Ctv komentáře u knih

(SPOILER) Ne, že by se mi kniha nečetla dobře, ale celkově jsem z ní měla dojem, že se autorka snaží využít zájmu o dramatické příběhy určitých míst a oblastí, který rozvířily knihy od Kateřiny Tučkové a hlavně Karin Lednické. Ovšem tady naťukneme historicko-společenský problém (přesídlení Rumunských Slováků do pohraničí, ze kterého byli nuceně odsunuti Němci) jen opravdu zlehka. To, co Karin ve svých knihách zpracovává detailně, pečlivě a se vší vážností je tady jen takový barevný sladký obal na lentilce. Pro příběh samotný to vlastně vůbec není důležité, charaktery postav to určuje minimálně. Celý ten příběh mi přišel jako nedochucená polévka. Není špatná, ale něco tomu chybí. Pro mě tam bylo málo uvěřitelnosti. Linda, typická měšťačka, se najednou sebere a najednou pocítí touhu poznávat své předky a během jednoho týdne se zvládne seznámit se svéráznými obyvateli vesnice tak, že jí sypou životní příběhy z rukávu a ještě ani týden neuteče a už má odpovědi na všechny své otázky.
O tom, o čem se s ní matka a babička odmítaly celý život bavit najednou ochotně zajedou debatovat přímo na místo. Do vesnice, kam se neměly zájem už nikdy podívat.
Něco tomu prostě chybí ....

16 15.08.2022

Knihu určitě doporučuji k přečtení raději, než film, jehož recenze nejsou moc příznivé. Čte se dobře a vtáhne vás do děje, prostě chcete vědět co dalšího osud (autor) postavám chystá. Ponechme stranou některé těžko uvěřitelné náhody, které svedly osudy lidí dohromady. Líbí se mi zasazení děje do vily Tugendhat a to, že zvídavého čtenáře kniha donutí dohledat si nějaké informace o skutečných obyvatelích vily a o domu samotném. Líbí se mi, že zahraniční autor udělal hezkou propagaci vile a tím i Brnu. Možná na mě bylo trochu moc prostoru věnováno vztahům či erotice. Také mě mrzelo, že jsme se nedozvěděli nic o osudu Katy, ačkoliv nás její existence provázela velkou část knihy. Ale jinak pěkné beletristické čtení.

16 15.02.2020

Knihu jsem si vzala jako čtení na dovolenou, což uznávám, že nebyla úplně dobrá volba :-). Nicméně knížka se mi četla dobře, téma mě celkově zajímá. Líbí se mi, že autor se hodně věnoval popisu banálních a jednoduchých každodenních činností, které ale v důsledku pro člověka znamenají v daném místě přežití. Takové drobnosti, jako boj o misky s jídlem, o radost z vítězství když člověk získá dvě porce místo jedné, o schovávání kůrky chleba do slamníku a o té radosti když ji tam člověk večer najde .... to tu hrůzu z představy daného místa jen umocňuje.

16 19.07.2018

Jedna známá mi řekla, že kniha Malý princ člověka buď chytne, nebo ji nepochopí a zatratí. Pokusila jsem se číst v ...nácti letech, nepochopila. A dnes jsem z ní unešená.

16 28.12.2017

Zdá se, že jsem našla nového oblíbeného autora. Dosud jsem přehlížela české autory detektivek a jsem ráda, že jsem pana Velinského objevila.

Ovšem nejen autor se stává mým oblíbencem, ale i hrdina. Nedokážu pochopit jak je to možné, ale pan Velinský vytvořil hrdinu, který oplývá vlastnostmi jež na mužích všeobecně moc nemusíme, ale přesto jej i ve svém pozdně středním věku platonicky miluji :-).

Příběh je opět krásně detektivní a informace jsou servírovány hezky vyváženě jako degustační menu v michelinské restauraci. Hodně mě bavila postava pana Letenského, který je svou mluvou a distingovaností úžasným protipólem Oty Finka. Z toho vznikají hezké slovní přestřelky. Moc hezky jsou vykreslené vlastně všechny postavy od koketní Barbory až po tajemného pana Fialku.

Báječné počtení, opět.

