eraserhead komentáře u knih
Slovenština ve verších je hrozně krásná. Některé básně až chytají za mysl a srdce. Např. hned úvodní VERŠE LÁSKY jsou úchvatným a chytlavým vyznáním či hned následující soubor ŠEPTANÉ DO MUŠĽE. Zvláštně pochmurně smutné PROSTÉ VĚCI O STO LIET II či nepateticky (tedy ne tak, jak je dnes zvykem) vlastenecká ROZHOVOR VLASTI S ĽUDOVÍTOM ŠTÚROM. Výborná je také první část delší básně ŽALOSPEV MÚZY, ODPOČÚVANÝ VO VÍCHRE, škoda jen, že si tuhle krásu báseň neudrží po celou dobu, střední část se dost rozplývá a do zajímavého koryta se dostane zase až v poslední části.
Hlavně sklářské básně mají své kouzlo a jejich slova jsou přesné jako rýhy ve skle. Hodně se mi líbily i ilustrace.
Snad ještě lepší, syrovější a temnější než Interview s upírem. Snad těžkopádně může působit mnohovrstevnatost příběhu, nemůžu si pomoci, ale myslím si, že jeho obsah by v pohodě uživil dvě samostatné knihy. Minimálně příběh Akáši a Enkila by si zasloužil samostatnou knihu. Anne Rice se však musí uznat, že rovnou půl tisícovku stran zaplnila jen minimem suchých a slabších částí a zcela překvapivě dokázala přijít s velmi zajímavým a výživným závěrem. Kdysi před přečtením Interview by mě to asi nenapadlo, ale jsem spokojen a s chutí půjdu do další knihy Kronik.
Až se nechce věřit, že ta kniha byla napsána před sto lety. Naprosto skvěle a až prakticky logicky a pochopitelně vystižená ztráta individuality a její zbytečnost. Zamjatin skoro dokáže přesvědčit, že to dává smysl a logiku. Matematicky přesně. Škoda, že více nerozvinul teorii práva na rozkoš, opravdu zajímavý nápad.
Horror pro ty, kteří jsou ve věku, kdy se k tomuto žánru dostává nejlépe a možná asi nejvíc se nekriticky užívá. otázkou je, zda v tomhle věku člověk ocení zrovna takovýhle styl horroru. Na druhou stranu jsem moc rád, že se tvoří i horrory pro "nejmenší". E-mail ze záhrobí je určen pro čtenáře a čtenářky 9+ a musím říci, že i mě, který má čtyřicítku už za sebou, docela bavil. Má hezké napínavé, atmosférické a strašidelné scény, je strohý, ale úderný. jen ten konec je takový snad až moc poplatný věkové hranici a cílové skupině. Ale dobrý horror pro děti, to jo. Z radostí jej dám ke čtení svému desetiletému synovi.
Po slabším předcházejícím díle zase návrat ke komplikovanější zápletce, zajímavým akčním scénám a nápaditým úmrtím. Také se příběh více uzavírá do kruhu, již je to příběh opravdu Katie a ne moc jejího případu. Je příjemné, že se tak stalo až ve čtvrtém díle, člověk by to čekal i dříve. Naštěstí je Masterton natolik dobrý autor, aby i tento v podstatě negativní ráz svého příběhu podal zajímavě a tak, že to zase až tak moc nevadí. Co mě trochu mrzí je, že se již zcela vytratila taková ta tajemně mysteriózní linie příběhů, jako byla v prvním a druhém díle. A to i navzdory závěru knihy, který se to snaží trochu napravit, ale bezvýsledně. Tohle je již čistý krimi thriller, bez jakékoliv stopy tajemna a čehosi (alespoň zdánlivě) nadpřirozeného. Ale dobře a poutavě napsaný thriller bez negativ předchozího dílu.
Starý dobrý horrorový příběh. Tajemný, napínavý, ve své krátkosti silný a úderný. Sice jsem chvíli tápal, kam to dojde, ale závěr hezky zapadne. Prostě stará dobrá klasika, napsaná hezkým jazykem s perfektní atmosférou.
