cathyblack
komentáře u knih
Osvícení
Stephen King
Taková královská klasika, která nikdy neomrzí.
Skvěle napsané. Jak jinak?
Na lovu kvizonů
Jakub Němeček
Velmi zajímavá sbírka povídek, která potěší čtenáře napříč žánry.
Dá se říci jednohubka, přesto v sobě nese více, než osmisetstránkové bichle.
Odvaha
John Gwynne
Gwynne vychytal nějaké mouchy prvního dílu a vykopává...
Věřím tomu, že díl třetí bude gól!
Vahadlo osudu
Margaret Lindholm
Tady někdo stále rozehrává pořádnou hru.
Mám pocit, že tu roste závislost...
Je to opravdu skvělá fantasy, jejíž srdce bije v rytmu klasické "staré školy" fantastiky a zároveň je svěží i po dvaceti letech od vydání.
Těším se na další knihy, víc říkat nemusím.
Královská magie
Margaret Lindholm
Skvělé pokračování prvního dílu.
Autorka dobře rozehrála.
Krev a jed
Margaret Lindholm
Hned na začátek bych ráda vytkla dvě věci české podobě:
1. Proč to švihlé rozdělení?
2. Proč nejsou přeložená jména některých "postav", to jméno lecos napovídá o jejich charakteru.
Jinak jsem ráda, že to u nás vyšlo a ty moje výtky neberte vůbec v potaz.
Zatím tu sérii miluju.
Úvodní díl je se rozjíždí pomalu, ale tohle pomalé budování je mi velmi milé a příběh začíná na konci nabírat zajímavé obrátky.
Krásný začátek něčeho srdečního...
Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
V této knize nám představuje stárnoucího malíře Masujiho, jenž prochází nejen poválečným Japonskem, ale hlavně trosky svého vlastního svědomí. Lehce přechází ze svých vzpomínek do přítomnosti a vypráví příběh o odpovědnosti, o vině. O rodině. O tom, jak můžeme nalézat svou minulost zkrášlenou filtrem, díky kterému vypadáme lépe hlavně samy před sebou. Poetickým jazykem Kazuo píše příběh člověka, který kdysi chyboval.
Kdyby byl #Malířpomíjivéhosvěta obraz, nejspíš by Kazuo začal jemnou zelenou vrstvou , pak by pastelovými barvami namaloval starého malíře Masujiho Ona, jenž sedí ve své dokonalé zahradě s nůžkami na křoví v klíně a přemýšlí o tom, kde jaký strom ještě potřebuje zastřihnout. Pozornému obdivovateli díla neunikne lehce zasněný výraz starce, na jehož tváři se zračí cosi bolestného.
Klidnou atmosféru obrazu brzy naruší drsná šeď těžké olejové barvy, která připomíná dopady války na Japonsko. Ishiguro se však těmito klid narušujícími suchými tahy štětce nespokojí, přidává vrstvy, zdařile využívá různých odstínů. Barev má na rozdávání - rudé vzpomínky na válku a černou pro ztrátu milovaných, jemné odstíny žluté symbolizující naději či nebeskou modř odkazující na cosi jako víru v lepší budoucnost. Oranžovou pro ty, na kterých válka zanechala stopy. Nejtmavší část obrazu však zaujímá město poničené válkou. V jeho ulicích se skrývají stíny Masujiho minulosti. Zatímco za obzorem svítá slunce a slibuje lepší zítřek, malířova silueta sklání hlavu. Pro něj je tato záře oslepující. Nedokáže v ní najít úkryt. Popředí obrazu se vynořuje z mlhy, některá místa však zůstávají bílá, jako dávno pohřbené vzpomínky, které nechceme přivolat zpět.
Hrubé tahy štětce odkrývají zrůdnosti války, i potlačené s(k)mutky. Jemné všednost života. Autor mistrně volí barvy, mísí odstíny smíření s těmi temnými, Odstíny pochybností a výčitek začínají převládat.
Ishiguro odstupuje a vidí, že obraz není ještě dokončený. A tak ho i zanechává, zbytek je totiž na čtenáři.
Jakou barvou ho dokončíte?
Když jsme byli sirotci
Kazuo Ishiguro
Kazuo knihu začíná tak nějak v duchu společenského románu, vábí vás na detektivku zlatého anglického věku a slibuje příchuť dálného východu.
