Ereandil komentáře u knih

(SPOILER) Děsivá, zajímavá, poutavá. Je psaná deníkovou formou z pohledu Charlieho, který je nejprve retardovaný, takže se jeho zápisky prakticky nedají číst a často je potřeba si něco přečíst nahlas, protože jinak to rozluštit nejde, ale po experimentu se z něj postupně stává génius. Emočně nevyspělý, minulostí poznamenaný, ale génius.

Je to jedna z mála knížek, kde mi přišel hrdina, i přes jeho (počáteční) nízkou intelektuální úroveň, napsaný uvěřitelně, i když v části, kde byl Charlie géniem, se Keyes pustil na tenký biomolekulární led a matně si vybavuju, že tam něco z jeho vyjádření bylo nepřesné a génius by to neřekl.

Určitě si na knížku udělejte dostatek času, zaslouží si to.

11 16.12.2020

Koupila jsem si svini Kojota, protože jsem četla Bedny a byl ti super úlet, taková milá úchylárna, která dokáže zahřát nejedno zmrzlé srdce.

Docela mě tedy naštvalo, že jsem jako první dostala svini pdf, neodolala jsem a musela ho přečíst.

Je to jiné než Bedny, ovšem Rosanin styl se nezapře. Postavy jsou hrozní úchyláci, magoři a psychopati, které si nejde nezamilovat. Je to v podstatě úchylná romantická love story, a Rosana, jako správné úchylné spisovatelské božstvo mi strašně ublížila, a vůbec se mi nelíbilo, jak mě donutila to dočíst, protože jsem prostě musela vědět, jak to dopadne.

Svině knížka.

10 23.06.2022

Rosana chtěla hodnocení od srdíčka, tak se tedy pokusím o něco od srdíčka. Mám vcelku slabost pro divné a švihlé lidi, takže mě svérázná úchylná chemikářka, která asi rok spamovala ve spisovatelské skupině s obrázky individua, co vypadá jak David Tennant, docela zaujala.

Byla jsem ubezpečená, že se rozhodně nejedná o nic podobného jako Kotleta nebo Kulhánek, což mě poměrně potěšilo, protože potoky krve si umím představit i ve vlastní hlavě, tak k tomu nepotřebuju ještě lekci chaotické anatomie od někoho cizího. A navíc Rosana vytrvale tvrdila, že její příběh je vlastně těžká romantika.

A jako... jo. Navzdory podtitulu Zabít sráče je to skoro až zamilovaný příběh dvou úchyláků, co se hledali, až se našli, až na to, že jeden chce zabít toho druhého, což tu romantiku jaksi kazí. Zezačátku to vypadalo až zbytečně akčně, že kdybych nebyla varovaná, že se z toho Kotleta ani Kulhánek nevyklubou, asi bych nečetla moc ochotně dál. Jenže jak příběh pokračoval dál, veškeré mé obavy se rozplynulo a knížka začala připomínat spíš Jessicu Jones (o čemž mám podezření, že je to ten zmiňovaný oblíbený seriál hlavní hrdinky).

Chvílemi jsem si říkala, že pančelka je fakt zlá a hnusná, když tohle svým postavám dělá, pak jsem byla chvíli na pochybách, jestli Zvelebilová - Zbořilová není nějaký ekvivalent dvojice Kladno - Záporno a není to její alter ego, a na závěr jsem si říkala, že nikdo by tak zlý být přece nemohl (a zbytek brutálního zabíjení si laskavě dočtěte sami).

Vzhledem k tomu, že tohle je moje první knížka ze skupiny krvavých a brutálně násilnických zamilovaných příběhů, tak nemám srovnání, nicméně já jsem si to užila, i když to tedy občas bylo na sklenku, dvě, tři... a jsem ráda, že jsem mohla sledovat velkou část kreativního procesu, byť online, protože takové knížky mají v mé knihovničce své speciální místo.

