evismaior komentáře u knih

85% - Majitelka internetového obchůdku s nepálskou módou, z jehož výnosů sponzoruje dětský domov v Nepálu, pokračuje ve vyprávění o svém životě...
Podobně jako u prvního dílu myslím, že není snadné hodnotit něčí životní příběh a upřímně se mi nechce hvězdičkovat podle toho, zda jsou mi něčí životní postoje blízké anebo mi naopak připadají naivní a vzdálené. Osobně ale druhý díl považuji za mnohem lépe napsaný než ten první. Autorka přestala střídat mluvnické časy a přeskakovat z předminulosti do minulosti a z té do předpřítomnosti, tady už prostě vypráví v přítomném čase o tom aktuálním a v minulém o svých vzpomínkách na začátky v Nepálu, takže mě to při čtení netahalo za oči. Knihu jsem tím pádem přečetla na jeden zátah a místy to i s autorkou hodně prožívala - zejména ty málem akční scény, kde nechybělo vydírání, vyhrožování, pomluvy, odvádění dětí, snaha některých zúčastněných patřičně vydělat na autorčině snaze pomáhat, jakož i hrozivé scény pro zemětřesení v roce 2015 a v neposlední řadě její vztah s otcem jejích starších dvou dětí zjevně neschopným trvale se k nim připoutat a pohroužit se naplno do této rodiny-nerodiny, jejíž matka často mizí na dlouhé týdny na druhý konec světa a zabývá se navíc činností, s níž on nesouhlasí. A samozřejmě je tu její nový vyvolený Utsav, za jehož pozici v domově musí Mysha bojovat. A taková česko-nepálská svatba, to je po stránce úřednické tedy skutečná výzva. Kontrast mezi chudým Nepálem a pohodlným životem v Praze je popsaný barvitě a kontrastuje s tím i těch pár autorčiných dovolených.
Podobně jako v prvním dílu jsem se ale nemohla přestat divit, že se jí do toho provozování domova pořád ještě chce (rodiče, kteří mají problém se i na chvíli postarat o vlastní děti, když na to autorčin domov zrovna nestačí). Samotné vedení obchodu doslova v pár lidech, které navíc ani nekontrolovala (a častá zklamání), působí poněkud naivně a nezkušeně - trochu se také divím, že se nepokusila naučit se pořádně nepálsky, aby posílila své vyjednávací schopnosti. Ovšem fotografie a obrázky dětí spolu s jejich příběhem připojené v závěru knihy vysvětlují, proč to pro ni má smysl...
Líbí se mi autorčina sebereflexe: "Ale taková já jsem vždycky. Stroj na řešení problémů. Když jde do tuhého, prostě řeším. Když není co řešit, řeším sama sebe. Co jsem měla a neměla udělat, jak jsem se mohla a nemohla zachovat, jestli jsem či nejsem dobrý člověk. Když je problém, jsem neohrožená. Zhroutím se až poté, co se vše nějak vyřeší." Toho řešení problémů vnějších i vnitřních je kniha plná a občas se hodně točí v kruzích a podobně jako řada z nás autorka nedokáže najít uspokojení ani v těch chvílích, kdy jí připadá, že se jí splnily všechny sny. Toho spirituálna je na mě sice občas trochu moc, ale taková ona prostě je. Oproti prvnímu dílu, kde mi chyběla nějaká fotodokumentace z míst, o nichž píše, tady připojila alespoň fotky ze svatby a ty knihu určitě obohatily.
S autorkou nemusím ve všem souhlasit. Její životní příběh je ale pestřejší, než zažije většina z nás, a za napsání a přečtení rozhodně stojí.

3 10.06.2022

(SPOILER) 60% - Daphne Bridgertonová je dívka na vdávání a vévoda Simon Hastings muž hodný ulovení. Jí matka neustále shání nápadníky a on je neustále obležený podobným typem neodbytných matek. A tak se dohodnou, že sehrají šarádu vzájemného namlouvání, aby měl vévoda chvíli klid a Daphne třeba s jeho jménem v zádech přilákala zajímavější nápadníky. Jak to ale bývá, z přetvářky se stává něco víc a vévoda bude mít dost problém udržet své předsevzetí, že se nikdy neožení a především nikdy nebude mít děti...
Za sebe musím říct, že tohle bylo docela zklamání! Ano, patřím k těm, kteří tuto knihu objevili díky seriálu od Netflixu. A jelikož mám zkušenost takovou, že v dílech převedených na obrazovku jsou většinou knihy dost podstatně zestručněny, těšila jsem se, že se dozvím další podrobnosti a střípky ze života nejen ústředních postav Daphne a Simona, ale i ostatních sourozenců Bridgertonových, jakož i jejich sousedů Featheringtonových a třeba i tajemné bulvární pisatelky paní Whistledownové. Bohužel opak byl pravdou. A spoilerem zde tedy neoznačuji vyzrazení toho, co se v knize dočtete, jako spíš toho, co v ní vy, kteří také znáte seriál, rozhodně nehledejte. Tedy hlavní dějová linka kolem Daphne a Simona je až na pár změn podobná (i když i ta je mnohem stručnější). Ovšem další postavy kolem nich jsou vlastně jen takovým "křovím" - nejstarší bratr Anthony tedy sestru chrání, ale mladší Benedict a Colin ději jen přihlížejí, sestra Eloise se jen mihne a celá rodina Featheringtonova v podstatě jen existuje v podobě matky a dcer (žádná další slečna ani otec, kolem kterého seriál vystavěl slušnou zápletku, ale tady je zmíněný jako už několik let mrtvý). A už vůbec tam není žádná královna rozjíždějící pátrací akci po lady Whistledownové... Ačkoli mi tedy seriál se vším tím hyperkorektním mezinárodním obsazením (včetně toho zdůvodnění) přijde jako taková úsměvná fantasy, tak co se týče košatosti děje, kdy všichni starší sourozenci Bridgertonovi mají vlastní příběh a totéž platí o rodině Featheringtonově, tam tedy rozhodně vede.
Nemohu ale říct, že by mě knížka nebavila, je to prostě takové lehoučké celkem zábavné a lehce erotické čtení. Ale myslím, že i kdybych ji četla dřív než viděla seriál, moje hodnocení by to asi nezvýšilo. Vlastně je s podivem, kolik z ní dokázali tvůrci seriálu "vytřískat".

