Dobraadresa komentáře u knih
Nápad na tuto anketu v Přítomnosti podle vzpomínek Ferdinanda Peroutky vznikl tak, že mezi Pátečníky přišel komunistický spisovatel a ostatní se mu začali v podstatě omlouvat, proč že nejsou komunisty. V letech 1924-5 to byla relevantní otázka. Peroutka jako výborný editor ucítil příležitost a nechal své přátele sepsat, proč se nehlásí ke komunistické myšlence. Jejich souhrn argumentů je i dnes, po desetiletích reálné zkušenosti s komunistickou mocí, více než platný. Zajímavé je, že leitmotivem všech odpovědí do ankety je soucit s chudými a přesvědčení, že jejich situaci může lépe vyřešit vývoj buržoazní republiky než komunistická revoluce. Ani stopa po postoji, že podpořit je třeba hlavně bohaté a schopné a z jejich bohatství pak něco prokape i do nižších sociálních pater. Tahle podivuhodná myšlenka se u nás vynořila v podstatě až v devadesátých letech 20. století.
Zajímavý text, který tematizuje a zesiluje civilizační úzkost podobným způsobem, jako třeba Anna Bolavá tematizuje a k nesnesení zesiluje úzkost neurotickou. Postavy v Prasklinách jsou víceméně nerozlišitelné, všechny mluví, uvažují a chovají se podobně, ať jde o pětiletou holčičku, nezaměstnaného otce nebo ředitelku firmy. Ve světě Prasklin se nade vším vznáší neurčitá, postupně se zesilující hrozba, lidé se začínají chovat čím dál divněji, podnebí se otepluje a systém (školství, zdravotnictví) selhává do nefunkčnosti. To ale není to hlavní. Hlavní je ta úzkost, nechuť k budoucnosti, která nabízí jen opakování nesmyslných vzorců, únava a neurčité vědomí, že všechno změní jenom zdánlivě nesmyslná krutost.
Dvě hvězdičky za nalezené texty Milana Kundery (divadelní hru o Jánošíkovi, horoskopy, rozhlasové hry...). Zbytek je trochu ubíjející ne snad nechutí ke Kunderovi, ta může být legitimní, ale otravnou nutkavostí tu nechuť všude vsunout, takže po pár desítkách stran už si dovedete přesně představit, jak bude Novák hodnotit cokoliv, co o Kunderovi objevil. Průšvih je nepochopení 50. i 60. let a toho, co se tu dělo. A ještě mnohem horší jsou pokusy o literární interpretace ve stylu "tahle postava si myslí tohle, tak si to určitě myslí i Kundera". Jo a "psaní z břicha", tvl.! :-DDD
Není to ani vtipné, ani kontroverzní, jak slibuje anotace. Překomplikovaný nápad o znovuzavedení segregace za účelem osvobození černochů v Los Angeles se pomalu, pomaličku rozvíjí v závějích slov, kterými se prodírat je úmorné už od prvních stránek. Po straně 100 už jsem jen knihovnicky listoval a styděl se před kamarádem, jemuž jsem knížku podle ohlasů doporučil. On nedočetl vůbec. Dvě hvězdičky za dva slušné nápady celkově asi na 10ti stránkách.
Cením, že se autor přes zjevný osobní bias snaží psát věcně a tak objektivně, jak se na odbornou práci sluší. Knížka slouží hlavně jako připomenutí různých zajímavých případů z posledních let. Vedle toho je i sem tam nějaká teorie, ale ta je spíš generická. Celkově je dobře, že se tématu u nás někdo věnuje.
Je neuvěřitelné, jak prostý popis putování den za dnem dokáže uklidnit rozbouřenou duši a třeba i strach, smutek nebo bolest. Jak potom musí působit skutečná cesta.
Pestrost, se kterou různí komiksoví autoři přistoupili k odkazu Rychlých šípů, potěší i pobaví. Nejvíc chvály na téhle knížce si zaslouží práce editorů a nakladatelství, knížka dobře vypadá, dát ji dohromady musela být spousta práce a závěrečné stati, které vypočítávají mnohá další díla, co navazují na Rychlé šípy, jsou objevné. Paráda.
Jako rodič, kterého syn přemluvil, že si to prostě "musí přečíst" můžu říct, že mě čtení těšilo a slupnul jsem těch 400 stránek za necelý týden :-) Tahle knížka je napsaná s parádní přesností pro lidi Percyho věku a jako bonus z ní získají přehled o pantheonu základních řeckých bodů. Velmi slušné řemeslo.
Tenhle krásný a parádně zpracovaný výbor pro mě funguje mnohem líp než druhdy proslulá Pomocná škola Bixley. Ukazuje spoustu fazet Blatného exilového psaní, ale nechává ve všech znít hravost jeho poetiky, nespoutanou hranicemi jazyků, obvyklých představ a asociací. V průběhu čtení nasosáte cosi jako základní Blatného rytmus a můžete si ho užívat v mnoha formách a náladách od nejrozvernějších po nejdepresivnější. Čtení pro radost, za které si editor a nakladatel Martin Reiner zaslouží hlubokou poklonu.