Ehm, to je opravdu zvláštní kniha. Hned v několika ohledech. Už jen tím, že absorbuje několik žánrů a každou chvíli je něčím jiným. Prakticky vlastně vším. Je to historická sonda, zobrazující a reflektující historii. příběh začíná v sedmdesátých letech a ve vztahu k roku napsání se dokonce přehoupne do budoucnosti (psána v roce 1991 zabíhá až do roku 1999). Stává se tedy jakýmsi futuristickým sci-fi. Od příběhu malého chlapce se dostává k takřka celosvětové epidemii - tedy thriller. K chlapci promlouvá jistý bůh a on ovlivňuje své okolí kouzelnou hůlkou - tedy horror. Neustále se řeší sociální (rasismus) a hlavně náboženské otázky (tedy sociální kritika). Tady je prostě všechno, postav jak nakakáno, až je možno být ke konci docela zmatený kdo s kým a proč. Některé věci se dějí aniž by bylo jasné proč (pár mrtvých, jisté scény). Prostě se stanou, po čase, po jistém skoku, aniž by k nim dosavadní příběh vedl. Některé postavy se objeví a prostě zase zmizí. Ale... Jedno velké důležité ale. Ono to chytne a táhne. Některé postavy fakt zaujmou, kritika náboženství je fajn, ten historický odér taky. Prostě zvláštní kniha. neobyčejná.
S Peterem Jamesem jsem se setkal jako s horrorovým autorem. S dobrým horrorovým autorem. Proto mě trochu zklamalo, že Netvor je čistý thriller. Ale i v téhle oblasti zůstal James dobrým autorem. Netvor je odsýpající příběh s dobrými postavami. Mohl, pravda, skončit trochu drsněji (a já to chvíli i očekával, právě pro horrorovou historii Jamese), ale i tak se mi kniha dobře četla a líbila.
Jeden velký, obří, hnusný, škaredý, nechutně zelený zvracející emotikon.
Miluju filmy a hudbu Davida Lynche, proto jsem rád nahlédl alespoň takto zprostředkovaně do jeho nitra. Kniha se dá považovat za jakýci úvod do Davida Lynche, myslím si však, že vám moc neřekneme člověku, který jeho filmy neviděl. Co mě na knize hodně zklamalo je to minimum místa, které je věnováno v mých očích Lynchovu mistrovskému dílu, tedy seriálu Městečko Twin peaks a filmu Fire Walk With Me.
Šumavský Děs neztrácí dech a jestliže v prvním svazku svých vzpomínek udělal radost těm, kteří to rádi mysteriózní a jemné, ve druhém svazku potěši ty, kteří to rádi natvrdo a drsně. Už hned první příběh je neskutečně syrový a drsný a jeho titulní představitelka ostrá tak, že by se před ní v koutě krčila i zaměstnavatelka Dolores Claiborne. Šumavský Děs z povídek druhého svazku razantně vycouval a nechal je mluvit samy za sebe. Příběhy také trochu ztratily opar starých povídaček a změnili se v klasické horrorové příběhy. Což není nijak na škodu. Naopak, vytváří to hezký kontrast s prvním svazkem. Příběhy jsou prostě povídkovější, horrorovější, přímočařejší, ostřejší, drsnější, mají výraznější pointy a vyvrcholení, přesto jsou pořád tajemné, atmosférické a mrazivé. Ilustrací je méně, nahradily je fotografie, které však příběhlm dodávají stejnou atmosféru. Jediné, co trochu kazí dojem, je trochu mentorský Doslov. Chápu jej a sdílím jeho psoelství, jen se ke knize moc nehodí. Pokud už, v prvním svazku by působil lépe.
Šumavský Děs je zvláštní kniha. Zaujala více svou formou, než obsahem. Příběhy v ní obsažené nejsou zrovna originální, ale celkové pojetí knihy je velmi zajímavé a samotným příběhům jen dodává na kráse. Místně silně ukotvené, byť čistě smyšlené, mýty a povídačky, které by obstály u večerního a pozdně nočního ohně, které bych se nebál číst svému malému synovi. Ale ten styl a fakt, že si všechny příběhy udržují příjemnou linii a laťku a pokud ji opouštějí, tak kvalitativně, atmosférou a zájmem jen a jen nahoru (BABIČKA, POD VĚTŘNÍM, POMSTA ZEMŘELÝCH, UPÍR LUDVÍK). Tohle je zvláštní směr českého horroru nebo fantastiky obecně. Ani pohádkové, ani čistě horrorové, ani drsné, ani vyloženě strašidelné, přesto všechno tohle. Ty příběhy jsou vymyšlené, čirá fikce, ale pokud by se knize dostalo větší publicity a známosti, věřím, že by některé příběhy mohly začít žít svým životem a formou vyprávění se udržet a "zlidovět". Např. šumavksý obr Thomas z Horní Plané, by si to i zasloužil. Navíc, kniha má skvělou obálku a nádherné ilustrace. Opravdu zvláštní kniha.
