evismaior komentáře u knih

(SPOILER) 50% - Děj, který by mohl mít velikou sílu, ale přitom mi naprosto nesedl svojí formou.
Při čtení téhle knížky jsem si okamžitě vzpomněla na film Sextánka, kde se mladičká dívka rovněž zamiluje do svého učitele, ostatně i zde příběh začíná na konci 30. let 20. století a hlavními hrdiny jsou studentka Magdalena a Werner, její profesor. Ovšem tam, kde Sextánka končí happyendem, zde příběh svatbou teprve začíná a hned na svatební cestě se projeví, jaký je mezi hlavními hrdiny rozdíl, a to nejen věkový a vzhledový. Magdalena jako citově intenzivní, prudká mladá žena začne brzy srovnávat svého upjatého intelektuálního rozumem se řídícího manžela se svými vrstevníky. Záhy je jasné, že život po boku skromného vzdělaného muže napomáhajícího manželce na cestě k využití vlastního intelektu, který si pro ni vysnil před smrtí její milovaný otec, se neslučuje s Magdaleninými představami, a tam, kde ji Werner dřív okouzloval svými znalostmi latinských veršů a antických dějin, ji teď jen ubíjí a unavuje. A odtud už je krátká cesta k nevěře a citovému i fyzickému odloučení.
Samotný děj a citové pohnutky a jednání hlavních aktérů mi připadaly velmi uvěřitelné. Werner sám hned na počátku odhadne, jak nerovný by jejich vztah byl, ale i tak si nedokáže pomoci a do dívky se zamiluje, přestože pak působí jako slaboch, protože o její lásku později nedokáže bojovat. Na druhou stranu mi byl i sympatický svojí určitou hrdostí, s jakou přijímal Magdaleniny výstřelky, a pak především tím, jak krásný vztah si (na rozdíl od Magdaleny) vybudoval ke své nemanželské dceři, kterou jeho žena měla s jeho dalším studentem a oblíbencem Antoniem.
Přišlo mi ale jako veliká škoda, že styl psaní je tak nesmírně popisný, jako by ani nešlo o vyprávění, ale skutečně jen o popis toho, co se v manželském svazku dělo. Dialogů pomálu, vedlejší postavy dobře zvolené, ale literárně nenapsané tak, aby mě zajímaly. Asi nejvíc mě pak zklamalo nepropracování doby, ve které se román odehrával - vždyť příběh začíná před druhou světovou válkou, odehrává se za války a pak po roce 1948, kdy zásadový intelektuál Werner musí tváří v tvář dělnickému vzdělávání definitivně zapomenout na svoji kariéru vysokoškolského filologa. Můžeme tušit i to, jaký vliv na život jeho a jeho nemanželské dcerky měl Magdalenin útěk na Západ - a přesto je tohle všechno jen jakýmsi nezužitkovaným pozadím, jako by to ani nebylo zas tak důležité. Mám zkrátka neodbytný dojem, že vzhledem k psychologické hloubce Wernerova a Magdalenina vztahu a s ohledem na okolnosti, které jejich život ovlivňovaly, se z toho dalo dostat mnohem, mnohem víc.

1 23.08.2024

90% - Technicky zaměřený syn pokračuje ve čtení téhle informacemi nabyté série a já čtu s ním. Příběh se opět trochu posunul a tentokrát se Jirka s Aničkou a jejím otcem - vědcem musejí utkat s odpůrci vědy, které Hawking a jeho dcera pro účely děje sdružili do tajné organizace Proti arogantním kapacitám astrofyziky (PAKA), jejímiž členy jsou jak zástupci korporací bojující proti levné energii či prodejci zbraní, kteří se bojí míru a blahobytu, jež výzkum vesmíru může přinést, tak i náboženští fanatici či lidé věřící dezinformacím. A ve své nenávisti jdou PAKA tak daleko, že chtějí odpálit Velký hadronový urychlovač ve Švýcarsku.
Pravda, v ději bylo pár nelogičností, které bych u logicky smýšlejících autorů nečekala (proč pro všechno na světě profesor Zubatý tahá Jirku červí dírou do sousední galaxie, kde se navíc sám promítne jen coby virtuální avatar, když se mu stejně tak mohl promítnout i doma? A jak má čtenář věřit, že by byl opravdu tak bláznivý, aby sestrojoval pro PAKA nezničitelnou kvantovou bombu?) - je mi sice jasné, že smyslem bylo dostat hrdiny do těch správných situací, aby na ně mohly navazovat příslušné informace, působilo to však poněkud neohrabaně.
Na druhou stranu ale informacemi byl tenhle díl doslova nabitý. Tentokrát se autoři zaměřili na kosmologii a probrali vše od Velkého třesku a rozpínání vesmíru přes otázky typu proč vůbec existují nějaké přírodní zákony a jak moc velká náhoda je, že jdou popsat pomocí matematiky, která je ovšem na singularitu krátká. Nechyběla temná hmota a temná energie, červí díry a otázky možnosti cestování časem, prostor, čas a relativita, teorie všeho, vakuum, stejnorodost vesmíru, kvantový svět, informace o Velkém hadronovém urychlovači či rizicích pro naši planetu nejen z vesmíru... A nebyla by to kniha o teoretické fyzice, kdyby se hrdinům neotřela o nohy alespoň jedna Schrödingerova kočka:-)
Vše je popsáno jednoduše, přehledně a srozumitelně, s množstvím nákresů i fotografií, zkrátka tak akorát pro zvídavé starší děti. Částečná encyklopedičnost je sice vykoupena prakticky nulovou psychologií postav, ale to zrovna tomuto typu čtenářů asi zas tak chybět nebude.

