evelinaevelina komentáře u knih
Knihu jsem přečetla v období, kdy čtu pouze severské krimi. Hypnotizér sem přesně zapadá.
Netuším, proč je Kepler kvůli jedné či dvěma oficiálním recenzím stále přirivnáván (nebo porovnáván?) k Larssonovi. Každý ze severských autorů, ať už je úspěšný více či méně, je jiný. Snaha o neotřelost a nové věci se přece cení. Jinak bychom mohli říkat, že všichni jsou stejně jen plagiátoři Doyla či Christie atp.
Je fakt, že více případů, které se nikde nespojí, přidává knize občas na rozvleklosti. Ale člověk, co často čte, si s takovými úseky knihy dovede poradit "rychločtením" - hlavně že dojde zase k části, kde to žije. Taky jsem dost dlouho byla přesvědčena, že hlavní hrdina knihy bude Erik , Joona že bude pouze jakýsi hlavní sekundant děje. Ale určitě se pustím i do Paganiniho smlouvy a Svědkyně ohně.
Další dobrá kniha od T.E. Ani téma "Satan" a vše s ním spojené nevyznělo lacině. Jen ten závěr je snad mnohem méně uvěřitelný než ve Strážcích úmluvy nebo v Konci kruhu.
Už má druhá přečtená kniha od tohoto autora. Ani jednou jsem nebyla zklamána. Doporučuji všem, kdo mají rádi historii spojenou s náměty teologickými, smichanou se spoustou evokujících spekulací o tom - jak to vlastně bylo? - jak to mohlo být?
Bjørn Beltø je dobrý průvodce, žádný superhrdina, z příběhů nevyčnívá, je dobrým průvodcem.
Čtu ráda detektivky, od A Christie přes Chandlera k Nesbovi. Ale Egeland, kterého jsem právě dočetla, mě dostal. Da Vinciho kód se mi zcela jistě nelíbil tak jako Konec kruhu.
Kniha bez agentů Vatikánu, přestřelek a šílených honiček mi i se svým pomalejším dějem k tomuto tématu luštění a odhalování historických teologických tajemství seděla lépe. Jasně, porovnávání Browna a Egelanda bylo dost, T.E. má štěstí, že knihu napsal dříve, protože jinak by proti mediálnímu a tržnímu kolotoči roztočeného kolem Brownovy knihy neměl šanci. A přitom se divím, proč se tolkik lidí pozastavuje nad shodností námětu - vždyť spousta knih má stejný námět a jsou naprosto odlišné, jen asi jsou z okruhu témat, která jsou většině lidí bližší.
Bylo pro mě fajn při čtení zaplout myšlenkami do otázek, kterými se běžně nezabývám. Právě ten prostor pro vlastní myšlenky, názory, popíchnutí k tomu, že člověk šel a mrkl se, aby si něco dalšího přečetl ať o tajných řádech, teologických výkladech Bible nebo dalších konspiracích.
Moje první přečtená knihy od Stelly Blómkvist. Zaujala mě, takže jsem si v knihovně půjčila hned všec hny další od ní v češtině dostupné. Doporučuji to ale nedělat, při rychlém čtení knih jen od ní, pozorný čtenář vidí dost velkou schematičnost a pravidelnost ve způsobu psaní. Ale po pauze se k ní dá zase vrátit.
Advokátka Stella má zase neotřelou zápletku. Ale děj tak nějak chytá stereotyp v principu rozuzlování příběhu, jeho řešením, podobným rizikem před koncem pro Stellu jako v předešlých knihách, které jsem teď od ní četla. Příběh je čtivý, zápletky Stella vymýšlí dobře, ale ta "šablona" , kterou nyní když knihy od ní čtu těsně po sobě vidím, mi moc nesedí.
Mám ráda islandské autory detektivek a i Stella patří mezi solidní průměr. Zde se jí podařila neotřelá zápletka. Je vidět, že záměrně provokuje psaním v "ich formě" a hlavní hrdinku se svým záměrně pro někoho nestoudným sexuálním chováním nechává i jako imaginární autorku knihy. V tom je taky dost originální.
Mám ráda islandské autory detektivek, mám ráda Stellu lómkvist, ani tato kniha mne nezklamala, ale ze všech, které jsem od ní četla byla nejslabší. Nakouknutí do "světa mocných" a politiky vůbec bylo neucelené, proto i v závěru rozuzlení, vina i tresty nevyzněly moc přesvědčivě
Detektivka s komisařem Gaunnarstrandou patří k lepšímu průměru. Jen v závěru, stejně jako v jeho další knize Smrtící investici, se mi zdá rozuzlení záměrně moc překvapivé (a tak nějak mimo okruh dění) , autor nedává čtenáři schválně správné indicie a tím i šanci sám něco ke konci vydedukovat.
Solidní detektivka. Ovšem pokud se čte po lepších severských autorech, tak člověk postrádá spád. Kriminalista Gunnarstranda je záměrně jakýsi protipól akčním policistům, takže určitou latergii nese i jeho vyšetřování.
