Dámaskloboukem komentáře u knih

Kdyby bylo,
co nebylo
a nebylo to,
co je

Tak zhruba o tom se píše v Půlnoční knihovně.

I já bych chtěla životy, ve kterých
: bych měla menší nos
: byla bych asi o 5 let méně rozumná
:místo mobilu by se nosily klobouky, rukavičky a paraplíčka
: prokázala bych přenos myšlenek mezi lidmi, protože u mě to funguje, ale jenom směrem k některým lidem a nevím proč?
: měla bych psa - nejlépe vlčáka
: zkusila bych si jiné povolání
: žila bych na staré zemědělské usedlosti se spoustou zvířat a s ..

Až na rodiče a sourozence jsem ochotna vyměnit všechny součástky svého života. Jenomže to, co by vzniklo, už by asi nebyl muj život, ale nějaká jeho alternativa a hlavní roli by v něm hrála moje dublérka.

Autorův nápad s paralelními životy považuji za skvělý.
Fantasy moc nečtu, ale tohle mě obohatilo.

Dokud sním - tak žiju

19 22.04.2022

(SPOILER) Nedočteno.
O “tom krásném” v tomto typu literatury máme s autorkou diametrálně odlišné názory. Možná je to rokem, kdy kniha vyšla, možná velkým věkovým rozdílem mezi námi. Po prvním setkání odkládám autorku hodně daleko a třeba k ní časem dozraji.
Příběh má potenciál a je i čtivě napsán.
Ovšem
Hned na začátku mě dostal vztah Cary a Ryana.
On ji šatil, musela se mu předvádět naoblíkaná a upravená, oslovovali se “lásko”, ona se nakvartyruje do jeho postele a nic spolu nemají ?? Pár stránek před tím, ještě autorka čtenářky úplně mimo kontext upozorní, ze hrdinka je panna.
Dorazil mě ten rozsochaty, sluncem a větrem ošlehaný texasan. Vysoké kožené boty na míru šité (nechci vidět ty nohy, až je sundá), kalhoty s puky, přiléhavý kožený top, kovbojský klobouk. Od 18-ti hravě drtí všechny životní nepřátele co se mu postaví do cesty.
Když JI poprvé spatří v advokátní kanceláři naprosto neohroženě a bez jejího dovolení, vytáhne k posílení své mužnosti….. a teď pozor… velký, zaoblený, krásně tvarovaný ….. ano…doutník.
Poté co jej teatrálně použije se na NI vrhne, pořad jsou v té advokátní kanceláři a vidí se poprvé v životě, začne ji vášnivě líbat. Ona, v sobolím kožichu, se brání sevřenými rty.
Jak to dopadlo nevím.
U sevřených rtu jsem to odložila.

Jdu si najít něco z české vsi. Třeba o dřevorubci, který v pruhatych trenýrkách a v kroksech řeže motorovkou klády na hromadě dřeva.
To je podobně ujeté, ale v našich zeměpisných šířkách jaksi reálnější..

15 17.04.2022

Nemám nijak zvlášť ráda Velikonoce.
Těžko najít pro holky potupnější událost, než svátky jara.
V tomto čase si, víc než kdykoli jindy říkám, jaká je to smůla, že nejsem muž.

Neumím docenit duchovní rozměr Velikonoc.
Ten u mě končí špenátem (letos ještě podpořeny kapustou) na Zelený čtvrtek a bezmasým půstem na Velký pátek.

Vadí mi každoroční přípravy, které slouží k tomu, abychom dostaly od mužských se vší slávou natřískáno.

