dia.riedl
komentáře u knih
Nejtemnější část lesa
Holly Black
Po dlouhé době jsem sáhla po YA fantasy a byla jsem nadšená! To byl tak hezký příběh!
Má všechno - krásný květnatý jazyk, zajímavý a dobře popsaný svět, sympatické postavy vykreslené do hloubky, kterým nechybí nějaký vývoj, víly, akci i romatniku. Všechno je dávkováno tak akorát a příběh hezky přirozeně plyne.
Hlavní hrdinku Hazel jsem si od začátku oblíbila, ve spoustě věcech jsem jí rozuměla. Bavilo mě propojení reálného a fantasy světa v malém městečku, legenda o zakletém rohatém princi byla přímo pohádková. Pro mě to také byla první kniha s vílami.
Navíc pro mě nebyl příběh vůbec předvídatelný a i když třeba akce byla poněkud slabší a dětská, tak příběh nabídl mnoho překvapivých momentů a nápadů. Byl ohromně barvitý, nebyla tam žádná hluchá místa, bavilo mě budování vztahů Hazel, Jacka, Bena a Rohatého prince.
Zároveň bylo v pozadí příběhu hezky ukázáno takové to hledání sama sebe.
Knížka je za mě kouzelná, promyšlená, velmi dobře napsaná, všechno je uchopeno za ten správný konec a závěr příběhu mě velmi příjemně překvapil.
Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih
Matthew Perry
Postavu Chandlera Binga zbožňuju, vždycky mě moc bavil, ale o hercově životě jsem nevěděla téměř nic. Samozřejmě jsem si jako divák všimla jistých změn v průběhu seriálu. Tahle kniha mi všechno, co se odehrávalo mimo televizi, ukázala hezky natvrdo a bez příkras.
Pro mě to, čím si Matthew procházel, je jedna velká neznámá. Nerozumím, jak to mohl takto táhnout dlouhé roky a jak to, že byl v televizi vždycky tak usměvavý. Na druhou stranu o tom v knize píše tak otevřeně a přiznává se ke svému selhání, že mě to vážně dostalo.
Občas jsem měla problém se v ději zorientovat, je psaná velmi volně až hovorově a Matthew přeskakuje z jednoho období do druhého.
Při čtení jsem byla střídavě zhrozená, naštvaná, nechápající a v zápětí soucítící a dojatá.
Bylo krásné nahlédnout do jeho práce a ještě zajímavější do jeho hlavy, která se s ním teda nemazlila.
Chandler pro mě odteď bude někdo jiný, protože už vím, jaký byl Matthew Perry.
Čtvrté křídlo
Rebecca Yarros
Za mě je Čtvrté křídlo nesmyslně zpropagovaný kýč.
Naprosto nulová originalita autorky mi strašně bila do očí. Celá kniha je spojením různých fantasy či dystopických světů, které fungovaly a sklidily úspěch, ale tady se autorka pouze neinspirovala, ale rovnou ty prvky obšlehla.
Na to, že to má být New adult fantasy, tak je v knize strašné množství ohraných klišé - vyvolená a slabá hlavní hrdinka, která vše získá podvodem nebo s přispěním dalších postav, magie se děje lusknutím prstu, svět je tvořený z těch nejvíc klasických fantasy prvků, jaké znáte, historie a politická situace za mě neoriginální a napsaná hrozně povrchně. A draci? Tak za těch 50 stran to snad ani nestálo...
A co je nejhorší? Romantická linka. Opět si tu někdo plete chtíč a lásku, což mi u 20 letých postav připadá vážně úsměvné.
400 stránek čekáme na erotické jiskření a dostaneme oplzlé a trapné popisy sexu.
Konec knihy nabídl alespoň nějakou akci, ale zase to pro mě zabily klišé emoční výlevy.
Styl psaní byl tak jednoduchý a průměrný, že ani to mi čtení nezpříjemnilo.
Celkově byl pro mě příběh nelogický, splácaný a co hůř, odfláknutý.
Nechápu, že některým toto stačí na 5 hvězd.
Zvonkohra
Eliška Václavíková
Tak jsem zase našla malý poklad!
Neskutečně mě oslovil celý koncept ale i styl psaní autorky. Povídky jsou psané tak něžně a laskavě. Některé mi připomněly mou oblíbenou Prima sezónu.