Ani jedno nedostanete.
A přitom mnohem víc.
Ach, ten sloh!
Ach, ty lži.
On totiž vypravěč si/nám v mnohém lže do všech kapes. Ať už se vracíme do jeho dětství v Šanghaji, které se může jevit zkreslené odžitými léty, nebo dětskou představivostí. Můžeme se bavit o jeho studijních letech v Oxfordu, či o jeho dospělosti prožité v archetypu slavného, velkého detektiva, který vyřešením záhadných kriminálních případů přináší klid do malebných anglických vesnic. Ale ne sobě samému. Vypravěčem idealizovaný svět pohasíná ve střetu s neúprosným soukolím skutečných dějin. Ocitáme se totiž před druhou světovou válkou, zatímco svět ještě nezapomněl na křivdy a zlo té první, stín vržený globální hrozbou vybízí vypravěče vyslyšet podprahovou touhu dořešit minulost, vybízí ho k akci. Jak nostalgicky vzpomíná na své dětství, přicházíme na kloub tomu, proč je v Anglii tak sám. Když byl v Číně, sotva desetiletý, přišel o rodiče. Velmi záhadným způsobem zmizeli, každý v jinou dobu. Anglie v tu dobu vystupuje jako nemilosrdná dáma oděná do makové sukně. Čína cítí tvrdý dopad pěsti opiových válek a místo rány zpět nabízí otevřenou náruč. Malý Christopher mnohému nerozumí, v dětských hrách se svým nejlepším přítelem ukazuje, jak dětská duše vnímá svět zkresleně, jako dějiště dobrodružných výprav. V dospělosti se náš hrdina na svět dívá s jistou zahořklostí a cítí nutnost neustále se vracet k osudu svých zmizelých rodičů. Návrat však není vůbec dle jeho představ.
Ve víru války vyhnul se kulkám, přesto se vrací tuze raněn.
Obtěžkán vědomím ceny svého života.
Všechny ty lži a bolestné rozuzlení z této knihy činí nostalgickou vzpomínku na mnoho životů, které poznamenalo lidstvo samo.
Zase mě to moc bavilo a zase celý týden po přečtení vzpomínám...
Přízrační příbuzní: Pozdní staroislandské ságy
neznámý - neuveden
Islandské rodové ságy mi v mnohém připomínají Tolkienovy příběhy, ať chci nebo ne. Většina ság sleduje životy islandských rodů, jejich konflikty, spory o majetek, krevní msty a jejich výpravy za obzor. Nezobrazují však jen ideál čestného muže, můžeme zde potkat i karikaturu lenocha a budižkničemu, takový ekvivalent českého Honzy, který se tedy většinou v toho hrdinu stejně změní. Ságy se vyznačují úsporným stylem, žádné grafomanství. Pět ság. Pět příběhů o touze, o mstě, místy humorné, místy tragické. O štěstí i smůle. O vyřčených slibech. I o následcích které si vás najdou, když se daný slib nedodrží. Najdeme tu draky, zlaté prsteny, kouzelné haleny, které neprotne žádná zbraň ani kouzlo. Rukavice, co ošetřují rány. Potkáme trolly, obry. Jíme s nimi a smějeme se. Bojujeme. Utkáme se s příbojovými vlnami. Noříme se do temných útrob jeskyň. Zápasíme na život a na smrt. Dostane se nám kouzelných mečů, přileb a čelíme nemrtvým obyvatelům mohyl. Hledáme a střádáme poklady, na kterých pak uleháme v podobě dračí. Čarodějové bývají mocní, ale dobře skrytí v lidské společnosti. Ženy bývají spíše pasivními postavami. Mají však velký vliv na děj. Prostě skvělé hrdinské příběhy, kde čelíme nejen kouzlům a fantastickým tvorům, ale hlavně lidem. Víře. Odvaze.
A aby toho nebylo málo na úvod dostaneme spoustu informací o nejpodstatnějších aspektech středověkých islandských dějin a společnosti, jejichž znalost je pro pochopení ság nezbytná.
