Clara_C
komentáře u knih
Ty chladné oči
Scarlett Wilková
Před minulostí neutečete. I když se stále snažíte přizpůsobovat. A není úplně důležité co si o vás myslí okolí jde o to, jaký máte názor sami na sebe, za co se stydíte a na co jste hrdí. Nebyla to jednoduchá doba, ale jak je vidět naučené chování se táhne dlouho přes generace. Konec mě překvapil, myslím tim závěrečný dopis.
" Emil si byl vědom toho, že další generace už o něm a dalších mladících, kteří navlékli nacistické uniformy, vědět nebudou. Nikdo jim to už neřekne, nikdo je o této jedné kapitole dějin nebude učit, a tak nebudou vědět, jak složitý život může být, jak těžká rozhodnutí člověk musí udělat, jak málo může ovlivnit, co se s ním stane, kam ho mocní pošlou, co mu přikážou činit. A on to pak činí a připadá si přitom jako sněhová vločka, která se bezmocně zmítá ve vánici. Budou znát jen svět, ve kterém je vše předem nalinkované a není žádoucí o něm přemýšlet. "
Vesnice
Kristýna Trpková
Pro mě překvapení v podobě české autorky a slibná detektivka. Nečetla jsem tedy první díl v sérii, napravím, takže jsem občas dumala proč a nač u vztahu policejního dua, ovšem krimi případ hodně povedený. Velmi čtivé, což je u tohoto žánru žádoucí, určitě si autorku řadím k oblíbeným.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Této knize ráda udělám ve své knihovně ještě místo. Poutavě psáno, čtu pečlivě i komentáře těch čtenářů, kteří mají osobní vazby na tyto lokality. Zajímavý a opomíjený kus naší historie.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
Člověk nikdy neví, co mu osud připraví..A po válce obzvlášť. Anna má mojí úctu, neměla žádnou rodinu, všechno si musela vybojovat, postarat se o tolik dětí.. Kdopak by to dneska zvládnul bez pomoci sociálních dávek, že..
Hana
Alena Mornštajnová
Všechno souvisí se vším, krásná, ale strašná kniha, nikdy nesmíme zapomenout na to, že se skutečně takové hrůzy děly a myslet si, že už se to nemůže nikdy opakovat..
Vypravěč
Dave Grohl
Kdo by neznal Nirvanu. Skupinu, která vytrhla z letargie nejen posluchače, ale i jiné muzikanty. Nicméně Nirvana je jen jednou, i když zcela zásadní, z kapitol skvělého člověka, který je důkazem, že když chcete, jde všechno. Jenom musíte najít odvahu a vyjít ze dveří. To, že knihu napsal sám, je o to víc, jako byste seděli u Grohlů v obýváku a kolem šla v pyžamu Joan Jett.
U Vypravěče poznáte, že je to jednoduše rovný člověk, což se dnes jen tak o někom říct nedá, a nejvíc vlastně nejvíc rodinný typ.
Možná právě proto a hlavně proto, že vždycky zůstal sám sebou, má život plný překvapení. A i pro mě tedy překvapení - upravená píseň z mých školních let a zazpívaná původním interpretem Rickem Astleym. Díky za inspiraci a za tvou odvahu, Dave.
" Vadilo by ti, kdyby se k nám na večeři přidali AC/DC? "
Počkat. Zamysli se nad tím.
Neuplyne den, abych se nezastavil a nepoděkoval vesmíru za tato nadpozemská požehnání, a snažím se nic nebrat jako samozřejmost. Nikdy mi nebude připadat normální, že jsem součástí takového žitého snu, vždycky budu mít pocit, že svůj vlastní život sleduju zpovzdálí, že se dívám na fantazii někoho jiného, která se odehrává přede mnou. Ale je to můj život. A právě v těchto chvílích se snažím zůstat nohama pevně na zemi a připomínám si, že jsem možná nejšťastnější člověk na světě, prostě proto, že se můžu znovu nadechnout a nechat se dovést k dalšímu dobrodružství.
