evismaior komentáře u knih

60% - od prvního dílu je znát značný posun v kvalitě, hlavní hrdinka Cassidy se tentokrát v rámci natáčení duchařského dokumentu přesunula s rodiči do Paříže a autorce se daří udělat vyprávění celkem strašidelné a pestré. Tentokrát je Cassidyiným protivníkem poltergeist s podobou malého chlapce, který se kdysi ztratil v pařížských katakombách plných kostí a nyní působí chaos i v reálném světě a neplatí na něj žádná pravidla, která Cassidy úspěšně uplatňuje u dalších duchů, jimž stačí nastavit zrcadlo, odříkat zaříkadlo a vytáhnout z nich vlákno života. A navíc Jacob podivuhodně nabírá na síle...
S tím velkým písmem a řádkováním se to čte samo, i když se obávám, že si za týden nebudu pamatovat, o čem to bylo. Přetrvává totiž problém z předchozího dílu, a sice že postavy nemají žádný charakter, a tak si k nim nedokážu vytvořit žádný vztah. Rodiče jsou zkrátka rodiče, Lara je světaznalá kamarádka na telefonu, Jacob sice prozradí, jak zahynul (jenže se z toho stejně nedozvíme, proč Cassidy zachránil a co je k sobě tak táhne) a jediná informace o Cassidyině povaze se snad dá vyzískat z toho, že se považuje za Nebelvírku (pokud ale četla jiné knihy než Pottera, tak nám to autorka tají). Duchy k záchraně si vybírá nahodile, často přijde na místo, kde si čtenář řekne - tady musí být spousta nebohých duší, které by potřebovaly na druhou stranu, ale Cassidy raději obejde Závoj a zdrhne. A pak se zas ne úplně logicky pustí do zjevného nebezpečí. Jsem zvědavá, zda se autorka v dalším (posledním, aspoň zatím) díle zlepší.

1 02.06.2024

45% - nenadchne, neurazí, vlastně to skončilo skoro dřív, než začalo, a to po jediné duchařské historce, která se celkem rychle vyřešila. Připomínalo mi to víc pilotní díl k začínajícímu seriálu než plnohodnotnou knihu. Hlavní postava Cassidy je definovaná jen skrze to, co prožívá ohledně své schopnosti projít za Závoj a vidět duchy, než že by měla extra prokreslený charakter, a o jejím kamarádovi Jacobovi se nedozvíme víc, než že je to duch, který sice nemůže s ničím pohnout, ale nějak ji vytáhl z ledové řeky, kde se málem utopila, a nějak jí čte myšlenky. A Cassidini rodiče ji sice dotáhnou do tajemného Edinburghu, kde natáčejí duchařský seriál (byť nemají tušení, že jejich dcera duchy vážně vidí, a Jacoba jí zas tak nevěří) ale jinak působí jen jako nevýrazní komparzisté. A bylo dost zvláštní, jak rychle Cassidy uvěřila stejně "postižené" Laře a vrhla se na převádění duchů uvízlých v mezisvětě na druhou stranu. Jenže jí přitom nevěřila natolik, aby si dala pozor na Rudou vránu a její touhu ukrást si něčí život pro sebe.
Velké písmo a dvojité řádkování působí jako z knihy pro mnohem mladší čtenáře a natahují knížku na téměř 300 stran, přestože je to spíš krátká jednohubka. Celkem mě otravovaly časté narážky na Harryho Pottera, které ději ničím nepřispívaly a působily spíš lacině a podbízivě. Jsem ale zvědavá, jestli se příběh a postavy v pokračování více rozvinou.

1 31.05.2024

55% - je až zábavné, co všechno se dá dnes schovat pod značku Bridgertonovi, když tady se dívka z této rodiny (respektive z jejích minulých generací předcházejících dobře známému klanu osmi sourozenců) objevuje asi tak na třech stránkách v závěru.
Je to takové celkem milé čtení na jeden večer, které se tentokrát neodehrává v Anglii, ale v New Yorku, kde Cecilie Harcourtová s cílem najít svého bratra Thomase předstírá, že je manželkou zraněného Edwarda Rokesbyho - bratrova kamaráda, který navíc příhodně ztratil paměť, ale jeho hraběcí jméno otevírá nejedny dveře.
A tak jsme svědky lhaní, předstírání a nevyhnutelného sbližování hlavních postav, zatímco vedlejší postavy (pekařka, Edwardův nadřízený, jakož i jeho kmotra) by tam správně ani neměly být, protože jejich vstupy a naznačené příběhy děj nikam extra neposouvají - já si fakt myslela, po té scéně v pekařství, že Cecilie bude s tou ženou něco řešit, stejně tak jsem věřila, že prostě na setkání s rodinou Edwardovy kmotry dojde a Cecilie se bude víc a víc zaplétat do svých lží, stejně jako jsem si slibovala nějaký větší vývoj v případě majora Stubbse, když už jsme se konečně dozvěděli jeho smutný příběh. No, to jsem byla hodně naivní.
Na odreagování dobré, ale v paměti mi tento příběh neutkví.