Vloni jsem například pekla tři beránky. Prvnímu nenaskočily uši, druhy připomínal čerta, až ten třetí byl na úrovni a mohla jsem ho vystavit na velikonoční stůl.
Nebudu se rozepisovat o úklidu ani o barvení vajíček ve šťávě z červené řepy, kopřiv, slupkách z cibule event. genciance. To uvádí knížka o tradicích.
Vloni nepřišlo na pomlázku asi 20 skautů ( jinak obvykle chodí v tomto počtu) a tak jsem vařená vajíčka jedla skoro až do Dne dětí.
Při smažení masopustnich koblih (poprvé v životě) jsem se spálila olejem tak, ze jizvy jsou dosud patrné. Až během míchání těsta na mazanec jsem zjistila, ze došly mandle a musela jsem místo nich použit lískáče. Zásadní předvelikonoční kuchařské starosti:)
A co v rámci příprav dělají muži?
Těší se, jak nám namelou a možná pletou pomlázku.
Já dostanu nařezáno v pondělí hned ráno, ještě v noční košili, sotva vylezu z cích. A to prutem z vrby (aspoň doufám) co roste za plotem. Žádným krásným doma pleteným tatarem se stuhami.
Ale letos, to si říkám od jakživa, se tak snadno nedám!
Mou jedinou šancí je útěk. Když budu dostatečně rychlá a podaří se mi vyběhnout z domu, mám vyhráno. Budu muset tedy běžet bosky, ve zmíněné noční košili a to jediným možným směrem - po asfaltce k návsi. V první zatáčce, nejpozději u hřbitova, předpokládám vítězství. Kolednik je značně přes-cent a tak zkusím vsadit na svou rychlost a mrštnost. Když bude schvácen sprintem, tak na to známé “ Hody, hody…” už nebude mít moc energie :D
Jenom aby nepršelo nebo ještě hůř nemrzlo. Už tak to bude pro sousedy ohromná šmekustrová atrakce.
I když tu na nejkrásnější svátky jara na oko žehrám, mají něco do sebe.
Jsou dost genderove nevyrovnané a EU je prý chce, v této podobě, u nás zakázat.
To by byla škoda.
Patří k národním tradicím, o které musíme pečovat.
Určují naši svébytnost. Udržet ji, je pro malý národ težké. Ohrožena je i současným děním ve světě.
Oceňuji proto tuto knížečku paní Skopové, věnovanou jarním svátkům v našich zemích.
Je dobře, ze podobné knihy vycházejí a čteme je.

Veselé tradiční Velikonoce.

12 16.04.2022

Máme tu nový literární žánr - covidová romanťárna. Časem by se tomu mohlo říkat Covidovka.
Trosku mi připomíná “Pět kroků od sebe”, ale skončí dobře a je to hodně jednoduché a přímočaré čtení.
Co tedy zaujalo mě?
Obávám se, že kdyby autorka četla muj pochvalný komentář na svou knihu, asi by to nepobrala. Ono se “ jim - těm - tam” to těžko chápe. A nám zase špatně vysvětluje.
Na začátku knihy vyhlásí premiér kuli covidu zákaz vycházení. Všichni to vezmou jako fakt, který respektují. Věří, že toto rozhodnutí je nutné a bylo učiněno ve prospěch lidí. Nikdo nezačne nadavat, ze premiér má IQ hodně pod všeobecným průměrem, ministr zdravotnictví je mdlého rozumu a vůbec celá vláda vykazuje známky choromyslmosti.
Všichni se doporučení snaží dodržovat a nevymýšlejí, jak je podvest nebo obejít.
Z tohoto hlediska, vykazuje pro českého čtenáře, kniha mladé italské spisovatelky i jisté prvky fantasy.

21 11.04.2022

Spolu s jarem, k nám přišlo i období Malého prince. Díky školskému systému.
Znovu se mi dostalo do ruky nejznámější vydání - to, co je na obrázku, ale taky poprvé i originální verze. Má stejné ilustrace a velikost písmen, není o moc silnější než české vydání, ale je poloviční - rozměr A5. Asi je francouzština výstižnější než čeština.
Tento komentář píšu proto, abych si utřídila myšlenky, kdyby došlo k diskuzi na dané téma.
Strhnout skvost světové literatury před školní mládeží není moc taktické, ale lhát se nemá, obzvlášť ne příbuzným.
Malý princ je alegorická pohádka. V tom tkví jistá celosvětová nadčasovost, ale zároveň je to její největší nedostatek.
Myslím si, že nikdo na Zemi přesně neví o čem to vlastně je. Kdoví, jestli to věděl sám autor. Možná, že knihu napsal následkem nadměrného pobytu na prudkém slunci. (To pochopitelně říkat nahlas nebudu)
Do alegorie si každý jednotlivý čtenář dosadí přesně to, co potřebuje. Mezi řádky se dá najít řemeslně vedený děj, kouzlo dětství, rozdíly mezi světem malých a velkých, psychologie mezilidských vztahu… Pokud to umíte, najdete v příběhu přesně to, co hledáte a budete nadšeni. Autor zachytil vaše myšlenky.
Takových čtenářů je naštěstí většina. Jim vděčí Malý princ za svou nehynoucí slávu.
Část lidí to neumí. Mezi řádky nic nevidí, ale je to celosvětově proslulé dílo, tak jej adorují, pro svůj lepší pocit, taky.
Někteří přetaví ztrátu času nad knihou, která jim nic nedala, ve vztek a označí ji za “odpad”.
Ne, odpad to není.
Pro mě je Malý princ v literatuře, asi totéž , co Mona Lisa v malířství. Ten záhadný, tmavý obraz s nepříliš krásným obličejem má neuvěřitelnou uměleckou a historickou hodnotu. Proč? Proslulý tajemný úsměv? Ten zvládne každá dnešní holka. Pochopitelně nahodit, ne namalovat. Víc tam nevidím.

