capricorn__ komentáře u knih

Na začátek je asi dobré napsat, že já poezii neumím číst. Jedinou poezii, kterou zbožňuji, je "Kytice", "Máj" a "Evžen Oněgin" a to jen proto, že tato díla mají děj a postavy. Já čtu velice rychle a nahusto, což u poezie nejde. Z toho důvodu nemůžu říct, že bych si "Květy zla" nějak užíval, mnohdy mě rozčilovalo, že jsem určitou báseň musel číst několikrát, abych ji pochopil. Dávám pět hvězdiček, protože Baudelaire samozřejmě nemůže za to, že já poezii neumím číst + mně se líbilo, jakým stylem psal a u mnohých básniček jsem si udělal záložku, protože se k nim někdy chci vrátit. "Květy zla" nám na střední škole byly představovány pomalu jako jakýsi extrémně nechutný balast s vnitřnostmi, sexem a násilím. Proto jsem čekal, že budu číst nějakou Satanskou bibli přepsanou do veršů, ale nestalo se tak. Já byl příjemně překvapený. Co tak říct ke "Květům zla"? Některé básničky jsou krásné a já se k nim rád vrátím, některé se mi příliš nelíbily, několik z nich jsem nepochopil a některé mi jen tak prolétly hlavou. Jsem ale rád, že jsem básnickou sbírku přelouskal a fakt nechápu, proč se ve školách mluví o této knize tak, jak se mluví. Ano, na svou dobu to asi bylo dost šokující dílo, ale časy se změnily a pro dnešní literární svět jsou "Květy zla" ještě dost mírné.

11 21.02.2021

Tohle byla opravdu nechutná, příšerně nechutná knížka, kterou už nikdy v životě nechci otevřít znovu. Od té doby, co jsem přečetl "1989" od George Orwella, mi do přečtení "Pod kupolí" nebylo z žádné knížky tak úzko. Mnohdy jsem měl strach číst jednotlivé kapitoly z toho, co mě zase vyděsí a znechutí a o čem budu dalších několik dní přemýšlet. Kniha není přitom typický příklad hororu (jako třeba "To" či "Řbitov zviřátek"), ale je děsivá právě v tom, že by se její děj mohl klidně někdy naplnit (a jak víme z historie, to není tak zcestná myšlenka). Knihu tedy právě proto hodnotím pěti hvězdičkami, i když je "tak příšerná". Beletrie jako "Pod kupolí" by měly být příšerné - měly by čtenáře znechutit a vystrašit, protože kdyby se tak nestalo, jaký by byl jejich smysl? I když má knížka skoro 1.000 stránek, dostat se na konec není vůbec žádný problém, proto "Pod kupolí" doporučuju - ale tedy s opatrností (a s nějakou oddychovou literaturou, po které byste mohli sáhnout v případě nouze).

11 21.12.2020

Nádherná povídka, která mi zpočátku připadala velice jednoduchá, poprvé jsem ji přečetl a na konci si řekl: "Hm? A co v tom je?" Jenže pak jsem si přečetl kontext této povídky, to, co vedlo autora k tomu, aby ji napsal, povídku jsem přečetl znovu, a pak jsem všechno pochopil. Je to jedna z povídek, která s každým čtením nabývá na kráse a kouzelnosti. Trochu mi připomíná procházku lesem, kde neexistuje nic jiného než klid a svoboda, proto se k ní rád vracím.

Velmi zajímavá kniha, u které mě zaujal nejvíce její přesah (k tomu mi dopomohl i doslov). Líbí se mi, že ačkoliv je "Sběratel" thrillerem, distancuje se od popisů násilí, krve či jiných brutalit - autor sází na psychologickou stránku, v tomto ohledu je velmi naturalistický.