2 06.06.2022

(SPOILER) 80% - Zlovolný král valgů Erawan dobudoval své vojsko a chystá se podmanit si svět. A hrstka statečných se musí pokusit ho porazit, odstranit jeho i královnu víl Maeve z tohoto světa a definitivně zapečetit bránu Sudby, aby se už nikdy nemohl on, ani jeho stvůry vrátit. Poslední díl ságy Skleněný trůn, kde se ve stylu Avengers - The End Game setkají všechny staré i nové postavy, jež autorka v průběhu psaní Skleněného trůnu uvedla na scénu, může začít...
Nutno uznat, že závěr je to poměrně velkolepý a pečlivě propracovaný. Málem se těžko chápe, jak autorka dokázala udržet v hlavě všechny dějové linky, které vytvořila, navázat na ně, košatě je rozvést a nakonec je všechny prolnout do velkého finále. Kniha má téměř tisíc stran, a tak se čtenáři dostane i podrobného rozpletení všech vztahů, objeví se dokonce i málem zapomenuté postavy z počátků série, všichni opět projdou dalším logickým vývojem osobnosti v závislosti na událostech a vlivu lidí ve svém okolí, aby se nakonec kruh uzavřel v jednom ohromujícím závěrečném střetu. Za ten smysl pro velké události i drobnosti, s nimž autorka pokračovala v příběhu jednotlivých postav, jí náleží obdiv. A ty občas naivní milostné vztahy a oproti jiným fantasy příběhům (i realitě) těžko uvěřitelné mizivé ztráty z okruhu hlavních postav mi vlastně nevadí, naopak jsem za ně ráda, koneckonců je to YA. A ono je tam i tak dostatek násilí, na kterém se mohou krvelačnější čtenáři popást.
Co mi ale vadilo nesmírně, byla neskutečná roztříštěnost děje - to neustálé a nesmyslné přeskakování mezi jednotlivými dějovými linkami, které mi hodně kazilo zážitek ze čtení. Ono to už bylo otravné v Říši bouří (a vlastně i Královně stínů, kde mi vadila ta nadbytečná linka s tehdy neznámou a pro příběh dosud nedůležitou Manon, která tehdy klidně mohla počkat do dalšího dílu). Neboť sotva jsem se začetla do jednoho příběhu, tak po pár stránkách jsem zas byla uvržena do pokračování jiného, a než jsem si uvědomila, kam se děj předtím dostal v této další lince, tak se zas přerušila a skočilo se jinam. Ano, mělo by jednoznačně význam, kdybychom sledovali na střídačku to, co se děje s Aelin poté, co ji na konci předešlého dílu zajala královna víl Maeve, což by autorka prokládala tím, jak ji Jeřáb, Lorcan, Gavriel a Elide hledají, a my bychom si nervózně kousali nehty, jestli ji dokážou najít včas. Ovšem prolínat do toho i další linky, které pro příběh na tom místě a v dané chvíli neměly žádný význam... ten text měl být podle mě prostě poskládán jinak. O co víc bych si totiž užila, kdybych si mohla v jednom celku přečíst, jak se Manon a Třináctka pokoušejí navázat spolupráci s kdysi nenáviděnými čarodějnicemi Cochrankami a Dorian mezitím pátrá po posledním klíči Sudby. Jak poutavý by byl boj Aediona a Lysandry proměněné v Aelin za Terrasen, kdybych z něj měla víc než jen snahu zorientovat se, kde v dané kapitole zrovna jsou a co se tam děje. A totéž s Chaolem, Yrene a vojsky khaganátu, kteří se vydali na záchranu Chaolova rodného Anielle. Tohle zkrátka bylo, jako kdyby Tolkien nerozdělil Dvě věže na samostatné části, ale krmil nás střídavě putováním Froda se Samem a příběhem zbytku Společenstva prstenu. Naštěstí nakonec to autorka zachránila, když se všechny nitky příběhu opět propletly a závěrečnou část knihy i celé série jsem si hodně užila, zvlášť když dostaly příležitost i ostatní ženské hrdinky v čele s Yrene, kterou jsem si opravdu oblíbila asi nejvíc. A asi i kvůli ní tak pro mě po dočtení série zůstává nejlepším dílem ten Chaolův a Yrenin spin-off Věž úsvitu, kde byla autorka nucena držet se jedné linie a děj tak působil mnohem konzistentněji.