Naprosto bezpečně jsem v textu pochopila, že Růže psychicky vydírá Prince, vyhrožuje mu sebevraždou, pokud je ohrožena její jedinečnost.
A tady by bylo vhodnější, aby autor místo náhubku pro beránka, nakreslil princi talíř. Aby mohl květinu naservírovat beránkovi a ten ji se vší parádou sežrat.
Takhle by to bylo správně.
Nejen v pohádce.
I v životě je lepší se od vyděračských praktik ze strany okolí rychle oprostit.
Ani v tom se, bohužel, se Saint- Exupèrym neshodneme.
Jak tedy s přidělením hvězd knížce?
Vidím to na plných pět hvězdiček!
Ocenění výjimečně neposílám Malému princi, ale jednomu českému Honzovi. Ten v 16-ti letech přečetl knihu v originále a snad jí porozuměl víc než já.

51 03.04.2022

Miloučké
Slaďoučké
Voňavoučké
Fialovoučké
too much

odloženo na str. 138, už mi z toho cukru brní zuby

11 31.03.2022

Takové příběhy mám ráda. Je to v podstatě klasická romanťárna, kdy od druhé kapitoly je jasné, kteří dva spolu skončí. A celou dobu se čeká, až se konečně poprvé políbí.
Tady jsem jim to přála o to víc, protože oba mají za sebou životní tragédii.
Hlavní hrdinka Abby je spisovatelka, která o sobě tvrdí: …Autorů zamilovaných románů se v jednom kuse lidi ptaj na jejich sexuální život. Přitom pochybuju, že se kdy kdo zeptal Stephena Kinga, kolik už zavraždil lidí…
Nebo
Strašně ráda tancuju po kuchyni na nějakou senza muziku, klidně i pop, folk, svižnou elektroniku, klasiku a tu a tam i jazz. (Tohle, myslím, taky trochu patří mezi nezbytná kritéria, protože bych chtěla žít s někým, kdo bude po té kuchyni tancovat se mnou – nebo na mě aspoň nebude koukat, jako že jsem spadla z višně.)…
…tak tomu rozumím.
Hodně často plácne něco nevhodného a pak se to snaží urovnat…
“Ten výlev vám přinesl PMS. Premenstruační syndrom je tu pro vás, kdykoli potřebujete nevhodně zareagovat.“
… tak to znám taky
Rozhodne se začít nový život a koupí …
…dům je opuštěný už tak dlouho, že v něm pavouci a myši zplodili několik generací potomstva a to se navzájem křížilo a křížilo, až vznikla nepřemožitelná pavoučí supermyš….
Opravdu skvělé hlášky!

Příběh se příjemně odvíjí. A je vylepšen osvezujicim humorem. Jen ke konci už mi těch pocitů a zvratů přišlo natláskaných trošku moc pohromadě.
Bonusem jsou zajímavé a ne moc známé citáty na začátku každé kapitoly.
Za mě ty nejlepší:



“Na životě v malém městě je
hezké to, že když nevíte, co
děláte, ví to někdo jiný.“
Immanuel Kant

„Štěstí znamená mít velkou,
milující, starostlivou a pevně
semknutou rodinu v jiném městě.“
George Burns

„Skutečnou sílu muže dokládá velikost úsměvu ženy,která sedí vedle něj.“
anonym

„Dát najevo slabost znamená stát se
zranitelným; a stát se zranitelným
znamená dát najevo sílu.“
Criss Jami

17 28.03.2022

Potřebovala jsem změnit žánr a tohle byla dobrá volba. Moje úplně první setkání s autorkou.
Krátké kapitoly dodávají na svižnosti a příběh je napínavý až do konce.
Trošku mě zrazovala moje představivost, protože když jsem četla Stoneová, tak mi naskočila Sharon a ta se s obrazem inspektorky pravda moc neshoduje.
Jak se tvrdí, že kriminálky R. Bryndzy jsou “přegayované”, tak tady jsem měla podobný pocit.
Nevadí mi to, jen si myslím, ze takový život prostě není.
Skvělý je lehce humorný styl, který je Kim vlastní.
Knihu jsem slupla za víkend, strávený kuli viróze, v posteli. A byla to příjemná společnost.

