Dámaskloboukem komentáře u knih
Můj milý deníčku,
nejsem správnou ani morální ctenarkou. Mělo by mě to trápit.
Tuto knihu jsem si půjčila ze zcela podlehlo důvodu.
Hledala jsem písemný důkaz, ze naše teta Mařa je opravdu líná jak veš. ( To o ní tvrdí většina rodiny).
Ona totiž když nechce, tak nezaseje, nejde na houby, nestriha vlasy ani nehty, proste nedělá skoro nic a vždy se vymluví na nevhodnou fázi Měsíce!
Tak o tom jsem se v knize nedočetla.
Možná, ze nic-nedělaní se dá vyčíst ze závěrečné astrologické tabulky, kterou jsem úplně nepochopila.
Za to jsem se docetla, ze já jsem opravdovou diplomatickou dámou. To mě samozřejmě potěšilo.
Už méně, ze muj protějšek je Brouk Pytlik ( to bych nikdy vědomě nedopustila!)
Že lidé s onemocněním srdce mají chodit venku bosky a ti co mají křečové žily a bercaky mají pravidelně držet půst ( tomu ještě dnes někdo věří?)
Knížka je zajímavou veganskou kuchařkou ( už mám několik typu na vyzkoušení) a jsou v ní opravdu krásně vyobrazená roční období.
Opakovaně se v ní doporučují fazole a vločky.
(možná zmínit tyto potraviny na jednom místě by stačilo)
A teď zpátky k té vši.
Nevím proč se u nás říká “líný jako veš”
Když jsem naposledy pozorovala tato zvířátka, tak končetiny jim pracovaly tak hbitě, ze to nedá sebepracovitejsi člověk.
Takže přirovnání ke vši by mělo byt spis pochvalou.
Paolo Giordano rozhodne psát umí. V Dobývání nebe nabízí čtenářům příběh Teresy, který začíná v období její komplikované puberty.
Dej je líčen chronologicky hlavní hrdinkou, výjimečně se vypravěčem stává její kamarád Tommi, který příběh doplňuje retrospektivně.
Stěžejní hodnotou díla je sám příběh, plný krajních životních situací, do kterých se originální až lehce absurdní hrdinové dostávají.
Demagogie, alkoholismus, nevyrovnané rodinné vztahy, lži …
I přes absenci něčeho pozitivního v teto knize, je čtenář lapen na první straně a otáčí stránku za stránkou veden nadějí, ze nakonec se přeci jen vše v dobré obrátí.
Příběh je svým způsobem nadčasový, do poloviny knihy si nejste jisti, jestli se odehrává před sto lety nebo jsou ti lidé naši vrstevníci.
Az ke konci je upřesněno datum narození Teresy - 6.6.1980.
Autor se nevěnuje psychologickému rozboru svých hrdinu, to je na čtenáři samotném.
Nečekaný závěr trosku popírá pud sebezáchovy.
Po dočteni vám proběhne hlavou spousta myšlenek, například, že ne každý z nás má to štěstí zůstat cely život se svou první láskou. Ale je to vůbec štěstí?
Po knize jsem sáhla v tomto předvánočním čase s jasným cílem. Kuchařka je přehledná, ke každému receptu má i fotku finálního produktu.
Tipy na obaly nejsou nijak nápadité.
Recepty jsou nevšední. Par jsem si jich poznamenala. Nikoho tím obdarovavat nebudu, spis zkusim posunout hranice svého kuchařskeho umění.
Chystám se na punčovou esenci ( ta by se v tomto čase mohla sejít) , marmeládu ze zelených rajčat ( nevím, co s nimi), grissini s rajčaty ( mám je rada, ale nikdy jsem je nezkoušela upéct). Když uspěji, zvysim knize přiděleny počet hvězdiček.
Tvarůžky jsou jako olivy.
Buďto je milujete nebo je nejíte.
První skupinu jistě potěší tato bodrá kuchařská knížečka, plná jednoduchých a snadno připravitelných receptů.