15 02.11.2024

(SPOILER) Kniha, která vás do sebe vtáhne jako močál a nepustí. Přečetla jsem ji za dva dny a nemohla se od ní odtrhnout.
Žijeme příběh několika osob od doby druhé světové války až do roku 1992. Autor si nevybírá příjemná témata. Každá naděje a šance na něco krásného je v základech zadupána do země - ať už nacisty, nebo komunisty, nebo prostě osudem. V průběhu celé knihy zasvítí čas od času slunce - když malá Lea přežije (i když to je jen díky hnusné nacistické zrůdě), když se s Vinc vrátí do života, když Lea dostane pas a výjezdní doložku. Ale těch paprsků si hrdinové knihy i čtenáři užijí jen na chvíli a o to větší a těžší je mrak, který je pak znova zničí. I ten konec je a není dobrý. Happy endem by bylo, kdyby si Lea mohla alespoň pár let užívat znova nalezené role matky a babičky. Konec na hovno by byl, kdyby se Lea s Mirabelkou nikdy nesetkaly. Ale Marek Epstein ten konec - stejně jako většinu děje - prostě umí udělat na hraně. Takže se hlavní hrdinky sice setkají, ale vlastně nesetkají. Lee se vrátil Vincent, ale vlastně nevrátil ....
Prostě skvěle napsané, dokonale vygradované, máte pocit jako byste hlavní hrdiny osobně znali. Nejen Leu a její dceru, ale i ostatní postavy - Hermanna, Kurta a jeho ženu, Vince. Bezvadné zpracování postav, u kterých nejsou věci jen černé nebo bílé, i když se zpočátku tak zdají.
Jednu hvězdu sundávám v hodnocení jen za to divé přeskakování v čase, na které jsem si jakž takž zvykla až v polovině knihy. Chápala bych přeskakování mezi jednotlivými postavami v jedné časové linii, ale přeskakování ještě navíc i v čase v celém rozpětí od let 1942 až do 1992 mi nesedělo. Zejména proto, že jsme občas přeskočili do nějakého roku abychom vzpomínali na dobu před dvaceti lety. A ty občasné gramatické chyby či překlepy by snad také nemusely být ...

15 27.12.2022

(SPOILER) Za mě zatím nejméně zajímavá z autorčiných knih. V podstatě po celou dobu jsem se neubránila podvědomému srovnávání s Orwellem a jeho 1984. Pravděpodobně kvůli tomu, že autorka si na začátku neodpustila jednu nebo dvě zmínky o Velkém bratrovi. Protože mě ani 1984 neoslovilo, tak jsem nevkládala velká očekávání ani do Listopádu.
Neupírám čtivost, paní Mornštajnová umí napsat knihy tak, aby odsejpaly a aby se četly dobře. Příběh Marie a její dcery Magaleny (Leničky) je určitě zajímavý, ale od Magdy jsme se dozvídali v podstatě neustále to samé a nebýt na konci rozuzlení vztahu mezi Marií a Magdou, tak se tam v podstatě nic nestalo. Smyslem knihy tedy zřejmě není ani tak vyprávět lidský příběh, ale stáhnout nám tepny a cévy představou jak by to vypadalo, kdyby nás tu od roku 1989 hlídal rudý Velký bratr. To se u mě určitě podařilo. Ovšem já bych tam ráda viděla víc osobního příběhu, víc osobních prožitků, víc hloubky jednotlivých postav. Mariiných 15 let v kriminále jsme přeskočili letem světem, na Magdě jsme v domově prožívali v podstatě jen vymývání mozků a její život mi proletěl mezi prsty, ani nevím jak. Najednou byla sama matkou a jakoby ve svém životě neřešila jiné téma, než rozpor mezi tím, co jí říká kamarádka Jana a tím, co jí naimplantovali do mozku komunisté. A ten závěr bez happy endu, ten mě trošku mrzel. Po všem tom splínu a tísni jsem doufala v trochu toho malého štěstí. Ale to by kniha nesměla být o tom, o čem byla.

