dominika8192 komentáře u knih

Milé a příjemné počteníčko a krásné kresby. Někdy mě to ale trošíčku nudilo, ale je to Čapek. Kdo jsem já, abych si dovolila kritizovat velikána ...

2 23.02.2020

Dobrá detektivka, trochu natahovaná.

2 28.01.2020

Všechno bylo dobré. Solidní příběh, kvalitní zápletka, pěkně vystavěné vyprávění. Překvapivý závěr.
ALE.
Po dvacátém přečtení slovního spojení "byla jsem ráda za" jsem měla chuť s knihou praštit. Fakt. Neexistuje snad horší ruinovač příběhu (jakkoli dobrého) než věta "Jsem za to rád."
Kvůli tomu snižuji na čtyři hvězdy.
EDIT: Omylem jsem dala knize jen tři hvězdičky, opraveno.

1 06.07.2022

Už bych s těmahle hovadinama měla přestat. Vážně.

Líbilo se mi to podobně jako první díl. Jedu teď sérii oddechovek a Mona je jejich skvělou autorkou.
Jediné, co mě štvalo, a někdo to tu už zmiňoval, bylo Rubyino přehánění. Jako jasně, asi není cool načapat svýho kluka v bazénu, jak strká jazyk do krku jiný holce, ale musela to fakt tak teatrálně zveličovat? Má být přece ta racionální a chytrá, tak ji mohlo napadnout, že za tím asi něco je.
A ne ho půlku knihy nechávat vydusit, jako kdyby jí vzal...zápisník s fixkama.

1 29.05.2022

Takové trochu za vlasy přitažené, ale jinak příjemné čtení a údiv nad tím, jak si autor hezky hraje se slovy. Poctivých pět hvězd.

1 23.01.2022

Útlá knížečka plná bolestných vzpomínek i přítomných okamžiků. Děj je prakticky nulový, jedná se o kaleidoskop myšlenek, zážitků a pocitů na pozadí kruté historické události, která neměla v dějinách lidstva obdoby.
Celý příběh je okořeněn působivým výkladem jednotlivých ermitážských děl, které autorka popsala tak důvěryhodně, že jsem si je dokázala do detailu představit.
Podivné čtení - nemohu říci, že by ve mně zanechalo nějakou nesmazatelnou stopu, nebo že bych si knihu kdy přečetla znovu, ale...zaujala.

1 01.12.2021

Nebylo to špatné. Někdy si člověk musí odpočinout od všelijakých těch Kingů a Morrisových a sáhnout po romantické oddechovce. Toto byla navíc solidně zpracovaná romantická oddechovka. Jasně, pár klišé momentů se tam našlo, ale to už souvisí s mým cynickým vnímáním světa, pro které je těžké přijmout, že se k sobě lidi fakt chovají takhle hezky a podporují se navzájem.

1 08.09.2021

Snažila jsem se. Bůh ví, že ano. Ale nezvítězila jsem. Bojovala jsem celých 268 stran, vyhradila si k četbě 14 dní (a to většinu knih, i tlustých, přečtu v intervalu 3 až 5 dnů), každý den jsem poctivě přečetla co nejvíc textu. Ale nešlo to. Omlouvám se úchvatnému autorovi Jaume Cabrému, který bezpochyby stvořil epos. Takový masterpiece zvládají jedině Katalánci, mají tu imaginaci v sobě. Ale těsně před stranou 270 mě opustila jakékoli motivace číst dál. Nezajímalo mě, jak to s Áadriou dopadne, netoužila jsem se prokousat až ke konci. Zavřela jsem knihu s pocitem prázdnoty. A to se mi u krásných knih nestává často. Bezpochyby majstrštyk, ale ne pro mě.

1 17.08.2021

Všechno to začalo Pacientem, který byl tak skvělý, že jsem se rozhodla Fitzeka přečíst celého. Jako druhá se mi do rukou dostala Terapie, která byla o několik levelů horší než Pacient, ale její konec to celkem vyrovnal. Dnes mám dočteného Sběratele očí a jsem si celkem jistá, že si na dlouhou dobu dám od Fitzeka pauzu. Ne že by šlo o špatnou knihu, to v žádném případě, hlavně druhá polovina byla zajímavá. Ale raději si v sobě budu pěstovat ty krásné pocity, které ve mně zanechal Pacient. Mám pocit, že cokoli dalšího by to jen zhoršilo.

1 17.05.2021

Lepší než první díl. Obě postavy byly uvěřitelnější a děj tím pádem nebyl tak naivní. Také mnohem méně názvů přirození ve stylu "péro" a "pták", což oceňuju.