1 02.06.2022

(SPOILER) 40% - Sky po letech domácí výuky a odříznutí od světa včetně moderních technologií nastupuje do školy a zároveň se setkává s tajemným Holderem, ke kterému ji to nevysvětlitelným způsobem táhne. A jeho to táhne k ní, ovšem u něj je vysvětlení naprosto zřejmé - kdysi totiž znal někoho, kdo byl Sky neuvěřitelně podobný. Jenže Hope tehdy někdo unesl. To už víme z předchozí knihy Bez naděje.
A jelikož se mi román Bez naděje opravdu velmi líbil, moc jsem se těšila na toto navázání a slibované vysvětlení toho, jak to všechno bylo z pohledu Holdera. Po přečtení se bohužel nemohu zbavit dojmu, že tahle kniha je naprosto zbytečná. Netuším, jak by se mi četla bez znalosti předchozího dílu. Ale když už jako čtenář dopředu vím, jak to všechno bylo (a autorka to prostřednictvím Holdera v podstatě hned na začátku sama zopakuje), tak alespoň čekám nějaké další vhledy do děje. Jenže těch se mi nedostává - Holder se Sky prožívá ty stejné události, situace, vedou tytéž dialogy - a jeho pohled není ničím překvapivý, protože při čtení Bez naděje bylo z jeho reakcí ať už bezprostředních nebo později vysvětlených tak nějak zřejmé, co tím kterým proslovem myslel - což jsem právě na autorčině psaní tehdy také obdivovala a upřímně nechápu, proč svůj předchozí kvalitní text má potřebu nějak dál vysvětlovat, jako kdyby snad sama pochybovala o tom, jestli čtenář Holderovy motivy dostatečně pochopil.
Aby autorka dodala trochu omáčky, tak nechává Holdera psát dopisy své sestře Les, jejíž sebevražda se v této knize řeší již hned na začátku. Ovšem i tam se konstatuje víceméně jen to, co už víme. Doufala jsem, že se aspoň nějak přijatelně vysvětlí ta "náhodička", že se Holder a Sky ocitli ve stejném městě (ze všech měst USA), ale o to se autorka ani nepokusila.
Jediné prozření se tak konalo až v samém závěru, kdy jsme se dozvěděli něco víc právě o Holderově sestře Les a možná, že kdyby to autorka celé uchopila z jejího pohledu, který nám dosud unikal, vznikl by mnohem zajímavější počin. Anebo tuhle poslední část mohla vložit už do předešlé knížky, která by tak ještě nabyla na komplexnosti. Protože aby mě na knížce opravdu zaujalo jen posledních deset stran, to je dost málo.