Jo, a moje knížka voněla po parfému Zbořilové! Nejdřív jsem si tedy myslela, že se jim v tiskárně něco stalo a parfém to má kompenzovat, ale pak jsem se dozvěděla, že i tohle bylo naschvál.

Speciální pozornost si mimo jiné zaslouží i to, jak dobře na sebe navazovaly části z minulosti a přítomnosti. Nicméně je to trochu sprosté, takže pokud vás rozhodí nějaká piča, kurva nebo ježek, asi to není úplně pro vaše střízlivé já.

8 05.08.2021

Tuhle knížku jsem četla s hodně velkým nadšením. Lehce snovým, decentně depresivním realismem se příběhem občas mihne i nějaké to snové okénko, což se mi na něm velmi líbilo.

Je to částečně drama, částečně detektivka, částečně snad román o rodinném znovushledání? Přesně zařadit knížku nepotřebuju. I když je téma rodinných dramat těžké, autorovi se povedlo precizně vystihnout přesnou míru, aby to nebyla nějaká laciná "citová ždímačka", ale příběh, který si užijete od první až po poslední stránku.

Moc se mi také líbí, jak je knížka zpracovaná stylisticky: i když může být někdy složitější do ní vplout, je to nesmírně inspirativní.

EDIT: A když se mi dostala knížka do ruky i ve fyzické podobě, nemůžu prostě nezmínit její úchvatné technické zpracování. Kromě snových modromodrých ilustrací mě ještě okouzlil ten malý nenápadný detail, že písmo je tmavomodré, což je naprosto geniální.

6 05.06.2022

... aneb i ty můžeš být další Monyovou.

Pro neznalé: paní Monyová vydala několik desítek knížek, ve kterých popisovala, jak ji týrá manžel, a vypisovala se ze svého osobního trápení. Bohužel nestihla utéct včas, protože ten "milující tvor" ji zavraždil. Normálně přišel s kytkou, a když ho odmítla, pobodal ji nožem.

Co jsem se začala přátelit s Dášou (Digmou Čechovou) a ostatními spisovateli, nemám o kvalitní četbu nouze. I když normálně se nejradši uchyluji k fantasy nebo něčemu odbornému, díky nim mám občas šanci vykročit ze své komfortní zóny a rozšířit si obzory. Nejinak jsem přišla i na Andreu Čekanovou a její Nepečené dezerty.

Už podle anotace bylo jasné, že to není pohádka na dobrou noc, a vzhledem k tomu, že se Andrea pohybuje v blízkosti Dáši, která na nás všechny má dobrý vliv, nepochybovala jsem o tom, že to bude skvěle zpracované. A jelikož mě mí divní kamarádi zásobují úchylárnami všeho druhu, jsem zvyklá na ledacos. Autorka si ovšem dala tu práci, že opravdu poctivě studovala psychologické profily narcistních manipulátorů a zločinců, takže výsledný dojem je opravdu realistický.

Nepečené dezerty jsou soubor v počítači, který Kateřina používá jako svůj tajný deník, kam sepisuje svoje vzpomínky. V knížce se tak střídá její přítomnost a minulost, kdy popisuje typický mechanismus, jak manipulátoři získávají své oběti. Tohle mi přijde poměrně důležité, takže uvedu několik bodů, jak na to podobní dobráci jdou:

- Vyberou vhodnou oběť, zpravidla nějakou, která se nachází v obtížné situaci, případně má pocit, že ji nikdo nemá rád a nemá se o koho opřít. Jedním z typických příkladů jsou mladé holky v pubertě, které nemají dobré rodinné zázemí, jako je i hrdinka knihy. Nenechte se ale zmást, může to být klidně i starší úspěšný muž!
- Svou oběť zpravidla získají nezvyklým šarmem, velkolepými dárky, úžasnými sliby a zpěvy o sladké budoucnosti, pozorností a vůbec vyvoláním dojmu, že zatímco okolní svět je zlý a nepřátelský, oni jsou tou jedinou jistotou.
- Pak často nebohého odříznou od přátel, od rodiny a starého života. Typickými kroky tohoto bodu by bylo třeba odstěhování na nějaké odlehlé místo, kecy typu "tvoje matka je tak hrozná, proč tam vůbec jezdíme" nebo "tvoji kamarádi mě nemají rádi" a podobné, vyvolávání výčitek, že kvůli koníčkům oběť zanedbává jeho, rodinu nebo že se zbytečně vyčerpává. Oblíbená hitovka je také neustálé šmírování, přepadovky v práci a podobná, možná zdánlivě romantická gesta.
- Potom se mnohdy vyvolává nejistota. Nejlepší oběť je oběť zmatená. Proto vám takový manipulátor dá pořádně cokoli sežrat. Ztloustli jste? No tak to s vámi asi nebude. Nechcete dělat to, co si přeje? Tak asi nebudete dobří manželé/partneři/kamarádi. Mění svoje názory a postoje s větší dynamikou než se mění počasí v dubnu v Římě. Co platilo před pěti minutami, je už hluboká minulost, copak jste tak blbí, že vám nedojde, že teď je všechno jinak?
- Stálicí v manipulačních technikách je i zesměšňování na veřejnosti. S oblibou takoví lidé používají hlášku "já nejsem drzý, já jsem jen upřímný", a to zvlášť v případě, když se vám vysmějí, jací jste kreténi, protože něco nevíte.

Jak jsem uvedla, nebudu spoilovat, knížku si v případě zájmu přečtěte. Pokud se nebojíte, že se vám bude špatně usínat, je to kvalitně odvedená práce (pár chybek jsem sice zaregistrovala, ale nic tragického). A na závěr si ještě neodpustím malé pošťouchnutí určené těm, kteří něčím takovým třeba procházejí:

- Máte víc přátel, než si myslíte. Mnohdy stačí o pomoc jen požádat. Někdy se jen dívat, kdo vám ji už roky nabízí.
- Realita je často jiná než to, co si myslíte, že vidíte.
- Když vám někdo říká, že ta první tečka byla poslední, tak lže. Úplně na férovku sprostě lže. Tečka.
- Odstěhovat se jde i se sehnáním občerstvení na stěhovací párty za několik hodin. Chce to dobrou organizaci, ale když za sebou máte dobrý tým, jde to. *mrk, mrk*
- Když vám někdo ubližuje, nezáleží na tom, jak jste velcí, silní nebo co máte mezi nohama. Nikdy to není vaše chyba! Jediné omluvitelné násilí je sebeobrana proti stejnému typu násilí.
- Bát se v jakémkoli vztahu o svůj život není v pořádku.

6 10.02.2022

Děkuji náhodě, že jsem se k téhle knížce dostala. Přečetla jsem ji prakticky najednou a dlouho jsem přemýšlela, proč se mi vlastně líbila, i když do kategorie Young Adult už nějakou dobu nespadám.

A po nějaké době jsem přišla na to, že to má na svědomí kombinace příběhu s okamžiky a dialogy. Podobně jako u pohádek příběh Muffinu a čaje živě interaguje s podvědomím čtenáře. A dialogy a situace, které se sice v naprosté většině případů nikdy neodehrají, jsou právě to, šestnáctileté já spousty čtenářů (minimálně to mé) potřebovalo a potřebuje. Snad nejlépe to lze popsat jako setkání s imaginárním kamarádem. Bylo to něco diametrálně odlišného než těch pár dívčích románků, které mě kdysi postihly.

V neposlední řadě pak musím také vychválit styl autora, který je na vysoké úrovni a je mi velmi blízký.

5 16.08.2019

Tenhle ze Zakharových příběhů je pro mě celkem speciální, protože jsem byla u toho, jak vznikal, a také jsem měla příležitost účastnit se jednoho krátkého dračákového dobrodružství s Theou a Nathanem, a tak si dovedu představit, jaké asi muselo být u jeho úplného zrodu.