1 20.04.2024

(SPOILER) 80% - Postavu svérázné Eloise jsem si zamilovala jak v seriálu, tak později i při čtení knížek, takže jsem se na tento díl hodně těšila a jsem ráda, že nezklamal. Tento díl série se mi líbil zatím (kromě toho o Anthonym) nejvíc. Je zajímavý i tím, že po všech těch londýnských námluvách se tentokrát děj přesouvá na venkov, kam se Eloise neohroženě vydá za botanickým nadšencem lordem Phillipem Cranem, který se kdysi oženil s její vzdálenou sestřenicí Marinou poté, co zemřel její původní vyvolený Phillipův starší bratr (ano, je to ta, do které byl zamilovaný Colin v první sérii seriálu a jsem docela zvědavá, jak toto scénáristi chtějí dál rozvinout). Marina totiž ještě před začátkem tohoto dílu víceméně dobrovolně odešla ze světa a zanechala po sobě dvojčata, ke kterým si Phillip nedokáže najít cestu (zato Eloise školená v sourozeneckých vztazích to dokáže prakticky hned). Vlastně bych tuto knížku asi zařadila na úplný vrchol série nebýt právě postavy sira Phillipa, který na mě působil poněkud toxicky tím, jak se stranil dětí, až to hraničilo s týráním, a přes všechny v knize mnohokrát opakované výmluvy Marině taky zrovna nepomohl. Ale na to, jak byl náruživý, to tedy bez ženy vydržel hodně dlouho :-)

1 27.02.2024

90% - "Tvůj otec mi dal honosný dárek. Jak mu to oplatím?"
"Když mu něco dáš, věnuje ti ještě větší dar."
"Tak co mám dělat?"
"Nic."
V poutavém vyprávění dlouhém tak akorát na jeden večer přivádí autorka čtenáře do Japonska, kam těsně po dvacítce na přelomu 80. a 90. let 20. století přijela s úmyslem dostudovat, usadit se a začít tam pracovat. Ta země pro ni není neznámá - kdysi se tam jako dcera diplomatů narodila, a i když ji v pěti letech opustila, nikdy ji neopustila láska k Japonsku, jeho kultuře a zvyklostem místních lidí. A ta je cítit doslova z každé stránky - ať už čteme o Améliině vztahu s mladým Japoncem ze zámožné rodiny Rinrim, prostřednictvím kterého se podíváme jak pod pokličku tradičního rodinného života jeho rodičů (a bláznivých leč stále uctívaných prarodičů), tak i do okruhu jeho kamarádů vrstevníků, kterým je to tradiční japonské už tak nějak mnohem víc jedno - nebo o jejím vztahu k japonské přírodě (prožitek při výstupu na Fuji, noc ve vánici). Autorka umí čtenáře vtáhnout do svých pocitů, a snad proto mi místy bylo líto, že jsou některé pasáže tak uspěchané. Bavilo mě to a klidně bych si s japonskými specialitami (tedy kromě těch mrskajících se ryb a chobotnic) naložila i mnohem víc dalších podrobností.

1 18.12.2023

55% - Jednohubka na jeden večer, u níž za pár dní nebudu vědět, o čem byla, a za dalších pár dní ani to, že jsem ji četla. Bliss se málem vyspí s pohledným Garrickem a následujícího dne zjistí, že je jejím novým učitelem herectví. Autorka sama uvádí, že ráda nechává své postavy zažívat trapné situace a těch je tam tedy skutečně nadbytek - normální lidi ve věku vysokoškolačky a čerstvého absolventa by si zřejmě spíš normálně promluvili místo toho, aby se pokoušeli zamaskovat své lži pořízením si kočky (ona), nenaháněli by se náruživě po učebnách (on) a celkově vzato by se nechovali jak přerostlí puberťáci (oba). Nějak jsem vlastě nepochopila, jak se stalo, že se do sebe vůbec zamilovali, protože dle popisu řešili především sexy vzhled svého protějšku. Jo a vážně někdo přes dvacet ještě hraje s kamarády flašku?