1 30.05.2022

(SPOILER) 85% - Četla jsem zdejší pochvalná hodnocení na tento tak trochu spin-off od hlavního příběhu a pochybovačně si říkala, co může být tak dobrého na knize, v níž bude hlavním hrdinou Chaol, který mi nikdy nepřipadal, že by byl zrovna tou nejostřejší tužkou v penálu a dost často mě vysloveně otravoval. Po dočtení nicméně musím knize dát to nejvyšší hodnocení ze všech dílů Skleněného trůnu (prozatím kromě dosud nepřečteného závěrečného). Myslím, že se tady autorka opravdu dopracovala k tomu nejlepšímu, co může žánru young adult fantasy nabídnout. Příběh vystavěla na základech svého pracně vybudovaného světa Adarlanu a přilehlých kontinentů. Přitom se ale jedná o příběh uzavřený, který má jasně daná východiska (Chaol a Nesryn přijíždějí do Anticy na jižním kontinentu, aby se následkem magického zranění od pasu dolů ochrnutý Chaol za pomocí tamních léčitelů uzdravil a aby se pokusili získat pro Aelin vojenskou pomoc zdejšího mocného vládce - khagana), tato východiska se následně rozvíjejí v poutavé a čtivé pokračování, kde nechybí napětí, akce, dvorské intriky, tajemno, ani tak trochu detektivní pátrání, a následně se příběhu dostane patřičně přelomového vyústění. Tedy žádné takové "jak to bylo dál s těmi a těmi", co autorka předvedla v Říši bouří. Samozřejmě jsem se okamžitě chytla, když se v příběhu jako léčitelka pověřená Chaolovým uzdravením, objevila Yrene Vížka, dívka, které v jedné z novel ze souboru Krvavé ostří pomohla sama Aelin (byť nepoznána) k tomu, aby se do věže léčitelů Torre vůbec dostala a mohla tam začít studovat. A stala se z ní mocná a důležitá postava, jejíž vztah s Chaolem se od původní nenávisti k zástupci Adarlanu, jehož lidé kdysi zavraždili Yreninu matku, vyvíjel nadmíru zajímavě. Samozřejmě autorka neváhala opět všechny zásadní postavy párovat a to klidně i s členy královského rodu (a že to byli dobře napsaní členové!), jenže tohle podle mého prostě k tomuto žánru patří. Je naopak zajímavé, jak jednotlivé postavy tyto jejich vzájemné vztahy ovlivňují, jak se mění jejich nahlížení na svět následkem řetězu událostí, jichž jsou součástí, a jak hluboko si musí hrdinové sáhnout do vlastního nitra, aby se mohli posunout dál. Chaol totiž samozřejmě (jak už to bývá) nemůže vyléčit své tělo bez toho, že by vyléčil svou duši. A ani Nesryn nezahálela, a tak ona i Chaol a Yrene odhalili kromě dalšího dost důležité věci o původu valgů a vlastně o tom, jak to celé kdysi začalo. A to vše v kulisách čtenáři dosud neznámého města na pokraji pouště, jakož i v horách, kde se v ledovém větru prohánějí letci a jejich ptáci rukové.
Kniha je poměrně dlouhá, a tak se samozřejmě nevyhnula úsekům, které byly trochu míň čtivé. A celkem mi neseděla ta hned na začátku nastíněná koncepce khaganátu popisovaného jako jakási osvícená diktatura, kde vládce nejdřív tvrdě získá území a pak na něm vládne s nečekanou tolerancí ke všem náboženstvím, magii léčitelů a vědeckému pokroku. A lidé jsou za to rádi, byť se snaží zlepšit svůj život tím, že ochotně lezou členům královské rodiny a dalším mocným do postele (ale jakože dobrovolně!) A všichni jsou tak nějak spokojení a šťastní (a léčitelé běžně paří na večírcích s královskými dětmi) - akorát čas od času nově ustanovený dědic khaganátu vyvraždí své sourozence a jejich děti, aby se říše neštěpila, a pak jsou zase všichni natěšení na další rozvoj jejich světa. Ovšem autorka v poděkování uváděla knihu o Čingischánovi, takže asi tuším, kde tu inspiraci pro toto podivné uspořádání našla. Závěrem ještě musím pochválit propojení do hlavního příběhu prostřednictvím novinek, které se členům královské rodiny vždy donesly od jejich zvědů z Adarlanu a děj na ně následně skrz reakce jednotlivých postav logicky navazoval.

1 29.05.2022

(SPOILER) 75% - V předchozím dílu mi k lepšímu hodnocení knihy chyběl větší soulad ve čtivosti dvou základních dějových linek, kdy to, jak hlavní postavy ve Zlomuvalu chystaly boj proti adarlanskému králi, bylo napínavé, a do toho autorka "zdržovala" s tím, co se dělo s čarodějnicemi, což začalo být poutavé až na samém konci.
Musím ale uznat, že tohoto nešvaru se autorka v pátém pokračování série Skleněného trůnu vyvarovala, bavily mě všechny dějové linky a při přeskakování mě to naopak nutilo číst dál a dál, abych se co nejdřív dozvěděla, jak to pokračuje s Aelin, která po neúspěšném jednání s terrasenskými vůdci zamíří se svým malým dvorem tvořeným zejména měničkou Lysandrou a bratrancem Aedionem k moři a poté na jih, kde má podle vzkazu postav z dávné minulosti kdesi v mokřadu najít zámek, do něhož následně vsadí klíče Sudby a zapečetí jimi definitivně bránu do temného světa. A jak je to dál s vílákem Lorcanem, který se na vlastní pěst vydá rovněž hledat klíče Sudby a na cestě se potká s tajemnou dívkou Elide, jejíž matka kdysi zemřela, když zachránila Aelin život, Elide potom věznil strýc a nakonec jí v minulém dílu pomohla k útěku čarodějnice Manon a svěřila jí k předání pro Aelin jednu velmi důležitou věc. A jak je na tom Jeřáb, který musel narychlo odletět do Zlomuvalu zachránit nového adarlanského krále Doriana před náletem čarodějnic. A konečně jak to pokračuje právě s Manon, která se konečně vzepřela velitelce čarodějnic a své babičce a ocitla se na útěku.
Hrdinové během toho procházeli uvěřitelným vývojem, jakož se logickým a uvěřitelným způsobem vyvíjely i jejich vzájemné vztahy (např. Aedion a jeho znovunalezený otec Gavriel nebo Dorian, který je tak otřesený tím, že mu zabili milovanou Sorschu, že už nechce nic mít s žádnou slabou lidskou ženou a shlédne se raději v mocné čarodějce) a tím lepší to pak bylo, když se všechny tyto postavy nakonec setkaly, přibylo pár dalších, které jsou čtenáři známé ze souboru novel Krvavé ostří (zejména král pirátů a dívka Ansel, která kdysi Celaenu zradila u Tichých vrahů), a samozřejmě královna víl Maeve, která k příběhu přidala závěrečný střet a způsobila v ději pořádný zvrat. Tím ale větší zklamání bylo pro mě to závěrečné odhalení, asi proto, že nějak nemám ráda to vláčení postav příběhem řízené takovým tím, že byly vyvolené nebo pro ně někdo jiný měl nějaký plán. Ano, ono si čtenář často řekne, co všechny postavy nutí se pouštět do nových a nových krvavých střetů (a tenhle díl je opravdu na můj vkus násilný občas až nechutně), proč se raději neseberou a nejdou si někam v klidu žít. A autor to pak vysvětlí nějakým plánem. Copak sám nevěří tomu, jak silné své postavy napsal? A že by šly bojovat proti zlu a za záchranu světa samy i bez plánu prostě proto, že jim není jedno, co se kolem nich děje? Myslím, že zrovna Aelin prošla v životě takovým vývojem, že jí bych to i věřila.
Co bych dále vytkla tomuto dílu je určitá roztříštěnost a nedostatek jednotícího prvku. Je to celou dobu tak trochu ve stylu "objeví se tu všichni, které známe, a podíváme se, jak to s nimi bylo dál". Ano, na konci většina z nich bojuje bok po boku proti Maeve a už předtím jim jde víceméně o totéž - porazit temného krále Erawana a poslat ho zpátky tam, kam patří, ale nic z toho se vlastně v tomto dílu neuzavře, a tak se stává spíš takovou předzvěstí toho, co bude následovat ve velkém finále. Jako by se autorka zhlédla v Hollywoodu, který teď také s oblibou dělí ty závěry na dvě části a po první, aby si divák jen kousal nehty, kdy bude venku ta další (viz Harry Potter a Relikvie smrti 1 a 2, poslední díl Stmívání nebo Avengers - Infinity war a End game). Tak aspoň že tuhle sérii čtu v době, kdy už je dopsaná, a mohu se hned vrhnout na další díl.