Proložená je spoustou dobových fotografií (proč se dřív lidé na fotkách tvarili tak vážně a nikdo se nikdy neusmival?)
Obohacena historickými fakty.
Ač olomoucké tvaruzky, nikdy se v Olomouci nevyráběly a nevyrábí. Začalo se někde v Hněvotíně a pak se výroba přesunula kousek na sever, do Loštic.
Dnes se městečko Loštice = tvaruzky.
Je zde velká prodejna syrečků různých tvaru, velikostí a příchutí. Hned vedle muzeum a když přejdete přes jednu z místních rušných silnic a nic vás neprejede, muzete si v restauraci naproti tvaruzkarny vybrat z menu, jehož základem je tato vyhlášená místní specialita.
Opačným směrem narazíte na tvaruzkovou zmrzlinu a za rohem na tvaruzkovou cukrárnu. Její výrobky jsou pro opravdu skalní příznivce této aromatické delikatesy.
V Lošticích je zajímavé židovské muzeum a jsou bránou k pohádkovému hradu Bouzov.
Ale zpátky k syrečkům.
Písmena A.W., která nechybí na žádném balení upominaji na zakladatele firmy Aloise Wesselskeho.
Smazene tvaruzky jsou gurmanský zážitek. Podobně silný čichový vjem následuje několik dní ač se pokoušíte po smažení vyvětrat kuchyn potažmo celou domácnost.
Po teto zkušenosti už si je dávám smažené pouze v restauraci.
Jak píše autor v závěru - nejlepší jsou olomoucké tvaruzky klasicky - s čerstvým chlebem a máslem , podávané buďto s orosenym pivem nebo se sklenicí studeného mléka. Mňam!
Pro mne nápoj č. 2 a olivy v žádném případě.
Na tento komentář jsem se obzvlášť těšila.
Teď musím ale podstoupit jakysi cestovatelsko-spisovatelský coming out: Nejsem na Ziburu.
Opravdu.
Ladislav Zibura mi nic neříká.
Líbí se mi design jeho knih, předpokládám, ze autorův exteriér bude podobně povedený, ale to, co píše, nejsou cestopisy.
Pro mě je tam málo informací, údajů i popisu. Přírody, geografie, lidí, kultury, gastronomie, cen. Toho, co danou destinaci charakterizuje. Nepotřebuji vědět, co kde snědl, ani s kým kolik čeho a s jakými důsledky, vypil.
Vadí mi despekt vůči všemu místnímu, který z jeho vyprávění cítím.
Co postrádám u Zibury, nacházím v cestopisech ZA KAČKU.
Tuto cestovatelku sleduji už dlouho a jsem rada, že zápisy z jejích cest vyšly knižně.
Dostanou se k více čtenářům.
Jak sama uvádí, v zahraničí se snaží nic nekritizovat, neodsuzovat, jinou životní kulturu spíš pochopit a vstřebat.
Její zápisy jsou neuvěřitelně optimistické. I v dost vyhrocených případech ji neopouští dobra nálada ani úsměv na tváři.
Obdivuji pečlivé shánění informaci ke každé cestě, ochotu podělit se o ne s ostatními i její životní filozofii plnou respektu k okolí.
Jela jsem podle ní Island a Tenerife a opravdu to, co píše, funguje!
Považuji za velké štěstí, ze u nás v rodině není cenzura tisku. Pro mě. Zatím.
Kdyby tušili, ze na své “praštěné” nápady, kam se musím podívat a co je nutné podniknout, chodím právě sem, určitě by mi zmíněný zdroj zatrhli.
Nedivila bych se jim.
V rámci čtení této knihy jsem už zase na portálech hledala letenky
“Proč já vlastně nečtu sci-fi?”
“No, protože se považuješ za životního realistu a číst o něčem neskutečném je přeci ztráta času.”
Tahle kniha mě vyvedla z omylu!
Trosku tuším, ze to asi nebude úplně správná sci-fi (nemam s čím srovnávat), ale je skvělá.