Je psaný z pohledu Zakhara, což je sociopatický a arogantní kouzelník, který ze všeho nejvíc touží po získání bájné knihy, jak možná někteří z vás po přečtení prvního dílu tuší. Charakter hlavního hrdiny nicméně rozhodně nekončí u jeho sociopatie a arogance, ale je výjimečně propracovaný a autoři se nebojí si s ním ušpinit ruce.

Místy je jeho příběh dosti nechutný a zvláště některé scény jsou velmi naturalistické, to k tomuhle vyprávění ale patří, i když jsem milé Zakharovy stvořitele občas proklínala za jejich úchylné nápady. Pokud znáte knížky, které této předcházely, určitě vás potěší setkání s jednou starou známou, a to na místě, které byste opravdu nečekali. Hodně se mi taky líbilo, jak byla země Moggulů inspirovaná starým Mongolskem, a to včetně mnoha velmi zajímavých detailů.

Styl knížky je stejně jako v prvním díle celkem vzletný, místy patetický, což je něco, na co je někdy potřeba si zvyknout, ale mně to prostě k temnému kouzelníkovi sedí a líbí se mi to na něm; navíc Nathan dokáže psát tak poutavě a poeticky, až jsem se na některých místech musela i nadšeně usmívat.

P.S.: No, a tak jsem se chystala na to, až se zmíním ještě o super působivých ilustracích Adama Windsora, až jsem na to úplně zapomněla - jen je jich tedy na můj vkus trochu málo, ale chápu, že padesát jich asi být nemůže. :-)

4 13.08.2021

Protože se s autorem pravidelně potkáváme v různých online skupinách a už mám v knihovně první díl Bordeřích povídaček, nebála jsem se ani druhého dílu, jelikož jsem odvážná a šílená jako letatélko Kýnka.

Knížka naprosto splnila všechno, co jsem si o ní vysnila: je plná infantilního inteligentně podaného humoru, roztomilých borderek a jiných breberek, čtivě napsaná a navíc ji můžu bez obav přečíst i dětem, kdyby ovšem tyhle potvory nebyly jako bordeří štěňata a místo literatury nevyhledávala spíš destruktivnější zábavu. (to je ovšem řada komplimentů, kdyby to nebylo jasné)

4 15.12.2020

Pokud jste tak jako já strávili několik desítek večerů ve společnosti bláznů vašeho druhu a dvacetistěnné kostky, můžu vám tuhle knížku jen doporučit. Od okamžiku, kdy se v knížce objevil hrdinný elf Pipin z Lexxaurinu, mi bylo jasné, že tenhle příběh se prostě musel odehrát takhle.

Na knížce se mi líbila propracovanost postav včetně vedlejších a poetické okamžiky, které se v ní vyskytují hojně. I když se knížka tváří jako něco, u čeho se budete smát od začátku až do konce, v mém případě to tak nebylo, protože se směju většinou na místech, kde to autoři nezamýšleli, a míst, která mě měla položit, velmi často projdou kolem mě bez vážnějších následků, ale to mi zážitek z četby rozhodně nezkazilo.

A pokud se vám tenhle díl líbil, druhý bude ještě lepší! (A možná budete autory proklínat, protože vám dojde, že se vaše dračáková parta rozpadla a další v nejbližsích letech asi nesložíte.)

4 26.10.2020

Knížka Nemusíš! mě zaujala spoustou věcí: povzbudivým názvem, uvěřitelnými a živými postavami, čtivým stylem vyprávění a v neposlední řadě i pozoruhodnou osobou samotné autorky. Ačkoli by se mohlo zdát, že 416 stránek je poněkud velké sousto k přečtení, opak je pravdou - knížka mě nenudila ani v jednom místě a vše hezky plynulo. Představená lidská laboratoř byla perfektní: postavy byly autentické, uvěřitelné, živé, a oproti očekávání mi byly občas sympatické i ty, které mi připadaly na zabití. Autorka vás zkrátka dokáže vtáhnout do děje a nepustit, dokud sama nechce.

