Elsinor024 komentáře u knih
Znáte tu obligátní otázku, kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov. Já na ni dlouho neměla odpověď. Těžko vybírat… Četla jsem jich za celý život celkem dost a hodně se mi jich líbilo.
Když jsem před pár lety poznala Anthonyho de Mella, věděla jsem, že je to láska na první pohled. Stejně jako Eckhart Tolle, Byron Katie, Alan Watts a pár dalších.
Tuhle podle mého názoru geniální věc, moudrost v nejvyšší koncentraci, jsem před nějakým časem chtěla rozdat svým blízkým a přátelům.
Ale to by byla chyba. Bdělost si tě musí najít sama. Nemá cenu ji někomu strkat pod nos, takhle to nefunguje:-)
Jak na začátku ADM píše: Já si tu jen odtančím svůj tanec. Vy si s tím potom naložte, jak chcete. Ani v nejmenším vás nemám v úmyslu přesvědčovat. A ani budit, pokud sami nebudete chtít.
A většina nechce, jak dodává.
Indický jezuita, ze kterého prý nadřízení měli osypky. A já se vůbec nedivím. Smál se, vyprávěl legrační příběhy a vtípky, nade všechno hájil svobodu rozhodování. Jeho bohem byla pouze bdělost. Tvrdil také, že misionáři nepřinášejí domorodým obyvatelům většinou moc dobrého.
Jeden jeho příběh je o tom, jak lidé ukřižují člověka, který je přišel naučit rozdělat oheň. Oni potom obraz ukřižovaného dají na hlavní oltář a jeho učení jak rozdělat oheň položí před něj jako relikvii. Naučí ostatní uctívat obraz, sochu a návod na rozdělání ohně. Udělají si instituci. Oheň z nich nikdo rozdělat neumí. Leda snad pár mystiků a heretiků. Lepší definici (nejen) křesťanské církve by asi nikdo nevymyslel:)
No dopadlo to tak, že ADM byl rozpoznán (pokračovateli svaté inkvizice) Kongregací pro nauku víry jako kacíř a budoucí papež Joseph Ratzinger to s chutí podepsal.
Kdyby ADM už nebyl tou dobou mrtvý, zemřel docela mladý, určitě by se smál, až by se za břicho popadal. A hlavně, bylo by mu to ze srdce jedno.
Jak psal kolega přede mnou, jeho knihy se čtou pro radost. Mně se ten jeho tanec hrozně líbí. A na tom pustém ostrově bych se snažila jeho Bdělost úplně vstřebat, potom ji odhodit daleko do moře a tančit tanec svůj :-)
Už to říkal Sókratés před mnoha staletími. Do čela států se v drtivé většině dostávají úplně jiní lidé než ti, kteří by společnost vedli dobrým směrem a oplývali vyšší morálkou. Realisticky nepředpokládal, že v jeho době to skončí, předvídal dlouhé pokračování do budoucna. A měl pravdu.
Kniha se čte jako živá detektivka, která se neustále vyvíjí a my jsme její součástí. Zatím nikdo neví pointu.
Že Zeman a jeho kamarádi nejsou žádní výlupci ctností, bylo jasné i předtím. Autor nám to ale předkládá naservírované na stříbrném podnose tak jasně, až z toho mrazí.
Hodí na zem červené klubko a po sledování rudé nitky (v tomto případě doslova) se dostaneme do labyrintu strašidel. Narazíme na černé duše mezi sponzory, kteří netuší o své štědrosti, vidíme tajné lití "olova", oživlé zombie z STB mezi námi, Mrázka na Úřadu vlády, "vodníka", co tahá za provázky svých figurek, dokud ho nesežere "krakatice" a spoustu dalších příšer.
Dvě věci mně z těch děsivých připadaly nejhorší. První je tvrzení Johna McCaina, že Rusové kromě jiného ovlivnili volby v ČR. A vzápětí je to doložené konkrétními fakty.
Druhá je událost s vyrovnáním dluhu po bývalé SSSR, kdy si vlivní mafiáni a politici rozdělili stovky milionů dolarů, které měly jít do státního rozpočtu. O tomto přerozdělení nejen naši investigativci nepochybují, kromě J. Kmenty i třeba Sabina Slonková. Byli mezi nimi podle dostupných údajů s velkou pravděpodobností právě nejbližší Zemanovi kamarádi...