Do děje jsem vpadla ještě než odstartovalo letadlo. Horko těžko jsem si eknihu na palmknihach stáhla pred vstupem na palubu. Ta hrůza, ze bych několik hodin neměla co číst…
Pokud muj komentář najde někdo, kdo v tom pracuje, tak prosím vraťte program do původního stavu, tak, jak fungoval, než jej nějaký myslitel upgradoval. Čtu to z Applu, půjčuji přes knihovnu. Pokaždé musím program pracně rozklikat, než se dostanu k textu a navíc nová verze si zásadně nepamatuje, kde jsem skončila se čtením, eventuálně, když na chvilku číst přestanu, tak se mi stránky samovolně posunou dopředu.
Nazuřila jsem se u čtení eknihy jako ještě nikdy.
Ale za to knížka nemůže.
Příběh je hodně čtivý, takže i přes technické problémy jsem si knihu užila.
Dej nabízí několik rovin. Hlavní protagonista - Linus Baker, je tuctový člověk, který se usilovně snaží nevyčnívat ze svého šedomyšího života. Ani si nevšimne, ze to, co žije, se za život pokládat nedá.
Lidská upřímnost je u něj hmatatelna na každé stránce, takze mu nelze nefandit.
Nosným motivem je střet dětského světa s dospělým. A tady autor velmi vhodně dětským hrdinům přisoudil nadpřirozené schopnosti, které pomáhají zvýraznit jejich specifické povahové rysy. (připomínalo mi to Harryho Pottera)
Mimo pohádkových úkazů, je v knize zastoupena i alegorie a satira. Nenásilně si bere na mušku zkostnatelé rysy společnosti a nesmyslnost úřednické hierarchie.
U čtení jsem měla blažený výraz (když mi ho nekazil Apple) s mírně zdviženými koutky úst, který nás učí každé pondělí na józe.
Uznávám, je to psáno podle amerického mustru všech tamních komerčně úspěšných romantických filmů.
Epilog je tak sladký, ze v závěru jste vážně ohroženi diabetem mellitem, ale přesto je to jedna z nejlepších knížek, co jsem v poslední době četla!
A kdybych v některém ze svých budoucích životů byla sirotek, tak moc prosím Osude umístit do sirotčince k Arthurovi a/nebo Linusovi. Děkuji za kladné vyřízení žádosti.
Potěší všechny příznivce Kronik prachu, kteří si chtějí nechat příběh pomalu doznít
Tohle bylo pro mne takové pietní čtení. Knihu jsem přečetla na základě komentáře jednoho svého kamaráda tady z DK, který už bohužel není mezi námi.
Ne, ze by zemřel, to doufám ze ne.
Proste ho to tu přestalo bavit a zrušil si profil. Což je škoda, protože jeho komentáře byly dost neotřelé a svým způsobem chytré.
V tomto případě, ale šlápl vedle. Pointu příběhu viděl jednoznačně: příčinou všeho zla v životě je žena (Iz), která chudákovi Tomovi zkazila komplet život.
To se mi úplně nezdálo.
Už jenom proto, ze autorkou knihy je žena. Taková kritika do vlastních řad mi přišla nepravděpodobná.
V jiném - podle mě rozumnějším komentáři - jiný autor píše, ze nenašel správné řešení…
Asi 100 let starý příběh se odehrává v Austrálii. Jeho základem je konflikt etiky a práva v dost specifické životní situaci. Jednoznačný návod na to, co je dobře, asi neexistuje a ať se v životě držíme psaných zákonů nebo spíš morálně čistých zásad, můžeme ublížit sobě nebo svým blízkým.
V tomto konkrétním případě bych viděla jako nejlepší nápad starého pana Roennfeldta, který své vnucce začal říkat Lucy-Grace a dal tak dohromady její minuly i nový život. Toto řešení by nebylo pro nikoho az tak bolestivé.
Příběh postupně zalézá čtenáři do morku kostí, jako všudypritomna listopadová mlha. I když v názvu je “světlo”, tak pro mě to bylo takové ponuré dusickove čtení.
Působivé.
Ingredience téhle knihy jsou, podle mě, namíchané dost nesourodě. Konečný výsledek, ale vůbec není špatný!