1 18.12.2023

75% - Bála jsem se, jaké bude pokračování psané z pohledu Nesty (a Cassiana). Tahle Feyřina sestra byla totiž dlouho totálně na facku, ale ve třetím pokračování mě začala bavit víc než Feyre s Rhysandem. A klidně si umím představit další díl z pohledu třetí Archeronovic sestry Elain, Rhysandovy sestry Mor anebo pradávné Amren. Protože autorce to jde vcelku dobře.
Tedy je to samozřejmě ukecané jako vždycky - 700 stran plných dialogů a drobných historek a nijak převratných zápletek, které jsou pro mě v důsledku dost nezapamatovatelné - poslední díl jsem četla někdy před rokem a půl a měla jsem dost problém si některé podrobnosti vybavit - a o to jsem byla roztrpčenější, že se autorka i přes nálož stránek neobtěžovala mi to všechno nějak decentněji, a přesto víc připomenout.
Na počátku Nesta nenávidí celý svět a především sama sebe a při každém zapraskání ohně slyší, jak hybernský král láme jejímu otci vaz, s čímž nebyla schopná nic udělat, nebo možná ani nechtěla, protože otce vlastně nesnášela, anžto ona je celkově hrozně hnusnej, nerudnej, protivnej a nenávistnej člověk, kterej se neumí přátelit a neumí mít rád.
Pak jí rodinka zatrhne opilectví, smilstvo a utrácení peněz v místních hospodách a svěří ji na výcvik Cassianovi, který si taky řeší nejednu vnitřní bolístku - a Nesta je teda pořádná tříska za nehtem, to se musí nechat. A pak se věci pomalu (jako fakt, fakt pomalu, 700 stran!) začnou měnit. Je tu knihovna a minulostí pronásledovaná dívka Gwyn, je tu Ilyrijka Emerie s přistřiženými křídly a jsou tu dávné báje o valkýrských megabojovnicích. Jejichž praktiky se s trochou cviku zjevně dají naučit v řádu týdnů, maximálně měsíců (jako vážně?). A jsou tu proradné lidské královny, možná neméně proradný princ Eris z Podzimního dvora a mocné Klenoty děsu. A pro Feyre a Rhysanda se navíc jistá radostná novina může změnit ve smrtelné nebezpečí...
Ta knížka je hodně vztahová a psychologická, však také autorka v poděkování dodává, že je v ní asi nejvíc z jejího života ze všech dosud napsaných knih. A bylo to vidět. Ty okamžiky, kdy se Nesta psychicky i fyzicky ocitá na samém dně a její myšlenky a city jsou obnaženy až na dřeň, byly vcelku silné. A bavilo mě, jak se odrážely na jejím vztahu s Domem. I když představa, jak holčiny odloží meč a udělají si pyžama party s erotickými románky, mi trochu připomíná Celaenu, když se v prvním dílu Skleněného trůnu coby nájemná vražedkyně rozněžňovala nad štěňátky a řešila, co si vezme na sebe.
No a pak tu byly ty pro autorku neodmyslitelné soft porno výjevy, které na začátku navnadí, ale postupně se začínají zajídat. A takové ty drobné nastavená pravidla obcházející nelogičnosti ve stylu "v obřadu krve nesmí být žádná magie", "tak proč nám tu fungují ty náramky?" "Aha, tak Nestina magie je z Kotlíku, na tu se to asi nevztahuje." - to už ani neřeším. Ale další díl si přečtu, bude-li nějaký, o tom žádná.

1 30.10.2023

50% - O autorovi z jeho série o Lvovi Děmidovovi vím, že umí splést poutavé, byť často dost překombinované a nepravděpodobné zápletky, a těšila jsem se, že když se vymaní z prostředí sovětské totalitní mašinérie, kterou popisoval spíš jako nadrcený studentík, než jako někdo, kdo si skutečně umí představit, jaké to asi bylo v té době v SSSR žít, mohly by být jeho romány docela pecka. Navíc v tomto se pouští do atmosféry uzavřené komunity švédského venkova, a jelikož je sám původem částečně Švéd, říkala jsem si, že by mu to mohlo sednout. Sama mám navíc příběhy šmrncnuté Skandinávií dost ráda, tak co by se mohlo při čtení takové knížky pokazit?
Ale jsem zklamaná a původně jsem chtěla hodnotit ještě hůř - vyprávění paní Tilde mi nesedlo, někdejšímu harmonickému vztahu s jejím synem Danielem jsem nevěřila, natahování toho, co vlastně Tilde zjistila, mě dost otravovalo a několikrát jsem se přistihla s úvahou knihu odložit, protože mě vlastně ani nezajímalo, jak to tedy vlastně všechno bylo - jestli si to novopečená seniorka a rádobyfarmářka vracející se po padesáti letech na důchod do rodného Švédska všechno vymyslela v rámci jakési duševní poruchy, kvůli které ji nahání zpět do Londýna i její vlastní manžel, anebo se skutečně stala obětí spiknutí korupcí prolezlé místní komunity, která ji nikdy nepřijala mezi sebe a navíc tají strašlivé zločiny. Její vyprávění je navíc podivně odosobněně oddělené od vyprávění jejího syna (v jeho případě se autor navíc tak trochu svezl na vlně LGBT+, protože na rovinu - Danielova homosexualita zas tak stěžejní pro ten příběh nebyla, aby se tam v sobě musel natolik pitvat), který byl tak nějak celkově nevýrazný a nebavil mě. V posledních asi 40 stranách se autor nakonec přece jen dokopal k rozuzlení, za nějž zvyšuji hodnocení (byť ve skandinávských rodinných příbězích nejde o motiv zdaleka ojedinělý), a podle mě je dost škoda, že taková nebyla celá kniha.