1 23.06.2024

(SPOILER) 80% - Rose Walkerová, vnučka Unity, která po zajetí Sandmana v roce 1916 celý život prospala, se po setkání s babičkou vydává hledat svého bratra. Mnohem zásadnějším objevem se však stane to, že je vírem, který dokáže spojit sny všech spících lidí do jednoho a totálně rozložit říši snů. A takové víry Sandman po předchozí špatné zkušenosti musí likvidovat hned v počátku...
Stejný styl a stejná úroveň jako v prvním dílu potěší. Jednotlivé příběhy na sebe možná o něco víc navazují. A je tu začleněna celá řada hodně zajímavých figurek - jako třeba Roseini spolubydlící, zejména Gilbert, který kdysi v říši snů býval zeleným rájem. Anebo sběratelé v čele s Korinťanem.
Nejsilnějším a zároveň nejujetějším příběhem je totiž právě ten o obilninové konferenci sběratelů (masových vrahů) - ty jejich panelové diskuze na témata související s jejich "životním stylem" byly fakt vypečené, v těchhle dialozích je zkrátka Gaiman mistr:-) Stejně jako momenty, kdy občas došlo k porušení pravidla o nekálení si do vlastního hnízda a zákazu provozování sběratelství. Nakonec to možná ale bude jediný příběh, který mi utkví v paměti, nevím, pořád se s tím komiksovým stylem nějak nemohu sžít a příběhy si pořádně prožít a užít jako při běžném čtení (nebo koukání na film). Jako ano, moje zkušenost s komiksy se omezuje možná tak na Mause a Persepolis, no a asi to zatím nestačí. Ale do dalších dílů i tak vytrvám, protože Neila Gaimana mám z jeho jiné tvorby prostě ráda.

1 13.06.2024

65% - opět o chlup lepší než předešlý díl. Cassidy se s rodiči a kamarádem duchem tentokrát přesouvají na duchařské natáčení do New Orleans, město je plné hřbitovů, obchodů s vúdú a místností, kde se pořádají seance, takže o napětí není nouze, zvlášť ve čtvrti, která několikrát shořela a Závoj mezi světem živých a mrtvých má na mnoha místech hned několik vrstev pro různé duchy. A jelikož Cassidy, která při pádu do řeky těsně unikla smrti, Smrt vyhmátne a pošle za ní Emisara, aby ji odvedl tam, kam patří, tak je děj na 12letou hrdinku docela hutný a možná ani návštěva kamarádky Lary a její znalosti o světě duchů nebudou stačit.
Přesto se obávám, že se mi tahle série rychle vykouří z hlavy, autorka nedokázala zařídit, abych si jako čtenář dokázala k některé z postav vytvořit vztah, snad jen ten závěrečný zápas, kdy Cassidy, Lara a Jacob naplno otestují sílu svého přátelství (i když mi ve všech třech dílech přišli spíš jako lidi, které svedly dohromady okolnosti, než jako opravdoví přátelé), ve mně vykřesal mírnou touhu přát jim, aby to s nimi dobře dopadlo.