Autorka si krásně hraje se slovy, s básnickými prvky, ale hravě využívá i název knihy, celá sbírka pak působí víc celistvě. Já mám tenhle až snový styl vyprávění moc ráda.
Povídky jsou veselé, rozverné, ale i smutné a hluboké. Pro mě to bylo pohlazení po duši.
A když k tomu přidáte poslech doprovodné klavírní hudby, tak máte o zážitek postaráno.
Strašák
Frank Goldammer
Kniha mě pohltila svou atmosférou a velmi sympatickým kladným hrdinou, kterému zkrátka budete fandit.
Od začátku do konce je příběh neskutečně zajímavý, poutavý. Díky dobře napsaným postavám mi příběh ožíval před očima.
Rozuzlení bylo za mě uspokojivé, pro někoho by možná bylo lehce předvídatelné.
Jediný menší problém mi dělala německá jména, která se mi hůř zapamatovávala a pak mě osobně tolik nebavilo právě to politikaření na pozadí, kdy si postavy mezi sebou vyměňovaly své stranické názory, ale samozřejmě to do příběhu patřilo.
Nejsilnější část v knize byla pro mě ta, kdy se celé vyšetřování zastaví v důsledku katastrofálního bombardování města. Tahle část byla úžasně autenticky napsaná a velmi silná.
Skvělá kniha!
Ti, co se v prach obrátili
J.R. Erickson
Ti, co se v prach obrátili má oproti předchozím dvěma dílům až detektivní zápletku. Nečekejte tady proto tolik duchařiny, ačkoliv se v knize pár nadpřirozených prvků objeví.
Příběh je opět vyprávěn z pohledu tří různých postav, což mě osobně čtení hezky oživuje. Navíc se tady pohybujeme pouze v jedné časové rovině, a tak byl pro mě oproti třeba první knize tento příběh přehlednější.
Kniha se mi opět velmi hezky četla, postavy se chovaly uvěřitelně, příběh byl dobře vystavěný. Velmi zajímavou a pro děj důležitou postavou je novinář Abe, který po zmizelé dívce pátral na vlastní pěst.
Mě osobně ale zápletka nenadchla tolik, jako u předchozích knih této série. Řekla bych, že mi už příběh nepřinesl nic moc nového, kromě Orly zvláštního daru - to bylo velmi nápadité. Scény v Ústavu pro choromyslné už pro mě byly takové repetitivní a nešokovaly mě. Navíc, kde se vzal, tu se vzal, zase tu působil jiný doktor.
Zápletka s rodinným tajemstvím mě zaujala a celkově mě na knize nejvíc bavilo právě vyšetřování dávných zmizení. Objasnění únosů mi ale přišlo nedotažené a konec poměrně uspěchaný.
Na závěr mě ale velmi překvapilo objasnění názvu knihy, ale to už si musíte přečíst sami.
Clayův most
Markus Zusak
Po knize jsem sáhla jen a jen kvůli autorovi, od kterého jsem samozřejmě četla Zlodějku knih, kterou miluju. Posel byla taky vlastně dobrá kniha, už tam byl znát autorův osobitý styl psaní.
Clayův most by byl za mě fakt skvělý příběh, kdyby to nebylo tak dlouhé! A kdyby dlouhé, ale celé je to psané stylem, který asi každému nesedne. Co věta, to metafora, vše je tak nějak ukryté mezi řádky. Zároveň se v knize opakovala spousta myšlenek, vypravěč se vracel k různým událostem a všechny rozpytvával. Myslím, že mi i často unikl nějaký ten skrytý význam slov...
Je to příběh o 5 osobitých bratrech z dob jejich dětství a dospívání. Mathew, Rory, Henry, Clayton a Thomas. Nebylo to s nimi rozhodně jednoduché.
Je to příběh i jejich matky, Polky, která po válce díky svému otci emigrovala, načež se dostala až daleko do Austrálie, kde se náš příběh odehrává. Jediné, co jí po otci zbylo, je tvrdá píle a hra na klavír.
Co vedlo ke všem událostem, jež spustily tento příběh? Pomalá ztráta jejich matky, zrada a křivda od jejich otce, nejistota a osamělost?
Pro Claye to byl jeden kolíček na prádlo, dostihy a jedna holka s jiskrnýma očima.