No, je asi třeba to všechno brát s nadhledem a doufat, že se Sókratés ve své prognóze třeba spletl:)
Jedna z nejmoudřejších knih, co jsem četla. I když jak říká hlavní hrdina: "Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství."
Trochu jsem se obávala, aby v příběhu nebyl příliš opěvován Buddha. Není.
Naopak, Siddhártha v klidu i na konci příběhu s jeho učením v pár detailech nesouhlasí. Jde si svojí vlastní cestou. Nejdůležitější je svoboda. I ta pochybovat o slovech učenců a osvícených, pokud nám to tak připadá správné. Nikdo nemá patent na pravdu, ani svatý muž.
Hesse napsal tuto knihu v roce 1922, kdy byla Nielsi Bohrovi udělena Nobelova cena za fyziku. Niels Bohr prohlásil, že pravým opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda a Hessův Siddhárta došel v knize k témuž poznání jako kvantový fyzik.
A shodli se i v tom, že čas není skutečný.
"Slova nedělají dobře skrytému smyslu, všechno je pokaždé trochu jiné, když se to vysloví, trochu zfalšované, trochu bláznivé."
Hessovi příbuzní byli křesťanští misionáři v Indii. Jejich potomek zase přinesl z východní strany něco k nám :)
Kamarádka mi přivezla všechny čtyři díly, že tohle si prostě musím přečíst. Moc se mi do nich kvůli všeobecnému nadšení nechtělo (jedna z nejlepších italských knih, finalista Man Booker Prize...) Měla jsem je u sebe pár měsíců, potom jsem se do nich tedy pustila, abych je mohla vrátit.
A pak jsem to pochopila. Zdánlivě se tam nic nic neděje, jak se tady píše v někdy rozmrzelých komentářích. Ale když se soustředíme a věnujeme příběhu pozornost, najednou nám pomalu dojde, že se tam toho děje tolik, až je těžké všechno pobrat.
Naprosto nelítostný až intimní pohled do života lidí v neapolské periferii. Nikdo není jasný a čitelný a každý má svůj stín. Jak říká autorka: "Jako když se otevře světlý květ kosatce a my vidíme, že jeho střed je temný."
Nejde se na nikoho spolehnout, pochopíme, že stálá lidská povaha je iluze, nic takového neexistuje. Jsme jako plameny, neustále se měníme podle toho, čím do nás kdo přikládá a čím se živíme my sami. A výsledek je záhada, mystérium života co nekončí a pořád se jede dál bez oddechu, až do smrti.
Geniální přítelkyně mi hodně připomíná podle mne úžasnou knihu "Být Japonkou", která má hodně podobnou atmosféru a zdánlivě banální děj.
Nádherné, jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla.
Danka Štoflová je žena nadaná v mnoha směrech. Podle všeho dost dobrá malířka i výborná spisovatelka. A hlavně skvělá indiánská manželka:)
Přirozené, upřímné a někdy trochu fiktivní vyprávění o životě Češky mezi indiány kmene Čerokí.
Je často znát, že autorka má ráda humor a cítí se v něm dobře. Vlastně i se svým mužem se tak seznámila, smíchem.
Život mezi indiány není jednoduchý, neuznávají soukromí, pšoukají ve společnosti, mluví o všem možném až moc otevřeně, dost pijí, hodně kouří, dokážou být tvrdí a nelítostní.
Ale zároveň na rozdíl od nás jich pár zůstalo ještě napojených na frekvence, kterým už my dávno nerozumíme: Jak mluví les, zvířata, voda, obloha, hvězdy. A uvědomují si moudře, že "Manitouovi i Matce přírodě je úplně jedno, jestli přežijeme", nemodlí se k nikomu.
Přijímají nevyhnutelné, i třeba to, že život v lese není úplná pohádková idylka. Někdo se může utopit, spadnout ze stromu nebo ho roztrhají vlci. Přesto jsou mnohem víc v klidu než my, rádi za každý den, který přežili.
