Dámaskloboukem komentáře u knih

Jdu si takhle táborem s jasným cílem užít si odpolední klid. Proti mne jedna z oddilovych vedoucích, v podpaží deku a knihu - takže stejný program na nasledujici dvě hodiny jako já.
Ta kniha mě zaujala.
“Jé Vladi, co to chceš?”
Ukázala mi knížku.
Nahlas jsem přečetla název: “Když je zivot on-line. To jsem nečetla.”
Významně poklepala ukazovákem na jméno autora: Jaromír Beránek.
“Toho neznám” podotkla jsem.
“To je manžel” doplnila Vlaďka.
;)
Knížku mi pujcila. Za dva dny jsem ji zluskla.
Snazila jsem se ji vložit do DK, protože tu je jen ve formě eknihy, ale když jsem to měla všechno vyplněné, včetně ISBN 978-80-7612-359-5, tak opět vynechal signál a vše se ztratilo. (Jsme tu tak trosku na konci světa.)
Opravdu už existuje i tištěná verze knihy.

Napadá mě spousta věcí, co napsat. Na začátku musím podotknout, ze mám trosku problém s českými současnými autory. Nelíbí se mi Viewegh, Hartl ani Třeštíková, ale tohle je čtivé.
Je to psáno typickým analytickým popisným mužským mozkem, téměř bez emocí a s malým množstvím přímé řeči, kniha připomíná spíše deník. Má krátké kapitoly, každou s výstižným názvem, ukončenou nějakou perlickou.
Zpočátku jsem měla pocit, ze čtu novodobého Švejka. A říkala jsem si proboha, kam ten národ spěje?! Autenticke a velmi výstižně podané.
Hlavní hrdina Denis je označován jako floutek, což si o něm úplně nemyslím. S výhrou ve Sportce tak nějak přišel k rozumu a v průběhu cele knihy se zlepšoval a dozraval, takže na konci pribehu jsem ho milovala stejně, jako knižní hrdinky.
Asi to není hlavním smyslem knihy, ale nadchla jsem se pro návštěvu New Yorku, kde jsem zatím nikdy nebyla. A až tam poletim, tak si tuto knihu vezmu jako turistického průvodce. (Smrtelně vážně)
Pak jsem pochopila, ze vlastnit hospodu není zadna zábava, ale pěkná řehole.
Líbil se mi konec i to, ze cely příběh je docela uvěřitelný.
Co jsem ovšem nepochopila je název. Myslím, ze nevystihuje podstatu děje a pak ta obálka.
Portrét na obálce není ani hlavní hrdina ani autor. Říkala Vlaďka. Tak nevím…?
Poprvé jsem v textu od našeho českého autora narazila na slova, kterým jsem nerozumnela. :)
A nejen já, ale dumala i vedle stojící ostravačka.
U nás na Moravě se kafrá, zatím co v Čechách se krafá. (doufám, ze obojí vystihuje tu samou činnost)
A co je to klump, jsem se musela jít zeptat autorovy manželky.
Takže pro nás - mimoceske čtenáře, prosím příště připojit slovníček pojmu, pro případ, ze by nebyla na blizku Vlaďka ani pan Google.

Kniha se mi moc líbila.
Autor je bezpochyby velmi vzdělaný člověk. Rada si od nej zase něco přečtu. Budu jeho tvorbu sledovat. Co kdybych příští rok na táboře nepotkala Vladku s novou manželovou knihou v podpaží. Prý to budou povídky…

9 11.07.2022

Další z edice Srdcovky aneb čtení pro dobrou náladu. Toto je první, co si přečtete, když knihu otevřete.
Musím bez výhrad souhlasit.
Titul krásně ladil k mému povalování se u moře.
Na druhou stranu je to táák nepravděpodobné, ze spíš uvěřím v Leprechauna na začátku duhy, než ze by cokoli z tohoto příběhu se mohlo reálně stát.
Autorka píše vtipným až lehce poťouchlým jazykem, takže jsem se při čtení pořad mírně usmívala.
I velké holky občas ocení nějakou tu prazdninovou pohádku.