A aby toho bylo ještě více, kniha je sama o sobě grafickým skvostem. Ilustrace, sazba - barevnost knihy činí z Přízračných příbuzných papírový poklad v mé knihovně, na který může v klidu usednout drak. A hlídat!
Skvělá věc!
Zlatá grai
Kristina M. Waagnerová (p)
Milá Arachné Isarell,
život k tobě nebyl milý, nehostinnou divočinu vystřídal tvrdý svět krvelačných soupeřů, kde z tebe měl (nejen) náročný tréning udělat tu nejnebezpečnější zbraň královny divoženek. Prožila sis nehezké chvíle, navzdory tomu si dokázala plnit slepě i ty rozkazy, které mi přišly v rozporu s tvou minulosti/rasou. Ale zůstala si věrná, sic tvá forma oddanosti v mých očích neměla daleko k fanatismu. Zocelená krutostí světa ve stínu si uháněla vpřed, tvrdé rány osudu tě zformovaly v někoho, koho jen tak někdo nezlomí. Byla jsi přímočará a mrštná, čas od času sis zlomila nohu o nějakou tu nesrovnalost v ději, který s tebou neměl slitování. Ať už ten svět pro tebe byl peklem, nebo nebyl, vymyšlen byl v základu dobře. Dokážu ocenit magii, která ti místo krve proudila v žilách a všechny ty zákeřné protivníky, které ti osud postavil do cesty.
Avšak mám nějaká avšak.
Veškerý ten důraz na (samoúčelně) drsný svět a podřízenou až slepou poslušnost z tvého příběhu udělal akční jízdu, ale pro mne bez emocí. Někdy je méně více. V jedné jediné chvíli, kdy jsem doufala, že ukážeš, že máš duši dítěte vyrůstajícího v divočině... Vlastně a bohužel si nepřekvapila. Nelitovala jsem tě, nedalas mi k tomu příležitost. Nelitovala jsem nikoho, nikdo ke mně totiž nepromlouval. Už v prologu jsem pocítila záchvěv nedůvěry vůči světu, ve kterém žiješ. Ano, myslím tu scénu s drakem. Věci ve fantasy nefungují jen proto, že jde o fantasy. Chce to připravit půdu, i kdyby se měla bortit. Jako čtenář potřebuji na něčem stavět. Něčemu věřit. Zpevňovat onu půdu nastřádanými informacemi. Chce to ukazovat, vtahovat do děje, nejen vyprávět. Morální a etické principy světa ve mne vzbuzovaly pocity nesympatie. V celku jsem nenašla nic kladného, nějaké to slunce. Ta všudypřítomná krutost, veškeré to místy až toxické násilí se mi jevilo jako konzumní. Přestala jsem ho vnímat. Zpracovat a naladit se na další. Nemít chvíli na odpočinek, na to to všechno vstřebat a pocítit důsledky. Motivace a vnitřní konflikty postav byly nedůvěryhodné na to, abych se jimi zabývala hlouběji.
A tak jsem se nezabývala.
Co si vlastně chtěla ty? Co si chtěla, Arachné Isarell?
Ačkoli sklízíš ohlasů na pět hvězd, já si dovolím spadnout až na polovinu a už se k tobě nevracet.
Ale ty mě nepotřebuješ, fanoušků máš dost.
A jistojistě přibydou.
Ale přijdou i jiní čtenáři jako já. Čtenáři, co fantastikou žijí od rána do večera.
A ti budou tvou opravdovou zkouškou.
Přeju, ať ji překonáš tak snadno, jak máš ve zvyku.
PS. půl hvězda je za větu se štrůdlem!
Americká modlitební příručka
Lucius Shepard
Hlavní hrdina tak trošku omylem a tak trošku úmyslně zabije, protože na něj prostě udělali habaďůru. Skončil v base, ale našel způsob, jak to tam zvládnout. Začal se věnovat psaní. A modlení. Objevil v sobě talent psát modlitby bohatě poetickým způsobem a neadresoval je vám známým bohům. Je vcelku překvapující, že ty jeho niterní modlitby začínají fungovat. Náš hrdina si získává nejdříve respekt spoluvězňů, lásku své budoucí ženy a nakonec i předčasnou svobodu. Jeho “modlitace nakonec vycházejí knižně, a náš spisovatel se tak ocitá ve světle reflektorů jako okouzlující duchovní celebrita. Bestseller, znáte to. Sláva však přináší nejen štěstí, obdiv a peníze, ale i problémy, včetně hrozeb od fanatických kazatelů a znepokojivě děsivé přítomnosti Pána osamění, tajemného cosi, který jako by vystoupil přímo z jeho poetických textů.