Přiznám se, že ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že děj vůbec není vystavěn chronologicky, ale skáče se podle tématu. Což by mi možná u jiných příběhů vadilo mnohem víc, ale tady kupodivu to až tolik nerušilo.
Hlavně proto, že kniha má vyšší ambice než jen odvyprávět příběh.
Věděli jste, že i malé octomilky mají osobnost? Když je mušák coby nápadník několikrát odmítnutý, mnohem častěji propadne pití alkoholu.
V této knize se nedozvíme fakta pouze o chobotnicích, ale autorka občas odskočí
i k jiným tvorům. Pro mě byla spousta věcí úplnou novinkou. Chobotnice je vzhledem k člověku jako mimozemšťan.
Tři srdce, chapadla, která mezi sebou komunikují sama bez propojení s mozkem, dokonce se zdá, že každé může být svébytné s jinou povahou. Přísavky stokrát citlivější než naše chuťové receptory na jazyku, má úžasnou schopnost měnit barvy a tvar. Samec umí vystřelit "penis" ke své vyvolené a potom mu doroste nový.
K lidem se za určitých okolností chobotnice chová jako kamarádka, pamatuje si je a umí je od sebe rozeznat.
Sy Montgomery napsala o zvířatech spoustu knih a obdržela velké množství ocenění. Velkou popularitu získala i kniha o jejím 340 kg vážícím domácím mazlíčkovi - praseti. Bylo prý rošťácké, přátelské a velice inteligentní. Sama říká, že se s pokorou celý život neustále od zvířat nechává učit. Své kamarády nekonzumuje, je vegetariánka:)
Ale kdo ví. Třeba se v budoucnu dozvíme, že i každá rostlina má svoji osobnost (já jsem o tom přesvědčená:) Ostatně už o tom psal i Carlos Castaneda. Když si jeho učitel don Juan vybíral vhodnou rostlinu durmanu jako halucinogen, staral se o to, aby neměla poťouchlou povahu.
Viděla jsem film Neortodoxní, který se mi hodně líbil, proto jsem sáhla po knížce s podobnou tématikou. Margot popisuje své roky u rodiny "moderně ortodoxní", tak tam pravidla nebyla zdaleka tak sešněrovaná jako u ultra nábožensky zaměřených Chasidů.
Kniha většinou vyznívá pozitivně, i když se autorka nebojí poukázat i na ne tolik ideální stranu uzavřené (moderně) ortodoxní komunity.
Jaksi se cítí vyvolení nejen bohem podle bible, ale i tady na světě mezi lidmi. Ví, že jejich komunita je vzdělaná, bohatá, vážená a jsou na to patřičně pyšní. A to tak, že mezi sebe nikoho cizího nepřijmou.
Šadchen - dohazovačka si vede spis na nesezdané s jejich přednostmi i neřestmi, dává dohromady vhodné páry, co se vidí před svatbou jen minimálně. Ale oni jsou od malička připravovaní tento způsob přijmout, tak jim nepřijde podivný. Mají také právo odmítnout, naštěstí. A dohazovačka se pak snaží znovu. Autorka popisovala téměř výhradně šťastné a vydařené páry. Jako by ten fakt, že rozvod nepřichází v úvahu, zúčastněné tlačil k tomu všechny konflikty hned v počátku udusit.
Na rozdíl třeba od islámu, se kterým vidím ve fungování rodiny mnoho podobností, Židé svoji víru nikomu nikdy nevnucují. Protože k sobě prostě nikoho cizího ze zásady nepřijímají. Ale jsou schopní s "góji" udržovat přátelské vztahy. Někdy dost vřelé, ale odsaď pocaď.
Co mi přišlo při všem respektu k odlišnostem za hranou, je považování menstruujících žen za (strašně) nečisté. V tomto období se manželka musí odebrat do samotky a manžela se nesmí prstem dotknout. A neměla by se dotýkat ani jídla. Ortodoxní muži nepodávají ruku cizím ženám hlavně kvůli tomu, že by mohly menstruovat. Jaká hrůza!
Dodržování spousty náboženských pravidel, co platily ve starověku, je z mého pohledu absurdní. Vzpomínám si na moudrá slova mého oblíbeného kacířského jezuity A. de Mella: "Nepožírejte slova. Dívejte se za ně."