Je to kniha, která tak nějak plyne od začátku do konce stejným tempem. I některé události, které by měly vyvolat třeba překvapení, lítost nebo smích, tak zkrátka proběhly bez toho, aby se ve mě jakkoliv pohnuly emoce. Což od takové knížky úplně nechci.
Celou dobu čtení jsem cítila, že jsou si bratři velmi blízcí, svým způsobem, ale vlastně jsem se celou dobu ptala, proč jsou takoví, jací jsou? Proč to celé vypráví zrovna nejstarší Mathew? Z čeho pramení ta aura smutku a osamělosti, kterou z nich všech cítím?
Nakonec se přeci jen příběh uzavřel, bylo řečeno, co řečeno být mělo, mě ale pořád zůstala spousta otázek.
Bylo úžasné v jejich příběhu na chvíli být a, ano, bylo mi jich, kluků, vlastně hrozně líto. Spousta myšlenek a pocitů a samotný most jsou pro mě ale pořád nepochopené.
Doporučila bych knihu asi jen těm, kdo mají od autora něco přečteného a cítí zvědavost, jakou jsem k téhle knize cítila já.
Pod šeptajícími dveřmi
TJ Klune (p)
Tato kniha je jako pohlazení. Velmi snadno jsem se do příběhu ponořila, nečekejte ale žádnou akci, příběh toho dějově nabízí méně než třeba Dům v blankytně modrém moři, spíše se společně s postavami ponoříte do úvah o životě a smrti. Miluju ale autorův styl psaní, je tak lehký a milý. Píše krásné postavy, které jsem si chtě nechtě zamilovala. Téma vyrovnávání se se smrtí bylo podáno plynule a lehce. V příběhu jsou i zajímavé fantaskní prvky.
Jediný problém mám asi s romantickou linkou, která se mi zkrátka nějak příčí tím stylem, jak je psaná. Dva dospělí muži aby se chovali jako malé děti když dojde na city?
Kniha je zkrátka roztomilá, přestože pojednává o tíživém tématu, líbí se mi samotná myšlenka života po životě. Celkově se mi ale kniha trochu vlekla a konec je přesně takový, jaký čekáte.
Nulorožec
Petr Stančík
Od autora mě ohromně nadchnul Mlýn na mumie. Autorův styl je pro mě sympatický a neotřelý. Umí si krásně hrát s jazykem, používá slovní hříčky či archaismy.
I když mají knihy detektivní zápletku, nečtou se jako detektivka. Příběhová zápletka je protkaná kuriozitami a fantazii se vymykajícími obrazy. Zároveň se mi líbí prostředí Prahy, o které autor píše velmi zajímavě a poutavě, vezme vás jako takový průvodce na známá i neznámá místa.
Postava komisaře Lavaby byl opět takový požitkář s hlavou v pejru.
Příběh byl opět velmi zamotaný a zapeklitý, na to, jak je kniha vlastně krátká, se tam toho stihlo odehrát dost.
Nemůžu říct, že bych se v příběhu neztrácela, celé je to takový fantasmagorický chaos, ale naprosto obdivuji a užívám si autorovu fantazii.
Hlídka na konci vesmíru
J.S. Dewes
Je to dobrá kniha, u čtení jsem se bavila. Zásadní problém, který s knihou mám, je délka. V druhé polovině mi už upřímně docházel dech.
Příběh stojí hlavně na postavách, které jsou za mě skvěle vykreslené a uvěřitelné. Nejvíc jsem si zamilovala Rakeovou, ta sakra věděla co dělá, zajímala by mě i její minulost, a Griffitha. A samozřejmě i Cavalona, Mesu nebo Jackina.
Technické a fyzikální prvky šly často mimo mě a upřímně se autorka ani nezdržovala nějakým vysvětlováním, jak co funguje a proč. Prostě to tak je.
Akční scény byly fajn, ale příběh celkově byl takový vlastně monotónní.
Carrie Soto se vrací
Taylor Jenkins Reid
Jako milovnice knih a stylu psaní Taylor Jenkins Reid jsem Carrie Soto prostě nemohla přehlídnout. Autorka opět ukázala, jak talentovaná je a jak uvěřitelný příběh a postavy umí napsat!