Bavily mě střídající se úhly pohledu, díky kterými čtenář může oběma hlavním postavám lépe vidět do hlavy: Psychopatický únosce postrádá empatii, popisuje vše povrchně, vnímá žijící bytosti "plasticky" a citlivá umělkyně střídá zcela kontrastní nálady, vrací se do minulosti, přemítá nad budoucností... To je velmi dobrý čtenářský zážitek, psychologii zvládl autor na jedničku.

Jedinou hvězdičku strhávám za to, že mi občas připadal román zbytečně zdlouhavý. Jinak mě kniha bavila a přiměla, abych se zaměřil i na další autorovy knihy.

10 13.12.2024

Z této knihy jsem dost rozpolcen. Protože pokud zůstanu u knihy jako takové, pak mě velmi bavila, nakonec jsem ji přečetl za dva dny a k Laleovi jsem se rád vracel, protože mě zajímalo, jak příběh jeho a Gity skončí a moc jsem jim fandil. Nakonec jsem si i zvykl na styl psaní autorky, který mě na začátku docela rozčiloval, protože hodně přeskakovala události nebo se někdy stávalo, že zakončila nějakou část, ale ta další už takřka nenavazovala nebo nenavazovala vůbec. Líbí se mi, že jsem se mohl (poprvé) setkat s výpovědí člověka, který prožil koncentrační tábor z "jiné" sféry, než na kterou jsem zvyklý.

Co mi však na knize vadilo, byla strohost popisů emocí, událostí, ale i prostředí. Autorka píše opravdu velmi zrychleně a příliš se nikde nezastaví, nicméně u této knihy bych to uvítal, vůbec by mi nevadilo, kdyby byla třeba i o 200 stran delší. Vím, že příběh je založen na Laleovi a Gitě, nicméně zasazení příběhu občas bylo neosobní a někdy mi dokonce připadalo, že Osvětim je popsána velmi nadneseně, snad i snesitelně.

(SPOILER: Například když Lale v závěru pracuje pro ruské vojáky - jak je možné, že tak snadno přijme jejich úkoly? Vrátil se z koncentračního tábora, musel být oslabený a kromě toho si procházet dost silnou posttraumatickou stresovou poruchou. Kde se tohle všechno projevuje? Vojáci měli pistole, byli hlasití, válka ještě neukončená, on nebyl u své rodiny... Nepřipadá mi realistické, že by nevykazoval nějaké známky čerstvého traumatu, například v reakci na hlasité zvuky, křik lidí nebo prudké změny světla.)

Dál na knize také hodnotím záporně překroucená historická fakta a určité momenty, které nedávaly z hlediska událostí 2. světové války/koncentračních táborů smysl. Nejsem odborník na toto téma, ale i tak jsem se u určitých chvil zarazil (viz - SPOILERY - americké letadlo, pašování jídla, rozloučení Lalea a Gity před odchodem z Osvětimi...). Obvykle mi tolik nevadí, když se historická fakta "překrucují" či "lehce pozměňují kvůli příběhu", ale zrovna toto historické období by dle mého mělo zůstat takové, jaké je.

10 07.02.2024

Tato kniha mě pohltila a nepustila, dokud jsem neznal, jak příběh skončí. "Ohníčky všude kolem" je velmi zvláštní román, celou dobu jsem cítil, že čtu již známé dílo: chvilkami jsem v knize poznal kousek filmu "Americká krása", chvílemi zase hysterii ze "Sedmilhářek" a kvůli poetickému stylu psaní i celkovou tvorbu Michaela Cunninghama. Autorka perfektně a realisticky vystihla hlavní postavy, to, jak zapadají do prostředí Shaker Heights a jak se v něm vyvíjí závisle na sobě navzájem. Děj probíhal bravurně, postupně gradoval, až nakonec přišel konec. Na relativně krátkém prostoru Celeste Ng otevřela spoustu morálních otázek, na které neposkytuje odpovědi - spíš nechá čtenáře, aby na ně přišel sám či se alespoň pokusil zamyslet nad opačnou stranou, pokud je již v nějakém názoru pevně zakotvený. To mě velmi zaujalo. Rád se k této knize vrátím.

