Chytuš komentáře u knih
Tak vážení, číst podobné knihy v současné době je čirý masochismus... Vyprávění mozka Cappyho (jako to pitíčko) je neskutečně děsivé. Co by se dělo po dvanácti letech od jaderné výměny, která se sice naší kotlince napřímo vyhnula - nicméně nejednou vás napadne, že by vlastně bylo bývalo možná lepší, aby to tenkrát prdlo i do našeho ďolíčku... Chtělo by se mi napsat konec pesimismu, ale to od téhle knihy nečekejte. Kdo nemá rád temné drsárny, nechť se od téhle knihy drží dál. Ostatně autor varuje už názvem, že, takže nikdo nemůže říct, že nevěděl, do čeho se pouští.
UCHOKNIHA. Co se stane, když na Zeměploše zavládne nadkritický nárůst životní energie? Zjistíte, že Smrť alias Vilík Klika je prostě frajer. A mágové taky - i když maličko jinak... A samozřejmě se nedá zapomenout ani na slečnu Zahořalou, ženu z lidu, která dokáže Smrtě seznámit se životem :-) Prattchet rozhodně nezklamal, skláním se před jeho neskutečnou fantazií a neopakovatelným humorem. Krleš! Bonsai!
Já nechápu, proč to pořád dělám - když mě úplně nenadchl Konec věčnosti, proč se pouštím do Nadace... Ale nebyl to úplný přehmat, to zase ne. Spíš než sci-fi je kniha o politice a intrikaření. Paralela s pádem civilizací je poměrně slušně zpracovaná, zvlášť v některých částech knihy mi z toho běhal mráz po zádech. V jiných momentech mi ale naopak samovolně oči vylétaly k nadočnicovým obloukům - na zmínku o atomové energii jsem si v průběhu poslechu vypěstovala slušnou alergickou reakci, o Seldnově kazeťáku nemluvě... Kulisy jsou prostě poplatné době vzniku, takže přes to se čtenář musí trochu přenést, aby si užil jiných hodnot téhle knížky...
Docela zajímavý fantasy příběh, který ale místy kazí různá klišé a nevykreslené charaktery. Samotný děj se místy vleče, místy nepředvídalně skočí, něco vysvětleno je a něco není. Nelamte si s tím ale hlavu, pro profrčení příběhem to moc nevadí. Co v mých očích (lépe řečeno uších) ubírá knize na zajímavosti je její audio podání. Ještě se mi nestalo, abych s interpretem (zde interpretkou) bojovala prakticky celou knihu, u téhle knížky poprvé. Druhý díl si v tomto případě nechám ujít...
Nádherná povídková knížka, popisující na osudech jednotlivých členů česko-německé Schillerů celé dvacáté století. Jediné, co bych uvítala do knihy zakomponovat navíc, by byl přehledný rodokmen, takhle se člověk může trošku ztrácet... Jinak bych neměnila jediné písmenko. Slova v anotaci, přirovnávající autorku k Mornštajnové nebo Lednické rozhodně nejsou neoprávněná - zpracování a prolínání osudů je opravdu mistrovské. Škoda, že knížka není tolik známá, určitě by si to zasloužila!
Zdánlivě nenavazující povídky, ve kterých defilují matematici, chemici a fyzici známí i (alespoň pro mne) neznámí. Genialita versus sociální vyděděnost (přinejmenším u některých - ať už dobrovolná, nebo nedobrovolná, způsobená zvláštním podivínstvím geniální mysli). Kniha dost těžko stylem uchopitelná, přesto se čte báječně a nebudete se od ní chtít odtrhnout. Smekám před překladatelkou Annou Štádlerovou, protože tohle musel být skutečný překladatelský oříšek!