1 03.06.2024

60% - od prvního dílu je znát značný posun v kvalitě, hlavní hrdinka Cassidy se tentokrát v rámci natáčení duchařského dokumentu přesunula s rodiči do Paříže a autorce se daří udělat vyprávění celkem strašidelné a pestré. Tentokrát je Cassidyiným protivníkem poltergeist s podobou malého chlapce, který se kdysi ztratil v pařížských katakombách plných kostí a nyní působí chaos i v reálném světě a neplatí na něj žádná pravidla, která Cassidy úspěšně uplatňuje u dalších duchů, jimž stačí nastavit zrcadlo, odříkat zaříkadlo a vytáhnout z nich vlákno života. A navíc Jacob podivuhodně nabírá na síle...
S tím velkým písmem a řádkováním se to čte samo, i když se obávám, že si za týden nebudu pamatovat, o čem to bylo. Přetrvává totiž problém z předchozího dílu, a sice že postavy nemají žádný charakter, a tak si k nim nedokážu vytvořit žádný vztah. Rodiče jsou zkrátka rodiče, Lara je světaznalá kamarádka na telefonu, Jacob sice prozradí, jak zahynul (jenže se z toho stejně nedozvíme, proč Cassidy zachránil a co je k sobě tak táhne) a jediná informace o Cassidyině povaze se snad dá vyzískat z toho, že se považuje za Nebelvírku (pokud ale četla jiné knihy než Pottera, tak nám to autorka tají). Duchy k záchraně si vybírá nahodile, často přijde na místo, kde si čtenář řekne - tady musí být spousta nebohých duší, které by potřebovaly na druhou stranu, ale Cassidy raději obejde Závoj a zdrhne. A pak se zas ne úplně logicky pustí do zjevného nebezpečí. Jsem zvědavá, zda se autorka v dalším (posledním, aspoň zatím) díle zlepší.

1 02.06.2024

45% - nenadchne, neurazí, vlastně to skončilo skoro dřív, než začalo, a to po jediné duchařské historce, která se celkem rychle vyřešila. Připomínalo mi to víc pilotní díl k začínajícímu seriálu než plnohodnotnou knihu. Hlavní postava Cassidy je definovaná jen skrze to, co prožívá ohledně své schopnosti projít za Závoj a vidět duchy, než že by měla extra prokreslený charakter, a o jejím kamarádovi Jacobovi se nedozvíme víc, než že je to duch, který sice nemůže s ničím pohnout, ale nějak ji vytáhl z ledové řeky, kde se málem utopila, a nějak jí čte myšlenky. A Cassidini rodiče ji sice dotáhnou do tajemného Edinburghu, kde natáčejí duchařský seriál (byť nemají tušení, že jejich dcera duchy vážně vidí, a Jacoba jí zas tak nevěří) ale jinak působí jen jako nevýrazní komparzisté. A bylo dost zvláštní, jak rychle Cassidy uvěřila stejně "postižené" Laře a vrhla se na převádění duchů uvízlých v mezisvětě na druhou stranu. Jenže jí přitom nevěřila natolik, aby si dala pozor na Rudou vránu a její touhu ukrást si něčí život pro sebe.
Velké písmo a dvojité řádkování působí jako z knihy pro mnohem mladší čtenáře a natahují knížku na téměř 300 stran, přestože je to spíš krátká jednohubka. Celkem mě otravovaly časté narážky na Harryho Pottera, které ději ničím nepřispívaly a působily spíš lacině a podbízivě. Jsem ale zvědavá, jestli se příběh a postavy v pokračování více rozvinou.

1 31.05.2024

55% - je až zábavné, co všechno se dá dnes schovat pod značku Bridgertonovi, když tady se dívka z této rodiny (respektive z jejích minulých generací předcházejících dobře známému klanu osmi sourozenců) objevuje asi tak na třech stránkách v závěru.
Je to takové celkem milé čtení na jeden večer, které se tentokrát neodehrává v Anglii, ale v New Yorku, kde Cecilie Harcourtová s cílem najít svého bratra Thomase předstírá, že je manželkou zraněného Edwarda Rokesbyho - bratrova kamaráda, který navíc příhodně ztratil paměť, ale jeho hraběcí jméno otevírá nejedny dveře.
A tak jsme svědky lhaní, předstírání a nevyhnutelného sbližování hlavních postav, zatímco vedlejší postavy (pekařka, Edwardův nadřízený, jakož i jeho kmotra) by tam správně ani neměly být, protože jejich vstupy a naznačené příběhy děj nikam extra neposouvají - já si fakt myslela, po té scéně v pekařství, že Cecilie bude s tou ženou něco řešit, stejně tak jsem věřila, že prostě na setkání s rodinou Edwardovy kmotry dojde a Cecilie se bude víc a víc zaplétat do svých lží, stejně jako jsem si slibovala nějaký větší vývoj v případě majora Stubbse, když už jsme se konečně dozvěděli jeho smutný příběh. No, to jsem byla hodně naivní.
Na odreagování dobré, ale v paměti mi tento příběh neutkví.

