Enforcer komentáře u knih
Tak toto se upřímně řečeno panu Barkerovi moc nepovedlo.
Skoro jako kdyby to dílo AI na zadání napiš román jako od Clivea Barkera.
AI si zjistí, že autor píše žánr dark fantasy / horror, jeho nejslavnější postavou je jakýsi démon přezdívaný Pinhead a vytvoří výsledek. Bez invence, bez fantazie, bez napětí.
Jenže, kniha je v originále z roku 2015 a autor se pod ní podepsal. Hodně velké zklamání.
Naprosto skvělá kniha. Jde o sci-fi, které se odehrává v době nepříliš vzdálené. V době, kdy jsou dětem kupováni androidi zvaní úpéčka. Tito androidi děti hlídají, hrají si s nimi, jsou velmi učenliví a konají v nejlepším zájmu dětí. Jednou z těchto androidek je právě hlavní postava knihy Klára. Klára funguje na solární pohon, což způsobuje, že má ke Slunci až náboženský vztah - odtud název knihy.
Klářinou paní je vážně nemocná dívka Josie, kterou se Klára pokusí zachránit,
čímž se ovšem dostane do konfliktu s lidským uvažováním a někdy i morálkou a představami rodičů o tom, co je pro jejich dcerku nejlepší.
Kazuo Ishiguro se touto knihou vytáhl a po geniálním Pohřbeném obru opět dokázal, že vskutku patří k nejlepším autorům dneška.
Pět zajímavých příběhů o hudbě, muzikantech a nejrůznějších formách přežívání na hraně, které se s životy muzikantů pojí, pokud tedy nepatří k tomu šťastnému jednomu procentu z nich.
Průměrné. Autor se několikrát holedbá, jak se mu povedlo dostat Simovi pod kůži, ale ve skutečnosti předává pouze suchá historická fakta bez nějakého hlubšího záběru.
Jako první seznámení s tímto slavným ostřelovačem je však tato kniha plně dostačující.
(SPOILER) Naprosto strhujíci horor / thriller. Že je to jednoduché a předvídatelné? Ano a právě v tom je největší síla této knihy. Prostě napínavá, přímočará vyvražďovačka se zběsilým tempem, která nijak neskrývaně spěje k závěrečnému masakru.
Nějaké dějové kličkování a chození kolem horké kaše by této porci krvavé flákoty
jen ublížilo a ubralo na poutavosti.
Tak další důležitá fantasy sága dočtena. Zpočátku jsou relikvie smrti velmi zdlouhavé, začátek na svatbě/pohřbu je ještě nudnější než mistrovství světa v famfrpálu v Ohnivém poháru, i když zjevný odkaz na Pána prstenů (neviditelné písmo na zlatonce) potěší. Časem se ale tempo zvedne a když se někdy kolem strany 300 Harry a jeho přátelé konečně přestanou pouze přesunovat z místa na místo, tempo konečně začne stoupat. Konec je vymyšlený skvěle a dokazuje, že Harry Potter je výborná literatura. Už jen to, jak autorka dokáže sedm knih tajit skutečnou povahu, pohnutky a záměry Snapea, je obdivuhodné.
Rockový dědeček vypravuje a je to velmi, velmi zajímavé. A o čem nám Keith Richards, kromě obligátního líčení své kariery u Stounů, vypravuje?
- nabádá všechny, aby nebrali drogy protože "už nejsou tak kvalitní jako v šedesátkách a sedmdesátkách"
- tvrdí, že Bob Marley byl pozér, kterého reggae začalo zajímat, až když z něj začal cítit vývar
- vyjadřuje se i k velikosti přirození Micka Jaggera.
Rozhodně se jedná o zajímavou a odvážnou autobiografii.
Hodně zajímavý pohled do jedné z nejuzavřenějších a nejtotalitnějších zemí na světě.
Zaujalo mě, jak někteří tázaní obdivují taktéž komunistickou Čínu jako bohatou zemi, kde je všechno k dostání - trochu podobná situace se západním Německem pro nás v 80. letech a doslova mi dech vyrazil poslední rozhovor se stařenkou, která sice utekla na jih před hladomorem, ale na KLDR a tamní způsob řízení společnosti do té doby, než propukl hladomor, přesto nedá dopustit.
Určitě doporučuji si tuto knihu přečíst.
-Mami, kdyby o tátu stála jiná ženská, co bys dělala?
-Vyřízla bych jí žebra a udělala si z nich odkapávač.
Zábavné příhody jedné finské temné rodinky, které jsou plné toho nejčernějšího humoru.
Občas se vtip ztratí v překladu, ale tomu asi není možné nějak zabránit.