1 26.10.2023

80% - zpočátku to působilo trochu jako klišé - neohrabaný dvoumetrový Cliff ze sociálně slabé rodiny, kterému se ve škole všichni posmívají, je (doslova) řízením osudu donucen spolupracovat na "Božím" úkolu se svým oblíbeným, pohledným a fotbalově nadaným spolužákem Aaronem. Jejich seznam nezahrnuje právě snadné položky - zamezit šikaně ze strany jednoho spolužáka, dealerství drog toho druhého, zarazit náboženskou fanatičku, povzbudit jednoho učitele a konečně zastavit tajemnou hackerku HAL (a ano, tahle přezdívka není náhoda, protože o filmu 2001: Vesmírná Odyssea se bude mluvit hodně, jakož o spoustě jiných filmů, hudebních kapel a dalších částeček popkultury, kterými si mě autor získal). Pak se na Aarona a Cliffa nabalila docela zábavná sociální bublina od počítačových nerdů, přes Tegan - sestru onoho dealera a skrytou Cliffovu obdivovatelku - nebo třeba Noaha - bratra oné náboženské fanatičky a jediného otevřeného homosexuála na škole. A je tu také přízrak Cliffova bratra Shanea, který před časem spáchal sebevraždu a Cliff se s tím ještě nevyrovnal.
Líbil se mi autorův styl, neboť nezůstal u "Božího" seznamu, ale těch seznamů bylo v knize nepočítaně (důvody, proč je škola nanic, pro a proti, jestli Cliff miluje Tegan apod.) a mě tohle "strukturované" uvažování dost bavilo, protože dávalo příběhu svižnost a náboj. Bohužel to autor dalšími pasážemi, kdy se děj a dialogy docela vlekly, dokázal mnohdy až únavně natahovat, a tak jsem občas netrpělivě poposedávala a popoháněla očima text, aby už se příběh konečně pohnul. Každopádně to bylo příjemné počtení, mělo to pozitivní message a ráda dám autorovi ještě šanci, pokud zde od něj vyjdou další knížky.

1 30.09.2023

(SPOILER) 55% - Při čtení jsem to měla tak napůl - chvíli mi ten styl psaní přišel jako takový správně s nadhledem, chvíli mi zas přišel moc odosobněný. Chvíli mi ten angličtinář s manželkou a dětmi přišel jako chlápek, který měl vlastně smůlu, když po 20 letech věrného manželství poznal svoji Nemesis, která mu ten život dost převrátila naruby - a i jsem ho litovala - a pak zase autorka zařídila, že jsem ho začala považovat za manipulativního násilnického pedofila - a to i přesto, že nepřestal hlavní hrdinku milovat a vrátil se pro ni pak i jako pro dospělou. No a nejvíc rozpolcená jsem byla u Sarah - chvíli mi jí bylo líto a říkala jsem si, že vlastně za její destruktivní přístup k životu mohou především její chladní rodiče, chvíli mi zas připadala zajímavá a chytrá a především nepostrádající integritu (netajila se tím, že ona má sex ráda, ale zas se s upřímným zájmem ptala "a proč ty po mně vlastně vyjíždíš, když máš přítelkyni?"), chvíli bych ji zas nakopala za to, jak dokázala ničit všechny kolem sebe, a to i hodné lidi, kteří by za ni pomalu dýchali. Sarah a Daniel si zkrátka neměli nic moc co vyčítat, ta posedlost byla vzájemná - to zas bylo takové upřímné. I když jinak to prostě celé bylo dost úchylné.