12 09.07.2022

Takhle nějak si představuji poezii v proze. Dostatečně hluboké, krásně plastické za použití jen nezbytného množství slov.
Příběh je zarámován do prostředí vesnického statku a jeho starobylého podzimního chodu.
Sally vykreslil autor neuvěřitelně důvěryhodně se všemi drobnými odchylkami její povahy. I čtenář, který nerad psychicky nestandardní knižní hrdiny, si ji musí oblíbit.
V gradujicim závěru příběhu nechybí trocha napětí. Vše končí příjemně vyrovnaně.

22 07.07.2022

Kdybych měla jedním slovem vyjádřit, jaká je tato kniha, bylo by to - uctivá.
Dej tvoří dopisy, většinou adresované nebo naopak psané hlavní hrdinkou Juliet. Ta žije v Anglii, v období těsně po druhé světové válce.
Písemná forma přímo vybízí ke zdvořilosti, která je Angličanům tak nějak vrozená.
Díky jazyku, formě vyjadřování i obsahu dopisů od jednotlivých pisatelů, si čtenář postupně utváří obraz hrdinů příběhu.
Nejsilnějším zážitkem pro všechny byla skončená okupace, a proto je ve většině dopisu zmiňované toto téma. Válka je popisována retrospektivně a přijatelným způsobem, a to i pro čtenáře mého typu, kteří se válečné literatuře vyhýbáme.
Ústřední linií jsou zážitky obyvatel Normanských ostrovů v teto komplikované době. Každý se snažil po svém bojovat proti Německu, hodně zesílila lidská soudržnost a vzájemná podpora. Všichni si víc než kdy jindy uvědomovali, ze nejvzácnější komoditou je holý život. I přes težké téma je kniha psaná lehce s občasnou laskavou a humornou nadsázkou.

(…Isola křepce přeskočila bednu s humry…)

Autorka poutavě popisuje přírodu tohoto zajímavého souostroví.
Mně se moc líbilo, jak lidé v teto težké době hledali a nacházeli útěchu v knihách a vzájemném sdílení svých čtenářských
zážitku.
Knihu rozpracovala první z autorek a když nebyla schopna to dokončit, úlohy se ujala její neteř a knihu dopsala. Myslím si, ze nejsilnějším motivem k tomu byla úcta k práci starší generace.
Po právu se stalo toto nevšední literární dílo knižním bestsellerem.

33 28.06.2022

Mám první položku do svého seznamu vánočních přání. Tuto kuchařku bych chtěla vlastnit. Na měsíc jsem si v knihovně pujcila eknihu. Líbí se mi výběr receptů, dobre popsané postupy i krásná fotodokumentace. Z knížky sálají staré časy.
To mám rada.
Poprvé jsem zkusila “olíž prst”, u nás hned přejmenovány na “prstolíz” a všem moc chutnal.
Kdybych musela knize něco vytknout, tak by to byly kremrole a kremeš z kupovaneho listoveho těsta.

Autorka popisuje svou starou opotřebovanou kuchařku s velkým množstvím receptu po umastenych listeccich, kterou měla potřebu utridit a tak vznikla tato kniha.



Taky takovou mám. Je ručně psaná úhledným kudrlinkovym písmem, kterým u nás v rodině psala pouze moje kmotrenka.
Jak mi hned od dětství vysvětlili, kmotrenka je taková “nadteta”, která mě nesla ke křtu a tam slíbila, ze kdybych přišla o rodiče, tak mě vychová. To naplnovalo mou děťskou duši obrovskou životní jistotou, protože u sve kmotrenky bych se měla moc dobre. Jednou, když jsme se sestrou zlobily a mamka nas potrestala, tak jsme si sbalily dětské kufříky, ze proste jdeme bydlet k ní. Doma už nebudeme.
Bohužel/naštěstí jsme v té době neznaly cestu.
Vždycky u ní v kuchyni vonělo cukroví, dorty, trubičky nebo věnečky, které pekla do širého okolí.
Od malička jsme jí obě mohly pomáhat. Jen olizovat jsme nesměly, pokud to bylo pro cizí lidi.
Sestra si jednou vyvztekala, ze bude presyvat cukr. Když měla v mise víc než 2 kila, tak všechno vysypala v kuchyni na podlahu. Tehdy ji kmotrenka trosku plácla po zadku. Poprvé a naposledy. Pak si to až do smrti chudák vycitala.
Tato prostá paní v květované zastere, měla velkou úctu k životu a všemu co k němu patří.
Vždy měla čas nas laskavě vyslechnout. Nikdy nic nekritizovala a nikoho nepomlouvala. Vážila si dospělých, nás dětí, zvířat, rostlin, věcí, vzpomínek …
Když jsme obalovali řízky, tak ze všeho co zbylo se musel usmazit poslední rizek a přinést německému ovcakovi Maurině, aby jí nebylo líto, ze my máme a ona ne.