Pro Satyricon doporučuji nejnovější překlad Petra Šourka (Academia, 2023). Jeho převod je velmi neortodoxní z hlediska stylu, v němž jsme zvyklí antické památky číst. Hrubý a neotesaný jazyk je ale podle mě k Petroniovu neuctivému a nactiutrhačnému originálu mnohem blíž než archaizující metrické přemety. Na antiku je to každopádně slušně bujaré čtení.
Oddechovka bez větších ambicí. Dočetl jsem to jen proto, že nemám moc rád Richarda Dawkinse, ale ani tak jsem se extra nepobavil. Záchvaty smíchu se nedostavily, na druhou stranu jsem se nemusel do čtení nutit. Zapomenutelné zabití času.
Proti autorovu Nejlepšímu kandidátovi je knížka méně satirou a víc dystopií - v podobném směru, jako jí jsou třeba Praskliny Kláry Vlasákové. Všeprostupující tísnivá atmosféra připomíná třeba i knihy Anny Bolavé. Biler pořád umí zachytit absurditu běžných politických řečí a prázdných frází v konverzaci, jejich opakování je ale v knížce nakonec únavné. Postavy fungují jako černobílé figurky a návěští na role v příběhu, jsou jednorozměrně absurdní, ale to se u tohohle žánru předpokládá. Hlavní hrdina nebudí žádné sympatie. Přestože je učitel, chová se jako nesvéprávný idiot. Apokalypsa, ke které se celou dobu schyluje, je pro čtenáře trošku vysvobozením.
Možná trochu zbytečné obsáhlý, ale užitečný návod na to, jak si zlepšit zdraví. Většina rad se mi osvědčila. Pokud jsem se je tedy už donutil dodržovat.
V nejlepší tradici francouzských pamfletistů Ouředník v prvním a nejrozsáhlejším eseji polemizuje s Tomášem Halíkem a jeho kritikou časopisu Charlie Hebdo poté, co byli jeho redaktoři zavřažděni salfáfisty. Text se stává obecnější obranou evropského sekularismu v jeho radikálnější francouzské podobě. A je osvěžující číst text pro jednou bránící Evropu a její tradici svobody proti jejímu napadání. Další, kratší texty v knize už takovou myšlenkou konzistenci a naléhavost nemají.
Je to knížka pro jednu generaci, a protože do ní patřím, tak mě bavila. Vzpomněl jsem si na spoustu věcí, co už jsem jinak nedržel v paměti. Užil jsem si takovou zdravou nostalgii, která minulost nepřikrašluje, ale opravdu hlavně ukazuje a připomíná.
Jáchym Topol je odedávna kouzelníkem jazyka, ale kromě opulence vět jsem moc nedokázal pochopit, proč tuhle knížku napsal. Příběh rozplizlého komedianta, jeho ženy a dvou dětí, kteří přes cestu Evropou, kde zuří nenávist k migrantům, přes Rusko plné násilí až do Česka, kde se dějí nesmyslné historky, postupně prožívají rozpad osobností související snad s čímsi jako je rozpad civilizace, moc čtenářského zážitku nenabídne. Možná jde o antiutopii, ale ta je na mě asi moc přeplácaná a postrádá sílu vize, která by nějak hrozila uskutečněním. Jde o zhmotněné strachy, získané zabsurdněním stávajících událostí, ale celek působí jako zmatený šrumec, který posléze přestane vyvolávat jakékoliv emoce, protože guláš je příliš horký a přeplněný příliš mnohým kořením.
Knížka, která spíš než jako čtení slouží jako povzbuzení na cestě. Mírným a jemným způsobem nabíjí vůli a chuť pokračovat ve vztazích a prohlubovat je.
Charakteristiky 12 žen z blázince nemluví jen o těch ženách, ale i o blázinci. Odžité a zasahující popisy jsou dobře napsané a i když nenabízejí uzavřené příběhy, budí citlivost a empatii k lidem, kteří to nemají se světem zrovna snadné.
Knížka, která má mnohem lepší reputaci než obsah. V roce 2021 už je málokterá z "vizí" v povídkách v tomhle výboru nebezpečná nebo dokonce kontroverzní. Editor Ellison postavil PR antologie na tom, že obsažené povídky překračují tabu. To ve skutečnosti dělá asi jen jediná, ta nejlepší, povídka T. Sturgeona. Slušné texty tu mají kromě toho J. T. Sladek, N. Spinrad, P. Anderson a možná L. Niven a J. L. Hensley. Zbytek vlastně nestojí za to číst. Na antologii, která měla být tak nadupaná, jak tvrdí její pověst, je to docela málo. Dejme tomu klasický český výbor z angloamerické sci-fi Vlak do nebezpečí je mnohem zajímavější. Pokud vás zajímá skvělá sci-fi, přečtěte si samotného Ellisona, třeba nedávno vydaný Vrchol vulkánu. Tam je většina věcí parádních.
Na prvních desítkách stránek se mi zdálo, že jde už jen o odvar z prvního dílu (Bez kůže). Ale popis rozpadu dlouholetého vztahu a zoufalství, které vyvolal, mě nakonec dostal. Navíc je Růžek mistr stylu a hraje si s jazykovými rovinami jako žonglér s míčky. Je to kruté, ale krásné čtení.