Po několika povídkách (obě jsou i v této knize) a záhadologických knihách má první Dvořákova beletristická kniha. Záliba v záhadách a historických konspiračních teoriích prosakuje i do Dvořákových fantastických příběhů, lavírujících na pomezí horroru, fantasy a sci-fi. S tím, ž eje třeba přiznat, že horror a napětí převažuje. Přesto je úskalím knihy fakt, že povídky v ní obsažené mají sestupnou tendenci. PROKLETÝ LOVEC je výborný. MRTVÝ LUH má skvělou atmosféru. HAGEN už je ale nijaký a kromě svého historického ukotvení nemá co nabídnout. KŘIVOKLÁTSKÁ BESTIE končí zvratem a pointou, kterou v příbězích nemám rád, je však třeba přuznat, že mě povídka bavila více, než při prvním čtení. ŠPAGETY se kvalitativně trochu pozvednou, ale poslední VZPOURA MRTVÝCH je prostě utrpení. Hrozná slátanina.
"Při přijímání přišla taky na opata neslýchaná pohroma. Kýchl tak nevčas a tak nešťastně, že si upatlal hostii. Ale copak měl dělat? Nezbylo mu, než aby vzal do úst to, co sedlák hodí na zem a pán schová do kapesníku."
U některých autorů se zdá, že facky směřují určitým směrem. U Faustiády se zdá, že Záborský hlava nehlava fackuje kolem sebe padni komu padni. A tím z ní vytváří opravdu humorné, ironické a zábavné dílo. Fakt jsem se smál, hravosti, jízlivosti, škodolibosti, drzosti. Záborský si hraje nejen s jazykem, ale i absurditou, historickými osobnostmi i událostmi, lidskými názory, povahami, způsoby. Takřka nic mu není svaté.
Mě je hrozně líto, že musím dát téhle knize, respektive tomuto autorovi, kterého mám hrozně rád a jsem rád za každou jeho knihu, která vyjde česky, byť už dlouho od něj nevyšel žánr, pro který jsem si Mastertona zamiloval, pouhé tři hvězdy. Ono to není špatně napsané, Masterton jak vyšitý, tedy v jeho thriller formě, ale tohle už je prostě jen "další houska na krámě". Prostě jen, sice ucházejícícm způsobem, obšlehnutá forma předchozích dvou částí, kdy už fakt skoro víte, co v které kapitole bude a co váš ještě čeká. Ten příběh a jeho atmosféra prakticky negraduje (kde že je napínavé tajemno prvního a ostřejší zápletka druhého dílu?), on se jen odvíjí. Ze tří Katiných přběhů má tenhle nejzbrklejší a nejrychlejší závěr, ta kniha takřka najednou skončí prakticky na dvou třech stránkách. Měl-li bych tuhle knihu ohodnotit dvěma slovy, napíšu solidní rutina. Masterton se pořád nebojí, drsnost sice trochu zevšedněla a scvrkla se na uřezané ruce, více však zabrušuje do sexuálna, a sexualita Mastertonovi vždycky šla, nikdy se jí nebál. Zde zaujme svou otevřeností a realističností. Červená lucerna se četla dobře, příběh odsýpal, ale přišlo mi to prostě jen jako sklouznutí na skluzavce, rychlý švunk a pak už nic, konec. Prostě další houska na krámě. Může fám chutnat, sníte ji s chutí, ale je to už třetí, kterou jíte... Přesto všechno mě Katie baví (i když se jí pořád chce každý dostat do kalhotek) a Masterton dál zůstává mým oblíbeným autorem. A ano, do dalších dílů jdu.