Tolikrát si vybavim ten milý obličej, když něco peču.
Ať už čerpám inspiraci z jejích starých receptu nebo z internetu. Co by mi asi poradila? Určitě by mě pochválila! Jak by muj výtvor pozorně ochutnavala..

Musí existovat nebe.
Ona v nej věřila. Má v něm radost, ze její červená ručně psaná kuchařka je tou mou nejoblíbenější.

15 22.06.2022

Dnes u nedělního oběda jsem si vzpomněla na tuto knihu. Za nás to byla povinna četba někdy na prvním stupni ZŠ.
A je to jediná kniha, kterou má sestra z donucení přečetla. (Pak pochopila, ze i povinna četba se dá podvadet)
Z knihy si odnesla celoživotní moudrost.
Tenkrat se jedli mamuti v ne úplně dokonalé kuchyňské úpravě a tudíž maso bylo dost tuhé a tvrdé. Nejcennější částí byl kostní morek, protože ten jediný byl měkký, dobře poživatelný a navíc ho bylo málo. Proto se nechával, jak píše pan Štorch, stařešinovi rodu, který byl nejváženější ze všech členů. Taky chtěli, aby tlupě dlouho vydržel.
Od te doby moje sestra vysává ze všech kostí náruživě morek. Asi chce taky dlouho vydržet.
Není pěkné, když povinna školní četba ovlivní pozitivně náš život?

42 19.06.2022

Kniha začíná popisem titulní fotografie.
Mám k tomu jednu poznámku.
Někde jsem četla, ze člověk si vybírá svého nejlepšího čtyřnohého přítele podle rysů, které se mu líbí a na které je zvyklý.
To jsou většinou rysy vlastního obličeje. Takže v konečném důsledku je každý pejsek částečně podobný svému páníčkovi.
A tady to platí dvojnásob.

Kniha obsahuje obrovské množství informací o vídeňské společnosti druhé poloviny 19. století. Osud hlavní hrdinky je spíše v pozadí.
Přeskakování mezi časovými liniemi taky výrazně snižuje čtivost příběhu, který jsem se na stránkách snažila spíš vytušit, než skutečně přečíst.

Zaujala mě informace, že Anna Sacher je snachou autora proslulého Sacherova ( čokoládovo - meruňkového) dortu.

11 16.06.2022

Máte rádi tombolu?
Já moc.
Zvídavé obhlížení cen a představování, na co by se která dala využít, napětí při losování, euforie, když padne ten správný los, rozčarování z výhry, pokud je jiná, než původní přání a pak usilovné přemýšlení: co s tím?
Zda se podaří najít nějaké využití nebo zrovna vyhodit…
Takovou nekonečnou tombolou je pro mě půjčování e-knih z naší knihovny.
Typicky příklad je toto dílo.
Chtěla jsem si přečíst nějakou pěknou romantickou knížku, která dobře dopadne a bude o lásce. Tu budu prožívat společně s ústřední dvojicí a může to být i trosku peprné, aby kolem sebe hrdinové roztouženě nechodili, s tím, ze se vítězoslavně políbí na pětisté závěrečné straně.
Moje představa byla jasná.
Jen jsem nevěděla, zda to je Y/A literatura, pro dívky, romantika, erotika nebo pro ženy, tak jsem zadala klíčové slovo : “ Milenec”
Podle mě dost výstižné.
Našlo to 4 stránky titulů.
Zásadně nečtu anotace, tak jsem si stáhla: Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel a těšila jsem se, ze si užiji více aspektů v jednom.
Po pár stránkách jsem zjistila, ze název je dětská říkanka a jedná se o knihu povídek.
A teď nastává ten poslední bod: co s tím?
Vzhledem ke své šetrnosti, mi bylo líto e-knihu “ vyhodit”. Za každý stažený titul platí knihovna Palmkniham nebo Flexibooks nemalý poplatek. Přenechat ji i s mým mobilem někomu jinému jaksi nelze, tak jsem to přečetla.
Moje hodnocení, asi neprávem, odráží nepovedenou tombolovou výhru.