1 20.04.2024

(SPOILER) 80% - Postavu svérázné Eloise jsem si zamilovala jak v seriálu, tak později i při čtení knížek, takže jsem se na tento díl hodně těšila a jsem ráda, že nezklamal. Tento díl série se mi líbil zatím (kromě toho o Anthonym) nejvíc. Je zajímavý i tím, že po všech těch londýnských námluvách se tentokrát děj přesouvá na venkov, kam se Eloise neohroženě vydá za botanickým nadšencem lordem Phillipem Cranem, který se kdysi oženil s její vzdálenou sestřenicí Marinou poté, co zemřel její původní vyvolený Phillipův starší bratr (ano, je to ta, do které byl zamilovaný Colin v první sérii seriálu a jsem docela zvědavá, jak toto scénáristi chtějí dál rozvinout). Marina totiž ještě před začátkem tohoto dílu víceméně dobrovolně odešla ze světa a zanechala po sobě dvojčata, ke kterým si Phillip nedokáže najít cestu (zato Eloise školená v sourozeneckých vztazích to dokáže prakticky hned). Vlastně bych tuto knížku asi zařadila na úplný vrchol série nebýt právě postavy sira Phillipa, který na mě působil poněkud toxicky tím, jak se stranil dětí, až to hraničilo s týráním, a přes všechny v knize mnohokrát opakované výmluvy Marině taky zrovna nepomohl. Ale na to, jak byl náruživý, to tedy bez ženy vydržel hodně dlouho :-)

1 27.02.2024

90% - "Tvůj otec mi dal honosný dárek. Jak mu to oplatím?"
"Když mu něco dáš, věnuje ti ještě větší dar."
"Tak co mám dělat?"
"Nic."
V poutavém vyprávění dlouhém tak akorát na jeden večer přivádí autorka čtenáře do Japonska, kam těsně po dvacítce na přelomu 80. a 90. let 20. století přijela s úmyslem dostudovat, usadit se a začít tam pracovat. Ta země pro ni není neznámá - kdysi se tam jako dcera diplomatů narodila, a i když ji v pěti letech opustila, nikdy ji neopustila láska k Japonsku, jeho kultuře a zvyklostem místních lidí. A ta je cítit doslova z každé stránky - ať už čteme o Améliině vztahu s mladým Japoncem ze zámožné rodiny Rinrim, prostřednictvím kterého se podíváme jak pod pokličku tradičního rodinného života jeho rodičů (a bláznivých leč stále uctívaných prarodičů), tak i do okruhu jeho kamarádů vrstevníků, kterým je to tradiční japonské už tak nějak mnohem víc jedno - nebo o jejím vztahu k japonské přírodě (prožitek při výstupu na Fuji, noc ve vánici). Autorka umí čtenáře vtáhnout do svých pocitů, a snad proto mi místy bylo líto, že jsou některé pasáže tak uspěchané. Bavilo mě to a klidně bych si s japonskými specialitami (tedy kromě těch mrskajících se ryb a chobotnic) naložila i mnohem víc dalších podrobností.

1 18.12.2023

55% - Jednohubka na jeden večer, u níž za pár dní nebudu vědět, o čem byla, a za dalších pár dní ani to, že jsem ji četla. Bliss se málem vyspí s pohledným Garrickem a následujícího dne zjistí, že je jejím novým učitelem herectví. Autorka sama uvádí, že ráda nechává své postavy zažívat trapné situace a těch je tam tedy skutečně nadbytek - normální lidi ve věku vysokoškolačky a čerstvého absolventa by si zřejmě spíš normálně promluvili místo toho, aby se pokoušeli zamaskovat své lži pořízením si kočky (ona), nenaháněli by se náruživě po učebnách (on) a celkově vzato by se nechovali jak přerostlí puberťáci (oba). Nějak jsem vlastě nepochopila, jak se stalo, že se do sebe vůbec zamilovali, protože dle popisu řešili především sexy vzhled svého protějšku. Jo a vážně někdo přes dvacet ještě hraje s kamarády flašku?