24 27.03.2022

Zpočátku mi to prislo hodně iracionální. Autorka knihu napsala v 37 letech, tak jak ví, co přijde za 3 roky?
Nosná myšlenka je o tom, ze pokud nemáte aspoň 50 let a váš partner není minimálně o 10 let mladší, houby víte, co je to život.
Za příklad je dávána babička, která se v 76 letech provdá za 20-ti leteho. To snad pochopí jen gerontopsychiatr.
Kniha poprvé vyšla v roce 1980, což vysvětluje určité nepřesnosti.
Pak přišla část o zralých matkách, a tady s autorkou souhlasím. ( nic jiného mi totiž nezbývá :)
Pokud se povznesu nad jisté nesrovnalosti, tak je to optimistické a pozitivní čtení.
Knihu dočítám s přesvědčením, že se mám do budoucna na co těšit!

Autorku si představuji podobně jako Elišku Balzerovou ve filmu Ženy v pokušení.

13 26.03.2022

Na první pohled mě to uhranulo.
Netušila jsem, ze o mně někdo napsal román ;). Postava na obrázku - to jsem celá já (no dobře, až na ty náušnice, já nosím pecky) plus název … to je přesně ono. Pořád mi v hlavě zní nějaká melodie. Ještě než ráno po probuzení rozlepím oči, tak hudba naskočí…i když řeším něco v práci, pořád tam někde na pozadí je. Taková alternativa spořiče obrazovky.

Asi ve třetině knihy jsem zjistila, že to nedám.
Netrvám na extra promyšlených zapletkách v tomto typu literatury, ale toto je tak jednoduché a předvídatelné. Odradil mě i hodně rozvláčný vypravečský styl. Po několika stránkách se mi pravidelně začaly klížit oči a padat hlava.
Škoda, nápad má ohromný potenciál.

Kdyby existovala databáze písniček, tak si určitě udělám profil i tam. Hudba má skvělou možnost vystihnout naši momentální náladu i názory.
Za mě víc než “ řekněte to květinou”, která časem zvadne a už si nepřičichnete ani oko nepotěšíte, platí “ vzkažte to písničkou”.
Tu si pustíte i po mnoha letech. Je vždy čerstvá a vzpomenete si.
Nejen rada poslouchám, ale většinou se i připojím.
Na svoje poslední veřejné vystoupení dlouho nezapomenu.
Jednu maškarní merendu u nás na vsi jsem absolvovala coby Fiona. Jak už to na takových akcích bývá, kolem půlnoci ti, co neleží znaveni pod nebo na stolech, se shromáždí na parketu. Celý kulturák se otřásá hity jako Nonstop, Jahody mražený, Sex je náš apod.
V tu dobu, povzbuzena hodnotnou výhrou v tombole ( březové koště) jsem se odvážila veřejně zazpívat a zatančit. Vyšla na mě D. Rolinc - Čo o mne vieš. Vystoupení jsem věnovala samozřejmě svému Shrekovi. Ten se nejdřív kralovsky bavil, pak vystřízlivěl a když jsem skončila, byl naprosto konsternován. Asi to bylo hodně působivé, protože na mě začal pohlížet se značnou nedůvěrou. Pravděpodobně mě podezřívá, že mám nějaké velké osobni tajemství. Buďto jsem sériový vrah, nebo dědička obrovského impéria event. moje sexuální orientace je jiná, než se původně domníval.
A pak to vzkazte písní ;)
Mou současnou oblíbenou aktivitou je auto-zpěv. Sednu za volant a spustím. Podmínkou je, po zkušenosti z Merendy, že jedu sama. Mám své osvědčené sestavy:
Sestava k napravení špatné nálady obsahuje:
K. Clarkson-Stronger
K. Perry - Roar
Rooney - When did your heart go missing
Pokud jsem vytočená na maximum, tak si střihnu s Petem Burnsem, kterého všichni znali jako Dead or Alive: You spin me round, průvodní písničku kresleného Asterixe a Obelixe.
Když je mi fajn - J. Timberlike: Can’t stop the feeling! taky Save your tears, Leave before you love me
Výborně se kvičí třeba u Sugar od Maroon 5.
Pokud si potřebuji pobrečet, tak sjíždím Don’t answer me, This is the last time nebo Stop and Stare. Ta poslední je od OneRepublic, stejně jako Sunshine, kterou frčím teď a mám problém si zapamatovat slova, je jich tam moc.
Ale první místo v hitparádě mých autohitů má rozhodně Queen s I was born to love you a Don’t stop me. Krásně duní interiérem. Tyto kousky musel F. Mercury složit speciálně do auta :D

Když jedu mezi poli nebo po dálnici, to je pohoda. Horší, jak zastavim na světelné křižovatce ve městě. Ty pobavené obličeje z okolních aut…
Vždycky jsem chtěla sporťák bez střechy, nejlépe nějaký starý. Auto-zpěv tento muj sen definitivně zničil.
Az si jednou budu kupovat nové auto, tak mě nebude zajímat, jako každého správného motoristu, jestli je to diesel nebo benzin, jaký to má výkon nebo na kolik kol je náhon..
Nejdůležitější požadavek bude: jak je to zevnitř ozvučené a vůči okolí odhlučněné. Asi překvapím nejednoho prodejce aut.