" Odvaha je určujícím faktorem v životě každého umělce. Odvaha obnažit své nejniternější pocity, odhalit svůj pravý hlas, předstoupit před publikum a ukázat ho světu. Emocionální zranitelnost je často nutná k tomu, aby člověk dokázal tvořit, ale může hrát proti vám, když sdílíte svou píseň s celým světem. V tom spočívá ochromující vnitřní konflikt každého citlivého umělce. "
První krev
Angela Marsons
Nemá smysl psát něco o knížce. Pokud čtete už tento díl, všechno víte. Nechápu, jak to jen ta Marsons dělá, že její knížky zhltnu na posezení. Přes náročné téma kolem dětí opět skvělé čtení.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Knížky paní Klevisové jsou čím dál lepší. Rozplétání dějin, rodinných vztahů a hledání východiska ve jménu pravdy, vážně moc dobře rozdané karty. A kus historie, o které jsem neměla tušení.
" Vyčítám si, že jsem se dost nevěnovala rodičům, že jsem od nich utekla a skoro je nenavštěvovala, takže teď nedokážu vyhodit jedinou věc, co mi po nich zůstala. Oprašuju si kamínky z výletů a popraskaný vařečky a nevkusný umělohmotný kytičky, kterých se dotýkala moje máma, protože mě mrzí, že jsem na ni kašlala.
A bylo to tak. Odmalička jí štvalo, že její vesnici lidi přezdívají Rumunov a na její předky se někteří dodnes dívají svrchu. A tak se ke všem, kdo k tomuhle místu patřili, obrátila zády. "
Lovec draků
Khaled Hosseini
Krásný příběh, dá-li se to napsat o životě v Afghánistánu. Žít tam a přežít musí být již několik desetiletí velká odvaha. Afghánci jsou hrdý národ a myslím, že zrovna tam jim republika coby státní zřízení moc neprospěla. Každý si zákony vykládá po svém a nikdo je nesoudí. Když už tak opět po svém. A vměšování cizích států, ať už Ruska nebo Američanů nikdy nikomu nepomohlo. Každopádně příběh moc dobře napsaný, všechno do sebe zapadlo, ovšem člověka úplně obchází hrůza, co všechno si tam zkusí malé děti. Díky všem těm dojemným stránkám odpouštím i drobné chybky v českém vydání a jednu drobnost v závěrečném souhrnu historických událostí, kde je uvedeno, že v roce 1963 se narodil v paštunské rodině budoucí spisovatel Khaled Hosseini. Ale všude má spisovatel uveden rok narození 1965 :- )
" Nakonec Sohráb mou nabídku nikdy nepřijal. Ale ani jí neodmítl. Jistě si uvědomoval, že až sundá obvazy a vrátí nemocniční oblečení, bude z něho jen další bezprizorný hazársky sirotek. Co mu zbývalo? Kam se mohl vydat? Takže to, čemu jsem rozuměl jako souhlasu, bylo ve skutečnosti tiché odevzdání, ani ne tak vědomé přitakání jako spíš rezignace někoho přespříliš ubitého, aby mohl ještě rozhodovat, příliš unaveného, aby uvěřil. Toužil se navrátit do minulosti. Namísto toho dostal mě a Ameriku. Ne že by to byl špatný úděl, ale to jsem mu nemohl vykládat. Budoucnost je luxus, když vám hlavou víří horda démonů. A tak se stalo, že jsme po týdnu přešli pás černé vozovky před nemocnicí, já odvezl Hasanova syna z Afghánistánu do Ameriky, a namísto jistoty domácích zmatků mu zajistil zmatky cizích nejistot. "
Do tmy
Anna Bolavá (p)
Příběh křehké Anny, která svoje životní trable přebíjí sběrem rostlin, podřizuje jim všechno, včetně svého zdraví. Kolik podobných lidí známe, myslíme si o nich, že jsou divní a přitom jsou v hloubi duše nešťastní tak, že svůj žal převtělili do podobných rituálních činností..O byliny se úplně nezajímám, díky knížce jsem si mimo jiné rozšířila obzory a vyhledala si, jak vypadá tužebník či třezalka.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Zvláštní kniha. Určitě není pro každého, ale tak je to se vším. Detektivní zápletka v knížce být úplně nemusela, rozhodně jsem příběh nepovažovala za krimi, což bych asi měla, když v ní pár lidi zemřelo ne úplně vlastním přičiněním. Trochu mně udivilo na konci knížky, že kázání faráře Šelesta je kompilací skutečných kázání mysliveckých kaplanů získaných z internetu. Pokud na sebe takto někteří myslivci nahlížejí, je to docela smutné.