Autorce se podařilo vymyslet v tomto žánru novou zápletku ke konci ještě s mírně detektivnim nádechem. To oceňuji.
Klasicky příběh dvou lidi, kteří se spolu nakonec sblíží, pochopitelně přes prvotní silné antipatie, je obohacen o poměrně kvalitni psychologickou sondu.
Na začátku příběhu jsou oba paralyzovaní ztrátou blízkého člověka. Jejich životní plány, vědomý směr bytí se hroutí jako domeček z karet a duševně zraněny člověk se propadá někam hodně hluboko a je mu to v podstatě jedno.
Je zde pěkně zachyceno zpomalení pádu do životní nicoty a postupné nejisté hledání opěrných bodu, aby bylo možné se zase pomaloučku vydrapat životem nahoru.
Okrajově příběh uvádí, jak se k takové ztrátě staví dítě. Restituce je mnohem rychlejší, než u dospělých. Ne, ze by děti byly méně citlivé. Svůj životní obraz zatím skládají a neví, co do konečné mozaiky patří a co ne.
Docetla jsem se, ze autorka je jednou z nejprodávanějších ve své kategorii na Amazonu. Tomu přisuzuji snahu o popularizaci příběhu, podle mě, až příliš velkým množstvím erotických scén.
I když mi sex v tomto typu literatury nevadí, méně je někdy více a příběhu by dobre slušelo i hlubší zpracování. K tomu erotika moc nepřispívá.
A fešák na obalu - proč ne.
Za mě:
celkový dojem - nad očekávání
Seberozvojove knihy čtu rada. Tuhle jsem celou nedočetla a vlastně ani nevím proč.
Je jiná než ostatní, asi tím, ze autor opakovaně vzpomíná svou víru v Boha. Na to jsem v tomto typu literatury narazila poprvé.
Mám ve svém okolí minimálně dva lidi, kterým by knížka mohla hodne dat. Teď jen, jak je nenapadne přesvědčit …
… a pak že v jednoduchosti není krása!
Tenhle příběh je tak prostý, průhledný, krásně vyvážený a harmonický.
Pokud se podíváte na obrázek na obalu, tak přesně to samé se skrývá uvnitř. Mladá dívka posedlá knihami, historická univerzitní knihovna, starý dobrý Londýn.
Obrázek natolik zaujal uživatelku AlcaLou, ze si ho dala do své profilovky, zde na DK, a tím mě přiměla k přečtení knihy. Děkuji.
Z příběhu vykukuje rovnoprávnost vzdělávání mezi muži a ženami, jak je důležité, jít si v životě za svým snem a taky to, ze maminky to s námi vždy myslí dobře, jen to někdy dávají trosku nešikovně najevo.
Čtení jsem si moc užila.
V jeho průběhu jsem premyslela o tom, jak to měly dívky složité, když žádný muž nesměl zahlédnout jejich punčochy, nedej bože, když je měly na nohách. Teď narážím na karambol Animant s vyhledávacím strojem.
Ale zase na druhou stranu společnost, v té době, ohrožovaly pády lodních kufrů ze vzducholodí. ( příhoda s rozbitým oknem v knihovně)
No nebylo to lepší?
Dnešní společnost, respektive její část, si proti pádům z oblohy kupuje tablety s vysokým obsahem jodu a myslí si, jak na situaci vyzrála :((
Ještě nezapomeňte pokrývku hlavy proti slunci a brýle s UV filtrem.
I když jsem knížku nepřečetla, myslím si, že je skvělá. Poslouchala jsem pouze čtené úryvky a prolistovala jsem si ji. Má obrázky, krátké kapitoly a poměrně velká písmenka. To je určitě plus pro každého dětského čtenáře.
Mě zaujal třeba nápad, ze o narozeninách děkuje dítě svým rodičům za to, že mu dali život a dává jim dárky.
Je to dobrodružná sci-fi pro děti. Z pera naší autorky. To mě obzvlášť těší, protože skvělých českých autorů máme v současné době jako šafránu.