10 20.01.2024

Irving je jedním z nejlepších vypravěčů současné literatury: obdivuji prolínání dějů, seznamování čtenáře s postavami a jejich myšlenkami a osudy. "Modlitba za Owena Meanyho" začíná velmi pomalu, co se akce týče, ale příběh postupně graduje a konec je nádherný. Owen Meany je velmi zvláštní postava, na kterou čtenář nezapomene - můj názor na něj se během knihy několikrát proměnil, ale nakonec jsem k němu cítil sympatie. Celý příběh je velmi dobře strukturovaný, každý detail najde své uplatnění a všechny dějové linie se uzavřou. "Pravidla moštárny" se mi sice líbila o něco více, ale tato kniha je zatím druhou nejlepší, kterou jsem od Irvinga četl.

10 06.10.2023

Do této detektivní série jsem chtěl nahlédnout už několik let, ale dostal jsem se k tomu až skrz čtenářskou výzvu... Ze začátku jsem měl velký problém zvyknout si na styl psaní, množství postav, míchání časů a všemožných osudů - ve chvíli, kdy se ale všechno sepnulo dohromady, už jsem knihu nedokázal odložit. Byť je v poslední době literární svět přehlcen detektivkami, tuhle řadím k těm lepším - je napínavá, mrazivá, krvavá, nápaditá a uzavřená. Detektivové jsou taky příjemní. Za co strhávám hvězdičku, je fakt, že potom, co mám za sebou sérii od Nesba, Larssona, Miniera, trochu Bryndzy (a spousty dalších, na které si teď ale nevzpomenu), už mi určité vyhrocené a neuvěřitelné scénky připadají spíš úsměvné než děsivé, proto je nedokážu brát zcela vážné a spíš žasnu nad tím, že spousta moderních autorů detektivek využívá dost podobný vzor psaní (který očividně funguje). Za tu dardu ohraných klišé, nelogických událostí a "náhod" bych normálně strhl více hvězd, ale Keplerovi naštěstí umí fakt dobře psát.

10 14.09.2023

Jedne z nejlepších knih od Kinga, po "To" hodnotím "Osvícení" jako jeho druhý nejpovedenější horor. Moc se mi líbí psychologie hlavních postav, jejich vývoj, symbolika, ale i popis prostředí hotelu a počasí. Celková atmosféra příběhu je velmi hutná a poměrně stísňující. Posledních sto stran je tak napínavých, že knihu nelze odložit. Hvězdičku strhávám za zdlouhavost počátečních kapitol, bez kterých by kniha byla o něco lepší.

10 30.04.2023

Nádherný historický román. Moc se mi líbí preciznost, se kterou autor knihu napsal, zaujaly mě jeho popisy prostředí, doby, ale i myšlení hlavních postav; "Quo vadis" má v sobě charakteristickou poetičnost, která se čte velmi pěkně. Hlavní postavy a jejich osudy jsou také rozvrhnuty velmi dobře. Nepodařilo se mi najít žádné slabé místo.

10 11.04.2023

Skvěle napsáno. Nejlépe na knize hodnotím propracované dialogy, které jsou velmi uvěřitelné a velmi čtivé, autorce se podařilo každou z postav nechat mluvit "po svém", což je skvělé. Líbí se mi, že detektivka není příliš dlouhá, nejsou v ní zbytečné odbočky či dějové linie, které by knihu zbytečně zamotaly - Agatha Christie následuje pouze vraždu a její vyšetřování, nic kolem. Hlavní postavy jsou velmi dobře vykreslené a i přes jejich vysoký počet se mezi nimi čtenář docela snadno vyzná. Nápad je taky skvělý. Jediné, za co strhávám hvězdičku, je samotné rozuzlení příběhu, příliš mi nesedlo.