Téma knihy mi nebylo vůbec blízké, protože tenis mě nikdy nezajímal a nic mi ten sport neříká. Bohužel mě kvůli tomu kniha nedokázala tak pohltit, jako jiné autorčiny knihy a velká část příběhu tak pro mě byla monotónní. I tak to byl opravdu skvělý čtenářský zážitek, postavy v jejích knihách prostě žijí se všemi svými klady a zápory.
Moc se mi líbil přístup Carrie a jejího táty - trenéra - k tenisu jako takovému. Bylo mi sympatické, že k tomu nahlížejí téměř jako na umění a s respektem.
Bylo pro mě velmi zajímavé nahlédnout do světa profesionálního sportu, do té dřiny, bolesti a euforie.
Ačkoliv pro mě byly zápasy a tréninky spíše hluchá místa, protože neznám tenisovou terminologii a nedokázala jsem si tak situaci na kurtu v hlavě představit, i tak jsem každou výhru nebo prohru prožívala s Carrie.
Konec knihy mě dojal, jak jsem to ani nečekala a svérázná a drsná Carrie Soto si ke mě přecejen našla cestu.
Severní úsvit
Lukáš Kosař
Severní úsvit bych popsala jako komornější detektivní román s nadpřirozenými prvky.
Příběh měl pro mě, především v začátku, až takový noir nádech! Atmosféra zapadlého městečka Northern Dawn mi zase připomínala Ospalou díru, ale tím všechny podobnosti končí.
V detektivovi Carlu Dawsonovi jsem měla ze začátku nejasno, ale postupně si mé sympatie získával víc a víc. Líbí se mi jeho profesionalita a nadhled nad situacemi i chováním lidí; zároveň ale nepůsobí chladně a povrchně; jeho charakter byl pro mě čtenářsky velmi zajímavý, neprvoplánový.
Některé jeho postupy, hlavně v pozdější fázi vyšetřování, jsem tedy úplně neschvalovala, uvidíme, čeho se třeba v budoucnu dočkáme.
Už od začátku jsou některé informace v příběhu záměrně zatajovány, díky čemu jsem byla plná očekávání, co nás na místě činu vlastně čeká. Tušíme, že na případu nebude nic jen tak.
Samotnému detektivovi navíc začne někdo neznámý cestu a celé vyšetřování sabotovat.
Začátek příběhu plynul velmi pozvolně. Po boku detektiva poznáváme okolí městečka a jeho obyvatele. Postav je tam opravdu dosti a tady musím ocenit, že s tím autor umí velmi dobře pracovat a často v kontextu připomene jejich souvislost s příběhem.
Paralelní prvky jsou do příběhu velmi dobře zasazeny a umocňují tesknou atmosféru osamělého městečka - všudypřítomná mlha, Temný les, častý déšť, panující strach a podezření. Protože téma nadpřirozených jevů mám opravdu ráda, mohlo jich být za mě v knize zakomponováno víc. Ale ty, které v příběhu jsou, mě opravdu dostaly.
Kniha je navíc doplněna o mapu Northern Dawn a ilustrace vytvořené pomocí AI technologie, které jsou za mě moc povedené a příběh dokreslují velmi věrně.
K samotné zápletce mám pár ALE. Autor si na můj vkus až moc dobře připravil půdu pro závěrečné odhalení pachatele. Jako čtenář jsem tam neměla moc prostoru pro jakékoliv pochyby či podezírání nesprávné osoby.
Bylo znát, že autor má celý případ do detailu promyšlený, tím pádem některé věci viditelně hrály příběhu do karet.
I přes to se v příběhu vyskytuje nejeden překvapivý a nečekaný moment a nemůžu rozhodně říct, že by závěr či předcházející zvraty, byly předvídatelné .
Pokud se nebojíte posunout hranice své víry v to, co je možné a nemožné, chcete se nechat unést atmosférou deštivého anglického venkova, kniha Lukáše Kosaře vás nemůže minout.
Děkuji autorovi za poskytnutí e-knihy a za projevenou důvěru.
Koralina
Neil Gaiman
Neil Gaiman je pro mě naprosto bravurní vypravěč. Jeho styl psaní a skladba vět je mezi jinými díly tak ojedinělý (a to jsem zatím četla jeho spíš pohádkovější díla - Hvězdný prach a Koralínu).