15 25.12.2022

Uf, tak tato kniha pro mě byla nálož. Nedoporučuji ji ke čtení nikomu, kdo prožívá nějakou životní krizi, má náběh na depresi nebo něco podobného, protože tahle knížka vás srazí ještě hloub. V podstatě nic v životě nemá smysl, kromě sexu, který vám přinese (možná) chvilkové potěšení a to jen proto, abyste si pak uvědomili ještě víc, jak váš život stojí za houby.
Příběh dvou nevlastních bratrů, Bruna a Michela. Oba jsou oběti svých rodičů, oba jsou životní looseři a o tom čtete celých 293 stran. Vlastně ne 293 stran, protože velká část knihy jsou texty tohoto typu:
"Aby mohlo dojít k reprodukci, obě vlákna tvořící molekulu DNA se rozdělí a navážou na sebe, každé zvlášť, komplementární nukleotidy. ..... K dosažení plnohodnotného opakování neomezeného sledu buněčných generací je pravděpodobně nutné, aby struktura nesoucí genetickou informaci měla kompaktní topologii - například Moebiovy pásky nebo toru."
Po dočteční této knihy mě asi napadá jediný pocit, který z ní mám - pocit marnosti.

15 01.01.2021

Možná pro někoho chvílemi nevkusné, trochu přisprostlé, košilaté, ale to je prostě pan Plíhal a pro mě to vždycky bude umělec v práci se slovy. Miluji jeho písně, které jsou často poetické, snivé a vážné. A miluji i tyhle jeho říkanky, které jsou jim svěžím protipólem.

15 09.12.2018

Velmi silná kniha, z jejíhož čtení si odnáším stejné dojmy, jako většina níže hodnotících. Také mi chvíli trvalo, než jsem se začetla, ale potom jsem měla problém se odtrhnout.
Paní Horáčková vás skutečně vtáhne do osudů rodin a vesnice v Sudetech. Kdo má rád tento typ literatury (mám na mysli především téma), tak bude určitě více než spokojen.
Přesto jsem měla dojem, že v tom množství postav bohužel nebylo moc prostoru se jim dostat více pod kůži. Otázka je, jestli je to dobře nebo špatně. Mně například dost zůstala ležet v hlavě postava Anežky, která si vzala Hanze.
Co mi trošku kazilo dojem ze čtení byla skutečnost, že jsem se chvílemi neorientovala v postavách a hlavně v době, respektive věku postav. Ten, kdo byl na jedné straně dítě (a to jsem stejně měla problém identifikovat zda desetileté nebo šestnáctileté) o pár stran dál najednou vystupoval jako dospělý ... jediné záchytné body v časové ose byly historicky známé události a od toho si člověk mohl jakž takž odvodit věk postav.
Každopádně moc hezká kniha doplněna krásnými dobovými fotografiemi. Škoda, že u nich nebyly informace o tom, kdo na nich skutečně je - třeba někde vzadu na posledních pár stranách. To by bylo moc milé a respektující vůči osobám na fotkách. Ti byli skuteční, měli své příběhy a tady byli použiti jen jako dekorace.

14 08.04.2023

Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Betty MacDonaldovou miluji. Zcela nekriticky. Takhe kniha je u mě už hodně ochmataná, protože jsem ji četla asi tak 20 krát. Život v tuberkulozní léčebně, který určitě nebyl žádný med, popisuje tak, že máte pocit, jako by byla na dívčím letním táboře. Je jen málo knih, u kterých jsem se tak nasmála. Od doby, kdy jsem četla tuto knížku, vím, že "nejlepší dobroty jsou vždycky v malých balíččích". I když ji tam řekla protivná fouňa, tak tuhle větu si pamatuji. Nevím proč. Možná proto, že měřím 165 cm :-)

14 26.12.2018

Asi už nemám co dalšího k tomu napsat .... jako první knihu od Aleny Mornštajnové jsem četla Hanu a měla jsem trošku obavy, že ty další na ni nebudou mít. A u Slepé mapy se moje obavy rozhodně nepotvrdily. Je to opět kniha, která se čte jedním dechem, v bezprostředním dojmu po dočtení knihy jsem dokonce měla pocit že ještě lépe, než Hana. Jediné, co mi možná trošku vadilo byl fakt, že jsem nějak nechápala myšlenkové pochody vypravěčky. Neměla jsem problém uvěřit v její matku ani babičku, ale ona mi nějak nekápla do noty. Její udání manžela mi přišlo nesmyslné tím spíš, že jsem vůbec nepochopila myšlenkové pochody a důvody, které jí k tomu vedly, prostě tuhle postavu jsem autorce moc neuvěřila. Ale co už, knížka moc pěkná.