Rodinné ságy mám ráda, obzvlášť, když se odehrávají v nějakém exotickém prostředí, které mi rozšíří obzory :-) Navíc se mi knížka hodila do čtenářské výzvy s tématem zakázaná láska, kde jsem jako beznadějný neromantik dost přemýšlela, do čeho se pustit. Ale právě nešťastná láska byla podle mě největší slabinou téhle ságy a pro mě osobně se stala jedním z důvodů, proč příběh nedosáhl na mety nejvyšší. Vlhké sny autorky o otci Ralphovi, sošném to krasavci v jakémkoli jeho biologickém věku, jsem nejdřív brala s mírným pousmáním, s přibývajícími stránkami pak se skřípěním zubů a otázkou na rtech - proč asi autorka své čtenářky tak podceňuje a musí jim pokaždé zopakovat, že na scénu vstoupil MUŽ, před kterým by Adonis bledl závistí, když už nám v předchozím ději tuhle informaci podala v různých obměnách alespoň dvacetkrát... Trochu mi v části příjezd do Austrálie a pár let poté vadil i ten lolitovský podtón, naštěstí z toho Meggie vyrostla dřív, než by mě to definitivně odradilo od dalšího čtení, což by nakonec byla velká škoda. Pro mě osobně by bylo ideální trochu osekat vzájemnou romantickou linku, protože všechno ostatní bylo skvělé - popis života na australské farmě, rodinné vztahy, tragédie a smíření, rozdílné ženské a mužské pohledy, témata spojená s rodičovskou láskou a opakováním rodičovských chyb...
Málokdy se najde knižní klenot, který dokáže svého čtenáře tak dokonale připoutat... Ranhojič má všechno a ještě kousek navíc - skvělý příběh, zasazený do historických reálií, zajímavé postavy, exotické kulisy, středověké léčení ve srovnání východu a západu, touhu jednotlivce poznat své poslání a jít si za ním, osudovou lásku, nebezpečí a mnoho, mnoho dalšího. Ještě teď se divím, jak se tohle všechno podařilo Noahu Gordonovi spojit do perfektního, návykového a neskutečně čtivého celku. Rozhodně doporučuji a už si brousím skalpel na Šamana...
Většina lidí neví, co se děje, a ani neví, že to neví. Noam CHOMSKY
Od zpracování tématu jsem upřímně čekala mnohem víc. Autor celé vyprávění pojal trochu nešťastně - střídání příběhu inženýra (původem z Francie), který se podrobuje stále striktnějším pravidlům, aniž by o nich přemýšlel a filozofa (Řek), který jako by žil na jiné, radostnější, krásnější planetě, kam žádné ze zaváděných pravidel ani nepáchlo, je přinejmenším maličko kostrbaté. Knížce to hodně ubírá na vyváženosti - jako kdyby autor nevěděl, na co se soustředit víc, jestli na příběh čím dál víc omezovaného člověka, nebo na zajímavé filozofické otázky... Osobně jsem si vychutnala tu filozofující část - citáty Chomského, Bidermanovu tabulku, přepracované do popisu nástrojů masové manipulace, nebo Rodrikovo trilema (národ nemůže být zároveň suverénní, globalizovaný a demokratický, současně mohou existovat pouze dvě z těchto charakteristik, nikdy všechny tři najednou - pokud chceme zachovat suverénní státy, pak existují pouze dvě řešení - vzdát se globalizace nebo vzdát se demokracie). Kam kráčíme v současné chvíli my, je myslím už pár let naprosto zřejmé...
Zajímavý pohled na současný výzkum českých vědců na poli psychedelik. První část je věnovaná obecným teoretickým otázkám - samotným lysohlávkám a psilocybinu, rituálům a teoretickým záležitostem, které mohou psychonauty na jejich cestě potkat. Každá z kapitol je doplněna množstvím doporučené literatury, takže pokud se chce někdo více ponořit do detailů, literaturu si určitě najde. Druhá část se zabývá přímo experimentální intoxikací - úvodem do studie, seznámení s podmínkami a následně samotnými trip-reporty čtrnácti účastníků experimentální studie. Mezi obě části je ještě vložená obrazová příloha - kresby jsou zajímavé a na první pohled psychedelické :-)
str. 201: Zmíněný efekt psychedelik na navození kreativity, fascinace jinakostí a úlevného humoru snad může být také podkladem pozitivní odpovědi na otázku Terence McKenny (1946-2000): "Jaká houba poroste na konci lidské historie? Bude to houba Tellera, Fermiho a Oppenheimera, anebo houba Gordona Watsona, Richarda Evanse Schultese, Alberta Hofmanna, Humpryho Osmonda a Timothy Learyho?"
