Bubo19 komentáře u knih
Perfektní zakončení skvělé série. Líbilo se mi, jak bylo v knize ukázáno, že ve společenství, kde ani neznají elektřinu, mohou být lidé šťastnější a svobodnější, než ve společenství se všemi vymoženostmi, kde je vše černobílé a lidem chybí city. Konec sice proběhl dost rychle, když porovnám, jak dlouho autorka líčila, jak Claire šplhá po skále, ale úplný závěr i možnost, jak zničit zlo, se mi líbil. Celou sérii doporučuji i dospělým, přestože v knihovně ji najdete v dětském oddělení.
Načasování jsem si nemohla vybrat líp, sice nebydlím uprostřed lesů, ale sněhu napadlo přes víkend tolik, že jsem se aspoň co se počasí týče mohla do obyvatel Medvědína vcítit. Autor opět skvěle popsal jak prostředí tohoto malého městečka "na konci světa", kde hokej hraje prim, tak psychologii postav. Román je to temnější, než jsem od Fredrika Backmana zvyklá, ale jako vždy se četl skvěle a přemýšlet nad ním budu ještě dlouho. Těším se, že si brzy přečtu pokračování.
Sci-fi není zrovna můj šálek kávy, ale tuto knihu jsem dostala jako dárek a hodila se mi do letošní výzvy, tak jsem se do ní pustila. Musím říct, že téma, jak přežít na Marsu, bylo opravdu zajímavé, hlavní hrdina byl vyloženě sympaťák, kterému nešlo nefandit, jeho optimismus a nadhled byl v dané situaci neuvěřitelný. Jen to velké množství pasáží, kde počítal, kolik musí získat brambor, vody, energie mě nudilo. Je mi jasné, že to pro jeho přežití bylo nezbytné, ale pro mě to bylo zbytečně zdlouhavé. A to mě ve škole fyzika, chemie a matematika bavila. Na posledních sto stránkách se ale vše pěkně rozběhlo, takže dávám čtyři hvězdičky.
Další skvělý díl této série, díky které se dozvídáme zajímavé informace z historie naší planety. Kniha se opět výborně četla a já jsem vůbec neměla pocit, že jde o naučnou literaturu. Jen jsem žasla nad nápady, hrdinskými činy, ale i omyly a krutostí našich předků. Nejvíc mě zaujal příběh agenta Garcii a 80000 diváků námořní bitvy u Gibraltaru.
Při čtení Poprasku v sýrové uličce jsem si připomněla, proč jsem kdysi tak hltala knihy Roberta Fulghuma. Líbí se mi jeho nadhled, lidskost, zamyšlení se nad věcmi zvláštními i těmi každodenními. Pro mě to bylo takové milé pohlazení.
Knihu jsem dlouho odkládala, ale když jsem se do ní pustila, nemohla jsem přestat číst. Příběh je to děsivý a jsem ráda, že se tam objeví manželé Hudsonovi, i když působí až neuvěřitelně kladně, myslím si, že si je hlavní hrdinka i čtenáři zaslouží. Zajímavý je i pohled na pandemii Španělské chřipky, která proběhla o sto let dříve než ta covidová, kterou si všichni dobře pamatujeme.
Yrsa opět nezklamala. Tento díl byl skvělým zakončením série a mě jen mrzí, že už se s hlavními hrdiny nesetkám. Opět se řešily dva zdánlivě nesouvisející případy a detektivové museli najít, co je spojuje, k tomu se autorka lehce věnuje i jejich soukromí a nakonec se vše pěkně uzavře. Za mě jasných pět hvězdiček.
Když jsem si četla anotaci, vůbec mě nenapadlo, jak moc se mi kniha o bratrech, kteří se náhodně objeví, bude líbit. A to i přesto, že jeden z nich je doslova zapálený zubař. Není to vyloženě humorný příběh, trošku mi to připomíná Backmana, ten nadhled, lehkost, úsměvné situace a spousta věcí k zamyšlení. K tomu jsem se prošla po mých oblíbených Helsinkách a zavítali jsme i do Švédska, Thajska a Austrálie. Nemůžu jinak, než knihu doporučit.
Jostein Gaarder je můj oblíbený autor, líbí se mi jeho nápady, styl, i to jak do příběhů zamíchá spoustu otázek k zamyšlení. Tentokrát ale nemůžu dát pět hvězdiček, nesedl mi sebevědomý hlavní hrdina, a co mi vadilo víc, že byla kniha chvílemi zbytečně zdlouhavá. Musím ale říct, že náměty zmiňované v knize se mi líbily a pobavilo mě, že podle popisu jedné knihy, zmínil mezi spisovateli využívající služby hlavního hrdiny i sebe.
