changaj
komentáře u knih

Jednoduchý a syrový příběh, kterých se asi v minulosti staly tisíce...


Příběhy, mýty a dokonce i pověsti posbírané od žen z kmene Nutka. Moudrost žen, která se předávala z generace na generaci, ale po katastrofách v podobě epidemií, genocidy ze strany bílých a úpadku původních obyvatel Kanady už nebylo komu moudrost předat. Proto vznikla tato knížka, jako odkaz všem ženám, nebo všem lidem. Dojemné a smutné čtení. Z hlediska etnografického jsou velmi zajímavé pověsti, které se po staletí zachovaly a které popisují první kontakty mezi bílými a původními obyvateli Kanady.


Portrét jednoho vraha imigrantů a jedné epochy ve Švédsku. Zarazilo mě, jak zle na tom Švédsko v 90. letech bylo. Popsaná selhání profesionální i lidská (policisté, novináři, psychiatři) jsou skoro nepochopitelná (světlou výjimkou byl policejní psycholog). Na druhou stranu to byla asi dějinná lekce, která posunula Švédsko hodně dopředu (a přispěla k pádu extremistické strany Nová Demokracie). Velice zdařilé je vykreslení "zrození vraha" - svoji roli jistě sehrála dominantní matka, nepřítomný otec a šikana v dětství. Velmi zdařilý obrázek švédské společnosti z pera spisovatele, jehož původ mimochodem také není ryze švédský.


Sheldrake ryze vědeckými metodami (to podtrhuji) ukazuje, do jak slepé uličky se dostala současná podoba vědy. Což není ani zdaleka jen akademický problém, protože materialismus se propisuje mj. do moderního pojetí medicíny, vnímání role člověka ve světě a tvoří celou naši budoucnost. Upálit "kacíře" už dnes moc nejde, tak mu aspoň "vědečtí" kolegové hážou klacky pod nohy, jak jen to jde.


Na Brautiganovi mě fascinuje, že jeho sdělení jaksi mimochodem "sálá" z děje knížek. Z náznaků se rodí cosi dost děsivého (i když děj je většinou naivně poklidný). Život v Melounovém cukru je totiž idylka, která jde přes mrtvoly. Hodně mi to připomnělo styl Ladislava Fukse (který také trpěl duševní nemocí, jako Brautigan), konkrétně Myši Natálie Mooshabrové, včetně "otravné" psychotické repetitivnosti a nevyslovené hrůzy.


Těžké vzpomínky terstského Slovince na koncentrační tábory. Autor se do táborů vrací jako turista, prostředí mu evokuje utrpení, které zde prožil a viděl. Účtuje se zlem, zločinci i sám se sebou.


Látky měnící vědomí byly a budou využívány ve většině kultur světa. Jenom ta naše "západní" je převážně démonizuje a kriminalizuje. Jak by mohl vypadat osvícený vztah k těmto substancím popisuje odborník na slovo vzatý W. A. Richards. Na základě svých mnohaletých výzkumů a zkušeností z období uvolněných 60. let popisuje úctyhodné výsledky v práci s LSD a psylocibinem. Vědomé užívání přináší velké dobrodiní v oblasti duchovního i duševního rozvoje, v léčbě alkoholismu i jiných závislostí i v paliativní medicíně. Bohužel v našich podmínkách je to jen (v lepším případě) hudba budoucnosti.


Americká rodinná sága - generační traumata narůstají, rozpory se vyostřují a osudově se vybíjejí v osobách dvou bratrů. A kolem pochopitelně "padají třísky". Čtení není jednoduché jak už kvůli často zmiňovanému neobvyklému vypravěčskému stylu, ale taky kvůli tomu, že autor často "spoileruje" sám sebe. Neustále jakoby klepe čtenáři na rameno a říká, nenech se ukolébat, co se tady jeví jako naděje, je jenom bezvýznamná epizoda na cestě do pekla - nebo ke katarzi?


Smutné (chvílemi i absurdně humorné) příhody z tzv. odmašťovny. Oceňuji autorovu upřímnost. A zároveň mi není jasné, proč je v naší zemi legální reklama na alkohol a ilegální pěstovat konopí.


Zapomeňte na lovce a šamany...tohle jsou příběhy indiánských studentů, politiků, bezdomovců a sportovců. Obyvatelů velkoměst, kteří by asi neulovili ani zajíce. Přece jenom ale nejde o "normální" většinové Američany a jejich původ se na nich různě podepisuje. Devět (malých) Indiánků (plus desátý - sám autor) si žije své tragické i komické životní osudy, některé vás dojmou, některé znechutí, nebo rozesmějí. Výborný je i obsáhlý a fundovaný doslov překladatele, ve kterém zasvěceně píše o literatuře původních Američanů.