14 11.02.2018

Z knihy jsem byla první polovinu naprosto nadšená, unešená. Cca v půlce mi začínalo na mysl přicházet rčení "méně je někdy více" a to v souvislosti se spletitostí a zamotaností příběhu. Ta byla dána přeskakováním v čase a příbězích jednotlivých postav. Ale od tří čtvrtin jsem se začala na čtení znova pořádně soustředit a vrátila jsem se k prvotnímu nadšení.

Ano, kniha je psána dost komplikovaně. Pokud ale budete číst soustředěně, možná budete z příběhu nadšeni stejně jako já.

Hrdinové jsou opravdoví, uvěřitelní - nejsou to ani Mirkové Dušínové, ani odsouzeníhodní zlouni. Ale vy to jako čtenář nevíte od začátku. Právě přesunem v čase a mezi postavami je postupně poznáváte. To, co se vám na jedné straně zdálo tak jasné a průhledné najednou o dvacet stránek později už tak jasné není a po dalších třiceti najednou vidíte, že všechno bylo úplně jinak. Autor geniálně klouže mezi příběhy, různé drobnosti mají své konsekvence později v knize a to je kouzelné. Vykoukne na vás maličkost, kterou skoro ani nezaregistrujete, ale mnohem později vám cvrnkne do nosu jako oříšky pana Menšíka a vám se rozsvítí. Tohle nepochytí čtenář, který se na obsah nesoustředí. Na každé druhé stránce má pro vás autor nějaké odhalení, překvapení, objev.

Absolutně nechápu, jak pan Čepek mohl všechny tyhle věci vymyslet, pochytat, propojit. Přirovnání k puzzle od Chytuš je naprosto trefné - do doby, než to celé složíte, nevidíte celý krásný obrázek. Dá to práci, chvíli to trvá, ale výsledek stojí za to.
Osudy jednotlivých postav, vykreslení doby a různých běžných životních situací, svět vojny, stolního tenisu, historické souvislosti - to už je jen třešnička na tomto skvělém a plnotučném dortu.

13 11.11.2023

Na tuto knihu jsem měla spadeno už dlouho - od doby, kdy jsem se o ní dozvěděla. Dost těžko se dá hodnotit hvězdičkami kniha, která není ani beletrie, ani naučná literatura, která je prostě jen přepisem deníkových záznamů pacienta psychiatrické léčebny. Dle mého nelze dát menší než maximální počet hvězdiček. Hodnocení dvěma nebo třemi hvězdičkami není relevantní pro knihu, ale pro hodnotícího čtenáře - byla to prostě špatná volba knihy čtenářem a proto u tohoto druhu literatury dle mého nelze na tato hodnocení přihlížet. A že někdo čekal více popisů něčeho jiného, než čeho se mu dostalo? Na to lze napsat jen jediné - jedná se o deník. A skvělý.

13 29.12.2022

Počínaje prvními Samotáři mají u mě knihy rozhovorů pana Palána v oblíbenosti lehce sestupnou tendenci. Tato poslední se mi líbí nejméně, i když pan Palán stále dělá rozhovory moc hezky.
Některé příběhy mne oslovily, hrdinky ve mě vzbudily sympatie a měla jsem z jejich příběhu a charakteru (tak, jak vyplýval z rozhovoru) pozitivní pocit. Ne v tom smyslu, že bych jim ty rány osudu přála, ale soucítila jsem s nimi. Některé příběhy naopak. Speciálně Míša se svým hodně flexibilním přístupem k morálce je člověk, jehož příběh jsem si se zájmem přečetla, ale nevzbudila u mě snad žádnou pozitivní emoci.
Rozhodně mě kniha dovedla k přemýšlení. Musí nám být lidé sympatičtí svou povahou a chováním, abychom s nimi dokázali soucítit? Je nezbytné k lidem přistupovat jinak, pokud si v dětství zažili nějaká traumata, která se na nich podepsala? Měli bychom jim kvůli tomu automaticky odpouštět chování, které se nám nelíbí? Kolik šancí od důvěřivých dobrých duší tito lidé dostanou a využijí, kolik jich podobní lidé promarní? Stojí jedna využitá šance za to, pokud na ni připadne deset zneužitých? A kdo má právo to hodnotit? Když tito lidé hledají pomoc, najdou ji? A hledají ji vůbec? Stojí o ni? O co vlastně stojí? O rozhovor? O soucit? O materiální pomoc? Jak to máme poznat, když si neřeknou? Jak máme poznat hranici mezi tím, co jim pomůže a co je obtěžuje?
Další velké téma, které je v knize naznačeno, je víra v Boha. Je zajímavé vidět, jak berlička víry v někoho všemohoucího a schopnost odůvodnit si jeho existencí dobré i zlé, některým hrdinkám pomáhá.

