Didi1973 komentáře u knih

Mistrně nahozená momentka z New Yorku takového, jaký bychom chtěli aby stále ještě byl.

12 09.07.2021

Na Nový rok 2017 vyplivne Patti taxík ve tři ráno před hotýlkem v Santa Cruz. Započíná se rok Opice. Rok během něhož přijde Patti postupně o dva dávné přátele, Sandyho Pearlmana a Sama Shepherda, rok jenž je završen rozčarováním nad zvolením nového prezidenta. Patti ten rok stráví cestováním prostorem i časem. Přítomné události se prolínají se vzpomínkami, sny, úvahami i fantazijními obrazy, jedno přechází plynule v druhé, tvoří novou přítomnou realitu. V závěrečné rovince přemítá: "Sam je mrtvý. Bratr je mrtvý. Otec je mrtvý. Manžel je mrtvý. Moje kočka je mrtvá. A můj pes, který umřel v roce 1957 je stále ještě mrtvý. Přesto mám pořád dojem, že se brzy stane něco báječného. Možná zítra. Možná zítra, které bude následovat po celé řadě zítřků." V úvahách kráčí po dřevěné přímořské promenádě: "... Nikdo neví, co se stane, opravdu ne. Co kdyby bylo možné spatřit budoucnost dalekohledem? Co kdyby byl někde tady na promenádě dalekohled, který by dokázal promítnout celou cestu rokem 2017 až do roku Psa? Co bychom spatřili?.." No, mám dojem, že ještě štěstí, že tam Patti žádný takový dalekohled nenašla a náhodou nemrkla do roku 2020 nebo 2021... Ten dojem, že se stane něco báječného, je ale každopádně léčivý a má sílu. Patti svým psaním předvádí, že jsme tvořeni nejen tím, co se nám děje teď a tady, ale i tím, co si s sebou neseme ve svých vzpomínkách, a k čemu směřujeme v myšlenkách a snech. To všechno je skutečné.

5 20.03.2021

Rozsahem nevelká knížka, která je ovšem nabitá příběhy. Příběh jako takový zde hraje nanejvýš důležitou roli. Ať už má podobu vyprávění Toho, který tetuje, jenž pro své zákazníky, prodavače drog narcos, používá příběhy jako utišující prostředky a dobře ví, že v případě jediného nudného příběhu by se mohl lehce změnit v Toho, který umírá, nebo přímo o vyprávění těch, jimž se příběhy dějí, těch, kteří je vyprávějí svým vlastním životem. I zde je vyprávění příběhu tak nějak podmínkou vypravěčovy existence, protože: Buď budeš smysluplně vyprávět, nebo beze stopy zmizíš. Pro mě osobně velmi podnětná informace. (Malinkou technickou výhradu mám opět jenom k některým pasážím přímé řeči, kdy se autorka jako by nemohla rozhodnout, jestli v dané situaci budou postavy mluvit spisovně nebo nespisovně.)

3 12.02.2021

Musím říct, že série s Cormoranem Strikem a Robin Ellacottovou mě naprosto dostala. Hlavní, ale i vedlejší postavy jsou perfektně napsané a mě baví sledovat peripetie jejich životů, postoje, způsob práce. Kdo spáchal vraždu, pro mě nakonec není zas až tak důležité. Objevují se zde výtky, že už jde skoro spíš o červenou knihovnu než o detektivní román. Já mám ale pořád pocit, že na červenou knihovnu je to příliš dobře napsané. Označili bychom za červenou knihovnu třeba Dostojevského nebo Shakespeara? Jediné, co bych doporučila, je snad to, že by si Strike měl dát do pořádku tu svou nohu, aby se to tam nemuselo tak často řešit. Dobře napsané tu nejsou jen postavy, ale i prostředí. V kterém jiném románu se podíváme tak skutečným způsobem do současného Londýna a různých vrstev soudobé britské společnosti? Smrtící bílou jsem četla v angličtině a musím ji z profesního hlediska vyzdvihnout i jako cenný zdroj současného jazyka. Pro kritiky rozsahu románu mám špatnou zprávu. Zatímco tento díl má cca 650 stran, díl následující, Troubled Blood, jich má 930...

18 31.01.2021

Pokud máte pocit, že byste si potřebovali uklidit v životě a konečně vzít věci za správný konec, tak tato příručka má potenciál vyslat vás velmi efektivně správným směrem. Pro mě je to trefa do černého.

1 31.01.2021

Super příběh z mého kraje. Místa, kde se odehrává, dobře znám, dokonce jsme kdysi znávali i člověka, který, i když hodně volně, inspiroval jednu z postav. V porovnání s tematicky spřízněnými Žítkovskými bohyněmi oceňuji autorčinu odvahu odlepit se od země a vstoupit na pole fikce. Trochu problém mám naopak s pojmenováním postav a jejich promluvami. Občas je to dobré, ale občas to prostě není ono co se týče spisovné a hovorové řeči případně nějakého idiolektu. Celkově jsem si ale příběh užila a určitě si od autorky přečtu v budoucnu něco dalšího.