11 24.03.2022

Výborné! Jsem nadšena - bez výhrad.
Čekala jsem uvzdychanou červenou knihovnu s přídavkem erotiky, ale zatím je to dobře napsaný společenský román, který se ke konci blíží až k psychothrilleru.
Autorka přesně zachytila různé charaktery hrdinu, psychologii jejich chování a to střídavě z pohledu muže a ženy.
Děj je reálný a vyústění až děsivě logické.

Moc bych se přimlouvala za pokračování příběhu v podobě dalšího dílu.

Před touto knihou jsem četla “Ta hudba mi stále zní v hlavě” od francouzské autorky, která má s paní Vajsejtlovou stejný věk i vzdělání. Obě studovaly psychologii, pak se věnovaly žurnalistice a psaní knížek.
Barbora Vajsejtlová je mnohonásobně lepší spisovatelka. Bokovka je toho důkazem.

Často nevyužívám při hodnocení knih políčko “Doporučuji”. Tady už ho mám odfajfknuté.

17 23.03.2022

K čemu slouží tato kniha? Těžko říct. Nejpravděpodobněji asi jako historická literatura pro studenty gastronomie.
Obsahuje spoustu zajímavých informaci a moc pěkné dobové obrázky.
Autorky popisují dění u nás před asi 100 lety. Snaží se přiblížit náladu ve společnosti, dobové zvyky, co se jedlo a proč.
To se dobře čte, ale pak následuje spousta receptu, které čtenáře z historického rozjímaní vytrhnou.
Receptu je hodně, ale kuchařka to taky není.
Podle dobových postupů se dnes moc vařit nedá. Jestli podle toho kuchtily hospodyňky v minulosti, kdy neměly žádné pomocníky typu mixery, šlahače ani myčku, tak musely “prokuchtit” celý den.
Nevěděla jsem, že se u nás tak hojně užívaly sardelky a kapary.

Kniha rozhodně není hloupá. Ale kuchařka to není, historická ročenka to není, tak co to teda je?

8 21.03.2022

Mně se moc líbí. Je přirozená, dobre využitelná.
Uspořádaná je postaru - podle ročních období. Tak, jak kuchařky kdysi bývaly. Neobsahuje žádné složitosti, žádné extravagance. Pěkné fotky.
Taková sympatická kuchařská kniha.
Zkoušela jsem jablečný štrůdl a je výborný !

10 18.03.2022

Vintage obálka evokuje nevšední zážitek, a ten se pod ní opravdu skrývá.
Každá kapitola je uvedena obrázkem kuchyňského válečku. Následuje buď recept (většina mi přijde dost divná a zkoušet určitě žádný nebudu), nebo asi sto let staré doporučení pro spokojené manželství (z pohledu dnešní doby už naštěstí docela humorné).
Děj tvoří příběhy dvou žen, které spojuje starý dům. V knize se hodně kuchtí a okopává.
Autorka píše čtivě, ale žádná z postav mi nebyla sympatická. Jedna je týraná travička, druhá je přebornicí ve lhaní, protože se nevymezila ve vlastním životě. To mi zkazilo celkový dojem.
Recept na dokonalou manželku přečtením nezískáte a podtitul Ženy nejsou takové , jak si muži představují….

Nevím, co si představují muži, předpokládám, že nic z výše uvedeného.

Já mám o receptu na pana Dokonalého jasnou představu :D

1. Krása. Mužská krása se zbytečně přeceňuje. Jasně, že se mi líbí chlap v padnoucím obleku s podmanivou vůní, ale úplně stejně se mi líbí v orvaných montérkách a propoceném triku.
Jediné na čem trvám je výška.
Moje kamarádka Katka považovala za nejromantičtější - stát na špičkách v botech na podpadku, když se s Ním bude líbat. Bohužel jí osud přihrál jen asi o 3 cm vyššího… Takže na špičkách nestojí a všechny boty na podpadku vyměnila za balerinky.
2. … aby neměl v hlavě sečku. Tak se to říká u nás v kraji. Já to radši nazývám sexy-mozek.
Musí mít v hlavě cokoli, za co je můžeme obdivovat.
3. Prý to máme všechny geneticky zakódované a souvisí to se zajištěním potomků, ale nevěřím, že muj výběr ovlivní jaké má hodinky na zápěstí, značka mobilu u ucha nebo čím se vozí.
4. Podmínkou každého spokojeného vztahu je rovnováha.
Jestli někomu naservíruji svou duši, očekávám, že z té své mi dá aspoň půlku. Pokud se úplně netrefím s dárkem, je fajn ocenit třeba snahu. Prostě když absolvuji několik set kilometru snahy, čekám, že ten druhy udělá taky par kroku mým směrem. Sestoupí ze svého piedestalu, ze kterého shlíží na svět. Jinak zlomím pomyslnou hůl s dobrým předsevzetím, “ že už nikdy …”
Chvíli dávat a pak těžit.