1 03.04.2021

(SPOILER) Tento typ knih normálně popisuji slovem "odporný". Ale zde to na přesné vyjádření mých pocitů nestačí. Bylo to nebetyčně odpudivé, nechutné, plytké, depresivní a podivně znetvořené. To je asi příhodný popis skutečnosti. Celým příběhem se táhl takřka hmatatelný nasládlý pach ... smrad mrtvol, potu, jiných tělesných výpotků, ale i beznaděje, cynismu, duševní okoralosti a zmaru ... prostě a jednoduše se hlavní postavy (teď myslím ty neužitečné spratky) tak nějak plahočily od ničeho k ničemu, bezduše zabíjely dny poflakováním a pofňukáváním (a masturbací, mluvíme-li o Jackovi, jenž byl z celé party nejnechutnější). Autor se asi snažil zobrazit správnou "americkou teenagerskou oprsklost", ale tohle bylo zahnané až do nepřístojných extrémů. Rozeberme si nyní postavy jednu po druhé. Otec - groteskní figurka v rodině, děti z něj mají celkem prdel. Jakmile prodělá infarkt, rozhodne se nestarat se dál o přerostlou zahradu, ale jednoduše ji zalít betonem (cením, fotr, protože i já mám z tý zasraný zelený svině, trávy, hlavu v pejru a nejradši bych zahradu u naší chalupy zavezla hnojem). Nic moc se o něm dál nedozvídáme, protože zhebne někde po pěti stránkách. Matka - věčně se plahočící, naprosto neschopná umravnit své haranty a vštípit jim alespoň ždibec empatie nebo sociálních dovedností, bojující se zákeřnou chorobou, na kterou zhruba v polovině knihy umírá. Skvadra spratků, které bych jebla krumpáčem po hlavě, to jest nejstarší Julie - rádoby vůdce, zmalovaná štětka, co se jen povaluje, sem tam něco uklohní nebo umyje hrneček, jinak jakoby duchem mimo. Mladší Sue - ufňukaná, nervózní, jediná z party se snaží aspoň si sem tam něco přečíst a zapsat do deníku. Tom - malý kluk, co už v útlém věku má přiteplalé travesti sklony, rád chodí oblékaný jako holka. Jack - nejodpornější člen "týmu", co si jen neustále někde honí péro, poflakuje se kolem, nemyje se, smrdí, ale zoufale touží být "právoplatným prvkem skupiny sourozenců". Potají ho sexuálně vzrušuje jeho starší sestra, kterou na samotném konci doopravdy opíchá. Suma sumárum - zvrácené, přestřelené, žaludek zvedající a nemorální. Na stranu druhou vlastně plytké, nedotažené (konec byl sfouknutý jak rychle?!), postavy jsou vesměs negativní, nelze s nimi mít soucit, prostě nelze. Všichni si zaslouží pobyt v pasťáku, Jack možná i v chytrovně vzhledem k jeho choutkám a myšlenkám. Hnus ... jo a samozřejmě spousta, spousta cementu, na to nesmím zapomenout.

1 07.08.2020

Zkrátka a dobře novodobá Věc Makropulos. Ráchel a Elazár jsou si tak moc souzeni, že jejich "láska" překlene dvě tisíciletí. Četlo se to hezky, ale tak nějak jsem očekávala mnohem více šokující odhalení a i trochu té nedůvěry z vnuččiny strany. V tomto ohledu mi to připomnělo zklamání z četby Sophiiny volby, kdy se čtenář musel prokousat stovkami stránek, než došlo na tu všemi propíranou a dlouho očekávanou "volbu" a autor ji popsal stroze na několika řádcích. Přesně to mi připomněla scéna z této knihy, kdy Ráchel celá tisíciletí před svými dětmi skrývá ono "hrůzné tajemství o svém skutečném věku", ale své nevím-už-kolikáté vnučce ho pak svěří jen tak mezi řečí a vnučka pochybuje jen asi deset řádků, a pak jakoby zázračně uvěří. Konec mě lehce zklamal, ale od této knihy jsem nic neočekávala, takže ji mohu zařadit do průměrně příjemných překvapení tohoto roku.

1 20.06.2020

Mé úplně první setkání s autorkou, které jsem byla odhodlaná ohodnotit plným počtem bodů ... a to celých 300 stran románu Konec hodokvasu. Text čítá 413 stran, z čehož lze usuzovat, že posledních sto stran bylo nudných. Alespoň pro mě. Ano, můžete namítat, že se vyžívám v prostoduchých popisech mezilidských vztahů a klepat si na čelo, jak se mohu nudit u popisu něčeho tak zásadního pro českou historii, čímž bitva na Bílé hoře bezesporu je, ale toho popisného a odosobněného politikaření na posledních stranách bylo na mě zkrátka už moc. Proto ne plný počet bodů, ale pouze takřka plný počet.

1 26.05.2020

Příjemné čtení.