4 07.09.2020

(SPOILER) Autorčiny knížky mám ráda, protože jsou čtivé, dokážou vtáhnout a jsou skvělým způsobem, jak uvést můj znavený mozek do provozu, a to díky kombinaci přirozeně plynoucího netriviálního jazyka, pestré psychologii postav, zajímavým příběhům a někdy tak trochu pohádkovým prvkům za odměnu.

Knížka Podívej se podruhé je příběhem Oldřicha, osamělého autora detektivek, pro něhož je psaní životní vášní, Xavera, který je jeho detektivním alteregem a vším, čím chtěl kdy být, ale bál se, a Hedy, pro kterou je životní vášní být nesnesitelná pí*a. Jelikož hned na samém začátku knížky se nachází poměrně zásadní prozrazení, celý příběh se nese (nebo alespoň pro mě se nesl) v duchu, kdy konečně někdo Hedu kopne ze skály.

Neměla jsem problém s tím si hlavního hrdinu oblíbit, líbily se mi jeho úniky z reality a místy mi ho bylo opravdu líto, když ho autorka protáhla tím nejhorším narcistickým peklem. A stejně bezproblémově jsem přála i jeho životní pseudolásce vředy na zvlášť nepříjemných místech, takže tohle na mě fungovalo také dobře.

Takže děkuji a těším se na další. :-)

3 08.05.2023

(SPOILER) Co když žádné zítra nebude jsem si užila hned dvakrát. Při křtu se skvělou atmosférou (po tom zítřek následoval) i při čtení (jak to bude se zítřkem tady, to ještě uvidím).

Nemám, co bych knížce vytkla. I když jsem nedávala moc nadějí tomu, že ji zvládnu přečíst i pod vlivem antibiotik, opak se stal pravdou. Dášiny příběhy jsou pro mě svým způsobem fantasy romány, protože jsou tam lidi, a je to tak čtivé, že to zvládnete i s angínou, ve chvíli, kdy nenávidíte celý svět. A pokud někomu krvácí oči z hrubek a bojí se (relativně) nových autorů, zrovna v tomhle případě se bát nemusí, protože autorce neunikne ani chlup. Navíc si Dáša ověřuje veškeré informace, které v knížce padnou, takže jestli někde v příběhu je kulaté razítko, tak tam je i ve skutečnosti. Přimlouvám se za to, aby autorka dala šanci románu s lékařskou tématikou, protože pomocí něj se pak studenti budou moci podprahově naučit na zkoušky.

V tomhle konkrétním se vydáváme na cestu za poznáním Vichřice Zu, která se rozhodne své povětrnostní řádění na planetě Zemi předčasně ukončit, a její o poznání upjatější kamarádky Štěpánky.

Takže se můžete těšit na Alexe, kterého byste s chutí přidali do vepřového rizota místo masové konzervy, Štěpánkou, nad kterou se zvedne nejedno obočí, a jejich děti, u kterých si říkáte, že jestli je tohle fakt standardní tovární nastavení puberťáka, tak byste měli asi dělat co nejdřív zásoby chlastu. Zu se téhle povedené rodince rozhodne změnit jejich zoufalé životy formou neobvyklého dědictví, které po ní zbyde, a tak se všichni mají na co těšit, a dobře jim tak. A Zu je prostě hrozně inspirativní postava, kterou jsem si oblíbila velmi.

Konec příběhu je naivně šťastný a optimistický a vůbec, ale to je takový autorčin umělecký podpis, protože všechny její knížky jsou ekvivalentem chlupatých ponožek s dírou a s nápisem "Všechno dobře dopadne" (a je doufám jasné, že je to kompliment.)

Jako Viewegh a Hartl se můžou jít vycpat, když máte Čechovou. Nepřekousala jsem od nich tedy ani jednu celou stránku, ačkoli jsem to zkoušela, ale sorry pánové, vaše místo v mé knihovně je už obsazené.