Kdyz mi prosla životem smrt, mela jsem možnost těžit. Využila jsem ji. Moc to pomohlo. Kdyz druhou stranu potká to samé, okamžitě odhodím všechna dobra předsevzetí a chystám si argumenty, ze není konec světa.
Jenže pomocná ruka je odmítnutá.
Hrdost mu nedovolí sdílet smutek?
Je zvyklý rány osudu si vždy lízat sám?
Třeba slzy osuší jiná ( motýlí křídla )?
Snad
Dokonalost vztahu dvou lidí spočívá právě ve sdílení našich jedinečných nedokonalostí.
Není to jednoduché - přiznat si je a pak je hojně sdílet s tím druhým.
Celé se to okoření špetkou pokory a hrstí úcty…. to je muj recept na dokonalý vztah dvou lidí, ať už je to kamarádství nebo něco hlubšího.
PS: Až budu hledat bezchybného idola, pak se z tapety mého PC bude usmívat Paul Atreides a já na něj budu obdivně koukat očima lady Jessiky. ;)

9 17.03.2022

Moje mamka nečte beletrii, občas jí přinesu z knihovny něco o “domácnosti”. O této knížce tvrdila, ze by ji chtěla vlastnit. Tak mám tip na dárek.
Zároveň jsem si ji přečetla.
Je to takový pel-mel všeho, od kvaskoveho chleba, přes chov králíků, co s domácími vajíčky, přes brambory až po bylinky.
Kniha je pěkně graficky zpracovaná.
Mám z ní příjemný pocit.
Pro všechno tradiční a trosku zapomenuté mám velkou slabost.
Ale autoři mě ničím novým nepřekvapili.
Čím taky, když jsem prožila dokonalé bio dětství na naší obrovské zahradě na střídačku s babiččiným hospodářstvím.
Drůbeže měla nespocitatelne, pamatuji i kozu a většinou tři čuníky v chlívku, ze kterých úplně hluchý řezník Jitrnička ( oficiálně Jaroš) vyráběl samé dobroty.
Ono se to muže zdát bezva. Na první pohled.
Třeba o kečup z obchodu ( o kterém nám tvrdili, ze je se shnilych rajčat) jsem byla schopna se porvat. My měli většinou jen domácí, oranžový, co byl samá skořice. A když náhodou došel, teprve pak se mohl koupit v obchodě ten, co nám chutnal.
Tenké parky jsem poprvé jedla až v sedmi letech u kamarádky na návštěvě.
Na střední škole jsem dostala výtku, ze nosim nevhodné svačiny ( chleba s tlačenkou, prejtem, domácím uzeným, skvarkama, sádlem a cibulí..), protože voní po celé třídě a rozptyluje to od výuky.
Ale já jsem je nejedla:)
Lehce jsem to vyměnila za svačinu některé spolužačky. Třeba za rohlík se salámem Vysočina nebo s máslem a marmeládou z obchodu. Mňam.

Dnes už nemám co měnit. Bohužel.
Možná se na mě dívají prarodiče odněkud z hůry, a třeba se láskyplně usmívají mým pokusům/omylům na poli pěstitelství a chovatelství. A jsou rádi, ze někdo pokračuje ve starých rodinných tradicích. Kdo ví …

10 11.03.2022

Hodně zajímavých informací a pěkné fotografie. I v civilním letectví platí téměř armádní pravidla, to mi nikdy při cestování letadlem nedošlo.
Veronika je svým odpovědným přístupem k práci “požehnáním” pro každého zaměstnavatele.
Líbilo se mi to.