1 20.09.2023

(SPOILER) 30% - Tak tohle nepovažuju ani za čtivo dobré na odreagování. Nechala jsem se zlákat zdejším výborným hodnocením, na které se jinak u románů pro ženy celkem mohu spolehnout, ale tohle mi prostě přišlo mimo. Prakticky všechny postavy nesympatické a tak okázalé drsné, že jsem místy měla chuť jezdit šmirglpapírem po tabuli. Děvkař Trent, který si s jakousi prostitutkou spíchl dítě a teď na něj zůstal sám a děsně se diví, že holčička není úplně v pohodě - jakože při jeho stylu života - půlka času v práci a ta druhá na nějaké ženské a největší ústupek je, že každé úterý bere malou Lunu do práce s sebou - tak to se dítko fakt má. Jo a furt řeší, že jsou všichni děsní rasisti, přitom on je asi v tom příběhu jediný, kdo má se svojí barvou kůže problém.
Pak je tu osmnáctiletá Edie, která spadne do vztahu s ním - a jakože budeme tak asi tisíckrát slyšet, jak je to perverzní - jako vážně? Plnoletá sexuálně zkušená dívka a někdo, komu je třicet tři, to fakt nežeru, že by to měl být tak děsný problém. Ale rozumějte, Edie je klaďaska, protože se stará o labilní matku a kohosi kdesi, za kým musí každou sobotu a koho čtenář hned odhadne, kdo to tak asi je a co s ním je, ale autorka nás tzv. "napíná" téměř po celou knihu, což je tedy hodně únavné to s ní při čtení hrát.
No ale jednoznačně nejhorší je ten její otec, což má být asi podle autorky záludný záporák, který příběh patřičně okoření, ale tak debilně a nelogicky napsanou postavu aby jeden pohledal - dceru nesnáší a vydírá ji přes toho kohosi (postižený bratr - pst!), což teda vážně nedává smysl, proč vlastně někdy chtěl rodinu a děti. A to rozuzlení, proč jako Trenta nesnáší a proč to na něj všechno narafičil, to už bylo fakt totální wtf. Už vidím bohatého a mocného chlapa, jak se někomu takhle sofistikovaně mstí (a tu mstu připravuje léta) kvůli nějaké poběhlici. Trochu mě ale nakonec malá Luna dojala, tak dám aspoň ty dvě hvězdy a zalituju, že děj kolem ní nebyl víc rozvinutý.

1 17.09.2023

50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí.
Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí...
Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí.

Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?"
"Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr.
"A jak to víš?"
"To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."

1 16.09.2023

60% - Po přečtení knih Dítě ohně a Než jsem zemřela jsem se těšila na další román tak trochu ve stylu Daphne DuMaurier, ale chtělo to číst asi s větším odstupem. Připadá mi totiž, že autor to píše podle jedné šablony - takže opět tady máme vyprávění v ich formě z pohledu manželky (Sarah), která působí na první pohled vzhledem k okolnostem docela vyrovnaně, což nám okamžitě rozbije příběh podaný pohledem jejího manžela (Angus), jehož postava mi stejně jako v dříve přečtených románech připadala neuchopitelná a nesympatická a která naznačuje, že s jeho ženou nebude všechno tak úplně v pořádku, ovšem že i on sám má svoje kostlivce ve skříni. Opět je tedy mezi manželi spousta tajností a samozřejmě je zde opět i psychicky narušené dítě - jak už se dozvíme přímo z obálky knihy, jde o jednu sestru z jednovaječných dvojčat, u které není zřejmé, zda jde o otcovu oblíbenou Kirstie nebo matčinu oblíbenkyni Lydiu (s čímž jsem také měla problém, protože zkrátka nevěřím na dvojčata natolik identická, aby je nerozeznala ani vlastní matka). A ano, opět se celé rozplétání rodinné tragédie odehrává na nádherném, leč odlehlém místě (tentokrát autor zvolil okolí skotského ostrova Skye, kam se rodina stěhuje poté, co jedna z dívek přišla o život). Bohužel jsem často zaznamenala i naprosto podobné situace (snaha matky skamarádit dceru s jednou místní dívkou, která připomínala nepovedenou oslavu narozenin z Než jsem zemřela včetně otcova nesouhlasu s celou akcí) a popis napjatého vztahu mezi manželi mi taktéž přišel jak přes kopírák. Snaha Sarah o odhalení pravdy je úporně pomalá, jako kdyby to autor naschvál natahoval a testoval, co čtenář ještě vydrží, nemluvě o té duchařské stránce děje. V této knize mi navíc nebyla sympatická vážně žádná postava, ani té holčičky bojující se ztrátou identity mi nějak nedokázalo být líto. Konec nicméně docela příjemně překvapil.
Taky mě zaujalo, že třebaže podle dostupných zdrojů S.K.Tremayne je pseudonym autora Seana Thomase, tak v knize se o něm hovoří jako o autorce.

