camelopardus komentáře u knih
Uvědomila jsem si, jak špatně zvolena vynucená povinná četba dokáže v mysli mladého člověka zdegradovat krásnou knihu. Od základní školy chronicky známá Babička Boženy Němcové se mi dlouhou dobu jevila jako něco, co je sice česká klasika, ale je to trapné, archaické a je třeba si to přečíst pouze pro splnění jakési všeobecné vzdělanosti a učinit si tak čárku.
Dnes, při čtení s odstupem nějakých třiceti let, vnímám knihu zcela jinak - až nyní v ní dokáži najít tolik životní moudrosti a obohacení pro duši.
Hrdinka je sice bláznivá, afektovaná a často velmi trapná, ale dělá to z oddané touhy chránit vše živé. Asi bych s ní nebyla úplná kámoška, protože je na můj vkus moc extremní, ale jistě bych si jí dokázala pro spoustu věcí vážit. V knize je krásně nastíněna problematika legální myslivosti - pod rouškou péče o zvěř se děje vraždění posvěcené samotnými kněžími - v mnohém připomíná svaté války či holocaust. Zvířata nám přeci byla dána jako podřadná sorta, takže si s nimi můžeme dělat téměř co chceme. A kdokoliv tyto naše způsoby začne kritizovat, je okamžitě nazýván bláznem... Naštěstí se rozšiřuje okruh těchto "bláznů", kteří se na onom masovém vraždění a neúctivém zacházení nejen odmítají podílet, ale nazývají ho pravým jménem.
Celá kniha je řádně prošpikovaná originálními myšlenkami a astrologickými vsuvkami, což jí dodává zvláštní ráz.
Paní Lednická opravdu umí. Historii má zmáknutou, vše krásně propracované a absolutně neděli postavy na černé a bílé - ty různé úhly pohledu velmi oceňuji.
Ač se neztotožňují se vším, co v tomto díle padne, jsem okouzlena tím mimořádným množstvím hlubokých, moudrých a zajímavých myšlenek,z nichž většina mi mluví z duše. A protože jsem knihu naposlouchala v audio provedení, bylo mi dopřáno užít si hlasový koncert Jana Hartla a Borise Rösnera. Doporučuji tedy právě tuto verzi, protože stojí za to!
Psychicky dost náročné sousto. Napsáno tak dobře, až mi to málem spustilo proces deprese. Od knihy se nedá odtrhnout (v mém případě od poslechu v podání výborného Jiřího Schwarze) - ale ty citové a myšlenkové pochody, ta tíseň, ta příchuť hluboké temnoty, která z knihy sálá...
Dá se osud obelstít?
Kdo nese vinu za události, které se staly?
Kam až nechat působit lidskost, lásku, vstřícnost a ohleduplnost a kam už je nutno nasadit chladný rozum?
To rozklíčování skrytých vnitřních pohnutek, manipulace, citového vydírání muselo být nejen ve své době pro mnoho manipulantů a intrikánů velmi obnažující.
Přidávám se k nadšencům.. Asi od devíti let jsem je četla v jednom kuse. Kombinace výstižných barevných kreseb a skvělých nápadů na výpravy, kvalitního naplnění volného času, duch městských uliček... Vždy jsem se dostala "dovnitř komiksu" a byla tam s nimi. Pro mě zkrátka kouzelná záležitost!!! :-)
1) + Způsob nechronologického vyprávění se mi líbil - bylo třeba více přemýšlet a nejen bezduše konzumovat.
2) + Historické zmapování místa cením vysoko, přestože si nepotrpím na popisy brutálního válečného zacházení s lidmi, neměli bychom na druhou stranu před nimi zavírat oči.
3) + Oceňuji také spoustu zajímavých myšlenek, kterými je kniha prošpikovaná.
4) + Zaujala mě i pozvánka do světa lidí s OCD - celkem peklo.
5) + Poukazovat na nechutnou moc médií je také třeba.