Tak jestli je Virginie Despentes Houellebecq v sukních, to nevím. Ty dvě věci, které jsem od něj četl (Podvolení a Serotonin) mi tedy přijdou hodně jiné a rozhodně nejdou až tak na kost.
Co mi Život Vernona Subutexe připomíná víc, je jakýsi současnější a místy i drsnější Irvine Welsh. Už v tom stylu vyprávění, kdy jednotlivé postavy promlouvají v jednotlivých kapitolách za sebe a čtenář se jim může podívat hluboko do hlavy, je určitá podobnost.
Autorka nám představuje současnou Paříž jako kupu hnoje, které je každý (ať je to nácek, muslimský imigrant, transka nebo byznysmen) součástí a nemůže s tím moc dělat.
Tato antologie mi docela sedla. Všechny povídky mají nápad a i ty slabší se dají v pohodě dočíst. Trochu zásahem vedle je Krev ve městě, která si asi utahuje ze seriálu Sex ve městě, jenže ten znám (a myslím si, že i valná část čtenářů této knihy) jen podle názvu, a tak jsem se moc nechytal.
Všechno je skvělé, závěrečná povídka od Mellicka ukázala jednu věc. Zdejší povídky jsou proti němu bizarní málo - co je třetí světová válka vedená kapustňáky či v důsledku globálního oteplování zaplavená Česká republika proti člověku, který má místo hlavy lízátko a musí se neustále bránit tomu, aby si z něj někdo ukusoval?
Velice upřímná autobiografie. Pravopisné i faktografické chyby tam jsou, ale upřímně jsem rád, že jsem se českého překladů vůbec dočkal - mnohé zajímavé knihy takové štěstí neměly a člověk je musí louskat v anglických originálech či překladech.
Určitě lepší kolekce než předešlý díl. Trochu však nechápu, jak je možné, že autoři jejich příspěvky v prvních dílech série patřily k tomu nejlepšímu, najednou sepíšou banalitu jakoby z pera školáka. Týká se to především Darrella Schweitzera a jeho Rudé čarodějky z Chorazinu.
Za mě zatím nejlepší a nejčtivější Gibson. Na rozdíl od některých jiných jeho děl má tato kniha děj, který pochopí i lidé, kteří jsou v IT spíše na uživatelské úrovni.
Jeden z nejlepších Kingů. Lepší než Pan mercedes a Outsider, kde se také vyskytuje detektiv Bill Hodges. Velký podíl na tom má skvěle napsaný záporák, kterým je další šílený fanoušek číslo jedna, schopný pro svou literární zálibu i zabíjet.
Tři díly této antologie by bohatě stačily a kvalita klesá. Neodpustím si ještě jednu poznámku... explicitní sexualita do lovecraftovského světa tak nějak nepatří a překvapuje mě, že to autoři některých povídek (především Trofej, ale najdou se i jiné okamžiky) necítí.
Jedna z must read knih. Stoletý pan Winterberg a jeho český ošetřovatel Kraus cestují vlakem po dávno rozpadlé zemi a starý pán vypráví. Je tak trochu někým mezi Švejkem a Kopfrkinglem - s prvním ho spojuje potřeba vyprávět bez ohledu na zájem posluchače, s druhým posedlost spalovacím procesem. Kniha je většinou smutná, smutná, najdou se však i veselejší místa, třeba to, kde jakýsi bosenský autobusák nadává na Němce a na Čechy, kteří jsou z Němců ti vůbec nejhorší (umíte jenom pít a dělat hloupý vtipy - vím to, v Praze jsem byl). Každopádně jde o velice zajímavou knihu, která četnáře strhne a poutavým způsobem připomene doby dávno minulé.
Na rozdíl od některých přispěvatelů jsem za knižní vydání TMBK koláží rád. Škoda jen, že není kompletní. Chybí třeba můj oblíbený vtip s rodinou Klausů na třídních schůzkách, a to, pokud si dobře pamatuji, je také už pár let starý a hodně povedený vtip.
Trochu podobný námět jako u Weirova Spasitele, s tím že tady se mají tři z různých světů pocházející civilizace vážný problém se domluvit. Vztahy mezi Illmatařany - v jakémsi feudálním systému žijícími domorodými korýši, pozemšťany a fašistickými, pomocí sexuálního nátlaku komunikujícími Šoleny se rychle vyhrocují a vše spěje k válce. Kniha má strhující tempo a hodně se mi líbila.
Některé povídky jsou slabší, ale líbí se mi ten koncept. Kromě samotných literárních ukázek i něco článků a diskusí o samotném pojmu new weird. A pak ta závěrečná autorská hra... Celkem novátorský a osvěžující přístup.