1 24.05.2022

(SPOILER) 80% - jedenáctiletý sirotek, který má schopnosti, jež nikdo jiný v jeho okolí nemá, se jednoho dne ocitne ve škole pro děti se stejnými schopnostmi... Ne, nemluvím o Harrym Potterovi, ale o Tomášovi Nebulovi z pouštní planety Písečnice, kterou před staletími kolonizovali lidé a nyní k ní opět přilétá kosmická loď a vybírá si pár lidí, kteří mají schopnosti pátračů, tedy schopnosti jakýmsi způsobem ovlivňovat gravitaci. A tak Tomáš, který vždy toužil po cestě do vesmíru, odlétá i se svojí malou "adoptovanou" sestrou Luckou a posléze se dostává na loď vesmírné akademie. A tam paralely pokračují, takže tam má mimo jiné místo Rona věrného dobrosrdečného spolužáka Olleho, Hermionu zcela jasně vidíme ve zprvu protivně vlezlé šprtce Alici (a ano, autor ještě přidal Janu, aby se Alice měla s kým hádat). Zmijozel nám zde reprezentují záludní a všemi z primitivních planet pohrdající kluci z technologicky vyspělé planety Ignisan, je tu i takový Hagrid (mechanik Jason, v jehož dílně posléze vzniklý tým Písečníků nalézá útočiště), rozhoduji se, jestli místním Brumbálem je spíš admirál nebo profesor Pulsar, který na Písečnici Tomáše objevil... A ano, místo famfrpálu tady hrají gravibal a Tomáš je v něm samozřejmě skvělý (i když tady to naštěstí autor pojal trochu víc realisticky než JKR a i přirozeně nadaný Tomáš musí umění svých starších spolužáků obdivovat).
Přemýšlím, nakolik mi tyhle zjevné paralely vlastně vadily. Jestli už prostě Harryho Pottera nevidím všude a nejedná se vlastně jen o šablonu, která bude sedět na kterýkoli příběh odehrávající se ve škole pro děti s jakýmikoli zvláštními schopnostmi. Koneckonců dějová linka s tajemnou planetkou Potemnicí i s tím, jak Tomáš pátrá po svých rodičích, je zajímavá a čtivá, jakož i všechny ty historky z vesmíru a potíže, do nichž se hlavní hrdina se svými kamarády v závěsu opakovaně dostává. Jenže opět - máme tu jednoho učitele - šéfa bezpečnosti - který se vyžívá v buzeraci a sbírání bodů všem kromě Ignisanů, něco skrývá a možná i usiluje o Tomášův život. A pak je tu další profesor, který působí naprosto zmateně a nepoužitelně. A čtenáři se okamžitě vybaví Snape a Quirrell. No a víme, jak to s nimi ve skutečnosti bylo. Takže pak už jsem jen půlku knihy čekala na to, až se to vyvrbí přesně ve stejném duchu. Což bylo celkem zklamání i přesto, že mě kniha jinak moc bavila.
U knihy vydané samonákladem pak musím ocenit nejen celou tu obří práci, kterou si dal autor s tím, jak ji dostat ke čtenářům, ale například i docela vysokou jazykovou úroveň a minimum chyb (což považuji u knihy pro děti za hodně důležité) - konkrétně mě praštily do očí asi tři problémy u shody podmětu s přísudkem, ale to je v době, kdy každý druhý knižní text, který čtu, zjevně nikdo ani neprojel základní kontrolou pravopisu, málem zázrak a je vidět, že si na tom autor i jeho spolupracovníci dali fakt hodně záležet.
Já osobně jsem se o téhle knížce dozvěděla z reklamy na FB, pod níž bylo hodně pochvalných komentářů od rodičů i taková ta prohlášení, že tahle knížka přivedla ke čtení i jejich jinak četbu ignorující děti. Což mě navnadilo otestovat knihu doma na jednom zarytém nečtenáři ve věku hlavního hrdiny, kterému se zatím líbily snad jen tři přečtené knihy a jinak čtení považuje spíš za trest a nutnost kvůli škole. Bohužel ani tato knížka jeho nechuť neprolomila, vlastně já sama ji měla dočtenou mnohem dřív než on. Takže pro děti, které čtení nevyhledávají, ji s klidným svědomím doporučit nemůžu. Ale fanouškům Harryho Pottera a sci-fi příběhů se líbit bude určitě. A za sebe moc doufám v pokračování, protože Insekti a Tomášovy superschopnosti a ty jeho sny... Zkrátka toho dost zůstalo neodhaleno.

