Burák komentáře u knih
(SPOILER) Minimálně hlavní ženská postava si projde v rámci vygradování napětí dost nepravděpodobným vývojem. Stejně tak třeba scéna jak se dostala hlavní postava do bezpečnostní schránky v bance, to je prostě přitažené za vlasy, což téhle knize dost ubírá. Na druhou stranu, i navzdory tomu, se to opravdu dobře čte (tak jako všechny knihy od Lapeny) a je to zábavný. Pokud jste fanoušek Shari Lapeny, věřím, že se vám to bude líbit. Ale je to takový ten typ knihy, co se vám po pár týdnech úplně vykouří z hlavy. Půjčte si to v knihovně, za nákup to za mě nestojí.
Tohle se mi hodně líbilo. Naprosto originální, zábavný a velmi čtivý román, který má tolik odkazů na vědu, popkulturu i historii, že jsem si dělala i ručně poznámky vedle na papír, což u beletrie dělám dost zřídka.
Nejsem si jistá, jestli mi něco úplně neuteklo, protože konec se mi moc nepozdával, ale plánuju, že si tuhle knížku přečtu určitě ještě jednou. Třeba mi to pak do sebe zapadne lépe.
Určitě to nebude bavit každého, ale pokud máte rádi humanitní vědy v kombinaci s magickým realismem a považujete se za intelektuála, tohle se vám bude s velkou pravděpodobností líbit.
Snad není Ada knižním odrazem Pavly Horákové, žít s takovýmhle chaosem v hlavě si vůbec neumím představit.
Každopádně se ocenění Magnesia Litera nedivím a v budoucnu se určitě pustím i do autorčiných dalších knih.
Čte se to moc dobře, ale celá zápletka je prostě ultimátní blbost, které se mi prostě nedaří uvěřit ani když se o to opravdu snažím.
Evidentně jsem autorčina cílovka, protože ji mám v hledáčku už několik let a většina anotací jejich knih mě rozhodně zaujala. Přiveď mě zpátky mi přišla pod ruku první, dojem na mě rozhodně neudělala, ale i tak dám B. A. Paris v budoucnu ještě šanci.
I když jsem jméno Jana Gardnera registrovala, že mu vychází knížky jsem zjistila až když se mi Debutantka dostala do ruky.
Mám období 1. republiky ráda, detektivky jsou můj oblíbený žánr a české literatuře velmi fandím, takže jsem se na čtení moc těšila. A vůbec jsem se nezklamala. Bylo to moc zábavné a nenudila jsem se ani navzdory tomu, že o vrahovi a jeho motivu jsem měla jasno hned na začátku. Nemyslím si, že by autor neuměl udržet čtenáře v napětí, ale já už mám prostě v tomhle žánru hodně načteno a málo co mě překvapí. Moje smůla.
Současný jazyk postav mě překvapil, ale nerušil mě. Věřím, že zlatá mládež ve 30. let minulého století se zas tolik nelišila tolik od dnešních bohatých a privilegovaných děcek.
Styl vyšetřování a postava komorníka příběh dost odlehčila, ale nijak mi to nevadilo. Těším se na další díl(y).
Je to hodně těžký téma, navíc pořád dost tabu, ale o to je asi důležitější, že taková kniha vznikla.
Navíc díky tomu, že ji napsala zrovna Mornštajnová, a byla okolo toho ta kauza s vykradeným námětem, rozhodně nezapadla.
Přímou úměrou jak je ten příběh otřesný, tím stejnou měrou i kniha čtivá. Rozhodně bych vypíchla s jakou citlivostí a vkusem jsou ty nejtemnější scény popsány.
Víc nemám co bych k tomu napsala. Že si mi to líbilo, se mi trochu příčí psát, ale rozhodně je to kniha, která ve mně ještě dlouho zůstane a kterou považuju za velmi povedenou.
Bohužel musím dát za pravdu komentářům pode mnou, protože tahle knížka se Shari Lapena opravdu moc nepovedla. Pokud nemáte načteno moc knih z tohoto žánru a navíc jste ještě od autorky nic nečetli, asi to taková hrůza nebude, ale jinak je to opravdu zklamání. Příběh není moc originální, všechno se tak divně táhne a závěr je taky předvídatelný. Na autorku určitě nezanevřu, ale tohle mě prostě nebavilo.
Je to sice dost přitažené za vlasy a postava Thea Craye je svou genialitou značně nevěrohodná, ale četlo se mi to skvěle a na propršený víkend to byla naprosto ideální volba.
Rychle to odsýpalo a až na velmi předvídatelný konec jsem byla pořád celkem v příjemném napětí.
Několikrát jsem v duchu musela autora pochválit, že scény nekončí úplně šablonovitě, respektive, nekončí je dějovými twisty jak je u současných detektivek v severském stylu pravidlem. To se mi líbilo hodně, protože to prostě byla po dlouhé době příjemná změna.