Tak tahle kniha mi opět ukázala, jak je super, že nemám čtečku a nečtu eknihy. Protože kdybych měl tuhle knihu v čtečce, nepřečetl bych ji. Protože mě prvních 30-40 stran nebavila natolik, že jsem se rozhodl, že jí dočítat nebudu. Jenže jsem ji s sebou měl ve vlaku a žádnou jinou ne. Kdybych měl čtečku, knihu z ní prostě vymažu nebo ji prostě přestanu číst a otevřu si jinou eknihu a už bych se k téhle nikdy nevrátil. A nezjistil, jak skvělá kniha to nakonec je. Já se totiž po hodině v tom vlaku nudil a tak jsem tu knihu zase otevřel a že si přečtu pár stránek, než dorazím domů. A ejhle... Po pár stránkách už mě ta kniha měla. Je to fakt zvláštní, co dokážou tři čtyři stránky udělat se vztahem ke knize. Kniha o životě a smrti jsou skvěle pojaté paměti s notnou dávkou fantazie, představ a smyšlenek. Ta vzájemně se prolínající kombinace pravdy, představ a otevřeného vymýšlení je úžasná a strhující. Kniha je plná citováníhodných myšlenek. Dalším zajímavým prvkem je samotná povaha autora, kdy s ním v něčem souhlasím v něčem vůbec ne a myslím si pravý opak. Určitě to ale byl zajímavý člověk a měl zajímavý život. Uf, až se mi ulevilo. Kromě skvělé četby mi kniha poskytla další důvod, proč čtečku nee.
Už před takřka 17-18 lety mě povídky Anny Šochové až uhranuly. Šochová má totiž jeden skvělý dar. Píše horrorové povídky, skvělé horrorové povídky, ale ač ty povídky obsahují horrorové propriety, postupy, scény, zápletky, bytosti apod., ten strach, hnus, nepříjemno a prostě klasické horrorové mrazení vycházejí spíše z "pouhého" vykreslení reality oněch příběhů, skutečné reality své doby a místa. A to je prostě úžasné. V jejích povídkách se objevuje zvláštní hmyz, neobyčejní slimáci, kouzelné panenky, duchové, mutantní monstra, tajemné lamí ženy a kdo ví co všechno ještě, a je to všechno skvělou součástí příběhu, ale z toho vás zase až tak moc mrazit nebude, mnohem více vás bude mrazit z úplně obyčejných lidí, jejich vztahů a situací. Brrr... Tohle jen tak nikdo nedokáže. Šochová dokáže hnus zabalit do nádherného pozlátka, dokáže z hnusu udělat přednost své tvorby, přesvědčit vás, že největší strach nahání realita, nic krutějšího totiž není. Její postavy prostě žijí a vy, naneštěstí, spolu s nimi, vedle nich, ve stejných místnostech, na stejných místech, spolu s nimi prožíváte jejich zážitky. AUTOBUS, STARÝ HŘBITOV, POD PODLAHOU, PANENKA, NĚCO MI DLUŽÍŠ a hlavně SLADKÉ TAJEMSTVÍ, to jsou prostě skvělé příběhy.
Televizní seriál mě doprovázel dětstvím, ještě mám v živé paměti, jak jsme spěchali z lesů, ulic a potoků domů, abychom stihli jeho začátek. Ani mi nevadí, že jsem se ke knize dostal až po třiceti letech, tehdy bych si ji určitě neužil jako teď. K jejímu zhodnocení stačí pouhé jedno slovo. Je výborná.
Jedna z prvních horrorových knih, kterou jsem si koupil. Jedna z knih, kterou jsem přečetl celou jen poprvé a od té doby nikdy. Tak nějak jsem nikdy nechápal to věčné a zarputilé spojování fantasy s horrorem. Fantasy není můj šálek četby, i přesto je třeba říci, že několik povídek tohoto žánru v knize si přečtu pokaždé (POLÉVKA Z DRAČÍ PLOUTVE, KDYŽ SKONČIL SLONÍ BALET). Řadu povídek teď prostě přeskakuju a čtu jen ty horrorové. Protože těch je tady hodně dobrých (POVÍME SI TO ZÍTRA, SMYČKA, LA DAME, PANÍ MASTNÁ). Za tu nevyváženost (kvalitativní, žánrovou) však musím hodnotit průměrně.