boticelli komentáře u knih
Když se chtíč promění v noční můru aneb smrtící svědomí.
Román z roku 1867, kupodivu napsán čtivě a dynamicky, v knihovně by snesl místo vedle Erbena či E.A. Poe.
Po těchto “dobrodruzích”, kteří se toulají křížem krážem Amerikou se mi bude stýskat. Velice příjemně napsaná sonda do života lidí, co se většinou z nutných důvodů rozhodli vyměnit dům a pevnou adresu za obydlí na kolech. Jak to zní romanticky, je to spíše boj o přežití. To ovšem vůbec neznamená, že by šlo o zlomené lidi, naopak ze stránek knihy jde cítit optimismus a chuť se se stávající situací co nejlépe vyrovnat. Na ceněný film Nomadland se vyloženě těším.
To pravé čtení na slavnostní večery či noci, navíc s nádherným obrazovým doprovodem. Nejvíce mě nadchlo nejkratší dílko Starý portrét svou tajemnou poetikou a stejně tak nejdelší příběh Wolverdenská věž, ovšem za přečtení stojí celá sbírka. Takže za rok, doufám, nashle!
Opravdu povedená kniha po všech stránkách, aspoň dle mého gusta. Nalákala mě povedená obálka a ilustrace paní Kukovičové. A samotný příběh rodiny Schillerů je také velice nápaditě rozporcován do několika častí, kdy se každý díl odehrává na pozadí velkých historických událostí naší země. Je pozoruhodné, čím vším mohla jedna rodina projít během několika desítek let minulého století a jak je čas neúprosně pomíjivý. (A také jak kouzelné jsou staré dopisy a fotografie.)
Mrazivý doplňek Vánoc. Ta všechna velká anglická sídla, ve kterých straší, to je prostě radost číst! Doufám, že příští Vánoce vyjde něco podobného, klidně bych si ze čtení hororových příběhů udělal novou vánoční tradici.
Douskovou čtu rád. Vždycky. Mám rád její humor, její ironický pohled na věc. Třeba když se Helenka po ozařování cítí jaksi taková osvícená. Bravo! Hned si koupím nějakou její novou knížku, ať ji mám po ruce do všelijakých šedivých dní.
Kniha mě strhla, znechutila, nadchla, dojala, ohromila…. Co víc si přát? S Hyenou strávíme vlastně jen dva dny, víceméně v alkoholovém rauši, s mnoha myšlenkami jsem souznil, některé byly příliš, a pak šup do finále a …auvajs!
Většinu povídek si určitě ještě někdy přečtu, hned úvodní Andělíčkářka mi z hlavy jen tak nezmizí. Krásným, lehkým jazykem napsané působivé, volně propletené příběhy z různých časů.
Jen ta Rodinná sešlost mi tam nějak nepasovala, připadala mi jako z nějakého zaprášeného, katolického magazínu.
Dej mi své jméno za železnou oponou, v socialismu, v nesvobodě. Brilantní příběh, nádherný jazyk a myšlenky zasazené do “atraktivního” prostředí Polska osmdesátých let. A já jsem dojat jako adolescent nebo senilní stařec, to je jedno, mám prostě rád dobrou literaturu!
Zajímavé, jak rozdílný pohled na svět může mít “maloměšťák” a “velkoměšťák”. A jak tupost a nevzdělanost může ničit životy ostatních. Vlastně docela strašidelná kniha, když si člověk uvědomí, že to není fikce...
Úchvatný životní styl kdy se každá minuta počítá jakoby byla poslední! Není přeci nutné, prožít život v šedém stereotypu. Vášeň a láska plní každičkou stránku knihy a přesto má toto spojení daleko blíže k tragédii než k romantice. Moc rád se do rodiny kde vyhrává Nina Simone zase brzy vrátím...
Velice povedená volba na týden dovolené na venkově. Kniha je jednoduše krásná i přes smutné téma. Téma láska. Láska, kterou vám společnost tenkrát prostě zakázala. Dokonce postavila mimo zákon. Pro mě naprosto nepochopitelné. Ale paní autorka to napsala báječně, na román a na posledních pár řádků zvlášť, jen tak nezapomenu.
Brno mám rád, takže jsem si s chutí přečetl román o obyvatelích tohoto města z poloviny čtrnáctého století. Vzhlížíme k historii ale tenkrát žili lidé morálně pokleslí a pokrytečtí stejně jako dnes. A být tenkrát ženou, chudou ženou nebo dokonce nevěstkou, byl život obzvlášť těžký. 4,5*
Toto bylo parádních pár večerů s velkolepou pěnicí a snad jedinou umělkyní, která svou hudbou opravdu žila. Zažít její vystoupení, to je můj nesplnitelný sen. Ke knize se určitě vrátím ač bych ocenil ještě více detailů z jejího divokého, hořkosladkého života. Eva Olmerová dobyla mé srdce, hudebně i lidsky. Díky!
Budu se snažit věřit tomu, že takhle primitivně opravdu ‘mafie’ funguje, poněvadž autor žije kvůli svým knihám pod policejní ochranou. Nicméně těmto spratkům hrajících si na bohy, kterým záleží jen na nových značkových teniskách a pistoli za trenkama by mohlo dojít, že se jim to rodné město, na které jsou tak pyšní, rozpadá před očima. Neapol jsem letos navštívil a je to skutečně dechberoucí místo. O to víc bolí ten nehorázný nepořádek a dezolátní paláce, kostely i činžáky. Knihu jsem přečetl jen kvůli městu samotnému, styl psaní mi připadal jako young adult a moc mě to nebavilo. Musím ale připustit, že to celé jaksi dotváří šarm jižní Itálie.
Po Dějinách světla jsem čekal něco jiného. Něco méně konkrétního, asi více poetického. Kniha je taková hravá, taková hrozně dnešní, jakoby ji psal nějaký influencer. Má plno doplňkových textů, odkazů, rejstřík všech top zajímavostí a dokonce playlist na YouTube... Autorovo ego se nezapře.
Nakonec jsem fandil samozřejmě Nině!
Nezapomenutelá Blanche!
Nezapomenutelná divadelní hra!
Jde o životní drama ale mistr Tennessee Williams vás donutí se i zasmát.
Hloupým a hrubým lidem stačí daleko méně ke štěstí než lidem jemným a premýšlejícím.
Ach jo, milá Blanche...
Zážitek. Strhující a zdrcující. Velice plasticky popsána atmosféra toho euforického, horkého léta 68 a jeho fatálního finále s příjezdem ruských tanků.
A pak se (soudný) člověk zamyslí nad současnou politickou situací a neví či se smát nebo brečet...
Mozaika souvisejících příběhů z různých časových období tvoří tento poutavý a dojemný román. Autora si zařadím někam mezi Hájíčka a Mornštajnovou (mé oblíbené) a budu se těšit na jeho další tvorbu!
Kouzelně napsané drama o nekouzelných rodinných tragédiích. Autorka bravurně popisuje jak období komunismu, tak zvláštní ukrajinskou komunitu v devadesátých letech a stejně tak i prostředí drog a léčebny. Až neuvěřitelně přesvědčivě. Sice si nemyslím, že úplně každý je naprogramovaný na model matka-otec-dítě a touží poznat za každou cenu svého bio rodiče, ale i tak na mě román velice silně zapůsobil. Nejvíce snad poslední list z deníku epilogu, kdy si člověk uvědomí, jak obrovskou moc má závislost.