A pak musím tradičně vyzdvihnout snahu o nenucenou edukaci o některých biologických jevech a vědeckých technikách. To je pro mě vždycky velké plus.
Určitě si od autora v budoucnu přečtu i něco dalšího.
Já jsem tak ráda, že jsem se díky Fredrikovi Backmanovi mohla znovu vrátit do Medvědína a co je ještě lepší, že i tak mám před sebou ještě jeden díl. Psala jsem to v komentáři už u prvního dílu a pořád to platí- co ještě může víc dokazovat, že se jedná o dobrou knihu, když se většina příběhu točí kolem hry, o které nevím vůbec nic a nemám ani potřebu na tom nic měnit? :)
Na čtivosti má lví podíl i český překlad Heleny M. Matochové. Je to prostě krásný, lidský a moudrý. Většina myšlenek je natolik hlubokých, že bych si je klidně vypisovala do extra sešitu, nebo aspoň podtrhávala tužkou. To se mi u beletrie stává velmi výjimečně, ale u Backmanových knih zcela pravidelně.
Miluju to!
(SPOILER) Nemám žádné zkušenosti s britskou ústavní psychiatrickou péčí, ale nevěřím, že se liší o tolik od té české, aby mi tenhle příběh přišel aspoň trošku realistický.
Navzdory tomu, že se to četlo lehce a nenásilnou formou bylo vysvětleno spousta psychologických a psychiatrických jevů a pojmů (což si vždycky u knih cením), tohle byla slátanina, která držela jakž takž u sebe jen díky atraktivnímu námětu. Potenciál ten příběh rozhodně měl, ale zpracování se nepovedlo.
Závěrečné šokující rozuzlení nebude úplně fungovat, pokud už jste pár knížek z tohoto žánru přečetli, nehledě na to, že tam dost hapruje logika.
Opravdu nechápu proč zrovna tahle kniha získala ocenění Goodreads Choice Awards za nejlepší thriller roku.
Moc velké očekávání jsem neměla, bylo mi jasný, že tohle moc originální nebude, ani místní hodnocení moc nelákalo. Ale knížku už jsem měla u postele tak dlouho, že jsem ji jednoho dne přeci jen dala šanci. A vlastně to vůbec nebylo špatné. ALE je nutné se na to dívat jako na psychologický román s thrillerovou linkou - bohužel ne moc vydařenou.
Pokud máte náladu thriller, u kterého nebudete moc ani knížku odložit, tohle není dobrá volba. Není to napínavé, ani uvěřitelné.
Na druhou stranu si myslím, že se A.J. Finnovi dobře povedlo seznámit čtenáře s tím, co znamená mít posttraumatickou agorafobii. Tyhle pasáže mě bavily a přišly mi uvěřitelné. A vážně velká škoda, že jen u toho autor nezůstal.
Před lety jsem hltala od Johna Greena všechno co se mi dostalo pod ruku, až jsem se z toho úplně přegreenovala. Teď po letech jsem jsem sáhla po téhle knížce, která mě už od svého vydání dráždila svým názvem, a bylo to super.
Jediný co mi bylo líto je, že ta několikaletá pauza jen zvýraznila, že už vážně nejsem teenager a už se mi o dost hůř chápe chování středoškoláků. To ale samozřejmě není chyba autora, naopak obdivuju, že jemu se daří dostat do hlavy těmhle odrostlým dětem velmi dobře - respektive tak, že to na mě působí věrohodně. Kdyby mi bylo zase náct, věřím, že to bude jedna z mých nejoblíbenějších knih , ke které bych se vracela pořád dokola a dokola.
Hvězdička navíc za to, že seznamuje čtenáře s myšlením lidí, kteří trpí obsedantně kompulzivní chorobou.
Četla jsem zdejší recenze, takže jsem věděla, že to nebude úplně nejlíbivější dílo, ale za sebe teda musím říci, že já jsem moc spokojená. Hodně mě bavil námět, styl vyprávění a nevadil mi ani ten nekonkrétní konec. Padá z toho na vás tíseň, postavy si nejspíš neoblíbíte, ale je to napsané čtivě, hezkou češtinou.
Od autorky jsem zatím četla jen před lety Anežku, která se mi celkem dostala pod kůži, a myslím, že sem tam si takhle vzpomenu i Rekonstrukci. Na další knížky se určitě chystám, jen je třeba si to asi dávkovat.
(SPOILER) Velká škoda toho závěru! 80 % času se mi nechtělo dát knížku z ruky. Fakt se to četlo samo, líbilo se mi vykreslení postav, zasazení příběhu do bývalého hornického městečka plného zmaru a hlavně houstnoucí atmosféra. Bohužel, ten konec se ukočírovat nepodařil. Že se dostatečně nevysvětlila mysteriózní zápletka bych ještě pochopila, ale ten masakr na konci? To mi přišlo od C.J. Tudor jako velké ulehčení si práce.