I přesto popis této komunity působí sympaticky, lidé jsou ve svém životě víceméně spokojení. Ať si v ní v klidu žijí :)
Rozhovor s lékařem, kterého nebaví pouze léčit příznaky chorob, ale chce přijít na kloub tomu, proč nemoc vůbec vznikla. A postarat se o to, aby už příště raději nepropukla. Je ochotný tomu obětovat kariéru ve státním a zašít se na soukromé klinice, kde není možnost atestace. Pořád mu to za ten cíl stojí. Chce, aby člověk (slovo pacient nemá rád) našel s jeho přispěním svoji vlastní cestu a směr, jak z nemoci.
Zároveň nenasazuje na "normální" lékaře, ale uznává jejich přínos v urgentní medicíně. Přijde mu jako ideální propojení medicíny klasické s tou komplexní. Což mně také :)
Líbilo by se mu, když by se nemocnicím říkalo uzdravovny. Dobrý nápad.
Zabývá se též mužsko ženskými vztahy, principy, a nabízí možnost rovnováhy s tím, že ženy v sobě najdou sílu "odpustit mužům historickou křivdu" a tím nepoženou věc do druhého extrému, jak se mnohdy, třeba v Americe, děje.
S tím i jako ta, která má k feminismu docela blízko, zcela souhlasím.
Umění být zdráv mi přijde jako kniha, která naše poznání posouvá, podle mého názoru, zase o kus dál tím dobrým směrem.
Proto to asi v určitých kruzích a ohledech nebude mít úplně jednoduché.
"Vztah je pořádně těžká záležitost. Udržovat ho. Živit ho. Neustále něco řešit. Něco sdílet. Nenudit se. Něco budovat. Dřina, co?"
Kdo by se rád nedozvěděl něco nápomocného o vztazích. A Honza Vojtko o nich povídá rád, s nadšením a znalostí věci. Prostě ho to "hrozně baví".
Je otevřený všemu, co dvěma (a více) lidem vyhovuje a není to lež a ubližování druhým. Prostě terapeut 21. století.
Při pečení cukroví jsem si také poslechla pár jeho přednášek a mrkla se na odkazy, které doporučuje. Například Esther Perel a její knihy.
A ta extrovertnost se kterou běhá po jevišti a srší energii k němu patří.
Také se mi líbilo, s jakou elegancí a v pohodě se rozloučil s lidmi, kterým styl jeho výkladu prostě nějak nesedl.
No a potěšilo mě, co jsem se v knížce dočetla o dlouhodobých vztazích. Ani tam není všechno ztraceno, naopak. Po letech vzájemného respektu, lásky a pozornosti k druhému vykazují mozky známky zamilovanosti a to neustále. Jen to holt dá dřinu :o)
Zážitky téměř z jiné planety, kde lidé vydrží tak šílené věci, že Evropan jen nevěřícně kroutí hlavou a nechápe. Mladé holky chodící s rozpadlým apendixem, čtyřletí s uhnilými kostmi v čelisti, ženy s potrhanou vaginou, které nechtějí anestezii na šití, chlapi, co přežijí transplantaci ovčí kosti do stehna...
Ostřílený Tomáš Šebek už se ale téměř ničemu nediví, látá všechno, co může. K tomu si večer dá svoji obligátní desítku kilometrů mezi hady, štíry a psy se vzteklinou, občas zapomenutou minou. A všechno je to napsané naprosto svobodně, lehce, bez autocenzury, trochu chaoticky, ale i tak mimořádně čtivě a sympaticky.
Francouzský institut v Praze, který vydání podpořil, má tedy odvahu... Tahle kniha každým dílem přitvrzuje v necenzurované autentičnosti a nekorektnosti. Riad Sattouf ale nešetří ani Francouze. Jen ve srovnání s nimi je míra totální náboženské zabedněnosti v Sýrii té doby, na přelomu devadesátých let (ale nedělám si iluze, že jiné je to všude kolem v jakékoliv době) několikanásobně vyšší. Už malé děti, co si hrají s hračkami, řeší víru. Od malinka mají vtlučeno do hlavy, aby si myslely, že jen muslimové jsou nejlepší na světě a bezvěrci "samozřejmě" přijdou do pekla. Bratranci a sestřenice se u hry ptají, jestli už jsou babička a děda v Evropě na správné (islámské) cestě.