8 10.03.2022

Když doběhnete vrátit knihy těsně před zavíračkou a knihovnice vás upozorní, že na půjčení nových máte přesně 5 minut, sáhnete po prvním svazku z hromady právě vracených.
Takhle jsem přišla k Letušce. Ani obrázek na obalu se mi nelíbil.
Je to svižné, lehce vtipné, občas trapné a hodně sebestředné. On to je blog ( u kterého je sebestrednost na místě), vydaný knižně ( a tady už to trosku vadí).
Oceňuji autorčinu odvahu celé toto dubajské dobrodružství podstoupit a ve výsledku uspět.
Nevím, kolik mých kamarádek by bylo ochotno do toho jít.
Ovšem mám pocit, že to dobrodružství je čtenáři přefiltrováno přes hodně růžové brýle. Mě by zajímala nezkreslená realita.
Já jsem vyjela za prací několikrát a vždycky to bylo hodně pestré. Podotýkám, ze letušku jsem nikdy nedělala.
Naposledy jsem zkusila, v rámci své profese, jedno význačné evropské pracoviště.
Komplikaci byl už jazyk, který jsem od střední aktivně nepotřebovala a tudíž dost zapomněla.
Občas se mi tam pletla angličtina. Zpočátku mě strašně vyčerpávalo jen udržet pozornost, aniž bych něco velmi povídala.
Nepříjemná byla národní, spíše lidská nadřazenost, nekterých domácích vůči mně jako cizince. Možná cizince z Česka.
Zaměstnavatel zajišťoval ubytování. Domácí mě nečekal (jak opakovaně slíbil), telefon nebral a já stála na zastávce uprostřed polí se dvěma kufry, město v dáli přede mnou. Nedaleko bylo naštěstí jakési feťácké doupě a přítomným puberťákům jsem začala vadit natolik, ze mě naložili do auta a odvezli k domácímu. Ten se jen podivil, že už jsem tady …
Byt vypadal jako vetešnictví, majitel šetřil za otop, takže byla dost zima. Společnost mu dělalo minimálně pět koček, což jsem poznala hned při prvním nádechu.
V práci to bylo úžasné, zajímavé a většina lidi se snažila tvářit přátelsky. Občas mě někdo někam vytáhl. Po čase mě přidělili k nadějnému, ambicióznímu kolegovi. Navrhl, ze zajdeme do kina a vyzvedne mě doma. Tím zjistil, kde bydlím a začalo peklo.
Moje “NE” nebral jako odpověď a spustil hru na kočku a myš. Kočka ( spis teda kocour - typově Depeche Mode) měl auto, já jsem chodila pěšky, znal terén, takže mě začal sledovat a urputně přesvědčovat o své pravdě. Jednou se dokonce zjevil u mě v bytě, protože domácího bez problému přesvědčil, aby ho pustil dovnitř.
Nejbezpečněji jsem se cítila v práci, kde byla spousta lidí. Cesta domu byla horor, v bytě jsem zamykala všechny dveře, víkendy trávila sama v polích, doufajíc, že mě nenajde.
Byla jsem zoufalá, sama v cizí zemi vydána na pospas sociopatovi s výborným společenským renomé.
Fyzicky mi nikdy neublížil, na to byl dostatečně chytrý, ale psychicky teror zvládal na výbornou. Hodně se u toho bavil.
Já jsem neměla žádný hmatatelný důkaz a stejně by mi nikdo nevěřil. Ubíjel mě strach. Nevěděla jsem, kam až je ochoten zajít.
Myslím, ze šéf dodnes nechápe moje odmítnutí velkorysé nabídky trvalého místa za asi trojnásobný plat.
Pokorně jsem se vrátila domu.
Co mi to přineslo??
Teď vím, ze osobní svobodu potřebuji k životu stejně jako kyslík. Za žádné peníze ji nikdy nevyměním.
Jsem precitlivela na jakékoli náznaky osobní manipulace z okolí.
Odmítám pozváni do kina. :)

Určitě jsou povolání k podobným jevům náchylnější. Já ani nenosím v práci slušivý kostýmek a lodičky.
Možná, že Dubaj je natolik kosmopolitní, ze žádný národ není považován za méněcenný. Na druhou stranu zase genderova nevyrovnanost v teto části světa.
Opravdu by mě to zajímalo.
Tak zkusím ještě jednu letušku…

14 08.03.2022

Držím protiputinovskou tmu, a protože nemůžu číst, tak aspoň píšu komentář. Doufám, že tím akci nekazím.

Knizka mě mile překvapila. Autorka si na nic nehraje a nesnaží se vytvořit za každou cenu senzaci.
Popisuje běžný život hlavní hrdinky a jejích kamarádek. Životní osudy takové, jaké jsou. Někdy veselé, jindy smutné, ale opravdové.
Kupodivu jsem přišla na to, že “vrahem je zahradník” respektive mě napadlo, s kým ji Patrik podvádí. A to se mi ještě u žádné knížky, natož detektivky, nikdy nepodařilo. Mám podobnou zkušenost ve svém okolí, a taky podle krátkých vlasů hlavní hrdinky, fanatického sportování atd.

