DiskretniBarman
komentáře u knih

Číst V melounovém cukru před spaním je jako mít sen ještě před usnutím...


Kniha hutná jako kompost, který je teplý a výživný, ale bojíte se do něj strčit ruku, abyste nesáhli na něco hnusného, co by vás mohlo kousnout. Navíc na českou prózu nezvykle probarvená metafikcí, která tomu dodává ještě o úroveň víc. Klobouk dolů před autorkou, která umí vyvolat až fyzické pocity ze čtení.


Když člověk, který pracuje v oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií, vydá v 57 letech debutový román, který "nápaditě využitými prvky magického realismu odkazuje na velká vyprávění minulosti od Odyssea přes Dona Quijota po Tristrama Shandyho", může to dopadnout všelijak. Miroslav Hlaučo to zvládl skvěle a jeho Letnice jsou pro mě pohádkou v tom nejlepším smyslu slova, kde prim hrají staré dobé příběhy utkané z fantazie. Zvlášť v té současné vlně sebezpytných autofikcí a depresivních nebo ufňukaných vizí světa je tohle skutečný literární balzám (i když ve druhé půlce tomu trochu spadne řetěz).


Můj první Stančík a rovnou zásah na komoru. Dlouho jsem kolem něj nerozhodně přešlapoval, protože anotace knih mě spíš odrazovaly, jestli to není až moc velká fantasmagorie (a to přitom mám rád Jiřího Kratochvila). Tahle kniha mě ale úplně strhla svým ohňostrojem fantazie a nápadů, jazykovou a stylovou ekvilibristikou i košatým dějem a navnadila na ostatní autorovy knihy.


Já bývám na hodnocení 5 hvězdiček z 5 docela skoupý (u knih i u filmů), dávám je fakt výjimečně, ale "Možnosti milostného románu" si je zaslouží, protože jsou pro mě osobně nejlepším českým románem od "Bláznova kabátu" (z toho zlomku českých románů, co jsem přečetl - abych tu chválu trochu naředil). Obsahově blízký, formálně pestrý, překvapivě hravý, odvážně otevřený a v neposlední řadě nesmírně čtivý.


V jednotlivých obrazech často velmi silné a působivé, jako celek ale velmi nepřehledné - špatně se mi ve střídání časových rovin a mužů hlavní hrdinky orientovalo a kvůli tomu jsem se nedokázal četbě plně oddat. Se sexuální explicitností, která zde mnohým vadí, jsem problém neměl, ale je pravda, že to není nic pro puritány. S pozdějšími knihami autorky opravdu nesrovnatelné - pokud se vám líbili Němci nebo Zuzanin dech, nečekejte, že se vám automaticky bude líbit i tohle.


Po zklamání z jalové Slavnosti bezvýznamnosti ("Na tohle jsme tak dlouho čekali, až to autor dovolí přeložit?") si u mě Kundera napravil reputaci - tohle už se aspoň podobá jeho klasickým českým románům (škoda, že to nerozepsal do většího rozsahu).


První část ve vesmíru (plus retrospektivy z dětství) mě bavila výrazně více než druhá část (kterou nechci prozrazovat), kde tomu dost spadl řetěz. Četl jsem v angličtině, takže bylo zajímavé, jak autor sem tam použil české slovo nebo frázi (to se asi v překladu nedalo zachovat) i jak představuje české dějiny a společnost americkým čtenářům.


Jako kronika jedné rodiny je to fascinující, jako román to ale až tak dobře nefunguje - až příliš mnoho postav, z nichž mnohé se jen mihnou, až zbytečně podrobně zachycená některá období a události, zatímco poslední desetiletí už se odbudou jen pár stránkami...


Oddechovka (stylem jazyka, nikoli tématy nebo délkou), která doplácí na příliš velké množství postav, u kterých klouže spíš po povrchu, než aby pronikla trochu víc do hloubky. S kategorií „oddechovka“ souvisí i banální jazyk a styl, sem tam to až „zabolí“ (fráze typu „bylo to fakt super“ apod.)


Jeden z těch vzácných případů, kdy vám kniha dá mnohem více, než jste od ní čekali. Velmi příjemné překvapení, pro mě osobně asi nejlepší česká kniha za posledních pár let.


Možná je to tím, že jsem se Murakamiho přesytil (četl jsem snad vše, co česky vyšlo), ale tenhle román je pro mě docela zklamání. Sice se to jako vždy dobře čte (navzdory hooodně přepálené délce), ale přišlo mi to docela prázdné a příliš vykonstruované. Nadpřirozené prvky u Murakamiho často bývají ne zrovna logické, ale zde mi to už přišlo příliš přitažené za vlasy a vlastně zbytečné. Jako by se nemohl rozhodnout, jestli napíše jeden ze svých realistických románů, nebo jeden z těch nadpřirozených. A nejdřív napsal realistickou verzi, nepřišlo mu to dostatečně nosné na tak tlustý román, tak tam našrouboval ještě ty nadpřirozené prvky.
A technická poznámka - rozhodnutí českého nakladatelství vydat dvojdílný román v jednom svazku, který je pak kvůli tomu neprakticky objemný, těžký a s pidipísmenky, nepovažuji za šťastné.


