Burák
komentáře u knih
Grandhotel
Jaroslav Rudiš
Grandhotel už jsem jednou před téměř dvaceti lety četla, mezitím jsem viděla i film Davida Ondříčka, takže jsem věděla do čeho jdu. A ani tak jsem se nenudila, a čtení jsem si užívala. Miluju Rudišův vypravěčský styl a jeho podivínské postavy, které sice mohou působit často komicky, ale vlastně je to celé jinak.
Hodně se mi líbila kombinace práce s metaforami na počasí, melancholický nádech a těžká témata osamělosti, hledání smyslu života a touhy po úniku, která jsou ale napsaná jednodušším jazykem, takže si to užijí i nejen vyzrálí čtenáři.
Tíživé ticho
Robert Bryndza
Je to moje několikátá kniha od autora, takže jsem měla určitá očekávání. Zklamaná jsem nebyla, ale asi nejde o příběh, který mi v hlavě zůstane i po pár měsících. Kniha si udržuje napínavou atmosféru, děj plyne rychle, a celé to v závěru hezky graduje.
Škoda některých nelogičností a předvídatelných momentů. Ale i tak jsem si čtení užila a knížka mi zpříjemnila několik večerů. Určitě se časem pustím od R. Bryndzy do něčeho dalšího.
Jeden den
David Nicholls
(SPOILER) Knihu jsem poprvé četla už téměř před deseti lety, a řekla bych, že teď na podruhé se mi líbila asi ještě o něco více.
Krásný a realistický příběh přátelství a lásky v průběhu dvaceti let, je vyprávěn velmi originálním stylem.
Celé je to velmi zábavné a autentické, protože v textu je spousta dobových reálií a kulturních odkazů na hudbu a filmy.
Zároveň je to ale dostatečně hluboké a dojemné, a pozor, konec vám dost možná zlomí srdce.
Nádherná literární záležitost, za pár let si to s radostí přečtu potřetí!
Jsem ráda, že moje matka zemřela
Jennette McCurdy
Pamatuju si, když tahle knížka otřásla mojí sociální bublinou v USA, psalo a mluvilo se o ní všude. Většinou nadšeně, ale hlavně šokovaně.
Když pak knížka vyšla v loni i v českém překladu, zaznamenala jsem jsem taky určité "pozdvižení", ale v mnohem menším měřítku.
Ta knížka je hodně přímá, evidentně psaná s cílem šokovat a vzbudit pozornost - jak na příběh autorky, tak na určité patologické vzorce ve výchově, psychické problémy a nebo zákulisí televizních show pro děti a náctileté.
Já jsem Jennette a její televizní tvorbu vůbec neznala, ale i tak jsem byla tím čtením tak pohlcená, že jsem dávala knihu z ruky jen velmi nerada a hltala jsem každou další stránku.
Autorka má opravdu talent, protože všechny ty těžké, bolestivé a někdy až nechutné zážitky, které se podle všeho opravdu staly, jsou napsány s překvapivou lehkostí, ironií a občas i suchým humorem.
Název je skvělý marketingový tah, který přitahuje i čtenáře , kteří obvykle podobnou literaturu nečtou, nebo lidi, kteří nečtou téměř vůbec. Ale troufám si, říci, že tohle není typ knihy, která by zůstala nedočtená.
Jsem moc ráda, že něco takového vzniklo a Jennette McCurdy svým příběhem inspiruje a dodává naději.
Zimní včely
Norbert Scheuer
Příběh knihy Zimní včely jsem ocenila vlastně až po dočtení. Je to hluboce promyšlené a dojemné, ale jazyk, kterým je to psané je na mě až příliš lyrický a poetický, což samozřejmě může být pro jiné čtenáře naopak výhodou.
V knize je hodně metafor, symbolů a obrazného vyjadřování, především z včelí tématikou, to se mi líbilo hodně a je to opravdu hodně zajímavé.
Nejvíc si ale cením přiblížení psychologie hlavní postavy, která je motivovaná vlastním zhoršujícím zdravotním stavem překračovat tehdejší zákony a vystavovat se smrtelnému nebezpečí.