Docela se mi líbila první a poslední povídka.
Tam jsem našla tu “přidanou hodnotu”, kterou si myslím, ze by každá správná povídka měla mít.
Nečekané rozuzlení, meziřádkovou pointu, vtipný závěr..
Knize by prospělo proškrtání nic neříkajících popisů kulis, které nikam neposouvá děj.
Naopak autorka mistrně ovládá vykreslování charakterů svých lidských hrdinu.

Ve své knižní tombole jsem dostala něco úplně jiného, než jsem chtěla. I mezi povídkami se určitě dají najít kvalitnější kousky.

A přirovnaní k některé z opravdových cen…?
Na jednom mysliveckém plese jsem mezi spoustou zvěřiny, kterou jsem si toužebně přála, vyhrála desetikilový pytel značkových granulí pro loveckého psa.
Žádného psa nemáme a nikdy jsme neměli. Natož velkého loveckého.
Problém je, už jen přemístit cenu kamkoli (v tanečních botech přes sál, pak do auta, z kufru domu…).
Následovalo zklamání, že naše Micka prvotřídní lovecké granule nechce. Asi nepotřebuje zkvalitnit svůj veskrze myší jídelníček.
Bylo mi líto je vyhodit.
Dlouho se u nás válely. Nakonec jsem je dost pod cenou prodala po internetu.
OK.
Mám nevšední zážitek.

Nedočteno.
Nezaujal mě příběh ( nedala jsem tomu moc prostoru, to je pravda), ale hlavně mi hodně vadil styl vyprávění. Chyběly mi tam uvozovky u přímé řeči, která mi splývala s popisem. Dost mě to rušilo, nedokázala jsem se soustředit na obsah.

Nesympatický design uvnitř ukrývá sympatický příběh.
Já nevím, kdo to u nás vymýšlí a navrhuje? Opět je originál mnohem lepší. The hating game. I to grafické zpracování.
Autorka má cit pro popis detailu.
Oceňuji, ze konečně je hlavní hrdinka z normálních rodinných poměrů, což v tomto typu literatury je spíše výjimka.
Jedna hvězda dolu za šmouly. Ti mi tam nesedli.
Ale jinak spokojenost nad očekávání.

16 11.06.2022

Nemívam problém okomentoval přečtenou knihu, ale tady mě nic nenapadá. Tajemství karet se vymyká všemu.
Už jen název na mém vydání je plastický, stačí po něm přejet prstem a už to, vyvolá jakysi zvláštní pocit…
Stejné je to i s příběhem uvnitř.
Je vyprávěn 12-ti letym klukem. Oceňuji jeho trefné poznamky ke světu dospělých. Kniha je určena dětem od 12-ti let, ale není to klasická knížka pro děti.
Mladší čtenáře zaujme fantasy část o kartách. Dospělé spíš filozofická hloubka autorových myšlenek.
Pěkně to celé drží pohromadě, čte se to pomalu a celkový dojem je: nevšední, nezařaditelný, hluboký - hodně originální knižní počin.

14 09.06.2022

Tohle je šupec.
Aspoň pro mě - detektivního zelenáče.
Do napětí spadnete už v druhé větě. (Ta první je popis data, hodiny a místa děje).
Děj je líčen hodně úsporně. Není tam ani věta, ani slovo navíc. Krátké svižné kapitoly.
To je spisovatelský dar.
Zkoušela jsem audioknihu v podání Jakuba Saice. Povedené.