10 30.10.2022

Krásná a citlivá kniha, která rozebírá kontroverzní téma sebevražd a psychiatrických léčeben. Coelha příliš nemusím kvůli jeho schopnosti neustále čtenáře o něčem poučovat, ale "Veronika..." se mu moc povedla. Nejvíce se mi na krátkém románu líbí styl psaní, kdy mi připadá, že si Coelho z takové těžké tématiky dělá trochu legraci a zlehčuje ji, nedělá z ní tabu. Kromě toho jsou mi moc sympatické hlavní postavy, jejich osudy a především pak vývoj.

10 04.06.2022

Upřímně řečeno z této knihy příliš nadšený nejsem. Možná, že kvůli tomu, že mi ostatní říkali, že to je nejlepší Kingova knížka, jsem měl příliš velká očekávání. Nedokázal jsem přilnout k hlavním postavám a děj se upřímně docela vlekl a rozjel se cca až v poslední části. Závěr, ano, ten je skvělý, k tomu všemu King píše poutavě, takže se mi (i v jeho horších knihách), nestalo, že bych knihu chtěl odložit, ale tahle knížka mi připadala taková nijaká. Na to, že jde o horor, mi dokonce připadala občas velmi nudná.

10 25.01.2022

Úžasná knížka, ke které jsem se dostal jen náhodou kvůli doporučení kamarádky, která mi říkala, že díky "Hodinám" lépe pochopila "Paní Dallowayovou". Kdyby se kniha netočila kolem již zmiňované knihy a mé nejoblíbenější spisovatelky, Virginie Woolfové, asi se "Hodinám" vyhnu, protože mě anotace příliš nenadchnula. Kniha je velmi nádherná a byť velmi krátká (tak, že jsem nechtěl, aby končila), stejně uvnitř sebe nese tolik, že přesně nedokážu určit, co si z knihy odnáším nejvíce. Jen vím jistě, že až se do ní podívám o pár let později, najdu v ní spoustu nového a nejspíš na mě zapůsobí úplně jinak. Určité pasáže jsou tak hezky napsané, že jsem si je musel opsat.

10 26.12.2021

G. G. Márquez se postupně stává jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Každý jeho příběh je protkán kombinací citlivosti a brutality, krásných scenérií, ale i krutých scén a barvitého, evokativního jazyka.

Nejprve jsem měl při čtení poměrně zmatek, jelikož se na malém počtu stran objevuje velké množství postav, každopádně autor se každé z nich věnuje a je schopen ji vymezit od ostatních, takže si ji pak čtenář těžko s někým splete. Téma se točí hlavně kolem kolektivní viny, ale lze také poukázat na otázku víry, citů a osudu (což jsou otázky Márquezovi velmi blízké).

Ze čtení jsem nadšený: ačkoliv je příběh opravdu útlý a lze přečíst tedy velmi rychle, výsledný dojem je natolik výrazný, že věřím, že si ho s sebou budu nosit několik dalších týdnů.

9 10.01.2025

Číst "Hotel New Hampshire" je jako jet rychlou horskou dráhou s prudkými sešupy, kdy se návštěvník točí všemi směry, chvílí cítí radost, někdy se směje, jindy má strach a občas si přeje, aby mohl ze sedačky odejít a jízdu přerušit. Ale když se dostane na konec, řekne, že to stálo za to.

Nebo takhle to hodnotím aspoň já.

Myslel jsem si, že od Irvinga jsem zvyklý na všechno, ale v případě tohoto románu mě opět přesvědčil o omylu. V této knize je bizarností požehnaně (viz štítky), ale hlavním tématem knihy je tu otázka znásilnění. To je samo o sobě velmi těžké téma - a není jediné, které je čtenáři servírováno. (Irving jimi opravdu nešetřil jako medvědy.) Největší záhadou pro mě zůstává, že autor se všem hutným tématům sice věnuje velmi hluboce a lidsky, ale přesto je schopen čtenáře vymáchat v nějakém nemyslitelném traumatu, a pak o stránku později vytvořit scénu, která je směšná a - opět - bizarní. A přesto čtenář nemá dojem, že by tyto těžkosti zlehčoval nebo zesměšňoval...