Přečtení této knihy mě přimělo k cestě na Island. A rozhodně nelituji ani jednoho!
Meisterstück
Pro mě určitě.
Jsem konsternovaná z toho, jak poměrně mladá spisovatelka dovede napsat něco tak působivého.
Tohle je přesně ten typ knihy, kdy při čtení nasáváte navozenou atmosféru, pocity a rozpoložením jste hmatatelně blízko hlavní hrdinky a samotný děj, který posouvá příběh přirozeně dál, se nějak dostává na vedlejší kolej a přestává být čtenářsky důležitý.
Je to neuvěřitelně upřímné.
Nikdy by mě nenapadlo, ze přečtu příběh o reaktivní depresi a bude se mi líbit.
Autorka nezachází do patosu, nešroubuje srdceryvné scény na max, aby čtenáři hrkly slzy do očí a sahal po kapesníku. Naopak, příběh odlehčuje vtipnými až mírně sarkastickými životními karamboly. Takže se i přes smutný obsah docela lehce čte. Kniha svým způsobem končí pozitivně. Paula najde východisko ze své životní situace. V tom tkví síla celého příběhu.
Knížka obsahuje hodnotné informace z biologie, což je autorčin obor, rozumné názory na vyrovnání se s koncem života, ale i třeba na nacisty v Německu.
Mohla bych napsat, že se jedná o kombinaci knih Staré odrůdy, Vyměnit vodu květinám a plus je tam zapůjčený Muž jménem Owe, ale to zdaleka nevystihuje podstatu knihy, která je více rozměrná, než mix výše uvedeného.
Lze dodat něco o pevnosti sourozeneckého vztahu, což je pro mě jedna z nejcennějších věcí, které mi život dal.
O tom, jak jsem dlahovala našemu kůzleti spirálovitě zlomenou stehenní kost, poté co mi veterinář řekl do telefonu, ze ho mám zabít.
Nebo, jak úžasné je spát ve stanu v Dolomitech …
Ale vedle tohoto hlubokého příběhu by to působilo dost lacině.
Celkovému dojmu rozhodně napomáhá bravurní překlad.
Knihu doporučuji.
Po knížce jsem sáhla na základě nadšených komentářů pode mnou a hlavně proto, ze jedna z ústředních postav se jmenuje stejně jako já.
Dnes jsem náhodou narazila v novych komentářích na názor, ze autorka má zvláštní vypracecsky styl, který nesedí každému. ( komentář se týkal jiné knihy P. Stehlíkové a autorovi komentáře dlužím palec)
S tímto názorem se naprosto ztotožňuji a knížku odkládám nedočtenou.
Líbí se mi obálka, některá přirovnání jsou neotřele vtipná. Dej mi přijde podaný trosku chaoticky a opakování myšlenek zbytečné.
Detektivku přečtu tak jednu za rok, takže rozhodne nejsem správný čtenář
k posuzování tohoto žánru.
Nalakala mě obálka, ta je moc pěkná. Příběh - ani linka z minulosti ani ta současná - mě nestrhl. Spád to dostalo až na konci. Tam to autor opravdu rozjel a dej překroutil asi šesti možnými způsoby. Možná by stačily tak 3 varianty jak doopravdy to bylo.
Nepotrebuji nadlidsky okouzlujiciho Jamese Bonda (stačí mi Mikael Blomkvist:), ale aspoň jednu sympatickou postavu bych v knize ocenila. Tady byli všichni nastíněni tak nějak divně. Buď to byli primárně špatní nebo měli nějak zvláštně pokřivený osud. Ke konci jsem vzala na milost Lauru, které jsem v závěru fandila.
Kde jakou hloupou červenou knihovnu zhltnu za 3 dny, tohle mi vydrželo na dva týdny.
Příběh neobsahuje žádné brutální popisy.
Každý večer v posteli u lampičky jsem si hodinu četla, pak knihu v klidu odložila a ani jsem neměla divoké sny.
Překvapivě moc se mi líbily autentické popisy tamní přírody. Takže zvažuji, že se do Švédska zajedu podívat.