A teď se musím přiznat, ze jsem to vypla asi u 6. kapitoly.
Hrozně jsem se bála.
To je důvod, proč nečtu detektivky a psychothrillery, v televizi nemůžu sledovat horory a do kina chodím pouze na komedie.
Ono mě to strhne, to jo, ale pak ty následky.
Naposledy jsem se omylem v televizi zadívala na film o dívčích punčochách ze staré Anglie. Vyklubala se z toho detektivka a já jsem se následující tři dny bála jít v noci po tmě sama na záchod.
A kam se hrabe v násilnostech, množství krve a pachatelově vynalézavosti, detektivka z viktoriánské Anglie na současného Chrise Cartera!

37 29.05.2022

Novela je pro mě představitelkou jakéhosi hodně abstraktního umění.
Je psaná “er” formou a děj se posouvá přískoky pomocí náhodných krátkých myšlenkových pochodů: od kocoura k horám, od hor k rodičům potom k drinku, dál k popisu osob v klubu…
Zkoušela jsem audioknihu.
Neoslovilo mě to.

Takové knížky čtu ráda, protože se mi líbí. A co se mi líbí, doporučuji všem okolo.
Logicky.
Vztahy řešíme všichni a pořád. Kdo je neřeší, že?
Přijde mi přirozené, si o nich něco načíst a třeba se i poučit.
Jak praví klasik:
“.. i skladník ve šroubárně si může přečíst … “

Tak proč by si nepřečetl něco takového, že?

A tady moje teorie ztrácí logiku, protože když něco z tohoto soudku doporučím svým kamarádům (nejen z naší šroubárny), tak mi záhy nakvašeně oznámí, že se to absolutně nedá číst, protože je to o ničem.

Ztrátu logiky v mé teorii vysvětlila psychologie. Mužský mozek nechápe, neumí a nepotřebuje se pořád zaobírat city, pocity, emocemi, náladami, myšlenkovými pochody. To je prý typické pro ženy.
Asi je.

Proč to píšu zrovna pod tuto knihu?
Ač majitelka, z tohoto pohledu, typicky ženského mozku, mi tady toho babrání v pocitech hlavní hrdinky přišlo přespříliš, někdy až na hranici únosnosti.
Na několik logických nesrovnalostí, které jsem objevila, má daný žánr snad i nárok.
Docela mi vadilo neustálé omílání toho, že nejvíc sexy je u chlapa zadek (po něm stehna a ohryzek :)
Já jsem ještě nikdy nekoukala žádnému chlapovi po zadku. Budu to muset zkusit, evidentně o hodně přicházím.
Ale nechci knížku pomlouvat, protože mě strhla.
Ke čtení jsem se vracela každou volnou chvilku. Při čekání na autobus, dvě zastávky v tramvaji, než se uvaří “al dente” těstoviny k večeři. (špagety nakonec vyběhly na sporák, jak jsem se začetla)
Líbí se mi i obálka. Což je u tohoto žánru, v mém případě, spíš výjimka.
Ale Van na focení zapomněla brýle a ani ty vlasy úplně neodpovídají popisu a Aiden je na obálce chudák nějaký pohublý.
Moc se povedl název knihy v češtině. Jednak ve vztahu k příběhu může mít několik významů a hlavně je mnohem lepší, než název v originále.

Sečteno podtrženo - knížka je pro opravdové fajnšmekry daného stylu.
Tohle žádný šroubkař (skladník ze šroubárny) neocení.

10 29.05.2022

(SPOILER) Duchařinu moc nevyhledávám.
E-knihu jsem si půjčila na základě nadšeného komentáře tady na databázi, protože z něj nevyplývalo, že tam budou nadpřirozené bytosti:)
Zpočátku mě to moc nebavilo.
Zdlouhavé popisy všeho možného, které u mě nic moc neevokovaly, ne úplně sympatičtí hrdinové. Zdálo se mi málo přímé řeči a pořád dokola omílané v jak težké životní situaci hlavní hrdinka je.
To mě spíše iritovalo, místo aby vzbuzovalo soucit.
U čtení mě udržel příběh.
Ten je dobře vymyšlený od začátku až do konce.
Říkala jsem si - obsah je na 5 hvězdiček, forma tak maximálně na 2.

Jak se postupně neplánovaně sbližovala hlavní zachránkyně s mladým architektem, i když věděla, že musí zpět do svého původního života s matkou a spolehlivým přítelem a …

…a tak došlo i na emoce.