Není to asi knížka pro nevyzrálé čtenáře, ale je opravdu krásná a hluboká.
Vzpomínky na Afriku
Karen Blixen
Není to klasicky vyprávěný příběh, spíš taková zamyšlení a popisy života privilegované bílé ženy v exotické kolonizované zemi (Keňa) v 1. polovině 20. století.
Kniha má hodně melancholickou atmosféru, a je z velké části hlavně popisná - krajina, flóra, fauna a životní stylu.
Z dnešního pohledu je to asi dost idealizované, a trochu stereotypní, ale ten jazyk, kterým je to napsané je krásně poetický a nedivím se, že kniha má své čtenáře i téměř po 90 letech od vydání.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
Opravdu čtivý a velmi neobyčejný životní příběh obyčejné ženy, který se odehrává na pozadí historických událostí nejen poválečných let v 2. polovině 20. století v Československu. Užila jsem si každou stránku a neustále jsem si představovala, jak bych se asi na místě hlavní postavy cítila a zachovala já. A víc než u jiných knih jsem si uvědomovala, jak strašně se změnila doba a o kolik lehčí jsou v něčem dnešní životy ve srovnání s tím, čím si třeba museli projít dnešní osmdesátnici nebo devadesátníci. Byla to od autorky moje první knížka a určitě ne poslední. Heřmánkové údolí rozhodně stojí za přečtení a myslím, že i lidé, kteří tolik nečtou a už vůbec nevyhledávají u knih historická témata, se nudit nebudou.
Když přišli psi
Scarlett Wilková
Jsem moc ráda, že poslední dobou mají zelenou knížky s tématikou poválečné situace v Československu. Tento příběh se netýká odsunu sudetských Němců, ale přibližuje příběhy partyzánů a jejich osudy po skončení 2. světové války. Což bych řekla, že je v dnešní literatuře dost neokoukané téma.
Je to moje první knížka od Scarlett Wilkové, a určitě ne poslední.
Líbil se mi styl vyprávění i psychologie a vývoj postav. Finální propojení příběhů všech postav bylo vcelku povedené, ale kdyby tam nebylo, možná by mi to přišlo více uvěřitelné.
Ale celkově jsem si čtení velmi užila, těšila jsem se na každou další kapitolu.
Vraní oko
Michaela Klevisová
Detektivní příběh s příjemnou atmosférou a pomalu plynoucím dějem.
Je to takové pohodové čtení, nic náročného. Pokud máte knihy M. Klevisové rádi, budete spokojeni, pokud ještě zkušenost s autorkou nemáte a jste spíš fanoušky drsných kriminálek v severském stylu, je možné, že to ani nedočtete, protože tohle opravdu není kniha, která by vám drásala nervy.
Četlo se se mi to dobře, zápletku jsem odhadla jen z části, takže za mě spokojenost. Těším se na další díl. :)
Vlak do Samarkandu
Guzel Jachina
Miluju ruskou klasickou literaturu, takovou tu co se požaduje mít načtenou k maturitě. Ale k současným ruským autorům jsem si ještě cestu nenašla.
Guzel Jachina má ale svojí reputací kterou začíná mít (nejen) na české literární scéně skvěle nakročeno to změnit.
První kniha, která se mi do rukou od této autorky dostala je Vlak do Samarkandu.
Je to srdcervoucí čtení, které vás velmi rychle vtáhne do děje a nepustí až do samotného konce.
Celý příběh se točí kolem dlouhé cesty vlakem a problémů, které na pasažéry z vlaku během této jízdy čekají.
Rozhodně je to jízda dost emocionální, a věřím, že slabší povahy si budou muset dělat přestávky a knížku aspoň na chvíli odložit. Bída, hlad, nemoci, boj o zachování zbytků lidskosti. A tím, že téměř všichni cestující jsou malé děti, tomu dává ještě o to větší grády.
Jazyk autorky je v kontextu s hrůzou, kterou popisuje dost poetický, což třeba já v literatuře úplně nevyhledávám.