Doktorát ze Sorbonny Riadovu otci nebrání v tom, aby věřil na satana a tomu, že židé si vymysleli koncentrační tábory (diplom má z historie). Je přesvědčený, že Francie díky porodnosti příchozích bude stejně za tři generace arabská. S gustem využívá francouzský sociální systém. Když už jsem si myslela, že otec konečně trochu dostal rozum, ukázalo se, že to byla jen falešná hra, aby všechny zmátl před svým činem.
A to je jen část z velkého množství nekorektnosti v tomhle parádním komiksu.
Zajímalo by mě, co asi starý Sattouf říkal na to, že jeho syn deset let pracoval jako redaktor v Charlie Hebdo.
Příběh je výjimečně čtivě a dobře napsaný.
Tak na tuhle knihu jsem se těšila. Konečně pohled zevnitř na opravdové muslimy, co nemají problém žít v západní společnosti a nejsou náboženští fanatici. Lidé jako my, proč by nemohli žít u nás? Stejně tak krišnovci, židé, budhisté, džinisté a další, proč proboha ne?
A bohužel velké zklamání. Když bych měla třemi slovy charakterizovat, co se touhle knihou táhne jako červená nit - absolutní nedostatek pokory. Amání píše o svých problémech s rasismem a předsudky po 11. září a jistě má v mnoha ohledech pravdu. Co však opravdu na první pohled praští do očí, je obrovská jednostrannost v pohledu na problémy společnosti. Nikde ani stín pochybnosti, že by s nějakou muslimskou komunitou, zemí bylo něco špatně.
Prostě podle autorky: My jsme ti hodní, co trpí rasismem, nepochopením, šikanou. Palestincům ubližuje zlý Izrael. Jsme příliš tolerantní, máme poddajné reakce, někdy až na "hranici lidské důstojnosti".
No, netroufla bych si tvrdit, že je to až takhle černobílé...
Také nepochopitelný údiv nad tím, proč se spojuje islám s terorismem. Nevím, Amání, snad kvůli tomu, co teroristé křičí před odpálením nebo střílením a jaká videa nahrávají?
Ameriku vybudovali "zotročení černí bratři a sestry od píky", proto mají "muslimové plné právo říct Trumpovi, aby koukal vypadnout z naší země". Je to fakt síla...
A to tuhle paní zvou na všemožné mezinárodní kongresy jako představitelku toho opravdového mírumilovného islámu... Potěš pánbůh....
Začala jsem číst nejnovější knihu L. Penny jako vánoční lahůdku a oproti minulému dílu, kterým jsem byla lehce zklamaná, se mi Břicho nestvůry líbilo.
Člověk se musí smířit (a rád:) s tím, že ho autorka zavede do trochu pohádkového světa vesnice, která není na mapě. Kde jsou lidé strašně sympatičtí a milí a ještě k tomu dobře jí a vaří. Při čtení se mi vybavil Neználkův Kvítečkov, kde se téměř všichni měli rádi, dělali to, co je bavilo, v obchodech si brali jen to, co potřebovali... Dobře, to tady tak úplně není, občas tu někoho, protože je to přeci jen detektivka, zamordují. Občas se v okolí objeví superzloduch. Ale jinak tam podobnost vidím :o)
Příběh má dobrý rozjezd, mnohem lepší než předchozí díl, ovšem potom se to trošku zasekne a točí v kruhu, možná tedy ve spirále, ale děj se posouvá pomalu. Na konci ovšem autorka ukáže své kvality a dočkáme se děje, který je svižný a plný napětí.
Při nálezu oné nestvůry v lesích nad Three Pines jsem si říkala, tak tohle už, Louise, přeháníš. Klášter, o kterém neví nadřízení ve Vatikánu ti schlamstnu, stejně tak tu nenalezitelnou vesnici a další spoustu těžko uvěřitelných věcí, ale tohle? To už je tedy hodně přitažené za vlasy. A ještě do toho Saddám a Mosad?