6) - Klišé nad klišé, postavy černé nebo bílé, až karikaturní, jako opsané z laciného filmu (viz Ivanka a další).
7) - Vyšetřování probírané dennodenně v hlavních zprávách (tento nešvar je ale běžný i v jiných detektivkách)
8) - Přehnaná stádovitost obyvatel vesnice.
9) - Ten úplně od boku vystřelený konec + pohnutky vedoucí k zločinu - Ach jooooo....
To vše působilo nevěrohodně a propracovanost knihy v mých očích snížilo na laciný brak a zbytečně znehodnotilo. Ale jak vidno z předchozích komentářů, bez těchto extravagantních nevkusností by kniha nebyla tolik ceněna.
Nádherné dílo, u kterého tiše doufám, že jeho autorka bude také jednou odměněna Nobelovou cenou, protože úroveň jejího psaní je více než vysoká.
Našla jsem zde prolínající se linii historie utváření Sovětského svazu se svými pokusy, úspěchy, nezdary a zvěrstvy, propletenou s hlubokým duševním životem hlavního hrdiny, s jeho činnostmi vnějšími i vnitřními, proces osobnostního zocelení, alternativu komunikace, kreativitu vycházející z nitra a plodící krásu, lásku, která vše posvěcuje a zušlechťuje, a to vše protkáno mystickými obrazy.
Tak to byl za mě velký průser. Pasáže z minulosti byly uvěřitelné a zajímavé, degradace a úpadek osobnosti do závislosti dobře popsaný. Ale líčení současnosti bylo tak nesmírně kýčovité - jak už pár lidí níže napsalo: červená knihovna pro velmi nenáročné čtenáře...
Po dlouhé době uvěřitelné dialogy,pocity, reakce. Postavy nejsou černobílé, ale každá má, jako v běžném životě, své klady a zápory. Poslechnuto jako audio na ČRo nadšeně na jeden zátah.
Krásná kniha, která i přes svou drobnou formu obsahuje velkou porci hřejivého pohlazení, naděje a optimismu. Abych se vyhnula spoileru, zkusím obsah ve zkratce popsat jen tím, že v životě starého, životem unaveného terapeuta krátce před odchodem do penze dojde k jakési razantní změně.
Za mě zklamání. Mám ráda norské autory, téma je výborné, ale způsob napsání je pro mě podprůměrný. Velmi nepravděpodobné vztahy, dialogy jakoby sepsané na koleně, obávám se, že i zmínka o 5-tihvězdičkovém hotelu v r. 1852 také není úplně reálná.... Na některých místech chybí korektura textu, takže dokonce psáno nesprávně česky (opravdu jen pár míst - spíše jakoby výpadek). Kniha bude možná pro někoho čtivá, já jsem se v ní ale necítila dobře a dočítala ji jednak z principu, jednak kvůli včelám, o kterých pojednává. Jako výstraha o nepodcenění nezbytnosti včel pro přežití lidského druhu je to užitečné, zbytek je ale za mě velmi plytký. I přes svou kritiku si ale odnáším hlavní myšlenku: Pokud dopustíme, aby včely vyhynuly, budeme jejich práci muset přebrat my a pracovat do vysílení tak, jako to dosud dělají ony.
Zima, smrad, vlhkost, plíseň, procesí vší, které se při bohoslužbách rozprskávají v ohni, kam je hází věřící hltající Boží slovo... Svrchovanost Dánů na území Grónska vs. bezpráví domorodců. Všemohoucnost protestantských církevních předáků mezi domorodci lačnícími po křtu. To vše v kontrastu s teplou zalesněnou dánskou pevninou se svými civilizačními vymoženostmi 18. století. Podivný hlavní hrdina, který stále dělá překvapivá rozhodnutí. To vše smícháno umně autorem do směsice skvělého čtiva, které vtáhne nejen do děje, ale i do prostředí a atmosféry, a zanechá v duši silnou stopu.