1 18.12.2023

75% - Bála jsem se, jaké bude pokračování psané z pohledu Nesty (a Cassiana). Tahle Feyřina sestra byla totiž dlouho totálně na facku, ale ve třetím pokračování mě začala bavit víc než Feyre s Rhysandem. A klidně si umím představit další díl z pohledu třetí Archeronovic sestry Elain, Rhysandovy sestry Mor anebo pradávné Amren. Protože autorce to jde vcelku dobře.
Tedy je to samozřejmě ukecané jako vždycky - 700 stran plných dialogů a drobných historek a nijak převratných zápletek, které jsou pro mě v důsledku dost nezapamatovatelné - poslední díl jsem četla někdy před rokem a půl a měla jsem dost problém si některé podrobnosti vybavit - a o to jsem byla roztrpčenější, že se autorka i přes nálož stránek neobtěžovala mi to všechno nějak decentněji, a přesto víc připomenout.
Na počátku Nesta nenávidí celý svět a především sama sebe a při každém zapraskání ohně slyší, jak hybernský král láme jejímu otci vaz, s čímž nebyla schopná nic udělat, nebo možná ani nechtěla, protože otce vlastně nesnášela, anžto ona je celkově hrozně hnusnej, nerudnej, protivnej a nenávistnej člověk, kterej se neumí přátelit a neumí mít rád.
Pak jí rodinka zatrhne opilectví, smilstvo a utrácení peněz v místních hospodách a svěří ji na výcvik Cassianovi, který si taky řeší nejednu vnitřní bolístku - a Nesta je teda pořádná tříska za nehtem, to se musí nechat. A pak se věci pomalu (jako fakt, fakt pomalu, 700 stran!) začnou měnit. Je tu knihovna a minulostí pronásledovaná dívka Gwyn, je tu Ilyrijka Emerie s přistřiženými křídly a jsou tu dávné báje o valkýrských megabojovnicích. Jejichž praktiky se s trochou cviku zjevně dají naučit v řádu týdnů, maximálně měsíců (jako vážně?). A jsou tu proradné lidské královny, možná neméně proradný princ Eris z Podzimního dvora a mocné Klenoty děsu. A pro Feyre a Rhysanda se navíc jistá radostná novina může změnit ve smrtelné nebezpečí...
Ta knížka je hodně vztahová a psychologická, však také autorka v poděkování dodává, že je v ní asi nejvíc z jejího života ze všech dosud napsaných knih. A bylo to vidět. Ty okamžiky, kdy se Nesta psychicky i fyzicky ocitá na samém dně a její myšlenky a city jsou obnaženy až na dřeň, byly vcelku silné. A bavilo mě, jak se odrážely na jejím vztahu s Domem. I když představa, jak holčiny odloží meč a udělají si pyžama party s erotickými románky, mi trochu připomíná Celaenu, když se v prvním dílu Skleněného trůnu coby nájemná vražedkyně rozněžňovala nad štěňátky a řešila, co si vezme na sebe.
No a pak tu byly ty pro autorku neodmyslitelné soft porno výjevy, které na začátku navnadí, ale postupně se začínají zajídat. A takové ty drobné nastavená pravidla obcházející nelogičnosti ve stylu "v obřadu krve nesmí být žádná magie", "tak proč nám tu fungují ty náramky?" "Aha, tak Nestina magie je z Kotlíku, na tu se to asi nevztahuje." - to už ani neřeším. Ale další díl si přečtu, bude-li nějaký, o tom žádná.

1 30.10.2023

50% - O autorovi z jeho série o Lvovi Děmidovovi vím, že umí splést poutavé, byť často dost překombinované a nepravděpodobné zápletky, a těšila jsem se, že když se vymaní z prostředí sovětské totalitní mašinérie, kterou popisoval spíš jako nadrcený studentík, než jako někdo, kdo si skutečně umí představit, jaké to asi bylo v té době v SSSR žít, mohly by být jeho romány docela pecka. Navíc v tomto se pouští do atmosféry uzavřené komunity švédského venkova, a jelikož je sám původem částečně Švéd, říkala jsem si, že by mu to mohlo sednout. Sama mám navíc příběhy šmrncnuté Skandinávií dost ráda, tak co by se mohlo při čtení takové knížky pokazit?
Ale jsem zklamaná a původně jsem chtěla hodnotit ještě hůř - vyprávění paní Tilde mi nesedlo, někdejšímu harmonickému vztahu s jejím synem Danielem jsem nevěřila, natahování toho, co vlastně Tilde zjistila, mě dost otravovalo a několikrát jsem se přistihla s úvahou knihu odložit, protože mě vlastně ani nezajímalo, jak to tedy vlastně všechno bylo - jestli si to novopečená seniorka a rádobyfarmářka vracející se po padesáti letech na důchod do rodného Švédska všechno vymyslela v rámci jakési duševní poruchy, kvůli které ji nahání zpět do Londýna i její vlastní manžel, anebo se skutečně stala obětí spiknutí korupcí prolezlé místní komunity, která ji nikdy nepřijala mezi sebe a navíc tají strašlivé zločiny. Její vyprávění je navíc podivně odosobněně oddělené od vyprávění jejího syna (v jeho případě se autor navíc tak trochu svezl na vlně LGBT+, protože na rovinu - Danielova homosexualita zas tak stěžejní pro ten příběh nebyla, aby se tam v sobě musel natolik pitvat), který byl tak nějak celkově nevýrazný a nebavil mě. V posledních asi 40 stranách se autor nakonec přece jen dokopal k rozuzlení, za nějž zvyšuji hodnocení (byť ve skandinávských rodinných příbězích nejde o motiv zdaleka ojedinělý), a podle mě je dost škoda, že taková nebyla celá kniha.