Chvílemi jsem se v některých pasážích i nudila, protože mi přišlo, že vyprávění na úkor toho ztrácí náboj. Kdyby byla kniha o 100 stránek kratší, nezlobila bych se.
Nicméně ani to nemění nic na tom, že ta kniha je opravdu silná, a ukazuje sílu jednotlivce. A za největší přínos celé knihy považuju to, že tenhle příběh pomáhá přiblížit zapomenuté nebo potlačené hrůzy historie Sovětského svazu. Díky za to!
Listopád
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Líbilo se mi, že Alena Mornštajnová trochu zaexperimentovala a zkusila něco nového. I když si nejsme úplně jistá, jestli to její tradiční čtenáři úplně ocenili.
Alternativní, respektive smyšlené dějiny Československa jsou v jejím pojetí dosti depresivní, připomínají 50. léta 20. století. Minimálně těmi praktikami, všechno je založené na lžích a strachu.
Celý příběh okolo kterého jsou tyhle kulisy vystaveny, je dost univerzální, abychom se v něm všichni našli. Atmosféra je celou dobu tíživá, plná bezmoci a strachu. Zároveň se to ale čte dobře, děj odsýpá, hlavní postavy se chovají uvěřitelně a nemáte problém s nimi jejich osudy prožívat.
Není to veselá knížka, ale zároveň nepříliš náročná, tak aby se dostala k širší veřejnosti a poukázala na důležitost svobody a proč stojí o ni pečovat a případně i bojovat.
Děravé paměti - Šedesát báječných let pod psa
Michal Viewegh
Mám pocit, že Michal Viewegh konečně zase našel svoji polohu. A jsem za to i za něj, velmi ráda. Ani na jedné stránce jsem se nenudila. Celý tenhle autorský životopis mi přišel velmi vtipný, dojemný a příjemně nostalgický. Děkuju!
Nepatrně smutná žena
Natálie Kocábová
Už dlouhé roky sleduju tvorbu Natálie Kocábové a ještě mě neomrzela její dekadentnost. Tento výběr fejetonů jsem si užila, přišlo mi to zábavné, poutavé a místy i dost vtipné. Oceňuju, že se Natálie nebála být upřímná a s nadsázkou ale přitom stále dost uvěřitelně střídala polohy prominentní party girl a nejisté mámy dvou malých dětí, které se rozpadne dlouholetý vztah.
Hvězdičku navíc za výtvarné zpracování a za velmi trefný název.
Amáliina nehybnost
Kateřina Rudčenková
Komplikovaný vztah s matkou, nepřítomnost otce, tikání biologických hodin, rozpolcenost mezi tím jestli (ne)chci děti a (ne)chci partnera....přesně tahle témata by mohla být u čtenářů (a čtenářek obzvlášť) sázkou na jistotu.
Mě třeba hned první odstavec zaujal natolik, že už jsem knihu neodložila (i když jsem si jí původně přečíst ani nechtěla).
Problém, nebo spíš největší slabina téhle knížky je její komplikovanější zpracování, celé vyprávění je takové snové, asi nic co běžný český čtenář vyhledává.
Zároveň si ale dokážu představit, že tohle jsou přesně ty důvody, proč kniha literárně bodovala u kritiků, viz třeba cena týdeníku Reflex. Jazykově je to hodně zajímavé, hodně oceňuju tu tématizaci nehybnosti na několika úrovních. Stejně tak se mi líbilo rozpracování tématu dětského traumatu. Potěšila mě i fascinace Japonskem a playlist na každou kapitolu.
I když asi patřím mezi cílovou skupinu tohohle románu (nebo novely?), nepodařilo se mi nacítit se na hlavní hrdinku a prožívat s ní její příběh, a to se mi moc často nestává.
Ale i tak si do budoucna od Kateřiny Rudčenkové něco ráda přečtu a její tvorbu budu sledovat.
Pomocnice
Freida McFadden
Od psychothrillerů si dávám dlouhodobě pauzu, protože i když je to můj oblíbený žánr, všechny ty příběhy se tolik podobají, že mi po pár měsících splývají dohromady.