Patřím do tlupy fanynek Lisy Kleypas.
Píšu záměrně “fanynek”, protože její knihy není schopen přečíst žádný muž ;)
Odhaduji.
Příběhy jsou vymyšlené, v podstatě hloupé, nijak zvlášť obohacující a hlavně všechny podle jednoho kopyta, včetně erotických scén.
Ale přesto se kraaasně čtou.
Hlavní hrdinové se úžasně špičkují, po celou dobu čtení si užíváte vtipných přestřelek a vše dobře skončí - ve jménu lásky.
Nu, co chtít víc?
Nemusí každá kniha nutně vzdělávat.
Tady se mi nelíbí obrázek na obalu, ale hodně se mi líbí název. I když tedy úplně neodpovídá překlad originálu.
KOUZLO PODZIMU.
Každé roční období má své kouzlo. Pro mě - možná trosku nespravedlivě - má největší kouzlo podzim.
Kam se hrabe Zima se sněhem a Vánocemi, Jaro s pučící přírodou nebo Léto s teplými večery a posezením na zahrádce.
Na podzim mám narozeniny, podle barevné typologie jsem podzimní typ a kdybych mohla, tak se budu nezřízeně rochnit v té voňavé a krásně barevné vrstvě spadaneho listí na našem sídlišti. To jako sociálně uvedomely jedinec nemůžu, tak aspoň podzimu naddrzuji.
První známkou letošního podzimu byl pro mě kaštan na chodníku před postou v obci Leština.
Bylo krátce po dešti, chodník umyty, kaštan se leskl v odpoledním slunci, opodál jeho zelený obal s trny, sem tam list. Kouzelné, impresivní.
Tak mě napadlo, ze podzim už mě nemá čím překvapit.
A ono ouha.
Má.
Vedle zmíněné velko-obce, kde je balikovna, pekařství, dvě zmrzlinarstvi a další civilizační vymoženosti, se nachází naše malá obec, která má pouze kostel, nic moc prosperující hospodu a konzum. Já svůj život travim napůl ve velkoměste - kuli práci a napůl na venkově - kuli zachování duševní pohody.
K té intenzivně přispívají moje dvě kozy a čuník a…
Toho kaštanového dne jsem je potřebovala dostat z pastvy co nejrychleji do přístřešku. Začalo zas pršet a koza nerada zmokne.
Vždy je vodím jednu po druhé, ale ta první je ve výhodě, protoze má více času na dobroty, které jim tam nachystam.
Tak jsem z te rozumnější kozy sundala obojek s provazem s tím, ze půjde za mnou a druhou kozou do ohradky, se schovat pred deštěm. Jakmile koza pochopila význam slova “svoboda” vystrelila úplně opačným směrem. Já jsem stála s druhou překvapena na mezi a volala dezerterku zpět. Ta zvysoka kašlala jak na mě, tak na déšť. Nejdřív se vypravila na průzkum do krmíku, kde prevratila barel s vodou. Pak vyběhla ven z oploceného pozemku a po obecní silnici vyrazila do středu obce.
Já jsem honem strčila druhou kozu do přístřešku a vystartovala za uprchlicí.
Kdyby koza běžela někam kde to zná, na louku, kde ji pasem, nedivila bych se. Ona ale po asfaltce na druhou stranu. V tento okamžik jsem velmi ocenila, ze naše vesnička nemá balikovnu ani jinou infrastrukturu, a tudíž je na obecní komunikaci menší provoz.
I ten stačil.
Auta v obou směrech brzdila, troubila zastavovala. Koza si asi u třetí chalupy uvědomila, ze tady to nezná a vydala se zpět. Opět středem vozovky.
Nevím, jaké mate kdo zkušenosti s lovem koz, ale když nechce a nemá obojek, tak já naši kozu proste nechytím.
Celá akce skončila tak, ze jsem u nás na nájezdu chrastila kovovou miskou plnou pšenice, které koza nikdy neodolá a snažila se nalákat ji zpět. Kousek ode mě uprostřed silnice stála napříč koza. Blokovala provoz v obou směrech a premyslela, jestli si bude dal užívat nadvládu nad dopravní situací nebo pšenici. Zastavila dokonce i traktor s vlečkou.
