně s touto češtinou nezmizí i Vančura.
Výborná, velice mě zaujala, přestože ze začátku jsem jí tak úplně nevěřila. Ale někdy na sté straně mě plně vtáhla do děje. Asi i kvůli tomu, že v znám prostředí domovů důchodců i léčebny, dokázala jsem se do prostředí poměrně dobře vcítit. Psychoterapie mi byla také velice užitečná, uvědomila jsem si, co jsou skutečné neurózy, a jejich nebezpečí. Vývoj hrdinů byl prostě skvělý. Nevěřím však tomu, že v reálném životě by se všichni tak "obrátili k lepšímu". Nejvíce nepravděpodobné mi to přijde v případě Heather, bohužel.
Některé povídky byly naprosto excelentní, v jiných jsem se při nepříliš pozorném čtení rychle ztratila. Kafkovy povídky a jeho styl psaní jsou někdy bez chybičky a napínavé od začátku až do konce, čtivé až mrazivé, jiné se zamotávají jakoby samy do sebe, a ani po tom, co dočtu poslední větu, vlastně nejsem příliš moudrá z toho, "co tím chtěl Kafka říci".