Od K.T. jsem tuto knihu četla až jako druhou, byť podle vývoje postav vyšetřovatelů, byla vydaná dříve. Spokojená jsem zatím se vším, co Try napssal, dobrá zápletka, vím, že v další knize autor i více rozpracovává charaktery detektivů, takže skoupost (s výjimkou hlavního komisaře Lykkeho) v tomto vydání mu odpouštím.
Tak "drsná škola" ve finském podání mě nezklamala. Docela ráda jsem se přenesla z Ameriky na sever Evropy. Jasně, evropští záporní drsňáci jsou především Rusové, ale tak to prostě je i v reálu. Rönkä nepřehání, hlavní hrdina není předimenzovaný superman a přitom dokáže vyznít tak nějak "marlowovsky". Zápletka má hlavu i patu, neztrácí se v mafiánských epzodách. Doporučuju.
Tak tahle kniha se mi dostala do rukou zcela náhodou u tchýně - asi jsem už alergická na to, že teď nestačí vydávat kuchařky obyčejně - různě zaměřené, jasně, podle zemí původu, sladké, slané atd. ale že prostě nesmí chybět jako průvodce herečka, zpěvačka nebo jiná mediální hvězda, Jako kdyby jen to bylo zárukou, že jen jimi nabízené pokrmy si zaslouží knižní zpracování.
Souhlasím napůl - skutečně světlo světa spatřily lepší knihy o Havlovi, ovšem vzpomínání na někoho nebo s někým, kdo za to stál, toho není nikdy dost.
Už mám přečtených 7 titulů od Nesba a tohle dílko mi přišlo nejslabší. Navrátím se spíš k jeho knihám s Harry Holem, celkově se mi zdá, že se Nesbo přeceňuje, že je prostě v současnosti !in! v severské krimi.
V současné záplavě severských krimi Misterioso patří k tomu lepšímu, co jsem četla. Originální příběh, napětí se stupňuje, řešení není nijak přitažené za vlasy, byť případ vyšetřuje skupina detektivů státní policie. Jsou tam pravda slabší chvilky s ruskou mafií, průběžně také autor prostřednictvím postav ukazuje svůj názor na švédskou ekonomiku, ale jinak je to ucelený příběh se solidní zápletkou a jejím reálným vyústěním.
V současné záplavě severských krimi tato kniha patří k těm lepším. Neobejde se bez tématu táhnoucímu se v této době především v norské literatuře jako červená nit, a to přistěhovalectví. Ale je tam slušnou formou, není to jako jinde přitažené za vlasy. Má to spád a i postavy vyšetřovatelů se aut. snaží vykreslit, aby příběh nevyzněl neosobně.
íbila se mi.
Čtu nyní právě severské autory a v tomto srovnání Ann Rosman nevychází nejlépe. Buď je to silnou konkurencí, kterou mám nyní jinak přečtenou anebo prostě proto, že vyrovnat se špičkám tohoto žánru AR skutečně nemá.
Přehnané chtění originality neustálými vsuvkami z minulosti, které je u autorů dost v oblibě, zde není zrovna šťastné. Čas se v díle vleče a příběh s ním, v samém závěru jako kdyby autorka toto vše chtěla hekticky dohnat a někde až nesouvisle chce dojít k jakési dramatické pointě. Dalo to nejspíš dost práce, neboť ve snaze příběh co nejvíce zamotat aby se zdál zajímavější, do něho autorka vtáhla mnoho postav a některé nedokázala ani propracovat, což pro mě bylo mínus, když už jeden z nich byl označen jako viník.
Knížku jsem také přečetla za jeden den, dost pasáží jsem totiž mohla přeskakovat. lhala bych, kdybych řekla, že jsem po jejím přečtení byla nespokojená. Ale pro milovníka detektivek to není zvlášť oslnivé čtivo. Vyšetřovat - pokud se to tak vůbec dá nazvat - se začíná až zhruba po 150ti stranách. Nosný příběh zde vůbec není kriminální případ, ale hlavní hrdinka sama. Hodilo by se spíše než označení "detektivní thriller" nálepka "psychologický thriller s detektivní zápletkou". Jak říkám, kniha mne nezklamala, byla dobře vystavěná a napsaná, ale do zlatého fondu detektivek se nejspíš nedostane.
Pamatujj se, že poprvé jsem knihu četla půjčenou z knihovny ještě v tom starém Odeonském vydání Galerie mladých autorů. Teď mám období, kdy čtu znovu právě knihy, které se mi zdály báječné když mi bylo nějakých "náct". Už dost jich neprošlo při tomto mém druhém čtení, ale Poslední kabriolet patří rozhodně k těm, lteré mě oslovily i nyní. Možná jinak a v něčem jiném - a to je přece dobře.
No, i ty vleklejší pasáže jsem teď už tolik nepřeskakovala.