UCHOKNIHA. Další naprosto úžasný příběh ze Zeměplochy - tentokrát autor šije do policie, pardon Noční hlídky, která má pomáhat a chránit. Ano, ano - násilníky, zloděje a vrahy honíme, ale ne tak rychle, hlavně abychom je nedohnali... Naprosto skvěle sehraný tým kapitána Elania (ostřílený vlk, mužstvem oblíbený, poněkud unavený životem, ale stále se držící na té správné straně - při inauguraci nového krále posazen sice kamsi do zadních řad mezi nejméně významné z významných, tedy představitele cechu žebráků a učitelů :-) - nicméně lepší sedět tam, než mezi těmi vrahy a zloději vepředu, že :-)), seržanta Tračníka (ostřílený kádr, který je už delší dobu jednou nohou v penzi) a desátníka Nóblhocha (znalec zbraní a poměrů i z druhé strany s uměním se v případě potřeby nenápadně vytratit) doplní DOBROVOLNĚ svobodník Karotka (tělem obr, duší trpaslík). No a pak tu máme jeden tajný spolek, co kuje pikle, jednoho draka a mraky bahenních dráčků, ztřeštěnou dračí chovatelku a tak dále. Zkrátka na skvělou zábavu dobře zaděláno!
UCHOKNIHA. Zdánlivě nesouvislé chlapské tlachání o všem a o ničem. Takže o životě... Parta chlápků, kteří se pravidelně schází v sauně - nedozvíme se ani jejich jména, protože jména nejsou důležitá, jsou mnohem důležitější charakteristiky každého z nich. Zdánlivě nesouvislé dialogy se krásně prolínají a čím se člověk dostává dál a dál, tvoří parádní celek. Hořkosmutný celek. Jediné, co mi vadilo, byl konec ve stylu magického realismu - podle mě se nehodil k předchozím zemitým chlapským dialogům... Jinak skvělé!
Takže - pijte tři plzně denně a hlavně ať to pruží :-)
UCHOKNIHA. Lidstvo je stále stejné... Skoro by jeden zaplakal - nějaké poučení z předchozího vývoje nám zjevně nic neříká. Karel Čapek to viděl a měl dar všechno trefně popsat - v tomto případě není z mého pohledu úplně nejsilnější poselství jeho protiválečné naladění (to je z mého pohledu ještě mnohem silnější v Bílé nemoci), ale spíš kritika neustálého opakování velkých lidských omylů - lhostejnosti vůči okolním dějům, fanatismu a lidskému chtíči. Aneb kdo chce víc, nakonec nemá nic...
V záplavě seberozvojových knih je takhle krásně bezprostřední a přístupná úplně všem. Je to vlastně takový pelmel všeho možného, nicméně od autora, který vám jen říká svůj pohled na život - na mysl a emoce, na duchovní stránku a na tělesnou stránku. Nesnaží se vás o ničem přesvědčovat, jen vám vyloží, jak to vidí on. A ani nezastírá, že se jeho pohled třeba v budoucnu může ještě trochu změnit... Já bych řekla, že se určitě prohloubí. Miloš Ouhrabka má k prohlubování slušně nakročeno :-)
Tomáše Lukavce mám ráda, líbí se mi jeho rozhovory i zajímavé životní peripetie, s knížkou jsem ale trochu bojovala. Chápu poselství, které mi měla dát, jen literární podání pro mě bylo poněkud nedotažené. Hledání smyslu života je rozhodně jedna z nejdůležitějších povinností každého z nás a cesty k poznání jsou různé... Tady jsem ale často měla pocit, že celý příběh a hlavně jeho zpracování mělo ještě poněkud dozrát a vyspět, aby čtenáře zasáhlo do krajiny srdeční plnou silou...
UCHOKNIHA. Druhý díl je rozhodně filozofičtější a depresivnější, než předchozí kniha. Všechny ty intriky, podrazy, skryté významy... A psychedelie zůstává... Zdánlivě se nic moc neděje, ale zároveň se dostanete do bodu, kdy si uvědomíte, že se ve skutečnosti děje všechno. Jen skutečný mistr zvládne dát do knihy takovou dvousečnost. Pro mě si Duna drží laťku stále proklatě vysoko a druhým dílem se rozhodně skončit nedá!
UCHOKNIHA. Originální a zajímavé, co se týče námětu. Konspirátor ve mně nadšeně řičel a říkal, vidíš, tak tam klidně za pár let můžeme dojít... Konec konců několik z představených věcí už tu máme - pohlaví si můžete svobodně zvolit už nyní, dokonce se nemusíte omezovat jen na čtyři základní... Svobodná vůle také už teď skonává na úbytě... Přesto nemůžu dát plné hodnocení a to hlavně z důvodu, který slyší na jméno Klaud. Tak nesympatickou hlavní hrdinku aby jeden pohledal - a to prosím zcela jistě nebyl autorův záměr. Asi měla být mladicky roztomilá, nebo něco na ten způsob, konečná podoba je ale docela jiná...