Jinak nevím, jak "Hotel New Hampshire" popsat, je to zkrátka jedinečný zážitek, který ve čtenáři vyvolá desítku protichůdných dojmů. Hádám, že hlavní poselství knihy je: Hlavně se z toho všeho nepo...

9 09.12.2024

"Čas odejít" byla moje premiéra, co se tvorby autorky týče. Zpočátku jsem se nemohl začíst, jelikož jsem měl poměrně zmatek v dějových liniích a postavách, každopádně cca od strany 100 jsem knihu skoro nedokázal odložit. Docela jsem bojoval s hlavními postavami, jelikož pro mě byly těžko přístupné (po konci knihy už chápu proč), ale bavila mě představená témata: pátrání, nadpřirozeno, ale i exotická tématika sloní rezervace a celkově odkrývání tajemství těchto zvířat. Níže v komentářích se rozebírá konec a onen "wow efekt" - ten mě velmi překvapil, každopádně každý, kdo má za sebou pár základních hororových/nadpřirozených snímků, s ním je už seznámen. (Kvůli tomu, jak je závěr "křehký" je bohužel nemůžu jmenovat.) Ve výsledku jsem s knihou velmi spokojený, dostal jsem víc, než jsem očekával - předně jsem nečekal, že nad příběhem budu tolik přemýšlet. Rád se zaměřím na další autorčiny knihy.

9 26.09.2024

Tato kniha je ve shrnutí velmi detailním mikro pohledem na osud jedné americké rodiny, která je postižena smrtí své dcery/sestry. Ač na téma rodinných vztahů, "tygřích rodičů", problémů dětí a dospívajících či rasových problémů byla napsána spousta knih, tato mezi nimi vyčnívá. Od Celeste Ng jsem četl "Ohníčky všude kolem" a tehdy mě nadchly její vypravěčské schopnosti, její um vystihnout emoce a postoje velmi surově. I toto bylo v její prvotině přítomné, nicméně "Vše, co jsme si nikdy neřekli" je podstatně depresivnější a hutnější. Jde o beznadějný příběh, kdy byste nejraději se všemi postavami zatřásli jen proto, aby vám jich o pár stránek později bylo líto. Jde o velmi uvěřitelný příběh - určitě takové existují i v realitě. Posledních asi padesát stránek je asi nejlepších, plných hlubokých emocí a perfektně uzavřeného příběhu.

9 17.09.2024

Velmi povedený detektivní román. Sice děj neobsahuje popisy násilí, krve či napětí, které je protkáno bitkou a střelbou pistolemi, ale i přesto je velmi čtivý (a pro mě i uvěřitelnější). Případ jako takový je poměrně fádní, prostředí celebrit mě tolik nezajímalo, ale rozuzlením jsem byl příjemně překvapen.

9 21.05.2024

Velmi povedená kniha. Nejprve jsem měl z obsahu obavy, jelikož knih, které rozebírají rodinou linii, je mnoho. "Tělo a krev" je zajímavý román tím, že se příliš od ostatních knih podobného obsahu neodděluje, při čtení jsem měl pořád pocit deja vu (nejvíce mi román připomínal "Hermafrodit" od Eugenedise), nicméně i přesto umí čtenáře chytit a nepustit. Cunningham je skvělý vypravěč - jak jsem zjistil už při čtení "Hodin" - a perfektně dovede zachytit lidské emoce a celkový charakter jednotlivých postav. Zaujalo mě také, že byť autor píše velmi poetickým stylem, stejně je vůči postavám jaksi neosobní a nikdy nedá najevo, která postava je mu sympatičtější či se kterou více souzní. Kniha mě opravdu moc bavila, vůbec by mi nevadilo, kdyby měla klidně 1000 stran.

9 22.07.2023