13 18.05.2021

Jsem z knihy trošku rozpačitá. Jasně, hlavní hrdinka nám nemusí být 100% sympatická, čistě kladní hrdinové neexistují ani v životě, takže jsem jí v řadě věcí rozuměla. V řadě věcí vůbec ne. Když bych měla napsat o čem ta kniha vlastně byla, tak já ani nevím. A pozor, teď se dopustím spoileru.
Veselí vypráví o návratu nezralé a nedospělé (ač třiatřicetileté) holky z Prahy na Moravu. O tom, jak se vyspala s několika muži, o tom jak od těch mužů chce to, co jim sama nedokáže nabídnout, o tom, že když nevíte co chcete, tak je těžké směřovat za nějakým cílem. Smysl provozování toho obchodu jsem nepochopila vůbec. Celkově jsem alergická na knihy, ze kterých cítím nadřazenost velkoměst (Prahy) nad venkovem a lidé z venkova nebo maloměsta jsou tam popisováni jako burani. Jediného inteligentního člověka bez sklonu k alkoholismu, kterého hrdinka potkala, potkala na akci v Brně. Konec to nemělo vlastně žádný - zakončeno do ztracena. Mnohokrát opakované city, pocity a myšlenky. Máte chuť do hlavní hrdinky kopnout a zařvat: "Ty krávo, proč to děláš, když víš, že je to blbě?".
Odcházení otce paní Třeštíková popsala velmi dojemně a věrohodně. Člověk možná opravdu v takovéhle situaci myslí na podobné banality, jako že tohle je asi poslední větrník, který v životě sní .... marně ale přemýšlím, jaké odpovědi v knize hlavní hrdinka našla. Podle anotace tam nějaké být měly.

13 25.10.2019

Byla jsem na cestovatelské přednášce Ladislava Zibury a ten člověk je veselý, vtipný a zajímavý. Proto jsem si jeho knížky koupila, protože jsem očekávala podobné čtení. A nezklamala jsem se. Popisuje svoje příběhy vtipně, častokrát jsem se zasmála, vtípky jsou proloženy i řadou zajímavostí, takže za mě super oddychovka. Čtenářům doporučuji najít si jeho cestovatelský profil na fcb, kde je možné z popisovaných cest prohlížet i fotografie. Je hezké, když čtete o tom, jak ho hostila nějaká rodina a můžete se na fotku konkrétních lidí podívat.