1 26.10.2023

80% - zpočátku to působilo trochu jako klišé - neohrabaný dvoumetrový Cliff ze sociálně slabé rodiny, kterému se ve škole všichni posmívají, je (doslova) řízením osudu donucen spolupracovat na "Božím" úkolu se svým oblíbeným, pohledným a fotbalově nadaným spolužákem Aaronem. Jejich seznam nezahrnuje právě snadné položky - zamezit šikaně ze strany jednoho spolužáka, dealerství drog toho druhého, zarazit náboženskou fanatičku, povzbudit jednoho učitele a konečně zastavit tajemnou hackerku HAL (a ano, tahle přezdívka není náhoda, protože o filmu 2001: Vesmírná Odyssea se bude mluvit hodně, jakož o spoustě jiných filmů, hudebních kapel a dalších částeček popkultury, kterými si mě autor získal). Pak se na Aarona a Cliffa nabalila docela zábavná sociální bublina od počítačových nerdů, přes Tegan - sestru onoho dealera a skrytou Cliffovu obdivovatelku - nebo třeba Noaha - bratra oné náboženské fanatičky a jediného otevřeného homosexuála na škole. A je tu také přízrak Cliffova bratra Shanea, který před časem spáchal sebevraždu a Cliff se s tím ještě nevyrovnal.
Líbil se mi autorův styl, neboť nezůstal u "Božího" seznamu, ale těch seznamů bylo v knize nepočítaně (důvody, proč je škola nanic, pro a proti, jestli Cliff miluje Tegan apod.) a mě tohle "strukturované" uvažování dost bavilo, protože dávalo příběhu svižnost a náboj. Bohužel to autor dalšími pasážemi, kdy se děj a dialogy docela vlekly, dokázal mnohdy až únavně natahovat, a tak jsem občas netrpělivě poposedávala a popoháněla očima text, aby už se příběh konečně pohnul. Každopádně to bylo příjemné počtení, mělo to pozitivní message a ráda dám autorovi ještě šanci, pokud zde od něj vyjdou další knížky.

1 30.09.2023

(SPOILER) 55% - Při čtení jsem to měla tak napůl - chvíli mi ten styl psaní přišel jako takový správně s nadhledem, chvíli mi zas přišel moc odosobněný. Chvíli mi ten angličtinář s manželkou a dětmi přišel jako chlápek, který měl vlastně smůlu, když po 20 letech věrného manželství poznal svoji Nemesis, která mu ten život dost převrátila naruby - a i jsem ho litovala - a pak zase autorka zařídila, že jsem ho začala považovat za manipulativního násilnického pedofila - a to i přesto, že nepřestal hlavní hrdinku milovat a vrátil se pro ni pak i jako pro dospělou. No a nejvíc rozpolcená jsem byla u Sarah - chvíli mi jí bylo líto a říkala jsem si, že vlastně za její destruktivní přístup k životu mohou především její chladní rodiče, chvíli mi zas připadala zajímavá a chytrá a především nepostrádající integritu (netajila se tím, že ona má sex ráda, ale zas se s upřímným zájmem ptala "a proč ty po mně vlastně vyjíždíš, když máš přítelkyni?"), chvíli bych ji zas nakopala za to, jak dokázala ničit všechny kolem sebe, a to i hodné lidi, kteří by za ni pomalu dýchali. Sarah a Daniel si zkrátka neměli nic moc co vyčítat, ta posedlost byla vzájemná - to zas bylo takové upřímné. I když jinak to prostě celé bylo dost úchylné.