Výjimku jsem udělala s Pomocnicí, na kterou jsem slyšela chválu ze všech stran. A tak jsem neodolala a musím potvrdit, co se o této knize říká, rozhodně to patří v rámci žánru k tomu nejlepšímu co se mi zatím dostalo do ruky.
Vyprávění nezačíná nijak originálně. Naopak máte pocit, že tohle už jste četli/viděli mockrát. Prostě spousta klišé. K velkému obratu dochází zhruba v polovině, kdy se mění postava vypravěčky a najednou všechno vidíme jiným úhlem pohledu. S každou další kapitolou se zápletka zdá uvěřitelnější a o to víc děsivější.
Pointa celého příběhu tolik nepřekvapí, zvlášť jestli už máte v této kategorii něco za sebou, ale závěr překvapivý je a dává závdavek na pokračování v další knize. To mi přišlo od autorky velmi povedené.
Styl psaní a český překlad je čtivý, svižný a odsýpá s lehkostí, čemuž pomáhají o krátké kapitoly. Tíživou atmosféru a napětí si kniha drží bez problému až do konce.
Ten hype kolem toho naprosto chápu a přijde mi zasloužený. Po Zmizelé (od Gillian Flynn) asi nejlepší psychothriller co jsem dosud četla.
Panda v nesnázích
Markéta Lukášková
Tvorbu Markéty Lukáškové sleduju už dlouhé roky a baví mě, ale paradoxně až teprve teď se dostávám i k jejím knížkám. Tahle Panda v nesnázích si mě našla jako první.
Abych to krátce shrnula, je to zábavné čtení, kterým se i nenásilně vzděláváte jak v historii Československa, tak v oblasti duševního zdraví.
Za mě se ta snaha přiblížit čtenářům jaké to je žít s úzkostí, panickýma atakama a věčným overthinkováním povedla na výbornou, mám o tom teď o dost jasnější představu. Stejně tak se mi líbil popis komplikovaných vztahů s rodiči a normalizace psychoterapie. Šablonovité a předvídavé chování postavám proto ráda odpustím.
To přiblížení historický událostí, téma třetího odboje a 50. let taky velmi cením, zas tolik se s tím v knihách nepotkávám. Líbila se mi ambice s vystavěním příběhu, tak aby se obě dějové linky na konci protly, což určitě není literárně nic jednoduchého. Tady se to sice podaří, ale je to na úkor toho příběhu z 50. let, který zůstal takový nedotažený.
Hovorová čeština a krátké kapitoly z toho dělají ideální příležitost jak se seznámit s těmito tématy i když třeba vůbec historické knihy nevyhledávate a nebo se ani za velkého čtenáře nepovažujte.
Čtyři vichry
Kristin Hannah
Životní příběh silné ženy zkoušené osudem. Prostřednictvím jejího příběhu můžeme nasát tíživou atmosféru 30. let v USA, doby ekonomické i enviromentální krize.
Příběh o tom, jak si lidi doslova nesli celý svůj svět na zádech, znovu a znovu ho sbírali a oprašovali a přitom se snažili neztrácet víru, že bude líp a že má stále cenu žít.
Elsa Martinelli je sice jen literární postava, ale její osud je inspirován mnoha reálnými životy a historickými osudy, které pro českého čtenáře můžou být úplně nové a překvapivě šokující - neúroda, hlad, prašné bouře, nucená emigrace, vykořisťování a pohrdání od lidí, pocházejícími ze stejné země.
Je pravda, že příběh je zvlášť ke konci až příliš sentimentální a naivní a klasicky "americký", ale já jsem si čtení stejně užívala. Je to psané (a přeložené) velmi čtivě, všechny historické události jsou dobře a nerušivě vysvětlovány, není třeba mít hluboké znalosti amerického dějepisu.
Oceňuju, že se Kristin Hannah podařilo popsat tvrdost a krutost života spojenou se zoufalstvím a strachem o rodinu a majetek v historickém románu, který má co nabídnout i mladé generaci - protože některé popisované události jsou až překvapivě po sto letech zase aktuální.
