Didi1973
komentáře u knih
Vypravěč
Anna Bolavá (p)
Na českém literárním kompostu vyrostlo cosi opravdu pozoruhodného. Původní vypravěč je spíše našeptavač. A legenda běstvinského panství má moc přitáhnout si svého protagonistu.Ten jí prochází a je to vlastně zkouška za zkouškou. Síla příběhu, jenž se tváří jako osud. Nakonec ale vychází najevo, že i když to není vůbec lehké, tak vyprávění vlastního příběhu se musí ujmout každý sám, zvlášť pokud se mu ten pro něj připravený nezamlouvá. Jinak se bude všechno jen nesmyslně opakovat. Text Vypravěče má obrovský vnitřní tah, autorka ví přesně, kam míří a jak to má podat, a tentorát se dokonce dočkáme i smysluplného vyústění. Za mě velká spokojenost...
Proměna
Franz Kafka
Absurdita, která nemá v oficiálním literárním kánonu obdoby. A mojí prvotní otázkou bylo, čím že si své místo tam ten skromný příběh zasloužil. Schroustala jsem a strávila úvodní výjev, a co to? Hlavní postava - brouk - mi nepozorovaně přirostl k srdci a já jsem sledovala jak magor jeho snažení. No, a pak ten závěr... Jeden umře a nikdo po něm..., ale to by byl spojler. Dost mě to sejmulo. Když jsem dočetla do konce včetně výletu tramvají za město, říkala jsem si, to přece ještě nemůže být konec, tam se ještě nedostalo každému po právu. Ale dostalo. Otáčela jsem ten výsledný tvar z různých stran a sledovala, jestli z některého úhlu dává smysl, a jo. Snažila jsem se vypozorovat, kde se tam skrývá ta nerovnováha, která mohla být příčinou tak fatální proměny. A ona tam je. Řehoř se dřel, jen aby zajistil dostatek pro své rodiče a sestru, a na sebe úplně zapomněl. Úplně. A tak se jednoho rána probudil jako hodně divný brouk, aby to tak už zůstalo. Když to shrneme, tak má tenhle příběh štěstí, že je tak dobře napsaný. A my s ním...
Analytická psychologie: Její teorie a praxe
Carl Gustav Jung
Takový velice lidský úvod do Jungovy analytické psychologie.
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Pletenec lidských osudů, z nichž na každém jednotlivém, a to i na tom zdánlivě sebebezvýznamnějším, kdysi záleželo, či pořád záleží. A to až do té míry, že se o slovo hlásí bytosti z onoho světa, protože něco zůstalo nedořešeno. Příběh si mě přitáhl a nepustil, což je pro mě známkou kvality. Žádné nadbytečnosti, žádné nesrovnalosti. Nedávno jsem četla dva další české romány s podobnou tématikou - Trýznivé měto Daniely Hodrové a Zmizení Sáry Lindertové od Kateřiny Šardické. V prvním případě strašně čpěly záhrobní věci a ač jsem knihu dočetla celou, vůbec mi nedošel smysl toho všeho. V druhém případě byl příběh poutavý, zdálo se mi, že smysl nacházím, ale závěr mé hypotézy zcela setřel, a tak nakonec nevím. Zato Sběrateli sněhu nemám co vytknout. Všechno do sebe zapadlo a mně z těch osudů úplně přeběhl mráz po zádech.
Trieste Centrale
Jaroslav Rudiš
Starosvětsko-punkový předzpěv k Witenbergově poslední cestě se zdařil.
Šarlatán
Josef Klíma
Tak tohle prostě opravdu neberu, když autor využije něčí příběh, jméno a spoustu reálií a dotvoří to několika efektními smyšlenkami, které to celé vyšinou úplně jinam.
Mona
Bianca Bellová
V nemocnici, kterou pomalu ale jistě pohlcuje okolní příroda, se protnou osudy zdravotní sestry Mony a mladičkého smrtelně zraněného vojáka Adama. Nevím proč, ale nějak se mi do toho teď promítlo Sto roků samoty a připadlo mi, že stejně tak jako v nich se život Mony v desítkáh předchozích inkarnací možná točil naprázdno, v kruhu, a až teprve v této konkrétní najednou ví, co má dělat. Zboří předsudky, které ji doposud svazovaly, poslechne hlásek v sobě a vykoná, co je třeba. Samozřejmě, že Adam brzy zemře a samozřejmě, že ona se vrátí zpátky ke své rodině a práci. Ale něco tu bude vykonáno, odžito a možná i splaceno a ona se sem už nikdy nebude muset vracet... Není to mytický příběh?
Volba
Jakub Trpiš
Volbu jsem si koupila kvůli reklamě na FB, zaujalo mě téma a byla jsem zvědavá, jak ho autor zpracoval. No, tedy, nic moc, upřímně řečeno. Příběh jakž takž, ale skvělý spisovatel, jak se píše v jedné z reklamních recenzí, to tedy J. Trpiš zatím není. Lépe napsané jsou pasáže ze snového světa, dosti slabá a nefungující je potom většina dialogů hlavního příběhu. Teď mě napadá, že daleko lépe mohou vyznít překlady, které se údajně chystají. V případě nepovedených dialogů nejde totiž ani tak o to, co se říká, jako o to, jak se to říká. A to se překladu mnohdy ztratí. Česká verze nicméně nefunguje dobře.
Kontinuita parku
Petr Šesták
Hlavní protagonista zřejmě trpící čím dál tím méně snesitelnou lehkostí bytí vyslyší volání svého rodného města a vrátí se, aby je spasil. Jenže co to? Ono zřejmě po žádném spasení netouží, a tak se nekoná ani spása hlavního protagonisty. Ten je tím mírně řečeno rozladěn, ale tak to v životě chodí. V jednu chvíli sice dojde k jakési katarzi, která ale vede zpět do výchozího bodu. Nic převratného se neděje ani v oblasti jazyka. Těch pár velkých písmen na začátku některých slov to nevytrhne. Spíš je to na škodu. Román byl, myslím, nominován na Magnesii literu, čímž byl dle mého názoru dost nadhodnocen.