Řekla bych, že je to přesně ten správně poutavý a zábavný styl vyprávění pro děti, zároveň jsem při čtení Koralíny měla někdy sama tak nahnáno, že bych s předčítáním dětem asi váhala.
Příběh Koralíny jsem doteď neznala a byla jsem proto zvědavá a napnutá, co se za pověstnými dveřmi v jejich domě skrývá. Jakmile se Koralína dostane do světa za dveřmi a setká se se svou druhou rodinou, můžu vám říct, že jsem byla vystrašená až za ušima. Fantazie mi jela na plné obrátky, atmosféra příběhu gradovala, nebezpečí přibývalo a já si, stejně jako Koralína, přála, ať už jsme z té hrůzy venku. Autor vymyslel tak neskutečně znepokojující scény, které by mě jakživ nenapadly, a zároveň na mě příběh nepůsobil příliš předvídatelně.
Koralíně dal navíc neskutečný důvtip a bystrost a ta, na svůj věk, malá holčička si mě hned získala.
Za mě skvělá knížka.
Pokud jste Koralínu ještě nečetli a máte rádi znepokojivé a hororové příběhy, tak s touto určitě neváhejte.
Noc před oslavou
Saša Stanišić
Noc před oslavou je trochu netradiční čtení. Autor nás zavede do jedné malé zapadlé německé vesničky a provádí nás vlastně takovou mozaikou jejích obyvatel a podivných příběhů. Sledujeme zde hned několik postav právě během dne a noci před velkou Oslavou (představme si něco jako náš svátek čarodějnic), ale vracíme se i do dob starších až o několik století a poznáváme tak samé srdce vesnice. Atmosféra knihy je ponurá až tísnivá. Vesnice působí jako svůj vlastní uzavřený svět, i její obyvatelé působí dosti uzavřeně a při čtení máte stále pocit, jakoby za rohem čekalo něco velmi tíživého.
Ačkoliv, kdybych příběhy z knihy odvyprávěla, zněly by možná poutavě a zajímavě, číst ji bylo pro mě neskonale nudné. Bohužel mě autorův vypravěčský styl vůbec nezaujal a kniha mě neoslovila tak, jako mnohé jiné čtenáře. Nedokážu to docenit.
Stylem vyprávění mi kniha připomněla knížku Lapkové od Toma Coopera (kreveta na obálce) a tu jsem tehdy ani nedočetla.
Bohužel tedy Noc před oslavou nemohu ohodnotit lépe než 2,5 hvězdičky, ale je to pouze můj subjektivní názor. Už v průběhu čtení jsem věděla, že toto není literatura pro mě.
Jediné, co, tak má opravdu nádhernou obálku!
Kde jsi, když nejsi
Radka Třeštíková
(SPOILER) Kde jsi, když nejsi byla mým prvním setkáním s autorkou. O to těžší pro mě myslím je knihu ohodnotit vzhledem k netradiční formě, jakou je psaná.
Mé první pocity ale jsou, že se mi to moc líbilo. Autorka si mě svým stylem vyprávění získala. Kapitoly jsem četla tak, jak jsou seřazené a četlo se mi to moc dobře.
Líbilo se mi, že vše bylo v knize napsané a vyslovené tak, jak to je, bez přikrášlení, hezky natvrdo. Některé kapitoly mi teda daly zabrat, až se mi zvedala žluč, a to myslím mluví za vše. Opravdu jsem měla kolikrát problém číst dál, jen jsem na stránku zírala, nechtěla jsem prostě číst ty kecy a snášet, co snášela Dáša. Kniha ve mě vyvolala silné pocity, a i když, jak říká sama Dáša - Daisy, dostaneme jen jednu část celku, jeden pohled, tak tady vůbec nemám problém se na tu jednu stranu přiklonit.
Ač se možná špatně rozhodla, a špatně se zachovala, tak, pane bože, každý má právo na svobodný a šťastný život.
Vyústění příběhu mě docela sebralo a opravdu ve mě k jedné postavě nezbyla ani špetka sympatií.
Někdy se určitě ke knize vrátím a zkusím číst kapitoly chronologicky a uvidím, jestli třeba příběh vyzní jinak.
Knihu jsem si moc užila a ráda se pustím i do dalších knih Radky Třeštíkové.