Zpočátku jsem byla nadšená - těšila jsem se na hloubkovou exkurzi na téma kůže, aneb jak je uvedeno už na obálce - vše o našem největším orgánu. První polovině knihy nemůžu vytknout nic - zajímavý výlet skrz kůži (včetně souvisejících pachů, chloupků, sekretů :-) V druhé polovině se autorka začala zabývat nemocemi kůže - a tady pro mě text začal skřípat. Autorka se totiž postavila do role mentora, který všechno ví a všechno zná - takže jsem se dozvěděla třeba to, že uchošťoury jsou fuj, fuj, navštívení sauny nebo bazénu bez pantoflí znamená jistou houbovou, případně bradavičnatou nákazu a lidé s tetováním jsou nezodpovědní týrači vlastní kůže. Zajímavé je, že například botox až tolik nevadí, protože tam míru aplikace stanoví moudrý lékař, zatímco tetování si určuje sám nezodpovědný sebeničitel... Výběrový je i výčet kožních problémů - například o takovém vitiligu v knize není ani ťuk.
Na Baladu o ptácích a hadech jsem se vrhla s nadšením skoro hned po dočtení Katnissina příběhu, protože jsem se ještě nechtěla od Hunger games vzdálit. Příběh Coriolana Snowa je podařeným spin-offem - čtenář se dozví o tom, jak se vlivem událostí doutvoří jeho zvrácený psychologický profil. Asi se vám nebude nijak moc líbit už od začátku, jeho chování je ryze účelové a ačkoli se navenek zprvu může zdát, že se o druhé zajímá (jeho uvítání své splátkyně, případně jeho chování k Sejanusovi), pravdou je, že vždycky má na prvním místě hlavně svůj prospěch. Na konci už ho za to budete vyloženě nenávidět... Chválím parádní (velmi nenásilné) propojení s Katnissiným příběhem, které vám po dočtení určitě nasadí nejednoho brouka do hlavy.
"Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, na němž v noční chvíli
vraha kdysi oběsili
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud zarputile
mrtvý volá po své milé
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu, odkud srdcem celým
získat volnost dnes ti velím
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence.
Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence."
UCHOKNIHA. Krátká, ale nezapomenutelná a nadčasová divadelní hra z pera geniálního Karla Čapka. Nařídila bych povinný poslech pro všechny vysoké státní úředníky, poslance i senátory. A vládě a všem protěžovaným kandidátům na prezidenta pustit alespoň třikrát za sebou... Připojuji úryvek z předmluvy - pokud by člověk nevěděl, kdy tohle Karel Čapek napsal, klidně by si mohl myslet, že to bylo včera:
"Jeden z charakteristických znaků poválečného lidstva je ústup od toho, čemu se tu a tam skoro s opovržením říká humanita; v kterémžto slovu je zahrnuta zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru, usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v duchu evropských tradic až dosud považovány za
smysl lidského vývoje. Jak známo, v některých zemích a národech nastoupil duch zcela jiný; ne člověk, nýbrž třída, stát, národ nebo rasa je nositelem všech práv a jediným předmětem úcty, ale zato úcty svrchované: nic není nad ním, co by jej mravně omezovalo v jeho vůli a právech.
Stát, národ, režim je nadán všemohoucí autoritou; jednotlivec se svou svobodou ducha a svědomí, se svým právem na život, se svým lidským sebeurčením je fyzicky i mravně naprosto podřaděn takzvanému kolektivnímu, ale v podstatě čistě autokratickému a násilím uloženému řádu. Prostě duch politické autority se v dnešním stavu světa
výbojně utkává s evropskou tradicí mravní a demokratické humanity; tento konflikt se rok za rokem hrozivěji rozehrává v dění mezinárodním, ale zároveň je vnitřní otázkou každého národa. Zevně se nejjasněji projevuje chronickým válečným napětím v dnešní Evropě a rostoucím sklonem k násilnému a vražednému řešení politických otázek.
Pravda, dnešní světový konflikt je možno definovat také v pojmech hospodářských a sociálních; nebo je možno jej vykládat v biologických termínech boje o život; ale jeho nejdramatičtější aspekt je ve srážce dvou velikých antagonických ideálů. Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu i právu. Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jenom nástrojem. Řečeno v termínech dnes běžných, je to konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur. A právě tento konflikt ve své tragické aktuálnosti byl popudem k napsání Bílé nemoci."