Rozpůlený dům: Příběh sudetské rodiny
Alice Horáčková
Na Rozpůlený dům jsem se těšila dlouho, jsem ráda, že se mi konečně dostala do ruky. Očekávání jsem měla velká a jsem ráda, že zklamaná jsem nebyla ani trochu. Jen nevím proč jsem si myslela, že bude kniha popisovat víc události a období po odsunu sudetských Němců - v této knize to dnem odsunu končí a pak už se jen formou krátkého dopisu dostáváme nápovědu co se možná dělo. Jako čtenáře by mě to hodně zajímalo.
Každopádně Rozpůlený dům je na historické události víc než bohatý, na pozadí vyprávění osudu rodiny K Krkonoš se promítne většina milníků 1. poloviny 20. století.
Kniha je skvěle řemeslně napsaná, navzdory tomu, že postav a jejich osudů je spousta, stále to drží pohromadě. Samozřejmě ale pomáhá mít jisté historické znalosti a dávat si tak věci líp do souvislostí, i když i o to se Alice Holečková snaží. Příběh plyne volně, ale nenudí.
Příběh sudetské rodiny, který je avizován už na obálce knihy, je hutnou rodinnou kronikou Čechů a Němců, žijící pospolu. Všichni do jednoho jsou drsní horalové, kteří jsou zkoušeni hrůznými událostmi, kterých za jejich života proběhlo až příliš mnoho.
Za zmínku mi stojí ještě pochválit reálné dobové fotografie a čtenářsky příjemný kratší rozsah kapitol.
Pokud se vám líbil Šikmý kostel od Karin Lednické a hledáte podobný literární klenot, tohle vám ráda doporučuju.
Hotýlek
Alena Mornštajnová
Hotýlek jsem přečetla už podruhé, poprvé se mi dostala knížka do rukou před tolika lety, že jsem si sice pamatovala děj i osudy některých postav, nicméně nic nebránilo tomu, abych si četbu užila i opakování.
Jde o mou oblíbenou kombinaci příjemného (snad i do velké míry oddechového) čtení s nenásilným vzděláváním. Celou dobu sledujeme život hlavní postavy, od narození do smrti, kdy na pozadí probíhají dějiny, celá druhá polovina 20. století v Československu.
Není to ale historický, ani politický román. Jde o příběh rodiny, která má ve vlastnictví a velmi záhy už jen ve správě malý hotel za městem.
Tak jako ve všech knihách Aleny Mornaštajnové, i tady obdivuju s jakou lehkostí popisuje to ohromné množství postav a jejich osudu, aniž by se v tom čtenář ztrácel. Vždy když to potřebujete, hned víte kdo ke komu patří, jaké jsou jeho motivace a pokud z příběhu nějaká postava odchází, stejně se pro zajímavost dozvíte jak to s touto postavou dopadlo. Miluju to!
Co je skvělé, je barvevnost jednotlivých postav. Nikdo není jen kladný, nebo záporák. Všichni občas uklouznou nebo se nezachovají dostatečně statečně nebo v souladu s morálkou. Člověk si to čte a říká si, že tohle je prostě život.
Pokud máte od A. M. přečtenou zatím jen Hanu, a čekáte podobnou knihu, která vám vezme dech, asi budete zklamaní. Pokud si ale tuhle laťku odmyslíte, dostanete krásný rodinný příběh, který bez problémů dočtete dřív než by vás začal nudit.
Kořist
Darcy Coates
(SPOILER) Nechala jsem se nalákat vysokým hodnocením nejen tu na Databázi, ale třeba i na Goodreads. No, nebyla jsem zrovna nadšená. Je to sice čtivý, děj hezky odsýpá. Líbilo se mi prostředí do kterého to bylo zasazeno a byla mi i sympatická postava policejní vyšetřovatelky. Jako o hororu bych o tom nemluvila, minimálně já žádný strach nepociťovala (i když věřím, že kdybych to četla jako teenager, bát se asi budu) a jako detektivní thriller to taky moc nefunguje, pachatel se dá snadno odhalit prakticky ve chvíli kdy se o něm poprvé autorka zmíní.
Ještě dám Darcy Coates šanci v nějaké její duchařině, ale jinak to úplně doporučit nemůžu.