8 16.05.2022

(SPOILER) 60% - Ač jsem už od začátku fanouškem této knižní série s podivnými lidmi (a líbil se mi i film Tima Burtona, který mě vlastně kdysi přivedl k prvnímu dílu), tento pátý díl byl pro mě docela zklamáním. Ono se tam toho totiž podle mého názoru zas tak moc neděje. Na začátku Jacob a spol. prchají se zachráněnou dívkou Noor (která pěkně pracuje se světlem a má být stěžejním prvkem proroctví o záchraně světa podivných) z reálných USA zpět do Ďáblova akru a tam se tak nějak mluví, pátrá a chodí sem a tam a občas se i naštve slečnu Peregrinovou pokusem dojít trochu dál. Noor a Jacob se sbližují a Emma na to divně kouká, ale zas to není nic, co by člověka vzalo moc za srdce. Pak se během jednání o míru mezi americkými klany ztratí jedna dívka a Jacob s pár dalšími se vydají busem po stopě netvora. A zjistí, že asi stvůry chtějí osvobodit hlavního záporáka ze zhroucené smyčky a shánějí na to podivné ingredience (včetně dávno oplakané Fiony), postavy se proběhnou po pár smyčkách, velmi mírně si zabojují, Jacob ukecá jednoho netvora a konec je spíš takovou ochutnávkou, čím se zřejmě naváže v dalším dílu, než že by skutečně alespoň něco ukončil. Zkrátka bylo to takové nemastné neslané povídavé a pobíhavé, pro mě se žádný odvaz nekonal. Podoba nových drobných vedlejších postav průběžně uváděných do děje se pak jako už tradičně odvíjí od starých fotografií, které autor někde koupil na blešáku nebo mu je někdo půjčil, přičemž by tam tyto postavy vůbec nemusely být a také by se nic nestalo. Ovšem tímto podle mě série trpí už od minulých dílů, kde se z tohoto zprvu převratného nápadu postupně vytratil ten původní efekt překvapení. Ještě musím dodat, že předchozí díl jsem četla dva roky zpátky a měla jsem dost problém rozpomenout se, co se tam stalo, a vyrozumět, jak na to tento díl navazuje. Určitě by tedy nebylo na škodu, kdyby to pár slovy na příhodných místech víc připomněl sám autor.

4 14.05.2022

80% - tak, jako má svět Harryho Pottera Bajky barda Beedleho, tak i autor fantasy světa podivných Ransom Riggs se pokusil sepsat soubor povídek (prostřednictvím jedné z postav - neviditelného Millarda) a vytvořit tak svému světu nezbytné folklorní a legendami opředené pozadí. Základem sbírky je zcela určitě vyprávění První ymbryna o jestřábovi, který se uměl proměňovat v dívku a ta zas uměla vytvářet časové smyčky, kterými chránila podivné před útoky z vnějšího světa "normálních" lidí. A pak je zde celá řada dalších příběhů s nezbytným poučením na konci směrovaným podivným dětem, kterým je rodiče četli - nemůžete odsuzovat jiného podivného, když sami jste podivní (Princezna s rozeklaným jazykem), s podivností se prostě musíte smířit a přijmout ji (i kdybyste se třeba měli proměnit v ostrov v moři - Cocobolo), někdy je ale tak nebezpečná, že je dobré ji spíš odmítnout (O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy), a především ji nikdy nedávat najevo před normálními lidmi, protože pak to často dopadá ve stylu pro dobrotu na žebrotu (O chlapci, který dokázal poručit moři). Ale jsou tam i poučení obecně platná - milovat musíte upřímně člověka takového, jaký je (i kdyby byl třeba kobylkou - Kobylka), ke skutečnému přátelství nelze nikoho nutit (O ženě, která se přátelila s duchy), vždy lze najít kompromis přijatelný pro všechny (Holubi od Svatého Pavla), skutečné přátelství přežije vše (Legenda o Cuthbertovi) a pak konečně hned první povídka, která mě bavila nejvíc tím doslovným podobenstvím - Báječní kanibalové - o tom, kterak jsou lidé pro peníze ochotni prodat dokonce i sami sebe (a to doslova po kouskách vlastního těla). Každá povídka je navíc opatřena krásnou ilustrací (zřejmě dřevoryty) Andrewa Davidsona. Povídky považuji za docela povedené a čtivé, i když spíš v souvislosti s celým universem, které Riggs vytvořil, než jen tak bez znalosti Sirotčince slečny Peregrinové a navazujících knih, ale není to zas nic, k čemu bych se chtěla vracet opakovaně, jako je to s našimi klasickými pověstmi a pohádkami.