1 28.07.2023

80% - Od autora jsem četla už dumaurierovsky laděný román Dítě ohně, který se mi líbil, a tak jsem zvědavě sáhla po jeho dalším díle. Prostředí dartmoorských vřesovišť románu Než jsem zemřela si s cornwallskou krajinou v Dítěti ohně v ničem nezadá. A samotný život hlavní hrdinky Kath v této opuštěné krajině s manželem Adamem - zasmušilým správcem národního parku - a dcerkou Lylou postiženou aspergerovým syndromem, která slyší blížící se zvuky mnohem dřív než všichni ostatní, jejími jedinými kamarády jsou její psi, s nimiž jakoby měla nějaké telepatické spojení, a navíc ještě aranžuje mrtvé ptáky do tajemných čarodějnických kruhů - to už je mysteriózní samo o sobě. K tomu ještě Katarinina ztráta paměti po autonehodě, která možná nebyla jenom nehodou, a podivné chování všech okolo, kteří jí to zřejmě vyčítají a zřejmě i sami cítí nějakou vinu - chtěla bych, aby román plynul rychleji, ale i tak mě bavilo postupné rozplétání příběhu a odhalování toho, jak to skutečně bylo. Kladně hodnotím i to, že ne všichni, které Kath podezírala, měli s její nehodou nakonec něco společného, ale jak už to bývá, každý má i vlastní tajemství, která se snaží před ostatními skrýt, ač kvůli tomu může působit pochybně. A potěšilo mě rovněž, že i přes všechny ty tajemné, děsivé a čarodějnické náznaky, které propůjčovaly dějové lince až hororový nádech, dávalo nakonec vysvětlení docela smysl a nebylo to něco, co by mě napadlo hned ze začátku příběhu. Z postav jsem si oblíbila Lylu a Kathinu švagrovou psycholožku Tessu. Kathinu matku a bratra si asi oblíbit ani nejde, ale problém byl i s manželem Adamem (byť má plus za záchranu Lyliny oslavy). Je ovšem prima, že autor dokáže psát takovým stylem, že i když jednotlivé postavy nemusí být čtenáři zrovna sympatické, jsou alespoň vykreslené tak, že se jejich jednání dá pochopit.

"Neměla jsem udělat, co jsem udělala. Neměla jsem to vpustit do svého srdce. A tak teď odcházím. Odcházím navždy. Odpusťte mi, pokud můžete. Vím však, že neodpustíte."

1 04.07.2023

55% - Bylo zajímavé číst tuhle ranou Lisu Kleypas. S knížkou zasazenou do doby po skončení války Severu proti Jihu jsem se u ní nesetkala, oproti příběhům z viktoriánské Anglie je to docela změna, která by byla i příjemná, koneckonců tohle období znám především z druhé, té jižanské strany, tak, jak ho prožívala Scarlett O´Harová. Tady je hlavní hrdinkou seveřanka poměrně vzdělaná a přímočará Lucinda, která má k naší představě o feminismu mnohem blíž než jižanské krásky, jež se před muži s oblibou vydávají za husičky, aby jim tím lichotily. Přesto se právě do ní zakouká Heath pocházející z Jihu, a poté, co ji zkompromituje, se musejí vzít a hledat k sobě cestu, což je docela těžké, zvlášť když ji pak vytrhne z prostředí rodného městečka a odveze do Bostonu, kde se rozhodl koupit noviny a jejich prostřednictvím ovlivňovat smýšlení lidí. Jako příběh to tedy není úplně špatné, ale přiznávám, že jsem se s oběma hlavními hrdiny dost trápila, neboť jejich pohnutky k tomu či onomu jednání v jejich vztahu mě nezřídka udivovaly a příliš jsem nechápala, co vlastně pořád mezi sebou tak zbytečně složitě řeší.

1 22.05.2023

60% - Po Dívce s perlou jsem otvírala tuto knížku s velkým očekáváním, které se bohužel nenaplnilo. Nejvíc mě bavily rozhodně popisy tvorby tapisérií, je znát, že autorka si neváhá tyto věci pečlivě nastudovat a předat je dál. Také její schopnost vytvořit příběh rámující vznik těchto poutavých děl je nezpochybnitelná. Bohužel tentokrát se ubírala metodou vyprávění ústy jednotlivých postav a nutno říct, že mnohá z nich mi zkrátka nepřipadala napsaná tak zajímavě, jako když jsme vnímali celý příběh jenom skrz dívku s perlou Griet. Navíc, jak už zmiňují i jiné komentáře, byl celkem propastný rozdíl v poutavosti vyprávění o tkalcovské rodině v Bruselu a rodině novopečeného šlechtice a zadavatele zakázky v Paříži, kdy na tu bruselskou dějovou linku jsem se na rozdíl od pařížské těšila. Trochu to propojoval malíř předloh Nicolas des Innocents, jenže ten mě po většinu času spíš otravoval. Nejvíc jsem si oblíbila slepou dívku z tkalcovské rodiny Aliénor, a kdyby to autorka napsala z jejího pohledu, tak by to podle mě mohlo být stejně pěkné jako Dívka s perlou.