No a v doslovu si přečtu, že tohle je docela dost inspirované skutečnou událostí a opravdu se ty neuvěřitelné věci staly a zrovna v téhle oblasti. To se Louise Penny povedlo.
Tak se těším na další díl.
Dost knih, které jsou nominované na Man Booker Prize, jsou depresivní až na půdu. Tohle je výjimka. I když nejde o veselé čtení, kde byste se popadali za břicho.
Naopak. Jedna rána za druhou, problémy v nekončící řadě, to všechno osud horalu Eggerovi nadělil vrchovatě. On ale nekňourá, nestěžuje si, popere se s tím, přijímá, smíří se a jde dál. Takže nakonec jeho život není tak špatný, protože on se rozhodl, že nebude špatný.
Když píše dopis z ruského zajetí, kde je zima, hlad, štěnice a smrt na denním pořádku, je schopný to zhodnotit slovy: "Není to tu zase tak hrozný. Máme práci a něco k jídlu..."
Je šťastný, když si může na jaře lehnout na plochý kámen a chytat první paprsky teplého slunce. Večer na zápraží dlouho koukat na vrcholky hor všude kolem.
Celý jeho život je pokorný a prostý i bez boha, ve kterého nemá potřebu věřit a uctívat ho. Nehloubá, nepřemýšlí, nemluví, uctívá život.
Zenoví mistři by z něj měli radost:)
Návštěva ve snovém světě Pavla Čecha, tentokrát s laděním do modra. Déšť, voda, moře, mraky, modrý kamínek...
Básník Vladimír se prochází kouzelnou krajinou svých snů. Popsané plasticky, jako by autor maloval i slova a ta na nás z příběhu dopadala :)
Atmosféra je tajemná, ale není tísnivá, člověk by se na tu cestu klidně vypravil a lehl si do útulného ptačího hnízda nebo padal modrou tmou domů. A jako hlavní hrdina usnul ve svém snu, ve kterém se mu zdá další příběh.
Připomnělo mi to báseň od M. J. Lermontova, kde se hrdinovi zdá, že umírá zastřelený ve skalách Dagestánu a přitom se mu zdá sen o krásné dívce, které se zdá o milém, zastřeleném v Dagestánu...
Fantazii mají oba bezbřehou, Pavel Čech i Lermontov a já jsem ráda, že nás občas do ní nechají nahlédnout. Nádhera!
Obdivuji fantazii Stanislava Holého. Tam kde dospělí končí s dětskou představivostí, on se naopak rozmáchl do šířky a dálky.
Na Jů a Hele, Hary Šoumenovi a Tryskomyši jsem vyrostla. Knihu Procházky pana Pipa jsem jako dítě milovala a nespočítala bych, kolikrát jsem se nechala zavést do jeho barevného, snového a veselého světa, kde se může dít cokoliv. Vždycky mi zlepšil náladu.
Teď už jeho obrázky nade mnou až tak velkou moc nemají, bohužel :), ale i tak jsem se na planetu pana Pipa nechala znovu ráda po letech pozvat. Jeho námluvy jsou pokaždé jiné, ale vždycky kouzelné a originální.
Louise Penny fandím. Ale tady jsem trochu rozpačitá. Přijde mi, že autorka nepsala ve své obvyklé skvělé formě. I děj se alespoň pro mne docela vlekl.
Rušily mě zjevné chyby, kdy si například Myrna objedná müsli a za pár odstavců jí číšník přinese křupavé tousty s máslem. Podobný případ u Clary doma.
Peterův telefon. Na začátku je zmíněn jako jedna z pozdějších možností při pátrání, (Gamache se ptá Clary, jestli mu volala) aby se i při vyčerpání těch předchozích už nikdy neobjevil.
Některé situace mně přišly poněkud násilně zinscenované (Armandův telefonát Ruth o smyslu její básně, ale i pár dalších)
Tentokrát jsem asi ani úplně nepochopila motiv a pohnutky pachatele, i co se stalo s komplicem.
A co ti tajemní kamenní zajíci? :o)
No, faktem stále zůstává to, že parta hlavních postav jsou mimořádně pěkně, sympaticky a lidsky napsané charaktery a vesnice je plasticky vylíčena jako nejlepší místo k životu, kam by každý chtěl nejen na důchod.