Bába Bedla
Markéta Pilátová
Bába Bedla je famózní postava a magický příběh bezchybně šlape. Za mě spokojenost, jedna z nejlepších knížek letošního léta. A ty ilustrace!
Luna z lůna
Barbora Englischová
Jako motivační literatura pro děti i rodiče velmi dobré a zřejmě fungující. Po literární stránce by to ale ještě chtělo tůhle a támhle trošinku přidat.
Purpurový ibišek
Chimamanda Ngozi Adichie
Afrika je opravdu jiný svět, ale přesto ... je zajímavé, že v naší kultuře by takový despotický otec rozhodně nedostal tolik prostoru, aby se tak pěkně vybarvil, na druhou stranu ovšem ani nám není tento typ, ač třeba v trochu jiných relacích, úplně neznámý. A potom je tu ta africká společnost a život, vše v podstatě úplně jiné, než jsem předpokládala.
Půl žlutého slunce
Chimamanda Ngozi Adichie
Velmi skutečně vykreslené postavy a jejich vztahy a osudy ve válkou zmítané zemi. Nedočkáme se popisu, co přesně se kolem republiky Biafry dělo (žádný výtah z archivu), ale jak tu situaci lidé prožívali. A od toho je přece dobrá literatura.
Tsunami blues
Markéta Pilátová
Příběh má místy opravdový tah, ale právě opravdu jen místy. Čím to? Pracuje s množstvím zajímavých postav a osudů, které ovšem nakonec vyznívají jaksi rozpačitě. Obsahují příliš mnoho cizorodých a i fikčně těžko stravitelných látek. Přitom zůstává pocit, že pokud by se tomu autorka jen ještě o něco málo víc zavěnovala a text pročistila, mohly se začít vyjevovat různé zajímavé věci. No, možná že nejen pročistila, ale ještě i kapánek dotáhla. Ono je tam těch témat opravdu poměrně dost. Možná nakonec na několik samostatných příběhů. (Tak vidím, že dnes jsem byla v hodnocení opravdu přísná.)
Hon na ovci
Haruki Murakami
(SPOILER) Šílenost. Jak tohle může někoho napadnout? Ovce v hlavě ... Překvapivým středobodem a hybatelem děje je mrtvý Myšák, který se navíc v celé knize objeví jen na pár stránkách. Ale zůstává tu také spousta volných nitek. Povedou někam v pokračování Tancuj, tancuj, tancuj?
Pálenka: Prózy z Banátu
Matěj Hořava (p)
Svým bytím a psaním se autor snaží dostat jsoucnu na kost. Občas cosi zarezonuje a prolne se kamsi do minulosti. Jsou to záchvěvy pravého bytí? To se ještě uvidí, ale přinejmenším je to hodně dobře napsané.
Žluté oči vedou domů
Markéta Pilátová
Reálným impulzem ke vzniku příběhu (či spíš spleti příběhů) byla podle všeho existence dopisů Marušce. Vše ostatní, včetně grandiózního závěru se seancí, je už zřejmě dílem imaginace autorky. Knížka je rozsahem nevelká, ale dějově bohatá, vnitřně dynamická a dotažená. Já prostě říkám ano...
Sputnik, má láska
Haruki Murakami
(SPOILER) Pro mě je to celé o Fialce, kterou narozdíl od Mjú ten blesk z čistého nebe nerozpoltil. Prošla bouří, v níž si dokázala udržet svou vnitřní integritu. Krásná bytost.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
Mistrně nahozená momentka z New Yorku takového, jaký bychom chtěli aby stále ještě byl.
Rok Opice
Patti Smith
Na Nový rok 2017 vyplivne Patti taxík ve tři ráno před hotýlkem v Santa Cruz. Započíná se rok Opice. Rok během něhož přijde Patti postupně o dva dávné přátele, Sandyho Pearlmana a Sama Shepherda, rok jenž je završen rozčarováním nad zvolením nového prezidenta. Patti ten rok stráví cestováním prostorem i časem. Přítomné události se prolínají se vzpomínkami, sny, úvahami i fantazijními obrazy, jedno přechází plynule v druhé, tvoří novou přítomnou realitu. V závěrečné rovince přemítá: "Sam je mrtvý. Bratr je mrtvý. Otec je mrtvý. Manžel je mrtvý. Moje kočka je mrtvá. A můj pes, který umřel v roce 1957 je stále ještě mrtvý. Přesto mám pořád dojem, že se brzy stane něco báječného. Možná zítra. Možná zítra, které bude následovat po celé řadě zítřků." V úvahách kráčí po dřevěné přímořské promenádě: "... Nikdo neví, co se stane, opravdu ne. Co kdyby bylo možné spatřit budoucnost dalekohledem? Co kdyby byl někde tady na promenádě dalekohled, který by dokázal promítnout celou cestu rokem 2017 až do roku Psa? Co bychom spatřili?.." No, mám dojem, že ještě štěstí, že tam Patti žádný takový dalekohled nenašla a náhodou nemrkla do roku 2020 nebo 2021... Ten dojem, že se stane něco báječného, je ale každopádně léčivý a má sílu. Patti svým psaním předvádí, že jsme tvořeni nejen tím, co se nám děje teď a tady, ale i tím, co si s sebou neseme ve svých vzpomínkách, a k čemu směřujeme v myšlenkách a snech. To všechno je skutečné.