Mám vždycky ohromnou radost, když narazím na nějakou detektivku od Agathy Christie, kterou jsem ještě nečetla.
Smysluplná vražda mi zpříjemnila víkend. Užila jsem si to, protože já tenhle žánr prostě miluju, ale abych byla upřímná, jde to slabší kousek.
Vraha jsem správně tipla už na začátku (což se mi u téhle autorky běžně nestává), ale motiv a konkrétní sled událostí jsem neměla šanci poznat až do konce knihy.
Čte se to opravdu dobře, je to relativně krátký, atmosféra si drží standard ale napětí trochu pokulhává. Nicméně jako milovnice knih A. Ch., jí to ráda odpustím a budu nadšeně čekat, až se mi do ruky dostane další knížka, kterou jsem od ní ještě nečetla.
Každá kniha, která se snaží přiblížit hrůzy holocaustu a 2. světové války dětem a mládeži si zaslouží uznání. Tahle je navíc velmi povedená a navzdory tragickým událostem, které jsou hlavní linkou celé knihy, v čtenáři zanechává naději.
Vyprávění o životě československého židovského děvčátka začíná starým prázdným kufříkem v japonském muzeu, což mi přijde značně originální a velmi tento nápad cením.
Kromě samotného vyprávění o Haně a jejím pohnutém osudu po vypuknutí 2. světové války, je fascinující je i druhá linka příběhu, která čtenáři vypráví o samotném pátrání komu že to ten kufřík vlastně patřil. A co mě na celé knížce baví snad nejvíc je, jak spojuje lidi napříč časem i světadíly.
I když se nejedná o žádnou napínavou detektivku, kdy nedáte knížku z ruky, je to příjemná knižní záležitost. Líbil se mi styl vyprávění, uvěřitelnost postav i zajímavá fakta, která jsou do příběhu nenásilně začleněna. Hodně mě bavilo zasazení hlavní časové linky do 80. let a kombinace Norska a Shetlandských ostrovů je sama o sobě skvělá.
Neřekla bych, že se to bude líbit všem, na to není vyprávění dostatečně dynamické a zápletka strhující. Ale pro milovníky kriminálních případů, kteří si chtějí odpočinout od všech těch drsných severských krimi, je to skvělá volba.
Ráda si od Larse Myttinga v budoucnu přečtu i jeho další knihy.
Podlehla jsem marketingové masáži, kdy na mě tahle knížka vyskakovala všude možně. Už jsem se takhle napálila xkrát, tak jsem neměla žádná velká očekávání a proto jsem taky nebyla zklamaná. Já to taková tuctová záležitost, která mi zkrátila několik cest do práce. Rozuzlení zápletky překvapením nebylo. ale líbil se mi nápad s domem, který má přísná pravidla pro své obyvatele a taky nekýčovitý samotný konec. Ale jinak jsem si už po pár týdnech pořádně nepamatovala o čem to vlastně bylo.
Další Backmanova kniha, která se mi dostala pod kůži a která mě bavila navzdory tomu, že se točí kolem hokeje, který mi absolutně nic neříká.
Je to opět chytré, laskavé a obyčejné v tom nejlepším slova smyslu, protože se v tom najde každý. Moc se těším na pokračování a dost možná si pustím i seriálovou verzi.
Nevěděla jsem do čeho jdu, ale jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Ale zaujal mě název a nalákala mě i anotace. Je to životní příběh ženy, na jehož pozadí se odehrávají dějiny 20. století. To já mám moc ráda!
Bavilo mě to a dověděla jsem se spoustu nových věcí. Oceňuju, že hlavní postava nemá úplně líbivý charakter a musím přiznat, že jsem byla dost šokovaná s jakou lehkostí Giesbert popisuje hrůzy, brutality a nepřízeň osudu, kterou Róza ve svém životě zažívá.
Že autorem je Francouz knížka nezapře a není to jen kvůli tomu, že většina děje se odehrává ve Francii a v textu je nespočet odkazů na francouzskou kuchyni .
I podle zdejšího hodnocení to není knížka pro každého, ale já jsem spokojená a určitě se chystám i na další Giesbertovy kousky.
Líbí se mi Bryndzovy postavy, které tvoří vyšetřovatelský týmy v jeho knihách - jak Erika, tak Kate, ale i ostatní. Jeho příběhy mi až tak skvělé nepřijdou, ale je pravda, že napínavou atmosféru vystavit umí. Takže i když nejsem úplně jeho fanynka, když se mi dostane do rukou jeho knížka, většinou se do ní pustím.
Mlha nad Shadow Sands nijak nevybočuje - pokud máte Bryndzu rádi, bude se vám to líbit. Pokud ne, nevěřím tomu, že tohle je kniha, kterou byste na jeho tvorbu změnili názor.