A já v tom vidím marnost honby za penězi. Z příběhu vyplývá, že si manželé žili dobře a neměli nedostatek. Ale chtěli se mít lépe - důvodem odjezdu do Ameriky nebyla tedy nouze a těžké životní podmínky, ale touha žít si nad poměry. Dnes těžko představitelné podmínky odloučení, kdy si partneři mohli psát jen s pomocí krajana a poté zůstat léta bez jediné zprávy o sobě. Z příběhu také vyplývá, že Hordubal by v Americe zůstal klidně déle, ale odjet musel. Touha po blahobytu způsobila, že přišel naprosto o vše - čekal snad, že dcera po osmi letech skočí kolem krku pro ni cizímu člověku? Že manželka bude trpělivě čekat, aniž by měla zprávu, zda je její muž ještě vůbec naživu?
Tento obraz je vidět často i dnes: nestačí nám, co máme, honíme se za lepším životem a přicházíme o to nejdražší....
Knihu jsem objevila ve formě kvalitně namluvené audioknihy a byli jsme oba i s mužem nadšeni. Tolik aktuálních témat, která se týkají dnešní doby, přestože se děj odehrává před zhruba sto padesáti lety. Velmi si na knize také považuji toho, že většinu postav autor nepopisuje černobíle, nýbrž ve všech jejich odstínech. A popisy tehdejší Šumavy lákají člověka k tomu, aby se tam okamžitě vydal, a přestože s Šumavou 19. století má již dnešní podoba zřejmě pramálo společného, věřím, že alespoň slatiny a Vydra by mohly tu původní příchuť ještě mít.
Neskutečná houževnatost, pracovitost, vytrvalost a otužilost "lidí moře" je pro mě, žijící v pohodlí vyhřátého městského bytu, až zahanbující. Obrovský potenciál dětí, které jsou doslova od prvních krůčků zapojovány do pomoci dospělým a ve dvanácti jsou již schopny samostatně zastat veškeré práce na ostrově. Výstižně jsou popsány veškeré činnosti, které jsou s životem na lofotském ostrově za polárním kruhem spojené. V takovéto velmi soudržné a pevnými vazbami propojené komunitě je pak ztráta kteréhokoliv člena velmi citelná...
Celkem útlá knížka plná emocí a obrazů začátku 20. století. Film po přečtení knihy působí jako nevydařené povrchní kočičí zlato.
Reklama na Tesco (viz koment níže), vodku a lidské teplo. Přestože je tam pár věcí dost přestřelených a občas se objeví i nějaká logická chyba, tak se mi kniha moc líbila.
Varování!!: Ta kniha je nebezpečná! Téměř u každé kapitoly jsem dostala silnou touhu, takřka puzení (provázené téměř slintáním) okamžitě popisované místo navštívit. Pan Cílek dokáže tak krásně objevovat krásy okolního světa a v této knize to učí i nás. Navíc tím, že má tak úžasný rozhled, prošpikovává popisy novými informacemi, postřehy, originálními náhledy. Po přečtení mi zůstalo 10 listů papíru hustě popsaných poznámkami. Nenechte se mást tím, že je kniha určena čtenářům od devítí let! :-) Naprosto vydatně vyživí i dospělé kusy. :-) "...Skály, mech a stromy jsou všude, stačí se zastavit a dívat. Louky na náhorních plošinách jsou plné květů. U Vysoké Lípy na nich napočítáte 900 druhů motýlů. Nebo se uchýlíte k pohraniční říčce Křinici a někde v převisu pozorujete neobvyklé tvary skal a jakoby pravěký život podivných kapradin, rosolovité útvary sinic a žluté lišejníky.
"Kvalitu krajiny poznáte podle bilboardů - kde nejsou, tam žijí chudí lidé, kteří nemají dost sil a prostředků, aby krajinu nějak radikálně změnili, a proto zde přebývá nějaký duch místa a starých časů..."
A pár názvů kapitol: "Třeboňsko - krajina, kde se potkaly ryby a hvězdy", "Tajemná země Tuhošť", "Země opukových kaňonů", "Modré hory - nová krajina"...
Přeji dobrou chuť!