3 10.08.2022

V knížce se opět, jako v předchozím díle, setkáte s nesvatou trojicí: s Eiri, Pipinem a Sebasem. Kromě nich ale v knížce řádí i řada vedlejších postav, které nejsou pouhými kulisami, ale opravdovými žijícími bytostmi z podstatných jmen a sloves. Nemusíte je mít rádi, ale jsou tam a čekají. Občas umírají. A občas jsou na zabití. Někdy je máte rádi a někdy byste je nejraději naložili do lihu jako laboratorní exponáty.

Samotná knížka je psaná poetickým a vzletným stylem a ti, kteří jsou zvyklí na akční "moderní" styl, s ním budou možná trochu bojovat, ale stojí to za to. Když totiž přijmete to, že se nad větami budete muset někdy dokonce nedejpřírodo zamyslet, za odměnu dostanete občas takový slovní obraz, že z něj lingvisticky nadšeně óchnete. Čímž neříkám, že "moderní" styl je špatně, ona je docela věda poskládat slova a věty tak, aby se to četlo samo bez větší námahy, a dost to obdivuju, zároveň to ale není nic, co v knížkách automaticky očekávám, a jelikož je často nekompatibilní s výše zmíněnou poetičností, ani ho často v některých knížkách nechci.

A pokud jste náhodou někdy hráli Dračí doupě, DnD nebo něco podobného, možná se vám zasteskne a budete si muset nutně najít novou partu nebo oprášit tu starou. Byli jste varováni!

3 15.12.2020

Musím říct, že mě knížka příjemně překvapila, i když mi chvilku trvalo, než jsem se sžila se stylem vyprávění (což se mi ovšem stává poměrně často, každý zkrátka nepíše jako mé zlé dvojče). Souhlasím s komentářem níže, že je psaná vzletně a lehce pateticky, nicméně zrovna tohle mi na knížkách v žádném případě nevadí, a k téhle to sedí. Mimo jiné mě zaujala svou atmosférou, popisy a propracovanou psychologií postav. Jediné mínus spatřuji v tom, že příběh skončil na můj vkus příliš brzy.

3 26.10.2020

Dle slov autora je knížka vhodná pro děti a infantilní dospělé, a jak jsem otestovala, je to pravda. Sice nevím, do které kategorie bych se zařadila, ale knížku jsem si užila. Jednak proto, že hlavní hrdina, borderák Kubíček je prostě k sežrání, a pak také proto, že příběhy pro mě byly příjemným výletem na ovčí farmu plnou radosti i dobrodružství. A výlety já ráda, skoro tak, jako Kubíček morkovou kost.

Pokud vám na některých dětských knihách vadí jejich chudá až retardovaná slovní zásoba, pak vězte, že při čtení těchto příběhů zaplesáte. A možná se i dozvíte něco nového. Třeba co je to bahnice.

3 16.08.2019

Vzali jsme si tuhle knížku na dovolenou na Island a strávila s námi hezké chvíle na letišti. Příběh se nám líbil, má nápad a přiměřené tempo, děti i já jsme se bavili. Oceňuji nestereotypní postavy, humor a inspiraci opravdovými kapelami.

2 05.03.2024

Fantasy literatura je mojí oblíbenou a Theův styl se mi moc líbí. Kromě toho, že příběh je prostě taková úžasná pohádka ze světa, kde magie musí udělat prostor technologii, se mi líbilo i střídání minulosti a současnosti, které mi umožnilo se s postavami lépe seznámit. Těch je právě tak akorát, trochu připomínají hrdiny ze světa Harryho Pottera a nedělalo mi problém si je oblíbit, zvlášť Terezu.

2 26.10.2020

Jelikož znám styl autorky, nebyla jsem překvapená ani šokovaná. Byl Alex protivný? Ano. Byla Lucie na zabití? Zcela určitě. Na druhou stranu, kdybych já před sebou měla vidinu osamělého života bez blízkých vztahů a byla traumatizovaná ztrátou někoho milovaného, dost pravděpodobně by ze mě také nebyla úplně snadno oblíbitelná knižní postava. Dost možná bych pro pobavení vypouštěla poltergeisty do bytů těch, kteří by mě udávali za špatné parkování, a kazila jim sexuální radovánky bandou ochočených rarachů.