2 08.01.2021

Pět hvězdiček ani ne za knihu jako takovou, jako spíš za myšlenky v ní obsažené. Jednoduše a dokonale shrnuto. Shlédla jsem také rozhovor s profesorem Schwartzem na Youtube, byl to velice milý a moudrý pán.

4 01.01.2021

(SPOILER) Tenhle příběh jako by byl nanášen štětcem na plátno. Tu se nám vyjeví tohle, tam se nám vyjeví zase něco jiného. Plyne pomalu a systematicky a já jsem si jeho četbu užívala. Za klíčovou scénu považuju průchod hlavního protagonisty plazivkou, jakousi porodní cestou. Při průchodu skrze ni si ujasnil, co musí dál v životě udělat. Ač to tak dlouho nevypadalo, ve skutečnosti vůbec nešlo ani o Marii (ta byla celou dobu relativně v pohodě) ani o vídeňská dobrodružství Tomohika Amady, ale o znovuzrození vypravěče. Zmizení Marie i obživlé ideje z obrazu Komturova smrt byly, jak se zdá, především katalyzátory, jež přiměly hlavního protagonistu podniknout něco, do čeho by se sám o sobě nikdy nepouštěl. Na závěr se musím ještě pousmát nad tím, jak vzornou poporodní péči poskytl vypravěči po pádu do jámy pan Menšiki.

10 18.12.2020

Norské dřevo patří k těm realističtějším a přehlednějším Murakamiho románům, i když už tady se objevuje okrajově např. motiv studny, který hraje důležitou roli v magickorealistické Kronice ptáčka na klíček. Životní cesta hlavního protagonisty je navíc výrazně ovlivněna psychickou poruchou dvou z jeho tří přítelkyň, což taky není moc z tohoto světa. Takže ano - je to Murakami.

8 01.11.2020

Nedala by se tenká hranice mezi městem a druhým městem brát jako hranice mezi psychickou normalitou a nenormalitou? Vím, že to tak autor zcela jistě nemyslel, to by s tak lehkým srdcem nenechal hlavního protagonistu zmizet v jeho chaosu, ale mně to jiný smysl nedává.

3 01.11.2020

Na Popelnicový román jsem byla velice zvědavá. Ale to jsem si dala! Otevřela jsem ho někdy v polovině léta a během asi dvou měsíců jsem se poctivě prokousala jeho pěti sty stranami v naději, že nakonec do sebe třeba všechny ty útržky nějak zapadnou a odmění mě nějakým smysluplným obrazem (když už třeba taky v podtitulu románu stojí Síťový kryptopříběh, pro mě = příběh, který je možno rozkódovat). K tomu ale ani s úplně poslední, pětistou, stránkou nedošlo. No, pokud za to nemůže moje naprostá neschopnost nějaký smysl v osudech postav Popelnicového románu najít, potom jejich osudy žádný smysl nemají . Bylo právě tohle záměrem autora? Předvést absurditu všeho toho mravenčího snažení? Nebo to bylo jen jakýmsi vedlejším produktem? Ale jaký v tom případě byl záměr? Dát dohromady kompozičně originální literární celek? Každá forma si ovšem žádá obsah, aby nebyla jen prázdnou formou. Jestli tedy tu hlavním aktérem není doba? Tu líně plynoucí, tu divoce se valící proud času a v něm všichni ti topící se nešťastníci, jejichž osudy čtenáři zmizí v mocných vodách dřív, než je stačí uchopit za správný konec. Za vůbec nějaký konec.

2 31.10.2020

Kniha je zevrubným literárně-politicko-filozofickým uchopením fenoménu zvaného současná Čína. Je psána z pohledu angažované české intelektuálky, na světlo světa vynáší skutečnosti, které běžný smrtelník tuší, ale nemá čas ani chuť se jimi hlouběji zabývat. Snad až na případy, kdy se nám Čína a její vliv nepříjemně zblízka připomenou i zde v našich zdánlivě odlehlých zeměpisných končinách. Pro mě je pozoruhodné, že u nás kniha neťala více do živého a nevyvolala negativní reakce, tak jako třeba Citlivý člověk Jáchyma Topola. Čím to? Možná její nižší čtenářskou přístupností. Znám nemálo lidí, kteří ji po prvních pár stránkách odložili a už se k ní nevrátili. A to je také jediný důvod, proč jsem přemýšlela dát-li či nedat pátou hvězdičku. Mám totiž dojem, že kdyby autorka poněkud posílila literární aspekt knihy, pronikla by k více čtenářům.