Při čtení máte opravdu pocit, že tam stojíte a koukáte na hlavní hrdiny zblízka. V tom je autorka geniální.
Když jsem nedávno četla Rudého Zemana, nepsalo se tam zrovna o chlápcích, kteří by jednali něžně a v rukavičkách. Ale proti ruským bohatýrům jsou ti naši domácí mafiánští chlapci hošíci z nedělní školy.
Není se co divit, přeci jen v té zemi, kde "zítra již znamená včera", jak se jmenovala nezapomenutelná soutěž v dobách našich základních škol, mají trochu jinou mentalitu.
Podle agentury Interfax z roku 2017 je v Rusku považován za "nejvýznamnějšího člověka v lidských dějinách" Stalin, o druhé místo se dělí Putin s Puškinem. Což je docela legrace, kdyby to nebylo zároveň děsivé.
David Satter, který žil v Rusku desítky let, měl známosti na zajímavých místech, nám přináší důkazy, že ruští vládci se nerozpakují "pro dobro státu", ale hlavně pro svoji moc a politické body, pozabíjet stovky svých vlastních lidí.
S největší pravděpodobností (autor ani na okamžik nepochybuje) tak vyhodili do povětří v roce 1999 pár obytných domů, aby záminka k válce s Čečenskem odvedla pozornost od politického marasmu. Což se jim beze zbytku povedlo.
Tak pokračovali a zabili další desítky lidí, z toho spoustu malých dětí, při minimálně těžce nezvládnuté akci v divadle Na Dubrovce a při beslanském školním masakru. Smrt novinářů a politických odpůrců se snad ani nepočítá a nikoho, alespoň v Rusku, tolik nepobuřuje... Viz Litviněnko, Politkovská, Němcov a spousta dalších.
Skupina superbohatých oligarchů zcela zavázaných a podřízených Putinovi vlastní
65 % bohatství země. A Putin? Podle odhadu tajných služeb a anonymně neloajálních kolegů si pár miliard dolarů, + - 50, taky naspořil.
Což mi připomíná jinou nádhernou knížku z poslední doby, Bdělost.
"Co je platné, když by člověk celý svět získal, ale svoji duši ztratil?" :-)
Tahle kniha vás dostane, je skvělá, takový čínský Malý (hlemýždí:) princ.
V příběhu je plno smrti, pomíjivosti, krásy a lásky k životu. A hlavně klid, přijetí a tím i tak lehká svoboda...
Vážka na tom byla den ode dne hůř.
Nenechala se však rozhodit:
Smyslem života není prožít ho v obavách,
musíš se naučit nechat věci plynout,
nechat přijít, co přijít má,
nechat jít,
co odchází.
Doporučuji, nádherná kniha s nádhernými ilustracemi.
Nestvůra z Essexu snad ani není román, připomíná mi víc trochu ujetou okouzlující báseň, kterou by napsal Tim Burton spolu se svou mrtvou nevěstou. Nikde nejsou jasné kontury, postavy jednají neuchopitelně, všechno se odehrává jakoby za jejich pověstnou essexskou mlhou.
Autorka jedná jako její hrdinky, nepodbízí se, nechce se čtenáři zalíbit. Lehký náznak erotické scény nepůsobí vůbec přitažlivě a jde jen tak mimochodem kolem. Myšlenky se prohánějí hlavami postav jako divoký vítr, který je neustále v pohybu a ani na chvíli se neuklidní.
"...všechny jeho hluboko položené základy, na kterých vybudoval svou bytost, se otřásly, pukly a přestavěly. Každou větu, která mu přišla na mysl, okamžitě popřela jiná, přesně opačná a stejně pravdivá: porušili jsme zákon - uposlechli jsme jej; kéž by sis proboha udržela svůj londýnský odstup - díky bohu, že žiješ, když žiju já, díky bohu, že žijeme na stejné zemi!"
Jinak jak už tu bylo řečeno: Neomluvitelně velké množství chyb a překlepů. Korektor takového solidního nakladatelství jako je Argo se musel při čtení dostat do stejného deliria jako jedna z hrdinek, aby tohle mohl přehlédnout. (Krakatoa je tady Krakatit, vážně?:)