I třetí kniha od této autorky se mi líbila. Tentokrát se jedná o sbírku melancholicky laděných povídek, které se až na jednu odehrávají na irském venkově. Styl vyprávění Claire Keegan mi sedí. Je to prostě takové neobyčejně obyčejné.
Překvapilo mě, jak moc se mi kniha líbila. Sledujeme v ní životní osudy několika postav v různých časových obdobích. Mi se nejvíce líbila linka z 30. let. Autor píše tak poutavě, že jsem musela číst dál a dál.
A závěr... vše do sebe zapadne tak, jak by si asi každý přál. Minulý týden se mi staly dvě tak neuvěřitelné náhody, že jsem si říkala, tomu by v knize nikdo neuvěřil. Takže proč ne? Já jsem s celou knihou i jejím koncem spokojená.
Pratchett opět nezklamal. Tentokrát je hlavní hrdina Těpic, následník trůnu Starého království v údolí Mžilu. Vše je, jak má v království být, pak se ovšem začne stavět ta největší pyramida a nejen s časem se začnou dít věci. Máme tady teorii relativity, fyziku, filozofy, mumie i nejlepšího matematika. A já se u knihy bavila jako vždy, když zavítám na Zeměplochu.
Tato autorka se stává mou oblíbenou. Na několika málo stranách toho o životě a jeho důležitých hodnotách dokáže sdělit mnoho. I povídka Třetí světlo poklidně plyne, až se narazí na tajemství. No a závěr si opět můžeme domyslet podle sebe. Už se těším na její další knihu.
Podle hodnocení jsem se trochu bála, jak se mi kniha bude číst, ale mé obavy byly zbytečné. Líbily se mi postřehy autora o Římě, svých malých synech i životě a světě. Byla to nádherná kniha, díky které jsem měla pocit, že ten rok jsem v Římě strávila taky.
Čekala jsem detektivku z konce 19. století a zápletka se mi opravdu líbila, ale v knize bylo bohužel i spoustu červenání se, bušení srdce, jisker v očích a motýlů v břiše, což z napínavého příběhu udělalo příběh hodně rozvláčný. Takže nápad byl dobrý, historické kulisy zajímavé, ale na mě tam bylo moc romantiky. Kdyby měla kniha o sto stran méně, bylo by to možná na pět hvězdiček, takto dávám tři a půl.
Druhý díl se mi líbil ještě víc než první. V knize najdeme prosluněné jižní Švédsko, poklidné vyšetřování vraždy a k tomu navíc spoustu starožitností. Prostě pohodové čtení na konec prázdnin. Jen mě mrzí, že tento díl vypadá jako poslední.
Jsem ráda, že jsem díky svým oblíbeným objevila tuto autorku. Její styl psaní se mi líbí a příběh o nerozlučných přátelích taky. Příběh je to chvílemi smutný a Virginie mi v tom dělala pěkně dlouho zmatek, ale i přes velký počet stran jsem spokojená a potěšilo mě, když jsem dnes zjistila, že brzy u nás vyjde od Valerie Perrin další kniha.
Tato knížka je důkazem, že někdy stačí pár stran a autorka dokáže vystihnout přesně to, co chce. Přestože je téma Magdaleniných prádelen v Irských klášterech velmi citlivé, v knize je vše vylíčeno tak nějak obyčejně na životě jedné "normální "rodiny, jejíž otec se rozhodne, jak bychom dnes řekli, vystoupit ze své komfortní zóny. Závažné otázky jsou v dialozích jen naznačeny, tak jako zoufalá situace žen v klášterech. A jak to celé dopadne, nechává spisovatelka na fantazii každého čtenáře.
Yrsa opět nezklamala, kniha s několika zdánlivě nesouvisejícími záhadami byla napínavá a tajemná. Když se však policie dostala k pachateli, najednou do sebe všechno krásně zapadlo, a jako vždy byly všechny hrůzy způsobené lidskou rukou a žádné nadpřirozené síly v tom prsty neměly.
Kniha se nečetla špatně, ale je to prostě dívčí román. Doufala jsem, že tam bude více umění, významných postav renesanční doby, zkrátka že si užiji Florencii v rozkvětu, a zamilovaná linka zde bude jen okrajově, bohužel to bylo naopak. Nicméně něco jsem se o začátku 16. století dozvěděla a taky si uvědomuji, že nejsem cílová skupina této knihy, proto dávám čtyři hvězdičky.