1 20.09.2023

(SPOILER) 30% - Tak tohle nepovažuju ani za čtivo dobré na odreagování. Nechala jsem se zlákat zdejším výborným hodnocením, na které se jinak u románů pro ženy celkem mohu spolehnout, ale tohle mi prostě přišlo mimo. Prakticky všechny postavy nesympatické a tak okázalé drsné, že jsem místy měla chuť jezdit šmirglpapírem po tabuli. Děvkař Trent, který si s jakousi prostitutkou spíchl dítě a teď na něj zůstal sám a děsně se diví, že holčička není úplně v pohodě - jakože při jeho stylu života - půlka času v práci a ta druhá na nějaké ženské a největší ústupek je, že každé úterý bere malou Lunu do práce s sebou - tak to se dítko fakt má. Jo a furt řeší, že jsou všichni děsní rasisti, přitom on je asi v tom příběhu jediný, kdo má se svojí barvou kůže problém.
Pak je tu osmnáctiletá Edie, která spadne do vztahu s ním - a jakože budeme tak asi tisíckrát slyšet, jak je to perverzní - jako vážně? Plnoletá sexuálně zkušená dívka a někdo, komu je třicet tři, to fakt nežeru, že by to měl být tak děsný problém. Ale rozumějte, Edie je klaďaska, protože se stará o labilní matku a kohosi kdesi, za kým musí každou sobotu a koho čtenář hned odhadne, kdo to tak asi je a co s ním je, ale autorka nás tzv. "napíná" téměř po celou knihu, což je tedy hodně únavné to s ní při čtení hrát.
No ale jednoznačně nejhorší je ten její otec, což má být asi podle autorky záludný záporák, který příběh patřičně okoření, ale tak debilně a nelogicky napsanou postavu aby jeden pohledal - dceru nesnáší a vydírá ji přes toho kohosi (postižený bratr - pst!), což teda vážně nedává smysl, proč vlastně někdy chtěl rodinu a děti. A to rozuzlení, proč jako Trenta nesnáší a proč to na něj všechno narafičil, to už bylo fakt totální wtf. Už vidím bohatého a mocného chlapa, jak se někomu takhle sofistikovaně mstí (a tu mstu připravuje léta) kvůli nějaké poběhlici. Trochu mě ale nakonec malá Luna dojala, tak dám aspoň ty dvě hvězdy a zalituju, že děj kolem ní nebyl víc rozvinutý.

1 17.09.2023

50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí.
Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí...
Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí.

Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?"
"Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr.
"A jak to víš?"
"To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."

1 16.09.2023

60% - Po přečtení knih Dítě ohně a Než jsem zemřela jsem se těšila na další román tak trochu ve stylu Daphne DuMaurier, ale chtělo to číst asi s větším odstupem. Připadá mi totiž, že autor to píše podle jedné šablony - takže opět tady máme vyprávění v ich formě z pohledu manželky (Sarah), která působí na první pohled vzhledem k okolnostem docela vyrovnaně, což nám okamžitě rozbije příběh podaný pohledem jejího manžela (Angus), jehož postava mi stejně jako v dříve přečtených románech připadala neuchopitelná a nesympatická a která naznačuje, že s jeho ženou nebude všechno tak úplně v pořádku, ovšem že i on sám má svoje kostlivce ve skříni. Opět je tedy mezi manželi spousta tajností a samozřejmě je zde opět i psychicky narušené dítě - jak už se dozvíme přímo z obálky knihy, jde o jednu sestru z jednovaječných dvojčat, u které není zřejmé, zda jde o otcovu oblíbenou Kirstie nebo matčinu oblíbenkyni Lydiu (s čímž jsem také měla problém, protože zkrátka nevěřím na dvojčata natolik identická, aby je nerozeznala ani vlastní matka). A ano, opět se celé rozplétání rodinné tragédie odehrává na nádherném, leč odlehlém místě (tentokrát autor zvolil okolí skotského ostrova Skye, kam se rodina stěhuje poté, co jedna z dívek přišla o život). Bohužel jsem často zaznamenala i naprosto podobné situace (snaha matky skamarádit dceru s jednou místní dívkou, která připomínala nepovedenou oslavu narozenin z Než jsem zemřela včetně otcova nesouhlasu s celou akcí) a popis napjatého vztahu mezi manželi mi taktéž přišel jak přes kopírák. Snaha Sarah o odhalení pravdy je úporně pomalá, jako kdyby to autor naschvál natahoval a testoval, co čtenář ještě vydrží, nemluvě o té duchařské stránce děje. V této knize mi navíc nebyla sympatická vážně žádná postava, ani té holčičky bojující se ztrátou identity mi nějak nedokázalo být líto. Konec nicméně docela příjemně překvapil.
Taky mě zaujalo, že třebaže podle dostupných zdrojů S.K.Tremayne je pseudonym autora Seana Thomase, tak v knize se o něm hovoří jako o autorce.