Tento příběh není jen o víře a její síle a střetu s něčím novým, ale také o pochybnostech o sobě samém a o hledání smyslu v moderním světě. Proč vlastně? Stejně jako knihy mého oblíbeného Cormaca McCarthyho se i tato věnuje kritice společnosti, nebojí se použít ironie ani satiry. Tenhle obrázek vše požírající americké kultury mne překvapil svou přímočarostí. Kniha se čte opravdu jedna “báseň a musela být více než překladatelským oříškem. Hlavně co se modliteb týče! U nich se zastavte a vychutnejte si. Žánrově ji asi vymezit hranice nedokážu, nejraději bych se přiklonila k magickému realismu. Donutila mne ale dost přemýšlet o víře a všeobjímajícím konzumu.
Děkuji Gnomu za maličkou knihu velkého obsahu!
Bratři větru
Tad Williams (p)
Je to už docela dlouho, co jsem přečetla knihu na jedno posezení. Musím přiznat, že mi chvilkami vyskakovalo srdce z hrudi.
Je skvěle napsaná a nepotřebuje ani řádek navíc.
Příběh sleduje hon na draka, kterého se účastní jak Sithové, tak lidé. Hlavně tedy sledujeme dva bratry, Inelukiho a Hakatriho. Zatímco jeden je domýšlivý, neklidný a hrdý, ten starší je jeho pravým opakem. Když se Ineluki zaváže smělou a strašlivou přísahou, že zabije děsivého draka, přivolá na svého bratra pohromu, kterou byste nepřáli ani svému nejhoršímu nepříteli. A co hůř, tahle pohroma se dotkne nejen všech Sithů ale i lidí. Ti, kteří už ochutnali Východní Ard vědí, k čemu všemu tahle neuvážená přísaha povede. Kniha však funguje sama o sobě, je to parádní standalone, který může probudit zájem o Východní Ard.
Dobrodružná výprava na draka se tedy mění ve strašlivou tragédii, která je vyprávěna sluhou jednoho z bratrů tak dojemně, že jsem měla opravdu velký problém neuronit pár slz.
Zatímco se první polovina snaží udržet čtenáře v pozoru akčním dějem, protože drak není žádná roztomilá Bezzubka, ani upovídaný drak Šmak, ale opravdická ohavná a nebezpečná bestie, ta druhá vás zaskočí tím, jak se vás hluboko dotkne smutný dopad jedné z domýšlivosti vyřčené přísahy.
Bratři větru jsou skvělou ukázkou, že se výborný příběh dá odvyprávět na necelých třista stránkách. Že po sobě i malé dílo může zanechat hlubokou propast v duši. A že Tad Williams umí psát jako málokdo dnes.
A že není radno se spoléhat na hodnocení Databáze, protože tohle je rozhodně jedna z těch mnoha podhodnocených knih.
PS. Fakt nechápu ten jeden palec dolů.
Oheň z nebes
Robert Jordan (p)
No tak, co si budeme říkat. K páte knize série se nedostane jen tak každý, vlastně předpokládám, že jsme tu už vesměs všichni fandové, kteří se budeme posouvat pouze dál.
Pátá kniha Kola času místy nudila. Místy byla velmi zajímavá, legrační, napínavá. Ale vlastně jediné co dokázala ukázat, že naši hrdinové už jsou hrdinové. Žádné uplakané děti, Rand přestal fňukat a začal fungovat jako Drak, Matt ukázal zač je toho loket, Perrin se radši ani neobjevil. Děvčata se stále tahají za cop a hladí si sukně, tentokrát ale vystrkují růžky a zkouší to na šatech s výstřihy až k pupíku.
On ten Jordon buduje ty postavy hodně pozvolna, sem tam jsem měla pocit, že těch 80 stránek, co jsem zrovna přečetlo existuje jen proto, aby to byla bichle. Nic to na ději nemění, nikoho to nikam neposouvá, doslova se jen taháme za copy a přemýšlíme, který chlap je horší. Jestli ten, kterého milujeme, nebo ten, který miluje nás. Děj se ale někam dostal, opět vybuchl v epickém finále a ukázal, že možná ten Jordon i ví, co dělá. Ikdyž někdy to tak nevypadá.