Jak jednoduché by to všechno mohlo být! Po přečtení si člověk uvědomí, jak strašně se z léčení (a z našich životů) vytrácí úplně obyčejný zdravý selský rozum.


Knihu napsal Jan Křesadlo, pod pseudonymem - přesmyčkou (Jake Rolands). Jak ho odhaduji, chtěl si vyzkoušet mimo jiné i tento žánr a myslím, že se mu to povedlo na výbornou. Příběh odsýpá, je plný očekávatelných a tedy uspokojivých stereotypů (zlý rančer a kliďas - klaďas, krásné ženy, balík peněz a happy end).


Nenápadný poklad. Ingstad se ve 30.tých letech vzdal advokátské praxe v Norsku a na několik let zmizel na severu Kanady, aby lovil kožešinovou zvěř. Když bylo třeba, postavil chatu, vor nebo most, zabíjel soby a vlky (ale zželelo se mu medvíďat). Se psím spřežením procestoval tundru i lesy, sám, s bílými druhy i s Indiány. Knížka je plná krásných, krutých i humorných momentů. Neskutečný zážitek asi musel absolvovat, když v naprosté pustině s vábničkou na losy přivábil namísto zvířete Indiána s vábničkou na losy, nebo když po putování divočinou narazil na indiánskou vesnici plnou nadržených žen a dívek, protože muži byli už dlouho na lovu... Neuvěřitelné historky doprovází přímo fotografiemi z míst činu, takže číst knížku je opravdu silný zážitek.


Autentický příběh bílého chlapce uneseného a vychovaného Indiány. Ačkoliv si jako adoptivní syn šamanky osvojil třeba její magické metody, nikdy se mu nepodařilo být skutečným Indiánem. Po návratu mezi bílé však zjistil, že nepatří ani tam. Smutný příběh, nejenom z pohledu hlavního hrdiny, ale i jako dokument o upadající kultuře původních Američanů.


Lisa hledá bratra. V příběhu toho se v myšlenkách vrací do minulosti, do dětství v indiánské rezervaci a divokému dospívání. Mimo to se ve vizích noří do sféry mytologické, magické a přírodní. Její prababička byla šamankou, ale ona nemá moc možností se se svými schopnostmi vyrovnávat. Světu, ve kterém žije, je už takový pohled na realitu cizí.


Forró má dar srozumitelně popsat hodně spletité kořeny ukrajinsko - ruského konfliktu. Myslím, že v době dezinformací a zamlžování je taková knížka mimořádně cenná, protože se mu podařilo získat důvěru a vhled do situace na obou stranách konfliktu, kde jeho reportáž vznikala. Realita se tak jeví už ne tak černo-bílá (jak je v poslední době prezentovaná v médiích) ale v nejlepším případě šedo-černá. Vyzdvihla bych ještě tu část knížky, kde se věnuje ženskému údělu, který je ve válce a obležení ještě mnohem horší než osudy mužů. Čtení je to samozřejmě strašně smutné a těžké.

Takový mysteriózní smutný příběh s osamělým hrdinou Johnnym. Ano, vykreslení ústředního hnusáka Grega je bohužel velmi "ze života" a je to prototyp mnohých politiků, kteří nás (nejen dnes) ovlivňují.


Chromý Jelen toho prožil opravdu hodně. Dětství mezi Indiány, bělošskou školu, práci klauna na rodeu, kriminální kariéru, vylodění v Normandii a návrat k Lakotské spiritualitě. Ve zralém věku se už jako medicinman setkal s Richardem, novinářem Rakousko-Uherského původu. Kromě přátelství přineslo toto setkání i knihu o životě Chromého Jelena, a hlavně jeho pohledu na svět bílých i rudých, na svět duchů a svět "zelených žabích kůží". Velmi silná výpověď.


Pamuk jak má být. Další rafinovaně vystavěný příběh o identitě turecké duše (ale i umělecké tvorby). Kniha plná paradoxů. Hrdinové románu - malíři, meditují nad tím, jestli je lépe pokračovat v "bezčasé" osmanské tradici knižní malby, vyžadující naprosté potlačení osobního stylu, anebo přijmout západní způsob malby. Ten se naopak vyznačuje věrnou nápodobou skutečnosti a autoři se zde neostýchají přidat i svůj podpis. Pokud ovšem osmanský malíř přijme západní styl, paradoxně zrazuje vlastní identitu, tkvící v jednotném uměleckém projevu. Problém to není ryze akademický, protože kvůli němu v příběhu padají hlavy. Podobnost s Ecovým Jménem růže se nabízí, pro mě mimo jiné i v Pamukově (a Ecově) zvyku zahrávání si se čtenářem.