Po notné chvilce naštěstí zvítězila pšenice.
Díky ní jsem kozu chytila do obojku a auta se mohla rozjet.
Kozu jsem pochválila, ze přišla, i když to ve mně vřelo. Žádný řidič mi nevynadal. Oni jsou tam chapavejsi než ti z města.
Navždy si budu pamatovat, ze koza na podzim prská (to samozřejmě vím), tudíž lehce, v tento kouzelný podzimní čas, ztrácí rozum a vydá se bez zábran i po vozové komunikaci do středu obce. Co kdyby se tam nacházel nějaký sličný kozel?
Tímto jsem se dostala - sice oklikou - k základní pointě knih Lisy Kleypas.
Zaujal mě autor.
Kuli množství titulů v poměrně mladém věku. Tuto knihu napsal, nakreslil titulní obrázek, dle mého velmi povedený, založil vlastní nakladatelství, které vydává pouze jeho knihy. Navíc žijeme ve stejném městě. (:
Tím vším si zaslouží punc pozoruhodnosti.
Úzká knížka je hodně sugestivní zpovědí mladého muže, který částečně sociálně dozrál a pocítil potřebu omluvit se společnosti za napáchané zlo.
Tak vnímám první polovinu knihy. Tato část mě bavila méně než zavěrečná. Hlavního hrdinu neodsuzuji, spis chápu jeho sociální nevyzralost, důsledkem vykoreneni z rodiny v mladém věku.
V teto souvislosti by si čtenář zasloužil konkrétnější informace ohledně hrdinovy matky.
Podobně oklestene je černo/bílé dělení ostatních hrdinů. Babička je špatná, protože se pořad dívá na televizi, zatímco děda je skvělý, protože si jednou týdne dá s vnukem kafe.
Spis než opakované nálepkování bych uvítala rozvedeni konkrétních příkladů, abych si na osoby udělala sama svůj čtenářský názor.
Druhá polovina knihy nabízí velmi atraktivni prostředí a možná tím se mi lépe četla. Jedna kousavá poznámka pod čarou: Smrt z důvodu doma prodělaného infarktu nezadává důvod k soudní pitvě do druhého dne od úmrtí.
Souhlasím s poznatkem, ze hodně specifické pracovní zařazení musí změnit, z pudu sebezáchovy, charakter člověka.
Autor má obrovský potenciál. Pokud nesejde z nastoupené cesty, v budoucnu bez problému přestřelí hranice naší současné rozhárané spisovatelské scény.
Krásná a hluboká.
Mandolína kapitána Corelliho je kniha o lidskosti, v tom pozitivním i negativním co toto slovo obsáhne.
Děj se odehrává v Řecku kolem druhé světové války a po ní. Ve válce platí jediný zákon - pravidlo silnějšího, které spolu s válečnými následky představuje největší zatěžkávací zkoušku toho dobrého v člověku.
Autor nás přesvědčí, ze ať se jedna o mladou dívku, která sedíc v kadibudce, premita o svém věnu nebo o předního státníka, jenž svým rozhodnutím ovlivní světové dějiny, oba jsou to “jen” lidé. Každý z nás je nejprve člověk a potom všechno ostatní.
Osudy lidí jsou popisovány s odlehčeným humorným nadhledem, což zvyšuje čtivost, alespoň pro mě - zarytého odpůrce válečné literatury. I když jsou osudy hrdinu neradostné, příběh končí optimisticky.
Kniha obsahuje spoustu informací z historie, literatury, filozofie, lékařství, politiky. Zajímavá je i po stránce jazykové.
Jediné co jaksi autorovi nevěřím, je ten kozel.
Buď to si ho vymyslel nebo mají v Řecku zvláštní druh přežvýkavců.
Naše kozy by papir nesežraly, ani kdyby na něm byly zapsány bůhvíjaké zásadní myšlenky :)