13 16.10.2019

Po Selském baroku si u mě autor napravil reputaci. Rybí krev se mi líbila, čte se to velmi příjemně. Některá témata jsou společná se Selským barokem, ale tady se doby padesátých let, kolektivizace a vyvlastňování, autor jen občas dotkne vlastně jen proto, aby ukázal kostlivce ve stříni některých postav. Aby tím ozřejmil jejich povahu a chování.
V Rybí krvi je nosným tématem osud několika vesnic, které vzaly za své kvůli budování jaderné elektrárny Temelín. To bylo zajímavé a ráda bych věděla, do jaké míry autor vycházel do domněnek a do jaké míry z reality. Muselo to být pro obyvatele domů hrozné a pan Hájíček dokáže jejich pocity popsat tak, že má člověk chuť sednout a napsat také dopis prezidentovi. Líbil se mi úsek s popisem toho, jak tehdejší vláda (ne)prezentovala Černobyl. To je z dnešního pohledu něco neuvěřitelného.
Způsob, jakým autor popisuje lidi a život na vesnici, se mi líbí, protože v mnohém sedí, ale zároveň nelíbí, protože v mnohém podporuje stereotypy v nahlížení na lidi ze vsi (primitovové; jediná zábava večerní hospoda a pivo; nikdo nenosí nic jiného než zástěru, montérky sváteční či pracovní nebo seprané džíny; kostelní báby; srdnaté prodavačky s oplácanými růžovými pažemi).
Určitě ale o životě té doby píše tak, že mu musíte všechno věřit. "Dostaly jsme každá turka do skla ....". Vzpomněla jsem si na doby dávno minulé, kdy se člověk návštěvy vždycky zeptal, jestli chce kafe do hrnečku nebo do skla. Čekala jsem, jestli se při nějaké příležitosti v hospodě objeví téma piva ze zelené nebo z hnědé lahve :-).
Nemůžu se zbavit dojmu, že knížka mohla být kratší. Období, kdy Hana žila v čp. 11, psala dopisy, jezdila na demonstrace a dojímala se nad místností s kolébkou mě po chvíli nudilo. Také mě zamrzelo, že jsem se nedozvěděla o tom, jak Hana zvládla setkání s pár lidmi ze seznamu. A nemůžu se rozhodnout jestli mi vadí, že jsem některá rozuzlení tušila dopředu, nebo ne (autonehoda, Anna).

13 01.01.2019

První kniha od autorky a přece tak příjemnější čtení a stravitelnější text, než od autorky, jež chrlí dvě knihy ročně (omlouvám se za tu poznámku, ze které čiší zklamání z tvorby Jany Poncarové).
Jeřabinový dům je příběh, ve kterém nedochází k žádným závratným dějinným zvratům, přesto je to ale příběh uvěřitelný a čtenáře do sebe vtahující.
Po přečtení anotace jsem měla obavy, že půjde o už stokrát popsané klišé, kdy se mladá žena z Prahy přesouvá na vesnici, protože má pocit, že potřebuje najít sama sebe a následně se najde v přírodě, v bylinkách, v zavařování nebo něčem podobně banálním. V knize Jeřabinový dům to ale tak nebylo. Lucie je realisticky podaná postava. To, jak se její příběh proplétá s příběhem ostatních lidí v Bílé Vodě, je velmi dobře popsáno.
Všechny další postavy příběhu jsou pro mě moc hezky vykreslené. Ani u jedné nemám pocit, že bych někoho takového nemohla potkat na vsi nebo mít za souseda.
Celý příběh je moc hezky vystavěný a ani konec nesklouzl k žádným patetickým závěrům.
Styl psaní Marie Hajdové byl pro mě velmi osvěžující a příjemný. Dokáže popsat atmosféru tak, že vás do ní vtáhne, ale zároveň je její jazyk střídmý a velice čtivý. Ideální zlatá střední cesta mezi hyperstručným stylem mini vět, který dnes často u autorek vidíme, a přeplácanou slátaninou plnou vzletných kudrlinek.
Doufám, že se brzy dočkáme další knihy.

12 30.01.2024

Moje máma mi knihu vrátila nedočtenou s tím, že ji nezaujala. Na knihy máme podobný vkus, tak jsem se začítala s nedůvěrou. Ani mě prvních pár stran nijak nenadchlo. To jako budu číst popis života jedenáctiletého kluka a kapitoly o tom, jak v noci zažil svou první poluci a myslel si, že se počůral? Obávala jsem se, že knihu také nedočtu.
Ovšem brzy po začátku začal příběh dostávat nečekané rozměry a hloubku. Po dočtení knihy je ve mě tolik pocitů, melancholie a smutku, že ani nevím jak to shrnout do komentáře. Vlastně ani k obsahu žádný napsat nemůžu, protože bych musela opsat skoro celou knihu, abych vyjádřila vše, co ve mně zanechala.
Snad jen, že pro mě osobně byla nejsilnějším tématem knihy Štěpánova máma, nikoliv samotný Štěpán.

Tu Ikeu a názvy produktů si autorka mohla odpustit.

12 31.12.2023