SPOILER:

Má nejdražší lásko,

jak mám najít slova, abych promluvil k někomu, kdo není z mého světa? Jak mám najít myšlenky, abych utišil svou vlastní kypící mysl, když se snažím pochopit, co jsem včera v noci spatřil? Byla jsi tam a pak jsi byla pryč. Jako by ses rozplynula do noci, jako by světlo úsvitu uhasilo to tvé. Popravdě nemohu vyjádřit, jak hluboce mne setkání s tebou změnilo. Vím jen to, že větší část té změny nenavodilo tvé magické zmizení, ale tvá mnohem magičtější přítomnost. Celým svým srdcem doufám, že ji ucítím znovu, a s tou nadějí píšu tyto nedostatečné řádky, abys věděla, že máš mé srdce, navždy,

Samuel



To dostalo i mě - životního realistu.



Připomnělo mi to: … jsi tak blízko a přitom tak strašně daleko …

12 29.05.2022

Kupodivu se mi tato edice knih = divadelních her, čte dobře.
Ani nevím proč, jsem sáhla po té nejznámější - Pygmalion. Před očima mi při čtení běžela My fair lady. Hlavně, jak se do úmoru Líza učila správně vyslovovat : The rain in Spain stays mainly in the plain.
Možná, že toto filmové zpracování je známější než původní knižní předloha.
Na tom má největší zásluhu skvělá Aundrey Hepburn, která všechny ostatní herce po právu zastiňuje.
Mně osobně se v tomto provedení nelíbil profesor Higgins.

Pygmalion je o kráse čistoty rodného jazyka.
To je její hlavní motiv.
Dále se jemně dotýká úcty člověka k člověku.
Kdy jakékoli snahy o “ zkvalitnění” nebo “ polidštění” svébytné osobnosti většinou končí fiaskem.
Každý má právo být sám sebou, hrát život s těmi kartami, které mu byly rozdány a ve své přirozené podobě se většinou cítí nejšťastnější.
Životní štěstí se nedá pojistit inteligencí, správnou mluvou ani sociálním postavením.
V tom mi Pygmalion trosku připomíná Růže pro Algernon.

16 23.05.2022

Tohle se mi opravdu líbilo. Viktorianská Anglie, nekomplikované romantické čtení a hlavně 100% záruka šťastného konce.
Navdavkem jsou u tohoto dílu ostrovtipné přestřelky mezi hlavními hrdiny. Skvělé.
Už jsem to četla podruhé.

14 18.05.2022

Tak prosté, tak obyčejné a přitom tak hluboké a nadčasové.
Z knížky je znát, ze si zamyšlení autor připravoval pro svoje kázání.
Už v názvu knihy je hluboká pravda.
Jak tvrdí místní vyhlášená dětská psycholožka, do školy ( školky) nechodime proto, abychom se naučili, kolik je 1+1 a jaké i/y kam patří. Hlavním přínosem těchto zařízení je sociální zdokonalení jedince a nalezení správného místa ve společnosti.
V zásadách, které se Fulghum naučil ve školce a jsou vypsány na začátku této malé knížky, se beze zbytku shodneme.
V čem se s autorem vůbec neshodnu, je to, v co každý z nás věříme. To je taky vypsané na začátku.
Přesto si touto knihou získal Robert Fulghum muj respekt. Kéž by to samé ( vzájemný respekt) byli schopni cítit k sobě lidé, věřící každý v jiné učení…
Hned by bylo na světě lépe.