Nikdy bych do sebe neřekl, že mě bude tak bavit tlustý román o anglických spisovatelích 19. století. Takže přeji autorce, ať ji samotnou Smrt múz nikdy nepotká...


Další příklad knihy, která je z mnoha stran oceňovaná a oslavovaná, ale o to větším zklamáním pro mě pak je (kvůli vysokým očekáváním). Příliš mnoho neznámých francouzských reálií (typicky třeba jména televizních moderátorů nebo méně známých politiků) mě už z principu nemohlo oslovit. Ani opěvovaný autorčin styl mě nijak zvlášť nezaujal. Srovnání s Ouředníkovou Europeanou může trochu kulhat, ale kdybych se měl k některé z obou knih o 20. století vrátit nebo ji někomu doporučit, byla by to rozhodně Europeana.


Díky autorově věhlasu (včetně Nobelovy ceny) a ohlasům na tento román a jeho zdejšímu vysokému hodnocení jsem očekával hlubší až mystický zážitek, ale dostalo se mi jen mdlé polofantasy, která mě zklamala, motala se v kruzích a často štvala (hlavně dialogy, kdy si postavy typicky vyměnily deset zdvořilostních replik, než se dostaly k věci).


Tohle je mimořádná kniha, kterou docení hlavně lidi, kteří studovali lingvistiku a/nebo filozofii - postmoderní sémanticko-lingvistická detektivka, která začíná zavražděním Rolanda Barthese, jemuž přitom byl odcizen dokument s tajemnou "sedmou funkcí jazyka". Tu Barthes objevil ke stávajícím šesti funkcím popsaným Jacobsonem a tato funkce má mluvčímu zajišťovat zvláštní moc. Román se hemží postavami jako Foucault, Derrida, Deleuze, Umberto Eco, Julia Kristeva a dalšími slavnými jmény lingvistů a filozofů více či méně zapletených do případu. Po dokumentu pátrá policista Bayard, cestu mezi Paříží, Benátkami či USA mu kříží bulharská tajná služba, plány nejvyšších francouzských politiků, záhadná dvojice Japonců nebo tajné společenství intelektuálů, které pořádá souboje v rétorice (přičemž ten, kdo rétorický souboj prohraje, může přijít o prst). Krimi linka románu je spíš průměrná, ale zato se toho spoustu dozvíte (nebo si ze školy zopakujete) o sémiologii a fungování jazyka a taky o francouzské politice a atmosféře ve společnosti 80. let.
Klobouk dolů před překladem Michaly Markové, musela to být hodně náročná práce.


Ke knize jsem se dostal jen díky tomu, že byla v nabídce e-knih zdarma - na základě zdejšího vysokého hodnocení jsem se jí rozhodl dát šanci i navzdory tomu, že jsem autora do té doby vůbec neznal (a mělo mě to varovat). A protože se zdejším neadekvátně vysokým hodnocením a podezřele nadšenými komentáři cítím podveden, budu zlý:
Jediným kladem knihy pro mě byl nevelký rozsah, díky němuž se dala se sebezapřením přece jen dočíst. Jinak je to x-tá generická varianta na dystopické romány (anglická jména postav tuto generičnost jen podtrhují), která nepřináší nic nového ani zajímavého. Naopak nabízí jen fádní děj s banálními dialogy a místy krkolomnými jazykovými konstrukcemi (zejména nepřirozený slovosled, který se občas - ovšem ne důsledně - objevuje v lichých kapitolách, působí, jako by šlo o velmi špatný překlad). Nejen samotný děj je šablonovitý a klouže jen po povrchu, ale i postavám chybí jakákoli hloubka a byly mi zcela lhostejné a vzájemně zaměnitelné.
Představuji si, že takto nějak by mohly v budoucnu vypadat knihy, až umělá inteligence dosáhne takové úrovně, že dokáže generovat nenáročnou spotřební beletrii.


Nechápu, proč je kniha označována za "román", kterým rozhodně není, takže v tomhle směru může vaše očekávání zklamat. Ve skutečnosti jde o soubor několika povídek propletených spoustou kratších i delších úvah a postřehů hlavně se dvěma hlavními tématy - cestování a uchovávání lidských těl a orgánů.


Vaculíkovi jsem se dlouho nevím proč vyhýbal, až teď jsem zkusil tohle a byl jsem příjemně překvapen. Bavila mě jeho práce s jazykem i vypravěčská poťouchlost, ale konec knihy jsem úplně nepobral, což je jeden z důvodů, proč nedávám maximální hodnocení.


Uznávám, že je to kvalitní literatura, ale pro mě příliš depresivní na to, abych měl chuť přečíst si od Balabána něco dalšího.