1 28.07.2023

80% - Od autora jsem četla už dumaurierovsky laděný román Dítě ohně, který se mi líbil, a tak jsem zvědavě sáhla po jeho dalším díle. Prostředí dartmoorských vřesovišť románu Než jsem zemřela si s cornwallskou krajinou v Dítěti ohně v ničem nezadá. A samotný život hlavní hrdinky Kath v této opuštěné krajině s manželem Adamem - zasmušilým správcem národního parku - a dcerkou Lylou postiženou aspergerovým syndromem, která slyší blížící se zvuky mnohem dřív než všichni ostatní, jejími jedinými kamarády jsou její psi, s nimiž jakoby měla nějaké telepatické spojení, a navíc ještě aranžuje mrtvé ptáky do tajemných čarodějnických kruhů - to už je mysteriózní samo o sobě. K tomu ještě Katarinina ztráta paměti po autonehodě, která možná nebyla jenom nehodou, a podivné chování všech okolo, kteří jí to zřejmě vyčítají a zřejmě i sami cítí nějakou vinu - chtěla bych, aby román plynul rychleji, ale i tak mě bavilo postupné rozplétání příběhu a odhalování toho, jak to skutečně bylo. Kladně hodnotím i to, že ne všichni, které Kath podezírala, měli s její nehodou nakonec něco společného, ale jak už to bývá, každý má i vlastní tajemství, která se snaží před ostatními skrýt, ač kvůli tomu může působit pochybně. A potěšilo mě rovněž, že i přes všechny ty tajemné, děsivé a čarodějnické náznaky, které propůjčovaly dějové lince až hororový nádech, dávalo nakonec vysvětlení docela smysl a nebylo to něco, co by mě napadlo hned ze začátku příběhu. Z postav jsem si oblíbila Lylu a Kathinu švagrovou psycholožku Tessu. Kathinu matku a bratra si asi oblíbit ani nejde, ale problém byl i s manželem Adamem (byť má plus za záchranu Lyliny oslavy). Je ovšem prima, že autor dokáže psát takovým stylem, že i když jednotlivé postavy nemusí být čtenáři zrovna sympatické, jsou alespoň vykreslené tak, že se jejich jednání dá pochopit.

"Neměla jsem udělat, co jsem udělala. Neměla jsem to vpustit do svého srdce. A tak teď odcházím. Odcházím navždy. Odpusťte mi, pokud můžete. Vím však, že neodpustíte."

1 04.07.2023

55% - Bylo zajímavé číst tuhle ranou Lisu Kleypas. S knížkou zasazenou do doby po skončení války Severu proti Jihu jsem se u ní nesetkala, oproti příběhům z viktoriánské Anglie je to docela změna, která by byla i příjemná, koneckonců tohle období znám především z druhé, té jižanské strany, tak, jak ho prožívala Scarlett O´Harová. Tady je hlavní hrdinkou seveřanka poměrně vzdělaná a přímočará Lucinda, která má k naší představě o feminismu mnohem blíž než jižanské krásky, jež se před muži s oblibou vydávají za husičky, aby jim tím lichotily. Přesto se právě do ní zakouká Heath pocházející z Jihu, a poté, co ji zkompromituje, se musejí vzít a hledat k sobě cestu, což je docela těžké, zvlášť když ji pak vytrhne z prostředí rodného městečka a odveze do Bostonu, kde se rozhodl koupit noviny a jejich prostřednictvím ovlivňovat smýšlení lidí. Jako příběh to tedy není úplně špatné, ale přiznávám, že jsem se s oběma hlavními hrdiny dost trápila, neboť jejich pohnutky k tomu či onomu jednání v jejich vztahu mě nezřídka udivovaly a příliš jsem nechápala, co vlastně pořád mezi sebou tak zbytečně složitě řeší.

1 22.05.2023

60% - Po Dívce s perlou jsem otvírala tuto knížku s velkým očekáváním, které se bohužel nenaplnilo. Nejvíc mě bavily rozhodně popisy tvorby tapisérií, je znát, že autorka si neváhá tyto věci pečlivě nastudovat a předat je dál. Také její schopnost vytvořit příběh rámující vznik těchto poutavých děl je nezpochybnitelná. Bohužel tentokrát se ubírala metodou vyprávění ústy jednotlivých postav a nutno říct, že mnohá z nich mi zkrátka nepřipadala napsaná tak zajímavě, jako když jsme vnímali celý příběh jenom skrz dívku s perlou Griet. Navíc, jak už zmiňují i jiné komentáře, byl celkem propastný rozdíl v poutavosti vyprávění o tkalcovské rodině v Bruselu a rodině novopečeného šlechtice a zadavatele zakázky v Paříži, kdy na tu bruselskou dějovou linku jsem se na rozdíl od pařížské těšila. Trochu to propojoval malíř předloh Nicolas des Innocents, jenže ten mě po většinu času spíš otravoval. Nejvíc jsem si oblíbila slepou dívku z tkalcovské rodiny Aliénor, a kdyby to autorka napsala z jejího pohledu, tak by to podle mě mohlo být stejně pěkné jako Dívka s perlou.

1 02.05.2023