evelinaevelina komentáře u knih
Výborná kniha (jako podle mně všechny Arnaldurovy ostatní), kde se současnost musí setkat s minulostí. Opět se zde odhaluje něco velice špatné, které se stalo pomalu běžným a Arnaldur ukazuje dopaad těchto nemocí společnosti jak v případu, který Erlendur vyšetřuje tak i na jeho dceři.
Opět výborná kniha. Naprosto jsem si oblíbila Arnaldurovo vyprávění, jeho schopnost nevyhýbat se a nezkreslovat pocity vystupujících osob i realitu, byť vyzní sebevíc truchlivě či depresivně. On tak prostě vidí Island a lidi na něm žijící - stále vystavované špatnému ať od přírody tak od lidí, ale neustále svou zarputilostí a po svém vše nedobré překonávající.
Arnaldurovu způsobu psaní se musí chtít porozumět. Není možné chtít po severských autorech vynechat onu pochmurnost atp. která je ve své krajině i způsobu života provází celý život (viz předešlý komentář). Na každého autora má vliv prostředí, ve kterém pobývá a postoj k životu, který tím získává. To bychom mohli většině americkým detektivkám a thrillerům vyčítat ovlivněnost tzv. "drsnou školou",
Prostě někomu se severské krimi líbí a někomu ne. Drsnost osudů, kde především nejsou jako v pohádkách přesně označení a odhalení viníci je pro mě právě přitažlivá. Tak to je i v životě. Kdy se co dozvíme celé podle pravdy a celou roli viníků a obětí?
Typická Arnaldurova kniha - nejsou jen oběti a jen viníci, to vše prolíná trudomyslnost, nostalgie a pochmurnost. Také nástin islandské společnosti a života nyní a dříve hraje nezanedbatelnou roli. Podle mě, kdo přišel někdy na chuť Islandu jako zemi a zvláštnostem lidí, kteří tam žijí a akceptuje ji, pak přijde na chuť i Arnaldurovým knihám.
Zajímavá kniha o tom, že ve skutečném životě častěji dobro nad zlem nevítězí než naopak. Uvědomila jsem si po dočtení, že můj nejistý pocit v hodnocení knihy pramení asi právě z toho. Čtenář detektivek je totiž něco jako čtenář pohádek - očekává vítězství dobra a potrestání zla, jinak mu detektivka přijde jakási nedokončená.
Ale nakonec právě toto a úžasné vedení příběhu ale oceňuji.
Kniha mě nadchla, příběh kde současnost a řešení případu se prolíná s minulostí, protože břímě minulosti - ať k němu přišel vlastní vinou či ne- si každý životem neseme dál.
Komisař Erlendur je úžasný, tak nějak si představuji typickou islandskou náturu.
Opět výborná kniha, chyběl mi trochu komisař Erlendur. Kromě hlavní linie se tam objevuje i část starého případu, ze kterého vzniká nový. Líbí se mi i Indridasosnovo krédo, které i v této knize je zřetelné, že svými špatnými činy člověk ublíží nejvíc sám sobě. A některé utrpení ze špatnosti jež na někom byla spáchána si ten dotyčný vleče celý život.
Poznámka ke komentářům o tykání: skutečně si na Islandu tykají a jako hlavní jméno používají to, které my bychom nazvali křestní. V posledních letech v určitých sférách používají něco jako vykání, ikdyž ten název není přesný. Je pravda, že v některém překladu je vykání, a mě naopak právě to rušilo.
Inddridason je jedinečný, není možné ho k nikomu přirovnávat, je osobitý stejně jako Island sám. Pravda je že Seance smrti byla maličko slabší než jiné jeho knihy.
Kniha je úzce spjatá s autorčiným předchozím dílem 36. týden. Přečetla jsem ji během jednoho dne a nemohla jsem se zbavit pocitu, že v jedné knize by ten celkový příběh vyzněl lépe. Musely by se pravda nejspíš zkrátit pasáže, které čtenář stejně čte povrchně (protože je očekává, nejsou překvapením), ale děj by tím dostal větší spád. Určitě by lépe vynikly i nakonec docela dobrá rozuzlení.
Souhlasím s komentářem, že chvíli trvá, než se člověk začte. Dlouhé pohledy na různé situace od několika osob děj neposouvá zkraje moc dopředu, stejně tak rozbory pocitů osob. Ale jinak se mi líbil styl jak je kniha napsána, i závěr, který si přímo říká o pokračování.