Zdál se mi zase ten stejný sen 1
Joru Sumino
Když jsem se do téhle mangy pustila, čekala jsem od příběhu nějaký magický nebo fantasy prvek, název mě k tomu i tak nějak nabádal. Příběh to velmi dobře skrývá, ale nakonec tam k mému překvapení opravdu cosi magického bylo.
Příběh vypráví o devítileté holčičce jménem Nanoka. Je to bystrá, zvídavá, srdečná divka a ve škole kvůli tomu nemá moc kamarádů. Ta opravdová přátelství pak nachází na těch nejméně pravděpodobných místech.
Ve škole má úžasnou paní učitelku, která Nanoce, když je potřeba, dává vzácné rady do života. Zároveň Nanoce a dětem zadá za úkol otázku Co je to štěstí?, kolem které se vlastně točí celá zápletka.
Najde Nanoka svou odpověď u slečny Běhny, která má pro ni vždy něco na zub? Nebo u srdečné babičky, která žije sama ve velkém domě v lese? Nebo u samotářské a zlomené Minami? Nanoka si na odpovědi chce dát opravdu záležet.
Kromě toho se snaží pochopit, proč jsou její rodiče pořád v práci, proč se její spolužák stydí za svůj talent a nechá se od ostatních šikanovat a jaký život si má malá Nanoka vlastně vysnít. Jak sama často a ráda notuje: Štěstíííí za mnou nepřijdeee, taaak mu musím sama naprotiiii...
Manga se mi opravdu moc líbila. Je plná emocí a hlubokých myšlenek o krásách a strastech žití a o malých radostech, které nás dělají šťastnými.
Kresba byla roztomilá, třeba jen popisy zvuků, což miluju, tak výrazy postav, opravdu za mě povedené a přehledné.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Půlnoční knihovnu jsem prvně neměla v plánu číst, pak mě ale nalákaly recenze a ohlasy a říkala jsem si, že díky ní taky třeba zjistím něco o sobě a najdu svou cestu.
Musím říct, že ze začátku se mi kniha moc nelíbila. Nora byla hodně nesympatická a nedokázala jsem s ní soucítit.
Nesedl mi styl psaní Matta Haiga, pro populárně naučnou četbu je to myslím fajn, na beletrii to pro mě bylo málo čtivé a bez emocí.
Proprouvala jsem s Norou prvními alternativními životy zcela bez zájmu. Necítila jsem potřebu zajímat se o vedlejší postavy a Nořiny pocity.
Překvapil mě i samotný koncept a pravidla "cestování", kdy Nora vstoupila do života svého jiného já a byla naprosto ztracená.
Přišlo mi, že to přináší více škody než užitku...
Ve druhé polovině se ale něco zlomilo, když přišel na scénu Dylan a po něm Ash. Vlastně i samotná Nora se změnila, a příběh jsem dočítala s chutí.
I samotné paralelní životy nabraly na zajímavosti a na pocitech. Najednou měly pro naší současnou Noru váhu, najednou jimi jen neproplouvala, ale prozkoumávala je do hloubky, to se mi líbilo.
I když byly životy, kde byla Nora šťastná, byl tam nešťastný někdo z jejich blízkých. Teprve když Nora pochopila kouzlo opravdového žití, mohly se stát neuvěřitelné věci.
Kniha má opravdu zajímavou myšlenku, ale příběh mohl být podle mě zpracován lépe.
Nedokážu říct, jestli se ke knize někdy vrátím.
Oběť bez tváře
Stefan Ahnhem
(SPOILER) Oběť bez tváře nabízí opravdu nabitý a obsáhlý rozjezd, hned jsme uvedeni do víru dění.
Na mě bylo ale v příběhu až příliš jmen a švédských názvů a bohužel se mi vedlejší postavy pletly a špatně zařazovaly. Bohužel ani styl psaní mi tolik nesedl a u čtení jsem se více než méně nudila.
Motiv, který byl u prvních dvou vražd skvěle vykreslený a měl na čtenáře i na postavy v příběhu ten správný dopad a pocit "tady je něco strašně špatně", bohužel postupem vyšetřování vyzněl úplně do ztracena a ztratil na vážnosti. Při odhalení vraha a jeho cíle jsem si jen říkala "A to je všechno?"