Chápu, proč se hlavní postava jmenuje DUŠEjková.
" Líbí se mi satelitní snímky a tvar Země. Takže je pravda, že žijeme na povrchu koule, vystaveni pohledům planet, ponecháni ve velké prázdnotě, v níž se po Pádu světlo roztříštilo na malé střepy a rozptýlilo? Je to pravda. Měli bychom si to každý den připomínat, protože zapomínáme. Máme pocit, že jsme svobodní. A bůh nám odpustí. Osobně si myslím, že je to jinak. "
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Půvabná knížečka. Oč menší v objemu o to větší obsahem. Nedá se z ní ani citovat, leda by jí tady člověk celou opsal, tak překrásně je napsaná. Opět děkuji panu Backamanovi za to, že je a za to, že s námi sdílí svoje myšlenky.
Vděk
Delphine de Vigan
Knížku četla i moje 75 letá maminka, už vím, že to pro ní muselo být těžké čtení. Sama vidí, jak se její tělo i mysl čím dál víc zahaluje do stáří, i ona někdy těžce hledá správná slova a bojuje s nepružností a má vztek na to, že ne vše jde tak, jak by si představovala. S tím se asi každý smiřuje i vyrovnává jinak.
Rozhodně je knížka sice tenká co do objemu, ale co do obsahu je obrovská.
"Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci. Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuju. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?
Komu?
Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život?
Životu samotnému?"
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Rok 1866 si budu pamatovat asi už navždy :-) Zrovna před dočtením jsem se dočetla, že pan Rudiš je zkrachovalý historik, který se chtěl stát učitelem. Jo přesně to sedí. Neustálé opakování historických událostí se mi skutečně vrylo do paměti podobně jako těleso ponořené do kapaliny :-)
Z příběhu na vás shlíží čistá krása jízdy vlakem, návštěv měst, bilancování životů. Před minulostí nikdo neuteče, nejde za ní zavřít dveře, stejně vás vždycky dožene. Smutné, smutné.
Každopádně děkuji autorovi za dodání strany 16, která byla nedopatřením u dotisku zaměněna za stranu 116.
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Ano, možná víc romantické a romantizující než bylo nutné. Přesto velmi dobře napsané.
Je vidět, že v každé zemi s totalitním režimem se děly jiné hrůzy. Téma dětí, jejich předstíraných úmrtí a prodávání do čistých rodin, co mi to jenom... Nacismus a totalita jsou v mnoha ohledech velmi blízko. Totalita je horší v tom, že hrůzy mezi sebou provádí vlastní lidé.
Autentické prvky dodaly všemu ještě větší náboj. Španělsko, jako země, mě trochu míjelo, jsem proto za knihu vděčná. Byť by nebylo na škodu jít víc na dřeň.
Dětské duše
Angela Marsons
U detektivek s Kim je vždycky nějaká přidaná hodnota v podobě výprav do psychických hlubin a odlišností. Téma nadaných dětí, potažmo chování rodičů k nadaným dětem, bylo a zřejmě je leckdy na pováženou. Myslím, že se často neliší od kdysi bizarních cirkusů, které se živily ukazováním odlišných lidí.
Už se těším na další díl, mám ráda tuhle sérii.
Mrtvé vzpomínky
Angela Marsons
Já vím, já vím. Bylo vykradeno plno předešlých knih ze série, ale stejně se čte každá knížka Angely Marsons skoro sama.