1 02.05.2023

60% - úplně přesně nechápu to začlenění do série Ravenelovi, protože z téhle rodiny se tam neobjeví za celou dobu nikdo, snad kromě Phoebe (manželky Westa) a ještě bych mohla počítat doktorku Gibsonovou, když dojde na nevyhnutelná zranění (protože péče hrdinky o hlavního hrdinu je vždy dobrým prostředkem ke sblížení) a jejího manžela Ethana Ransoma (neboť zase pátrání v rámci nevyhnutelného nebezpečí). Naopak hodně společného to má se sérií Čekanky, neboť se dají dohromady Merritt, dcera páru z Kouzelného podzimu, a Keir, nemanželský syn hrdiny Zimní naděje. Přišlo mi čtenářsky zajímavější sledovat právě spíš další osudy rodičů, protože Merritt a Keir po sobě jeli tak nějak od začátku do konce a až na jednu-dvě komplikace, které se rychle vyřešily, tam nic moc poutavějšího nebylo. A o výrobě whisky jsme se toho taky moc nedozvěděli, snad až na to, že velmi dobře hoří. Tenhle příběh mi asi z hlavy vyšumí rychleji než ostatní, když srovnám s ostatními knihami z této série, kterou obecně hodnotím poměrně vysoko, tak bych řekla, že je asi nejslabší.

1 24.04.2023

75% - Kdesi v daleké budoucnosti je nám vyprávěn příběh o tom, kterak kdesi v daleké minulosti jedna džinka jménem Dunja navázala vztah s lidským filozofem a vzešlo z toho početné pokolení lidí bez vyrýsovaných ušních lalůčků, zato však s hluboko ukrytými schopnostmi. A pak, kdesi v polovině doby mezi těmito dvěma časovými rovinami (tedy - soudě podle četných popkulturních odkazů - zhruba v naší současnosti) sestoupili zlí džinové ze své říše, aby rozesévali strach a chaos a ovládli náš svět. A džinka poté, co způsobili jí samotné, se jim s pomocí několika svých praprapra (a možná nějaké to pra k tomu) potomků rozhodla pomstít. Přičemž mezi těmito potomky byl například zahradník Geronimo, kterého postihlo vznášení se pár centimetrů nad zemí (a neumíte si představit, jak nepraktická taková situace je), dívka Bouře, před kterou neobstojí žádná lež bez boláků v obličeji, nebo milovník komiksů Jimmy Natradž. A celé to trvalo symbolicky a šeherezádsky tisíc a jednu noc a málem tolik mikropříběhů se také Rushdiemu podařilo do té knížky vnést.
Je to zvláštní knížka psaná v podstatě volným tokem myšlenek, v nichž se čtenář místy ztrácí, a to zejména ten, který nepochází ze stejného historického a kulturního prostředí jako autor, protože, přiznejme si, kdo z nás toho o džinech před přečtením věděl víc než to, že obvykle poněkud zpruzeně žijí nacpaní v lampách a čekají, až je někdo pustí, aby mu mohli splnit tři přání. Na druhou stranu chápu, čím autor své odpůrce tak dráždí. Ono totiž prakticky z každého jeho slova čiší, jak je vzdělaný, a to nejen v historii, filozofii a religionistice, ale má značné znalosti například i o fungování vesmíru, o psychologii, sociologii a to ani nemluvím o hudbě, kultuře (a to všetně sci-fi a fantasy). A také jak odporný je mu rasismus, násilí, porušování lidských práv a snaha dělat z žen podřadné a muži zcela ovládané subjekty. Takový člověk si totiž stěží nechá vymýt mozek, on naopak dospěje k názoru, že dost možná jen strach žene lidstvo do boží náruče a neváhá ho šířit. I když věk rozumu možná bude znamenat konec lidských snů.