19.12.2021

Omlouvám se, ale ne. Uznávám, že autorka byla z mého pohledu "ošizena", protože těsně před otevřením její knížky jsem dočetla Pravidla moštárny (naprostý skvost). Ale to nic nemění na faktu, že je příběh špatný. A to natolik, že jsem knihu musela po útrpném přelouskání 120 stran odložit. Hele, nevadí mi erotické scény (mám za sebou Božského bastarda a Božského cizince), nevadí mi ani mafiánské prostředí (dočetla jsem Kmotra i Ve stínu mafie), ale toto je divná slátanina. Hlavní hrdinka je od první stránky na direkt pravým hákem do ksichtu, chová se jako kráva, co posílá do prdele jak své kamarády, tak mafiánského bosse (?!). Vím, že mělo jít o vykreslení "nebojácné ženy plné odvahy, na kterou si nikdo nepřijde", takže se omlouvám, že tuto růžovou bublinu prasknu - to není odvaha, to je debilita. Pokud bychom vzali v úvahu, že Vaculík je skutečně "obávaným šéfem temného podsvětí a všech mafiánů" (což není), nějakou takovou blbku by prostě nechal odprásknout. Když už jsme u toho, Vaculík je spíš arogantní blbeček, co se chová jako přidrzlý majitel manažerské firmy, ne jako mafián. Z tohohle chlápka že mají všichni respekt, jo?! Tak v tom případě je slovenské podsvětí jak růžová zahrada a není se čeho bát! Suma sumárum - anotace tvrdí, že Bernátová není tou "přeslazenou autorkou romantických slátanin", ale bohužel je. Tohle bylo dost nevydařené porno trochu okořeněné směšnými pasážemi o "mafii".

Celkem to ušlo. Sem tam to bylo i takové hutné a nepříjemné čtení, ale vyděšená jsem tedy nebyla ani jednou. Horor to určitě nebyl, spíš takové mysteriózní YA. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, zda autorka chtěla napsat seriózní "thriller", nebo knihu pro mládež.
Dávám 3 hvězdy ze 6, a to z jednoho zásadního důvodu - je to strašně rychle zapomenutelné. Už pár hodin po dokončení četby jsem skoro nevěděla, co se tam vlastně řešilo.

13.04.2021

Ne, nestěžuji si - čekala jsem více, zejména s ohledem na úderný a mystično vzbuzující název knihy, ale skutečně zklamaná nejsem. Nejedná se o horor v pravém smyslu slova, on i ten thriller trochu pokulhává. V reálu je to taková trošku zmatená detektivka, kdy hlavní hrdina neustále nahání padlého anděla (nebo démona), který ho připravil o nejmilovanější bytost. Dějová linie s O´Brianovou se mi líbila, dodávala svěžest marastu melancholie, deprese a nezakořeněnosti. Úryvky Tessiných deníků mě bavily, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že na jedenáctiletou holku píše až moc rozumně. Konec byl odfláknutý, ale neměla jsem problém to dočíst. Ne proto, že by mě nějak extra zajímalo, jak to dopadne, ale z toho důvodu, že to tak nějak příjemně plynulo a nebyly tam záseky, kvůli kterým bych to zaklapla a odložila. Příjemné čtení, které neurazí/nenadchne.

12.11.2020

Nemohu objektivně hodnotit, protože jsem knihu přečetla jen se sebezapřením. Nudila mě a vyobrazený dystopický svět mi připadal nedotažený. Prostě a jednoduše nejsem fanouškem extremistických přístupů typu "Koukej předstírat, že jsi šťastný, ačkoli tomu tak není, protože když nebudeš, zneuctíš tím Dobroditele, a to se rovná smrti, příteli!" Nikdy jsem nebyla fanouškem podobných typů románů, kde "ti vyvolení" mají univerzální recept na kolektivní blaho a štěstí a pokouší se ho "těm zatracencům" vnutit, klidně pod pohrůžkou násilí. Takže za mě ne, děkuji pěkně.

02.11.2020

Stejně kvalitní jako Dej mi své jméno. Jedinou výtku mám k absenci dalších scén mezi Eliem a Oliverem. Takhle to sfoukl na pár posledních stránkách, ačkoli ty mě velice uspokojily. Přála jsem těm dvěma happy-end a něco jako šťastný konec to nakonec byl. Nikdy jsem si nemyslela, že mě uchvátí příběh, kde se de facto mluví jen o vy.ukání chlapských zadků (homosexuálové prominou), ale Acimanův poetický styl vyprávění jsem spolkla i s navijákem. Oceňuji, že si autor tentokrát odpustil scény s ojetým ovocem, čichání k chlapským trenkám a zírání do toalety, kterou někdo okamžik předtím použil. To skutečně cením.

23.09.2020