15 25.07.2020

Tak takový konec jsem teda opravdu nečekala. Bylo to překvápko a zároveň taky trochu silné kafe. Na mě fakt trochu silné. Připadá mi, že oběti bylo možné vytrestat i jinak. Ale v příběhu se to stalo takto, což rozhodně zavdává čtenáři mocný podnět k přemýšlení.

9 06.05.2020

Nádherný milostný příběh, který nedává naději na to, že člověk všechno překoná, že se přes všechno přenese. Některé věci se v životě stanou prostě jenom jednou a víckrát ne. A proto je třeba je naplno prožít, když tu jsou.

16 14.04.2020

Podivné místo, záhada i rozuzlení. Autor dál mapuje Peru a činí tak literárně skvostným způsobem. Znovu se zde objevuje postava desátníka Litumy ze Zeleného domu, jen by mě zajímalo, jestli události Smrti v Andách Zelenému domu předcházejí, nebo následují. A taky určitě, jestli je příběh založen na skutečnosti.

1 14.04.2020

Dějově bohatá kniha, tady si na nedostatek invence rozhodně nemůžeme stěžovat. Jinak ale vyprávěno standardním způsobem.

13 06.03.2020

Po formální stránce už daleko méně objevitelské než Zelený dům, postavy méně zásadní. Nejlépe nahozená se mi zdála být postava bývalého recitátora. Menší výhrady mám také k překladu - např. hospodský z předměstí mluví spisovně.

2 06.03.2020

Pověst románu nelhala. Jedná se opravdu o nadmíru kvalitní literární steak. A to jak po stránce suroviny, tak po stránce zpracování. Jednotlivé postavy a jejich osudy se před námi vynořují postupně, nikoli však lineárně tak, jak s nimi plynul čas, nýbrž postupným vrstvením, či rozkrýváním skutečností z různých fází příběhu. Jako kdyby teď bylo teď, a to teď v sobě zároveň neslo jistá tehdy či tenkrát a ta pak plnohodnotně spoluutvářela stávající realitu. Text je mnohdy spletitý i z jiného hlediska, v rámci jedné věty promlouvají často bez důkladnějšího grafického členění dvě různé postavy a vypravěč k tomu. Mnohdy je třeba rekonstruovat, výsledný efekt však stojí za to. Formální zvláštnosti zde nejsou samoúčelné, nýbrž narativně nosné.
Jednotlivé postavy jsou údajně vytvořené podle skutečně žijících lidí, s kterými se Vargas Llosa buď osobně setkal, nebo o nich slyšel vyprávět. V jeho podání mají každopádně všechny jedno společné - nezlomnou vůli k životu. Jsou jako pralesní rostliny či říční proudy. Ať už padouch či světec, nebo obé v jednom, všichni chtějí žít a naplnit svůj osud.
A zde, v souvislosti s použitými perspektivami, bude jistě navíc zajímavé uvážit, zda také na naše skutečné osudy a životy není lépe nahlížet nikoli lineárně, v důsledku čehož očekáváme to nejzásadnější v jejich závěru, nýbrž komplexně, jako na jednotnou skutečnost, kdy k naplnění každého z nich může dojít v kterémkoli jeho bodě, aniž by to nějak snižovalo jeho hodnotu.

4 06.03.2020

Povídka není mým zrovna nejoblíbenějším útvarem, tento soubor jsem si ale užila. Jeho hlavními protagonisty jsou lidé, kteří mají určité vazby na Kóbe, oblast zasaženou nedávným zemětřesením. Co je ovšem důležitější, i v jejich životech dochází k malým zemětřesením a následnému přerodu. Typický Murakami, i toho Žabáka mu uvěříme. Jediná věc, vůči které mám menší výhrady, je použití východomoravského nářečí v překladu první povídky.

3 26.12.2019

Ano, je zajímavé, jak se jednotlivé komentáře liší. Mně při pokusu o jednoduché vystižení tohoto počinu jako první napadá slohové cvičení v magickém realismu. Forma tam je, dostává se nám příběhu, který má začátek a konec. Autorka pracuje s třemi časovými rovinami, příběh je napínavý. Jde ovšem o to, co v sobě vlastně nese, co se jeho prostřednictvím autorce podařilo sdělit (protože v případě magického realismu je laťka vysoko). A zde mi toho připadá být dost málo. Zaujetí japonskou literaturou a kulturou a snaha o znovunabytí vlastní celistvosti, jež je podmíněna nálezem materiálu pro disertační práci. Materiál nalezen, příběh končí. A přitom by například teprve zde mohl opravdu začít. Pokud má onen materiál takovou důležitost, mohl mu být dán prostor. Mohla mu být dána možnost poskytnout hlavní protagonistce energetický impuls nutný k započetí vývoje. Zde bychom se možná teprve dostali obsahově na vyšší level.

5 15.12.2019