5 05.05.2022

(SPOILER) 75% - Enzovi se někdo pokouší zlikvidovat celý život, a to docela drsným způsobem a i prostřednictvím tragédií nachystaným jeho blízkým, zejména dceři z prvního vztahu Kristy. Dokonce na něj někdo rafinovaným způsobem nastraží vraždu ženy, s níž se scházel. Jenže právě tehdy se vrah "prozradí", protože modus operandi se shoduje s jednou z nevyřešených vražd z Raffinovy knihy. A rozezlený Enzo se vydá po jeho stopě jako pes...
Třetí pokračování Enzo série je zatím nejlepší. Nikde nedrhne, čtení pěkně odsýpá a nevadí ani odskoky do příběhu samotného vraha, který byl kdysi jako batole unesen z hotelu u moře svým rodičům. Obě dějové linky se pak i velmi čtivě propojují. A přibyla i tajemná postava Anny, u níž Enzo nalezne nejdřív útěchu a pak i úkryt pro rodinu, jenže ani tady nic není tak, jak se zdá.
Co mi ale nesedělo, bylo to, jak May čtenáři poněkud školometsky předhazuje jednotlivá vodítka takovým způsobem, že si člověk hned řekne "aha, tak ono to bude takhle", načež po přečtení dalších X stran slavnostně zjistí, že to tak "nečekaně" doopravdy je. Kniha je tak jen jakýmsi čekáním na to, než postavám dojde to, co čtenáři došlo už dávno. Nehledě na ten překombinovaný konec a drama odehrávající se v noci na mrazu na opuštěné horní stanici lanovky, kdy se Enzo chová jako blázen a celé to působí stylem "co to sakra má být". A pak je tu samozřejmě ta Enzova genialita, která nás provází od prvního dílu - zde mi třeba nejde na mysl, že vážně musel přijít až po dlouhých letech Enzo a vysvětlit "neschopné" francouzské policii, že ty rozsypané léky na alergii fakt nebyly na místě činu jen tak náhodou a že na oblečení oběti může být DNA vraha (upřímně pochybuji, že by tam minimálně nějaké vrahovy vlasy nenašli už při prvotním ohledání, byť tehdy ještě analýza DNA neexistovala). Zkrátka je to tak nějak všechno uměle nachystané na to, aby mohl Enzo zase zářit, zatímco bude interesantně pohazovat svým prošedivělým ohonem vlasů:-)

8 02.05.2022

(SPOILER) 85% - příběh navazuje na předchozí knihu s odstupem několika hodin - vyčerpaného Rolanda na pláži vážně zraní humroid, ale ani to Rolanda neodradí v pokračování své poutě k Temné věži za záchranou světa. V jeho světě příběh pokračuje poněkud nezáživně pouze po břehu moře. Tam ale nachází troje dveře do světa, odkud k němu v prvním dílu přišel chlapec Jake. A nejen do světa, ale především do mysli tří lidí, kteří by se k němu měli připojit na jeho cestě. Jde tedy ve finále víc o jejich příběhy - je tu mladý feťák Eddie Dean převážející drogy a pak Odetta Holmesová, u níž kdysi po pádu cihly došlo k rozštěpení osobnosti na Odettu a zlou Dettu Walkerovou. A následně po pádu do kolejiště metra přišla ještě o nohy. A nakonec "postrkovač" Jack Mort, který je spjatý s předešlými a dokonce i s Jakem víc, než by se dalo tušit. A tak často až tragikomická roadmovie, kde se zraněný Roland a absťákem zmítaný Eddie střídají v tlačení invalidního vozíku, pomalu pokračuje... Knihu jsem četla už asi před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a musím říct, že pro mě i po těch letech zůstává jedním z nejsilnějších momentů ten "obrácený" rasismus černošky Detty Walkerové, která svým bělošským "věznitelům" jadrně spílá, dělá naschvály a celkově ten souboj s ní je dost výživný. Dost mě proto mrzí, že jestli někdy v Hollywoodu natočí toto pokračování Pistolníka, tak o tyhle momenty asi s ohledem na obsazení postavy Rolanda jinak výtečným a charismatickým Idrisem Elbou logicky přijdeme.