Ten, kdo nemá načteny předchozí díly, musí být trochu mimo.
Ale pro mě skvěle vystavěný případ, Kim prostě nejde nemít rád. Díl po dílu odhaluje svoje city a přestává být taková tvrďačka, za kterou se schovává.
Už mám připravený další díl, ale musím si tohle čtení dávkovat a prokládat něčím náročnějším :)
Co je odtud vidět
Mariana Leky
Moc milá knížka, která není pro každého. Je svérázně praštěná, citlivá, podivná až si někdy říkáte, jestli to jde všechno dohromady. Ale jde a dokonce moc dobře. Také mi připomínala jiné knížky podobně laděné, ale tak už to chodí. Ovšem Mariana Leky si s životem a jeho vrtochy poradila v příběhu moc pěkně.
Chválím překlad knížky, tady je hra se slovy velmi důležitá. A nikde žádná chybka tisku, tedy nic, co by odvádělo pozornost od čtení.
" Optika hned na cestě začaly postrkovat jeho vnitřní hlasy. Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to ti nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.
Už více než pět let matka uvažovala, jestli má opustit mého otce. Byla té otázky plná. Vždy jí kladla jen sama sobě, ale tak často a intenzivně, že si na ní nikdy nestačila odpovědět, a kvůli téhle ustavičné otázce měla často halucinace. Otázka Mám ho opusit? byla všude. Když matka ráno otevřela oči, vyspaná otázka už jí tančila před obličejem. Točila se v hrnečku, když si matka míchala ranní kávu s mlékem, splétala se z kouře matčiny první cigarety. Ležela na límci kabátů zákaznic, které přicházely do květinářství, a spočívala za jejich klobouky. Byla vytištěná na balícím papíru. Stoupala jako pára z hrnce, když matka vařila večeři.
Selma s námi chtěla mluvit o smrti, ale my jsme jí nenechali, jako by smrt byla vzdálený příbuzný, který se jednou choval nepatřičně, a tak ho ignorujeme.
Podívala jsem se na Selmu ve zpětném zrcátku. usmívala se. 'Chováte se jako děti, které věří, že když si zakryjí oči, nikdo je neuvidí', řekla tiše. "
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
Poslední moje kniha letos, ale bylo to hutné čtení. Pozoruhodná sonda do života anglické spodiny i šlechty. Jak může movitý poblouzněný muž zamávat s osudem prostitutky. A jak potom může ona zamávat s ním. Pro mně, z hlediska ženy, hodně zajímavá témata ohledně hygieny, antikoncepce z té doby, navíc z pera muže :-)
Román o spoustě stranách, které se vyplatí číst velmi důkladně.
" Celý život, a protekl jako chcanky v uličce, naříká hlas v její hlavě. Úhoři mi vyžerou oči a nikdo se ani nedozví, že jsem žila. "
Marťan
Andy Weir
Skvělá kniha. Vesmírný trosečník. Botanik, co si umí poradit snad se vším. Proto holt nemůže do vesmíru létat každý. Perfektně napsané, závěr gradoval tak, až jsem si div nehryzala nehty. Mrknu i na film, ale knížka je nacpaná tolika událostmi, protkaná ironickými poznámkami nejen Marka, ale i lidí z NASA, že nečekám až tak emotivní zážitek. Jistě, bylo tam plno technických věcí, výpočty a tak, nicméně, nemusím být zrovna kosmonaut, abych nakonec pochopila, o co v danou chvíli Markovi šlo, ne? :)
" Náklady na mou záchranu musely dosáhnout stovek milionů dolarů. To všechno kvůli jednomu nešikovnému botanikovi. Proč tolik úsilí?.......Ve skutečnosti to však udělali proto, že v každém člověku je základní instinkt pomáhat druhým. ......Je to tak zásadně lidské, že to spojuje všechny kultury bez výjimky. Jistě, najdou se idioti, kterým je to jedno, ale lidí, kterým na druhých záleží, je daleko víc.
Paráda, ne? "
Určitě, Marku :)