1 16.01.2023

70% - Pro ty z vás, kterým se nechtějí číst dlouhé recenze, stačí, když napíšu, že pokud hledáte velmi slušnou obdobu románů Jenny Colganové s hrdinkami z českého prostředí, tak Druhá šance pro Zoe je přesně pro vás. A to dokonce i s tou příchutí výtečného jídla, kterou nešetří ani jedna z autorek, a v závěru se vám proto podle očekávání dostane i chutného receptu, nad jehož případnou bezlepkovou variantou teď asi budu nějaký čas dumat.
Nestává se mi, aby mě na zdejší databázi požádal o zhodnocení svého dílka sám autor, a proto děkuji Michaele Schmiedlové za tip na její knížku. Přiznám se totiž, že romány pro ženy s reáliemi české kotliny mě moc neberou (narozdíl od těch, kde hlavní hrdinka pokud možno ve viktoriánském úboru stojí kdesi v cornwallském vřesovišti či na skotské vysočině a zasněně hledí do dáli:-)), takže bych po knížce stěží sáhla a to by byla v tomto případě škoda. Ona to na nás totiž autorka navlékla tak pěkně, že její hlavní hrdinky (matka a dcera) Tereza a Zoe, jejichž vyprávění s odstupem 20 let v románu sledujeme, prožívají svůj románový příběh z větší části v Británii (i když krátká zmínka o mém rodném Táboře taky potěšila), kde Tereza bydlela s rodiči-emigranty a Zoe tam po její smrti přichází poznat svého otce.
Tím je frontman známé rockové kapely - za mé romatické srdéčko další plus (i já mám takovou jednu oblíbenou, byť nikoli britskou kapelu, která dělá poctivou hudbu, členové mají pěkné vztahy a vyhýbají se jim skandály a drogy). I když zejména příběh Zoe a její zprvu především fanynkovské lásky k synovi jednoho z členů kapely, slavnému fotbalistovi Jamesovi působil už opravdu hodně jako z dívčího románku; to její matka aspoň před prvním koncertem, kam ji dotáhla kamarádka, kapelu prakticky neznala a život celebrit a jejich rodin ji docela děsil, což následně ovlivnilo zřejmě i to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě.
Pak ale čtenář vstřebal několik úmrtí, román se přehoupl do druhé půlky a trochu se to táhlo, a když se ke konci objevila zápletka, kterou šlo v rámci YA žánru řádně zdramatizovat a natahovat, tak autorka raději zvolila snadnější a ze strany Zoe v podstatě nekonfliktní cestu. Zato její matka to hrotila i přes svou pohnutou minulost až dost a nezbývalo mi, jestli se společně se Zoe neptat, zda měla právo takto jednat. Ono ale, jak už to v rámci tohoto žánru bývá, i další postavy nejednaly vždy tak, jak bych v běžném životě čekala - když například někoho osudově miluji, tak mi asi nebude jako vysvětlení stačit jedna jeho odmítavá věta mezi dveřmi, že? A představa, že dalších dvacet let nebudu dávat najevo zájem, přestože máme společné kamarády, no nevím...
Oceňuji nicméně jazyk, kterým je kniha napsaná, minimum chyb a také žádné tlačení na pilu s nespisovnou řečí, jíž je tak akorát, abychom věděli, že hrdinové jsou normálně se vyjadřující lidé, a přesto to netahá za oči. Vyprávění v první osobě je v YA samozřejmostí, ale autorka nám agresivně necpe neustálé dnes tak moderní psaní v přítomném čase, kdy mám pocit, jako kdybych po boku hlavní postavy běžela sprint a věty často zejména kvůli nevhodné volbě sloves ani nedávají valný smysl. Tady se naopak používání slovesných časů příjemně a nenásilně prolínalo a knížku jsem tak v podstatě slupla na posezení. Škoda jen, že nemůžu pokračovat třeba těmi karamelovými košíčky:-)

1 06.01.2023

70% - Do vesnické školy přiváží zdánlivě zámožný otec tichou dívku Matildu Fitzgibbonovou a zanechává ji zde v péči sester Wilcoxových nadšených z nového přírůstku. Jenže záhy vyjde najevo, že žádná rodina toho jména neexistuje a že toužebně očekávané školné nebude mít kdo zaplatit. Tolik první dvě kapitoly, jejichž autorkou je Charlotte Brontëová a čtenář se tak těší na další povídání ve stylu Jany Eyrové. Brontëová ovšem v psaní nepokračovala (a nedlouho poté zemřela) a té první dvacítky stran se až mnohem později chytla britská autorka Constance Saveryová a v době, kdy jí v roce 1980 bylo již přes osmdesát let, knížku anonymně dokončila, přičemž z původního rukopisu Brontëové využila jak osobu tajemné dívky, tak i přítele slečen Wilcoxových sympatického pana Ellina a především vypravěčku, vdovu Arminel Chalfontovou, jíž stvořila nelehký osud dívky provdané ve velmi mladém věku a sužované manželovými dětmi z předchozího manželství, a to především krutou a divokou Emmou. Právě paní Chalfontová se Matildy ujme a společně s panem Ellinem začnou pátrat po jejím původu. A to, že jednou z Matildiných věcí je náramek se jménem Emma, které je pro paní Chalfontovou opředené tak bolestnými vzpomínkami, asi nebude jenom náhoda...
"Náhradní" autorka se do textu Brontëové pustila se ctí a vytvořila vcelku čtivé dílko s příjemnou detektivní zápletkou, temným příběhem někdejšího rodinného rozvratu a intrikami v pozadí a nakonec i milou romantickou linkou, které si s povedeným scénářem umím velmi dobře představit ve filmu nebo v televizi. Přesto mi tam mnoho věcí připadalo jaksi nedotažených, překombinovaných a nepravděpodobných (nikdo nezkontroluje mrtvé novorozeně atd.) a závěrečné rozuzlení, které by mně osobně, být na místě vypravěčky, přivodilo slušný infarktový stav, je přijato v podstatě v míru, pohodě a všeobjímajícím odpuštění. Přála bych si vědět, jak měla příběh vymyšlený samotná Brontëová, protože její knihy zkrátka zanechávají mnohem větší dojem.

1 19.12.2022