Psychologická hloubka postav za mě odpovídala zvolenému žánru a rozsahu (v Praze je potřeba porubat hromadu příšer, neasi!), i když si dovedu představit rozpracování jednotlivých částí do hlubokého temného románu plného depresivních úvah o lidské existenci, ale to by potom bylo úplně jiné dílo.

Bavila jsem se, atmosféra děsivé Prahy se mi líbila a knížka obsahuje spoustu zajímavých nápadů.

1 25.08.2024

Nejdřív bych ráda upozornila případné budoucí čtenáře, že Pavučina lásky je v pořadí již třetím dílem Božské tragikomedie, a proto je vhodnější začít s předchozími dvěma díly, jimiž jsou Tři jezdci apokalypsy a Nevyzpytatelné cesty osudu. Bez nich vám některé věci nebudou dávat smysl a nebudete si moct náležitě užít cestu tří hrdinů. Ti nejsou žádní neporazitelní bohové, ale tři obyčejné bytosti s obyčejnými vlastnostmi, které dohromady svedla a drží náhoda a touha přežít.

Na knížce se mi velmi líbí propracovaný svět, na kterém je vidět, že není jen pouhou kulisou z nutnosti, ale samostatným dílem, do kterého jsou hlavní postavy vrženy. Proto na mě také knížky místy působí tak, jako by Eiri, Sebas i Pipin byli pouhými průvodci světem, který je často i zajímavější než jejich vlastní osud. A díky tomu také skýtá spoustu prostoru pro další, přirozený vývoj jejich příběhů, protože i velká část vedlejších postav jsou samostatné prvky Božské tragikomedie.

Knížka je psaná jazykem na vysoké úrovni a na každé další knížce je vidět, že se autoři vyvíjí tím správným směrem, a to jak drobnými nápady, na které v textu narazíte a potěší vás, tak humorem, který nemusí sednout každému (třeba Brňákům nebo předlohám vedlejších postav), tak i samotným zpracováním textu.

Co se mně líbí (a někomu někdy nesedne), jsou Nathanovy úlety ke vzletnému vyjadřování a hlubším zamyšlením, které jsou takovým milým prvkem, které pro mě všechny knihy autorské dvojice příjemně odlišují od části ostatních fantasy děl.

Počet postav příběhu je pro mě osobně docela na hraně přehlednosti a zapamatovatelnosti (ještě mám rezervy), a vzhledem k tomu, že každá další významnější postava do něj přidává další a další objem děje a informací, na někoho to může být už moc. Pokud tedy preferujete příběhy s hlubší a temnější psychologií a filosofií s menším počtem postav, určitě sáhněte po Zakharově vyprávění, které je zasazené do stejného světa, ale díky tomu, že mladý čaroděj je jedinou hlavní postavou, dopřává mu to víc prostoru k realizaci.

1 31.03.2023

První polovina byla docela zajímavým zamyšlením a polemikou, jestli západní způsob nazírání přírody a světa obecně je ten jediný správný, a pak se mi také celkem líbil popis, kterým si autor - antropolog - našel cestu k psychedelickým substancím a přijal indiánský pohled na svět.

Další část mě ale trochu zklamala, protože pro mě to byly zběsilé akrobatické pokusy, kterak se autor snaží našroubovat svoje metafory na zákonitosti molekulární biologie. Chápu tu fascinaci vlastní představivostí, ale tohle bylo opravdu moc; za mě by knížka mohla skončit bez tohoto.

Někomu, kdo se v tématu orientuje na vědečtější bázi druhá část moc nedá, začátečníkům víc sedne třeba takový Velekněz od Learyho nebo Když se nemožné stane od Grofa. Asi jsem od knížky čekala příliš.

1 13.08.2021