changaj komentáře u knih
Je možné, že autor není Španěl? Všechny vůně, vášně, barvy a rytmy Španělska jsou zachyceny v této knize. Stejně, jako Goya si nebral servítky když portrétoval své modely, tak ani Feuchtwanger Goyu nijak neidealizuje, ukazuje ho takového, jaký asi byl, ješitný, praktický, sobecký, geniální, ale hlavně s touhou po životě, po pravdě a po lásce. Obrázek Malíře a Španělska z pera Spisovatele.
Kněz odchází kamsi na periferii světa, do osady kanadských indiánů. S pokorou postupně splývá s místními a sdílí s nimi jejich tragické i veselé příhody. Syrové prostředí tříbí hodnoty a mladý kněz vyspívá ve zralou bytost, zároveň se svými blízkými. Času totiž ani jemu ani "jeho"vesnici moc nezbývá...
Osobité fantaskní a hororové příběhy od (některých) méně známých českých autorů. Záležitost pro fajnšmekry na dlouhé zimní večery.
Kniha finského novináře je nahlédnutím do osudů málo známých samojedských a ugrofinských menšin v Rusku. Nejde o ryze odbornou záležitost, autor je osobní a výběr faktů je subjektivní, vychází také ze svých zážitků z cest. Přesto nejde o pouhý cestopis, ale o vylíčení nelehkých osudů vybraných národností (Komijci, Udmurti, Marijci, Chantové, Něnci, Selkupové, Mordvinci). Téma slouží autorovi i jako jakési zrcadlo (sám se identifikuje spíše s uralským než s indoevropským světem). Knížka však téma přesahuje a nabízí i úvahy ekologické a obecně o postavení menšin v Evropě. U nás ojedinělá knížka, která zaujme a přivede k zamyšlení nejen odborníky na uralské národy.
Závažné a zajímavé téma, ale provedení by více slušela esej. Hlavní linie příběhu (osud trpaslíka - genetika) dovedla zaujmout, vedlejší linie (život Mendela) už moc ne. Některé vložené odborné pasáže nejsou ani moc srozumitelné ani nutné. Knížka je to chytrá, jednou se dá jistě přečíst, ale autor vystupuje spíš jako vědec než jako spisovatel románu.
Pokud Dan Brown vykradl Eca, tak Urban vykradl Browna. Prostě bohužel upachtěný odvar z odvaru. Příběh je celý jaksi nedůvěryhodný, křečovitý, mistr Santini se musí v hrobě obracet.
Netypická ale zase strhující Maurier. V imaginárním historickém dramatu (obsazení Británie Američany po jejich vystoupení z EU(!) rozehrává osudy jedné bizarní rodiny a jejich sousedství. Příběh nenápadně graduje a pod tlakem okolností se vyvíjí či vybarvují jednotlivé postavy. Z nudného městečka je najednou místo plné hrdinů, prospěchářů, hazardérů, přikyvovačů ale i nenápadných obětavých lidí.
Srozumitelně napsáno, čitelné jedním dechem, vlastně jsou to "samozřejmosti", které ale v dnešní překombinované době z výchovy malých dětí jaksi vypadávají.
Příběhy lidí, kteří žijí za rohem a přitom jakoby na jiném kontinentu. Chtělo by se napsat "inspirativní" čtení, ale asi málokdo z nás by následoval hrdiny knížky do jejich existence. Ale přesto - ukazují, že žít se dá různě, jednoduše, pravdivě. Tímto směrem se můžeme vydat do nějaké míry my všichni, aniž bychom hned kupovali maringotku na samotě. Doprovodné fotografie mají stejnou sílu jako text. Díky za tento dnes tak užitečný vhled do "jinam".
Kniha je věnovaná díle "naivního básníka" Václava Plumlovského. Přibližuje jak jeho jedinečnou tvorbu, tak jeho (ne)přijetí okolím a až posmrtné docenění zvláště v uměleckých a recesistických kruzích. Autor knihy shromáždil množství různorodých dokumentů a svědectví o osobnosti Plumlovského. Najdeme zde pohrdlivý úryvek z dobové kroniky, vzpomínky místních, zprávy o chystané oslavě výročí básníkova narození, psychologický rozbor jeho díla, dokonce i horoskop Plumlovského. Z těchto střípků vystupuje plastický obraz básníka, který v čtenáři budí střídavě smích, lítost, obdiv a údiv.
Tak trochu jiný cestopis...autor je odborník, ale dovede téma mizejících jazyků podat i laikům. Jednotlivé kapitoly jsou věnované Skalním Védům, Sámům, Berberům, Austrálcům a severozápadním Indiánům. V knížce si každý najde svoje, cestovatel, lingvista, antropolog.
Zdařilá antologie duchařských příběhů, včetně medailonků autorek. Doprovodné ilustrace dokreslují příjemně starosvětskou atmosféru knížky.
Knížka, na které se vyřádila autorka i ilustrátor. Bizarní příběh Kuby, který hledá tubu v podzemí metra, kde je všechno a všichni tak trochu divní. Psychedelická pohádka pro děti i dospělé.
Tak trochu jiný pohled na modlitbu Otčenáš...Velmi zasvěcený a neotřelý výklad, jdoucí až ke kořenům křesťanství pokud je autor katolický kněz, tak klobouk dolů.
Hearn píše se zaujetím a láskou pro japonskou kulturu. Knížka je pozoruhodným "hybridem" není to ani etnografická studie, ani sbírka příběhů, je to prostě to, co autora (editora?) na japonské kultuře zaujalo. Takže tady najdeme zamyšlení, pověsti, přísloví, zážitky autora na cestách Japonskem, poezii a ještě něco navíc. I přes tuto určitou roztříštěnost zprostředkovává kniha Japonsko velmi plasticky a přístupně.
O směrech v judaismu, o vztazích otců a synů, o závazcích a svobodě. Opět zvolné odvíjení děje, kde nic tu nic a v závěru vás Potok rozseká a pohne k slzám. Krása a laskavost, pochopení, respekt a láska ke všem zúčastněným osobám, jejichž předlohy autor určitě poznal osobně.
Kniha je to velmi neokázalá, prostý jazyk, pozvolný příběh - síla sdělení vygraduje v posledních kapitolách. Příběh o vině, o světě generací rodičů "rozbitém na skořápky" a pozici nové generace, hledající si cestu tímto novým světem. "Důležité není to, že tam dál už možná nic neexistuje (...) důležité je, že pokud opravdu nic neexistuje, pak musíme být připraveni vytvořit něco z toho jediného, co nám zbývá - z nás samotných."
Moudré povídky o rázovitých figurkách Frimopole...některé vyděsí a skoro uvrhnou do beznaděje (ty o démonech škodících mezi lidmi - Zrcadlo), některé překvapí pointou (Požár). Nejpůsobivější jsou podle mě povídky Ševčíci a Stařec - se silným a vlastně vzácně optimistickým zakončením, což je v kontrastu k většině toho, co si představíme pod "židovskou literaturou".
Indiánka trochu jinak...Svět domorodých Američanů v menší rodinné sáze od 30. do 80. let. Násilí, alkoholismus, prostituce, vězni a váleční veteráni, ale také milující a odhodlaní muži, ženy i děti a věčná touha po lepším a spravedlivějším světě. Při čtení je skoro lépe kreslit si rodokmen, jinak se lze trochu ztratit, jinak ale čtivé, s krásným, vlastně i nadějeplným koncem.