Některé scény mi navíc přišly velice nevěrohodné a v ději se stejně neřešily jejich následky.
Rozčiloval mě Fabianův vztah s rodinou, především s jeho synem.
A vůbec jsme zpětně nepochopila prolog a vránou.
Samotný Fabian Risk mi připadal takový nemastný neslaný, jako taková karikatura knižního detektiva. Nemůžu mu ale upřít to, že měl často velmi zajímavé a originální nápady a způsoby vyšetřování.
Dalšími plusy téhle knihy jsou za mě ostatní vyšetřovatelé: hlavně Tuvessonová, Lijlová, Dunja a taky samotné vraždy - připadaly mi správně promyšlené, brutální, mrazivé. Hlavní zvrat ve vyšetřování byl taky hodně povedený. Největším překvapením byl tajemný deník, jehož odhalení jsem teda absolutně nečekala.
Mínusem je pro mě nezáživný styl psaní, zdržování se spoustou detailů a naopak nedostatečný prostor pro zásadní zvraty a neuvěřitelnost některých momentů.
Autor tady navíc na můj vkus zkombinoval až moc věcí dohromady. Máme dvě vraždy s velmi jasným motivem, pak ale najednou umírají nevinní, do toho řešíme znásilnění, sebevraždu, únos, obtěžování na pracovišti, prostě už tam toho bylo na mě moc.
Loutkové divadlo
M. W. Craven
Tak tohle bylo famózní! Je pro mě těžké zhodnotit v krátkosti to všechno, co se mi na knize líbilo.
Kdybych měla vybrat jeden hlavní důvod, tak to, že celá kniha je především o vyšetřování případu, ne o osobní lince detektivů/policistů a jejich bolístkách, jak k tomu někteří jiní autoři sklouzávají a z detektivky se rázem stává dramatická telenovela.
Tady sledujeme vyšetřování krok po kroku. Známe každý detail, stopu, nalezený důkaz, vše sledujeme společně s vyšetřovateli a díky tomu je případ a tedy i celkový příběh celistvý, věrohodný a logický.
Samotné postavy příběh vlastně ještě vylepšují! Jsou skvěle a uvěřitelně napsané, chovají se profesionálně (no skoro všichni ) a hlavně se všichni zaměřují na vyšetřování případu.
Ano, dozvíme se i něco o jejich životech, ale příběh na tom není postavený!
Bála jsem se podobnosti analytičky Tilly s Lisbeth Salanderovou, ale nedávejte na předsudky, vůbec tomu tak není. Tillyina osobnost je jiná a mezi ní a detektivem Poem byla celou dobu úžasná přátelská chemie!
Bezvadné je také místo, do kterého je příběh zasazen - zelená kopcovitá Cumbrie (severozápadní Anglie) s často neprostupnou mlhou a tajemnými kamennými kruhy.
Případ sériového vraha byl zapeklitý, a přestože jsem měla podezření, které se naplnilo, konec mě stejně ohromil.
Oceňuji taky, že autor si hodně věcí zjišťoval a prověřoval.
Čaroprávnost
Terry Pratchett
(SPOILER) Poněkud komornější příběh z Úžasné Zeměplochy o dívce Eskarině, dceři kováře, které je nedopatřením předurčeno stát se mágem...to je ale proti tra-!...
Eskariny se ujímá Bábi Zlopočasná a zatímco osmiletá Esk pomalu zjišťuje, co jsou kouzla a magie, a zkouší, kam až její schopnosti sahají, Bábi Zlopočasná má plné ruce práce, aby vše držela pod pokličkou, včetně samorostlé magické hole.
Druhá část knihy se odehrává na Neviditelné Univerzitě, kde poznáváme mladého učně Simona.
Ze stínů se navíc začínají krást podivné a hrůzné Věci.
Podaří se Esk rozbít dlouholetou tradici, že žena se v žádném případě nemůže stát mágem? A podaří se jí a Simonovi najít pravou podstatu magie a odvrátit blížící se zlo?
Opět naprosto úžasný zážitek. Příběh plný dobrodružství, kouzel a geniálního humoru. Opravdu smekám před panem Kantůrkem za skvostný překlad!
Úžasně vystavěný svět Zeměplochy asi ani nemusím zmiňovat. Snad jen, že při každé zmínce o Velké A'tuin, mi spadne brada.