Za čtyři v tom budu už asi navždy a pokaždé.
Vánoční koleda
Charles Dickens
Tohle je jedna z nejkouzelnějších verzí této vánočního klasiky. Úžasné ilustrace a parádní formát knihy dělají ze čtení pohádkový zážitek na zasněžený večer, hřeje jako horké kakao a je něžná jako maminčino pohlazení.
Dickensův svět ožívá prostřednictvím kouzelných ilustrací, každá stránka září jako blikající světýlka na vánočním stromku. Ty ilustrace otevírají dveře do světa a doby, kdy je obzvlášť důležité být laskavým člověkem.
Vyčaruje nejen úsměv na tváři, malé slzy, která se zaleskne v oku, se nevyvarujete.
Krásné Vánoce všem!
Hlad bohů
John Gwynne
I ty, Gwynne!
Dobrá, tvoje postavy jsou v mnohém “prvoplánové. Buď jsou dobré, nebo zlé. Ale vadí mi to v případě Hladu bohů? Ne!
Svět inspirovaný severem je tak půvabně chladný, obzvlášť v těchto venkovních teplotách. Gwynne skvěle vypráví, umí vtáhnout do děje a mám takové podezření, že si očuchal spisovatelské řemeslo už natolik, že se neštítí použít triků větších mistrů. Druhá kniha Krvopřísežných je nabitá akcí. Gwynne svým hrdinům nedopřeje ani chvilku oddychu, všude stříká krev, lezou ven střeva a nebojím se říci, že to má velmi blízko ke grimdarku. Hodně se to tam hemží různejma potvorama, hajzlíkama a hrdinky, to je jedna větší borka za druhou. Občas se neubráníte úsměvu, chvílema nemáte daleko k pláči. Tohle je ve finále strašně fajn věc. Ta severská hutná atmoška, drsné ženy a muži se zacuchanými vousy! A k tomu dvě milované potvůrky, Vesli a Spert. Naštvaná bohyně a huňatý ňuňu vlk.
Takže čtěte Gwynna, coby ne. Nejspíš Vám nezmění život, ale ty jeho mordy Vám udělají, kudla, dobře na duši.
A jestli jste přečetli Stín bohů, Hlad vás velmi potěší. Je totiž o jednu hvězdu lepší. Alespoň co já do toho můžu mluvit.
Čtvrté křídlo
Rebecca Yarros
Řeknu to jednoduše - spousta dobrých nápadů (ať už vykradených, či ne) a čtivá „ich“ forma bez povinnosti přemýšlet, spojovat a hloubat v moc pěkném obalu.
Prostě kniha, kterou si fanoušci žánru romantiky užijí. A jak je vidět , užívají.
Myslím si, že je na trhu mnohem více lepších "dračích" knih. Ale co naplat. Tady nejde o literární kvalitu či budování světů. Ale o něco úplně jiného a toho se v té knize nalézá dost.
Oceňuji draky. Za ty jsou ty hvězdy.
Fanoušci klasické fantasy ostrouhají.
Noční směna (20 povídek)
Stephen King
Strašidelná sbírka povídek obsahuje 20 krátkých příběhů, které vám ukážou, že přestat s kouřením není jen tak. Že se stroje můžou zbláznit, že ďábel nemusí posednout jen člověka, že se navštěvovat vesmír vždy jedinci nemusí vyplatit, že si radši posekám trávník sama. Že je lepší věřit dětem, když vidí ve skříni kostlivce. Že v kukuřičném poli skrývá se zlo, že není dobré věřit chlapům, kteří vědí, co ženská potřebuje.
A tak dále.
A ty otevřený konce!
Hodně se mi líbily povídky:
Mrtví se někdy vracejí.
Římsa
Nekuřáci a.s.
Já vím, co potřebuješ
Muž, který miloval květiny
Jahodové léto a Děti kukuřice.
A ty ostatní byly prostě Kingovsky dobrý.