Musím ocenit i atraktivni obálku.
Asi nejvíc se mi líbily úvahy Edviny na blogu. Ty byly skvělé.
Na závěr si neodpustím kousavou poznámku. Spíš na korekturu než na spisovatelku.
Není genciálka ale genciánka. Protože oficiálně se to jmenuje Genciánová violeť.
A teď bonus pro všechny, co muj komentář dočetli až sem.
Ten fialovy zázrak jménem genciánka, je mimo jiné i skvělé barvivo velikonočních vajíček. ( a to se bude za chvilku hodit :)
Je absolutně zdravotně nezávadná (používá se k desinfekci dutiny ústní). Nemusíte ji při barvení ohřívat. Barví i za studena. Ale hlavně, nikdo v mém okolí nemá taková krásná fialová vajíčka. Jen je v barvě nenechávejte moc dlouho, jinak genciánka přes porézní skořápku nabarví i bílek. Fialové kousky pak ve vajickove pomazance nevypadají moc jedle.

13 03.03.2022

Můj názor na knihu je podobný komentáři Baji89.
Po titulu jsem sáhla záměrně, s přáním připomenout si zážitek, který provázel mou první návštěvu vily Tugendhat.
Když jsem přišla na prohlídku, vůbec jsem netušila, co čekat. Lístek byl neočekávaný dárek. Přiběhla jsem jako obvykle pozdě. Z ulice nezajímavou budovu jsem opakovaně míjela a hledala něco skvostného.
Jakmile za mnou zapadly vstupní dveře, průvodce nadšený historií, nám připravil silný emoční koktejl. Do smrti na to nezapomenu.

V tom prostoru prožijete čirou radost, nad černobílými fotkami dětí, které spokojeně sáňkují zahradou až k vile prarodičů. Bezstarostnost, kterou zachycují fotky z tehdejších Vánoc. Rodičovskou velkorysost, nad svatebním darem rozvedené dceři, což je zakázka na dům s neomezeným rozpočtem. Úžas, nad citem architekta Miese pro nejmenší maličkosti, jako jsou schované elektrické zásuvky v podlaze nebo šatna s trvalým průvanem, aby moli, kteří průvan nesnáší, nesežrali pani domu kožichy. Miesovu důslednost, při představě domácích, jak sundávají ze zdi obrazy, které si pověsili bez architektova vědomí, jakmile se nahlásí na návštěvu. Ve smlouvě na vilu je totiž uvedeno, že se nesmí v domě nic měnit bez jeho vědomí.
Pocítíte smutek, nad národním úpadkem, kdy velké skleněné tabule, které tvoří jednu ze stěn, už u nás není nikdo schopen vyrobit, i když před válkou jsme to uměli.
Prožijete lásku, o které si nebudete jisti, ze to není jen dobře promyšlený obchodní tah.
Neuvěřitelné propojení obytných prostor se zahradou. Zatajený dech, nad slunečními paprsky ozářeným onyxem.
Bezpráví, zoufalství a bezvýchodnost majitelů, kteří po 10 letech ve svém vysněném domě museli utéct před fašisty. Úlevu nad tím, že někdo prozíravě obestavěl onyxovou stěnu, aby ji Ruda armáda nerozbila. Tak, jak ve zdi vybourali díru, aby přímo do skleněného pokoje mohli vjíždět na koních. Opovržení, nad osudem těchto prostor za normalizace…
Prožijete toho opravdu moc.
Když jsem za tmy odcházela, připadal mi nasvícený dům jako zvláštní tvor, který útrpně přihlíží, čeho všeho jsou lidé při tvorbě dějin schopni.

Dnes jsem knihu dočetla.
Daleko, spoustu kilometrů od domova si připadám stejně jako Liesel.
Ráno mi přišla sms:… “neboj, Rusy tu zatím nemáme”.
Proč jsou lidé nepoučitelní??
Je mi smutno.

34 25.02.2022

Při troše dobré vůle se dá zkritizovat úplně všechno. Když se na knížku podívám očima konzumní čtenářky, která měla příjemnou společnost během několika hodinového letu přecpaným letadlem, jsem spokojena. Ano, je to čtivé. Je třeba ocenit první počin mladé autorky.
Když budu knihu hodnotit pohledem náročného čtenáře, tak psychothriller to není, je to hodně nepravděpodobné a psychologicky výrazně placaté.
Vzhledem k pravidelným tvarům na obálce, jsem si původně myslela, že se jedná o kuchařku.:)

12 24.02.2022