Podle mě nejzdařilejší dílo Adler-Olsena. Možná bych měla pár výhrad k podružnostem jako Yrsa - Rose, ale to je tak vše.
Po Ženě v kleci souhlasím s názorem, že Zabijáci jsou o něco slabší. Přesto jsem je četla ráda. Viníci jsou prakticky od začátku známi, autor se podle mě zde dost zaměřil na tzv. "dánskou smetánku" a "zlatou mládež", která mu asi dost leží v žaludku. Více psychologický thriller než detektivní román. Členové vyšetřující skupiny Q mi jsou vcelku sympatičtí, jen netuším, proč autor musí vytvářet Carlovi tak bizarní "rodinné" prostředí - možná to přehání anebo v Dánsku je skutečně běžná absolutní neautorita mužů v pozici běžných otců a bývalých manželů.
Přidávám se k pozitivním komentářům a knihu doporučuji. Je to první dánský spisovatel, na kteréhho se dívám kladně.
Zkamenělá krev - to je typický Theorin. Kriminální zápletka zde sice je, ale nosnou linii tvoří osudy několika lidí, kde opět velkou roli hraje jejich spjatost s prostředím, minulostí a pověrami.
Je to má již třetí přečtená kniha od autora - oblíbila jsem si ho, je báječný vypravěč. Ale vím, že po jeho díle nesáhnu, když mám chuť přečíst si detektivku.
Souhlasím s názory, že kniha je spíš román s detektivní zápletkou než klasická krimi, ale jinak se mi líbila. Četla jsem i Mlhy Ölandu, i nyní v příběhu dominuje spjatost obyvatel s krajinou a drsným prostředm ve kterém žijí, se svými předky, tradicemi provázanými se stíny minulosti. Policejní komisařka je spíše průvodce příběhem než hlavní hrdina.
Možná jen těch duchů tam je příliš a je jim přikládána na mě větší váha v důležitosti příběhu, než by pro mě zachovala důvěryhodnost příběhu. Ale každému jak se líbí...
Detektivka, kde se nepromenuje žádný hlavní supervyšetřovatel, ať z drsné školy či intelektuální výkvět. Příběh vcelku vyznívá tak, jak ho patrně autor chtěl mít - obraz severského života, záměrně zasazený do odlehlého prostředí, kde vliv má ještě krajina i starý způsob života - spolu s kořeny, které tam lidé mají. Do tohoto zasazen se odvíjí příběh, který má svou logiku i napínavost.
Nevím, proč v odkazech je tato kniha zařazena i pod horory, podle mě to je silně zavádějící.
Anotace na tuto knihu zní: volné pokračování knihy Dej mi své oči. Já osobně bych řekla, že návaznost je mnohem větší než nálepka "volné pokračování" říká. Rozhodně nejde opomenout, že ve Skryj mě... autor odhaluje Gunnarovo tajemství, používá viníka z prvního dílu atd. což čtenáři detektivek jistě není milé, pokud nejprve čte tuto knihu a ne Dej mi své oči.
Děj se pravda tak nevleče jako v první knize, ubylo psychologických rozborů postav, což dílu přidalo čtivosti.
Nechci knihu v žádném případě zatracovat, ale můj "šálek čaje" tedy nebyla. Dost psychologické pojetí rozboru postav, netradiční pohledy jako zápisy z porad atd. zcela jistě brzdily spád, který čtenář právě detektivek očekává. Ale do konce jsem ji dočetla.
Poslední z mnou přečtených knih od dua Kepler. Škoda, že další zatím není k dispozici, ale je jasné - už podle závěru o Joonovi- že se chystá kniha další.
Poznámka ke komentáři o vykalkulovanosti a překombinovanosti: s jednoduchou zápletkou a jednoduchým řešením už snad nyní přijít ani nelze, protože v detektivkách bylo kdeco možné (bohužel i nemožné) zpracováno, takže jde v současnosti právě o různé kombinace a neotřelá řešení.
Po Hypnotizérovi jsem dočetla i Paganiniho smlouvu. Skoro 500 stran mi přišlo jako nic, duo s pseudonmem Kepler patří nyní mezi mé oblíbence.