18 18.05.2022

Kniha je doopravdy o chovu koz. :)To jsem skoro nečekala.
Jsou tu plemena, zásady chovu, nemoci, užitková hodnota - maso, mléko, kůže a co s tím.
Já jsem hledala odpověď na specifický chovatelský problém - jak s genderove nevyrovnanou kozou a nenašla jsem. Jinou “kozí” knížku v knihovně nemají. Zkusila jsem i internetová chovatelská fóra, ale to je taky slabota.
Mám dvě kozy. Každou jinou. ( když toto prohlásím v nové společnosti, vždy sklidím obrovský smích:)
Moje rohaté čtyřnohé kozy bez sebe neudělají ani ránu. Jedna začala v březnu na pastvě rodit a ta druhá tak zoufale volala o pomoc, až mě zvedla i s covidem z postele. Když jsem se priplouzila na louku, rodící koza se zmítala v porodních bolestech. Opodál stálo asi deset cyklistu, kteří to show lačně pozorovali, doufajíce, ze natáhne kopyta.
To mě namíchlo. Oprášila jsem zbytky vědomostí z porodnictví a porodila 3 poměrně velká kuzlata.
Nato čumilové zklamaně odjeli,protože smrt se nekonala.
Koza se po porodu rychle vzchopila a začalo to.
Jediné komu ochotně dá napít je kozicka. K dalším dvěma malým kozlíkům se začala chovat macešsky. Když se přiblížili, tak si čichla k ocasku, tím poznala, kdo to je a jak to byl kozlík, nabrala ho na rohy a odmrštila dva metry daleko, nebo ho za ocásek zvedla zubama a odhodila pryč. Ohromě se u toho bavila, jak je prozíravá.
A teď co s tím?
Kozliky samozřejmě krmime z lahve.
Nejdriv mi poradili, ze musím kozu chytit láskyplně kolem krku a hodně ji chválit, že jim dá. Moc to nefungovalo. Pak už chválila celá rodina nastoupená do šiku, já jsem koze i zpívala do ouška, ale pořád je chudáky malé kopala.
Na internetu jsem se docetla, ze je potřeba kuzlata od kozy oddělit, aby na sebe viděli. Matka bude tak tesknit po kozicce, ze nakonec přijme i kozliky. To jsme zkoušeli týden. Koza nepovolila. Nejúčinnější je nakonec “lopatková” metoda. Koza si stoupne jako při dojení, dostane něco moc dobrého na zub ( suché pečivo nebo pšenici) a jak začne odhánět lačně sosající kozliky, dostane lopatkou po kýtě. Po čase už stačí, když na ni zvysim hlas a lopatku jí ukážu.
Když skončí tato téměř divadelní scéna, matka koza popojde kousek dal, stoupne si naprosto nehnutě a přivolá kozicku, aby se mohla napít. Stará stojí jako socha, jen očima po mně posměšně loupe, jestli vidím, jak umí byt vzorná, když chce.
Tak jí vyhrožuju, že půjde do klobás, ale jako býložravec pravděpodobně neví, co to znamená - uzenina.
Minuly týden poranila rohem druhé koze vemeno. Asi jí závidí, ze taky dojí. Tak jsem je oddělila. Jenomže ony bez sebe nemohou byt. Jedna se snazila vylézt oknem z chlívku za tou druhou. Ta zase pro změnu začala bourat ohradku z velkých plotovych dílců, aby mohla zpátky do chlívku. Řvaly u toho tak, ze jsem dostala strach. Když ne z ochránců zvířat, tak minimálně ze sousedů.
V práci to kdosi uzavřel, že nemůžou byt bez sebe, ani spolu, že možná mají speciální kozí lesbické sklony. Tak nevím.
Pokud se někdo vyznáte v kozách, tak se mi, prosím, ozvěte.
PS: těch čtyřnohých :)

13 18.05.2022

Se vší úctou ke skořici, tohle mě moc neoslovilo. Líbí se mi název a obrázek. To je asi všechno. Autorka není dobrý vypravěč, příběh mě nestrhnul. Psychologické nástiny hrdinů dost pokulhávají a vše dokonal dost zvláštní překlad - viz. 100x “Holčička”
Kdyby tak někdo věděl, co to jsou “zeleninové banány” …

O dva dny později:
Zeleninové banány opravdu existují!
Upozornil mě na to uživatel Heavy66.
Jmenují se Plantain a užívají se k tepelné úpravě. Myslela jsem si, ze se výraz objevil v knize jako chyba autokorekce a mělo tam být zelené banány.
Muj přehmat mě vlastně potěšil.
Poučila jsem se o Plantainech. Až budu příště zase pochybovat, tak to radši hodím do Googlu.
Hlavně jsem zjistila, ze to, co si tady napíšu opravdu někdo přečte.
Děkuji Heavy66!

10 13.05.2022