Ve stínu blesku
Brian McClellan
Kniha začíná na bojišti, všude teče krev, řinčí zbraně a ve vzduchu je cítit zrada. Hlavní hrdina Demir, borec na koni, zažije strmý pád do bahna viny a sebemrskačství. Na několik let se zdekuje do ciziny, aby využíval svých schopností v podsvětí. Když však zabijí jeho matku, vrací se jako mravokárný mstitel a využívá veškerých zbraní, aby se dopátral pravdy. Pravda, kterou odhalí, však může způsobit kolaps celé civilizace, neboť magická síla, která udržuje společnost v chodu, dochází. Damir, skleněný tanečník, si musí sáhnout takřka na dno, aby pochopil, že zákulisní hry, probíhající válka a možný konec života, jak ho svět zná, to vše je v neviditelných chapadlech něčeho mnohem silnějšího. Má vůbec šanci zachránit říši bez krvavých obětí?
Kniha je šťavnatě akční, autor nenechá ani jednu z postav odpočívat. Nesledujeme jen Demira, ale i velmi talentovanou sklářku, neporazitelného šampiona v boji na blízko (Montega ), cílevědomou vyšetřovatelku vraždy, řadové vojáky… Všechny postavy mají své vlastní pohnutky, které je velmi zábavné sledovat. Je velikou (a jedinou) škodou, že postavy jsou vesměs černé nebo bíle. Ale nemůžu mít všechno. Hlavně, že mám Montega !
Fungování magie, práce ve sklárně s magickými skly a jejich následné využívání, to vše je opravdu nápadité. Koncept skleněných tanečníků mne bavil. Postavy jsou sympatické. Světofungování má svou logiku. Příběh má jiskru zažehnutou ve sklářské peci a končí totální tmou, masakrem s velkým otazníkem.
Na konci opravdu dojde k překvapení. Těším se na další díl!
Hodinářův trik
Jeffery Deaver
Spíše se přikláním k 3,5.
Deaverovou nejsilnější stránkou bylo vždycky překvapení, totální zvrat v ději, který vyrazil dech. Poslední knihy jsou spíše v tomto ohledu dosti průměrné. Ke zvratu stále dochází, ale chybí tomu ten správný náboj. Mám vtíravý pocit, že jde o nejslabší z příběhů o zmrzačeném géniovi.
I v této knize Lincoln Rhyme řeší děsivý případ, kdy obyvatele New Yorku ohrožují "padající" vysokozdvižné jeřáby. Terorismus? Nebo něco úplně jiného? Do toho všeho se vrací na scénu Lincolnův dávný nepřítel číslo jedna. A samozřejmě - jeho hlavním cílem je Rhyme. Zažíváme dosti napínavé chvilky a v jeden moment to vážně vypadá na to, že série skončí šestnáctým případem. Na(ne)štěstí se objevuje někdo nový...
A zvratů je dostatek, nebojte.
Dokonce tolik, že se to zdá až příliš komplikované.
Celé je to jako zběsilá honička camarem, který řídí naštvaná Amélie.
Za mne nejvýraznější linkou příběhu je ta Rona Pulaského, kdy o něj máte v jednu chvíli vážně obavy a pak sledování počínání mistra Hodináře. Lincoln jakoby odjížděl na vedlejší kolej, což příběhu vůbec neškodí.
Bylo fajn opět potkat staré známé, jako Lon Selitto, ošetřovatel Tom , Lincoln, Amélie... Ron Pulaski, Hodinář. Ta nostalgie krásně hřeje u srdíčka, bohužel musím konstatovat, že to uměl Jeffery lépe. A Hodinář kdysi taky dokázal být zákeřnější antihrdina.
Ale nostalgie je nostalgie. Takže za čtyři a mlčím.
Kosti, pasti, slepice
Jeffery Russell
Žádný nezapomenutelný balíček chechotu, spíš velmi průměrná jednohubka o trpasličí bandě, která čelí "nejen" nekromantovi. Pokud máš rád(a) humor, hrávals se mnou dračák, nechceš nic náročného do busu na italskou dovolenku…tak asi jo. Zlatá průměřina okořeněná několika fajn hustejma hláškama.
Určitě bych si nedovolila porovnávat s Terry Pratchettem. Tento druh humoru je úplně jinde.