4 30.04.2022

50% - podle anotace mě to docela nalákalo, říkala jsem si, že by to mohl být takový vynálezy posedlý pan Wonka v sukních učitelky angličtiny, ale po přečtení jsem spíš zklamaná. Knížka sice uteče docela rychle a nápad s bojem za napravení poškozeného vynálezu paní Edisonové a opětovného zviditelnění neviditelné spolužačky Emmy není špatný (jakož i to, že hlavní hrdina Oskar musí bojovat především s úplně všedními věcmi, jako jsou šikanující kluci, starostlivá matka, která přitom ale na Oskara nikdy nemá čas, a její přítel Oto, který jen kouká, jak ze všeho něco vytřískat a celkově je to zdaleka nejprotivnější postava příběhu), ale hon za střídavým přerušovačem, coby nejdůležitější součástkou vynálezu, mi zkrátka nepřišel moc zajímavý, z postav jsem si žádnou neoblíbila (a bohužel ani dost ploše napsaného hlavního hrdinu) a myslím, že za týden už ani nebudu vědět, o čem knížka byla.

24.04.2022

80% - tato série má zatím vzestupnou tendenci. Důkazem je i čtvrtý díl série Královna stínů, v němž se Celaena, tedy královna Aelin vrací do Zlomuvalu, aby porazila krále Adarlanu, vyrovnala se se svou minulostí, zachránila své přátele a vlastně minimálně i celý světadíl.
Doporučuji si před tímto dílem přečíst soubor novel Krvavé ostří, který sice časově předchází celé sérii Skleněný trůn, ale s ohledem na to, že tyto příběhy jsou o Celaenině působení v Tvrzi vrahů u mistra Arobynna Hamela a ten se ve Skleněném trůnu objevuje poprvé právě až po Aelinině návratu do Zlomuvalu (a v obou případech se jedná o naprosto zásadní postavu se stěžejním vlivem na osud hlavní hrdinky), tak mi připadalo, že na sebe obě tyto knížky parádně navazují.
Jinak jsem moc ráda, že autorka konečně upustila od svojí potřeby psát Muzikál ze střední odehrávající se v partě nájemných vrahů a hlavní hrdinka se tak konečně nejeví jako namyšlený spratek hovící si v luxusu, který se vyžívá v tom, že na všechny dělá bububu jako největší vražedkyně všech dob. Nyní je Aelin napsaná jako skutečný člověk, který má za sebou tragické dětství a nelehké dospívání, zažil spoustu bolesti a spoustu jí i způsobil, zažil přátelství i zradu, lásku i nenávist, otroctví i svobodu, i když to poslední zatím spíš jen ve snech.
Oproti další autorčině sérii Dvorů se mi pak konkrétně v této knížce hodně líbilo také to, že se ohledně vztahů mezi postavami nemotala v nekonečných opakujících se kruzích, naopak jednotlivé postavy procházely uvěřitelným a pestrým vývojem - Aelin, která pozvolna přijímá svoji roli královny, vývoj jejího vztahu s věrným vílím Jeřábem, nalezeným bratrancem Aedionem (a oba mezi sebou hledají rovnováhu coby základ Aelinina dvora), kurtizánou Lysandrou, která pod domnělým pozlátkem ukrývá mnohem víc, než by se zdálo, Chaolem, pro kterého je Aelin zprvu jen lhářka a zrůda nadaná magií (a tady je jeho prozření napsané opravdu poutavě), je tu i princ Dorian ovládaný démonem, s nímž bojuje ve své mysli. A někdejší mistr Arobynn, s nímž má Celaena nevyřízené účty, ovšem i v jeho případě lze mít pochybnosti, zda nakonec nesledují stejný cíl. A dokonce i někdejší dvorní rivalka Kaltain se objevuje na scéně s pár novými prvky do děje.
Což už se dostáváme ke druhé dějové lince v Morathu, kde se cosi odporného děje kolem čarodějnic a kdysi nezlomně kruté velitelce Manon taktéž začíná leccos docházet a musí řadu věcí přehodnotit. Tahle dějová linka mi v předchozí knize přišla nadbytečná (stačilo by ji na pár stranách zkrátit do této knihy) a i zde to zprvu bylo jen jakoby zbytečné natahování příběhu a odvádění pozornosti od Zlomuvalu, naštěstí v poslední čtvrtině knihy se to konečně změnilo a začalo mě pokračování čarodějnického příběhu zajímat stejně tak jako toho zlomuvalského - a tak by to mělo být, když už kniha takhle skáče z jednoho do druhého, že by se čtenář měl těšit na všechny části. Tak snad v dalším dílu už se podaří co do vyváženosti i toto a budu moci hodnotit ještě výše.

4 21.04.2022

(SPOILER) 75% - Pět příběhů ze života Celaeny Sardothien, které časově předcházejí prvnímu dílu série Skleněný trůn. Poprvé vyšly jako ucelená kniha ve stejném roce, v jakém vyšel i třetí díl série Dědička ohně a poštěstilo se mi číst tyhle dvě knížky ve stejné době, což byla nakonec docela klika, neboť představa, že bych se nejdřív chopila téhle knížky, kde se hlavní hrdinka chová jako docela uvěřitelný člověk a s ohledem na to, co v životě prožila (zavraždění rodiče, opuštění rodné země a tvrdý výcvik v cechu nájemných vrahů u Arobynna Hamela, včetně nutnosti sem tam i někoho umučit a zabít, byť kolem těchto nezbytných okolností autorka pořád dost nepřesvědčivě krouží s tím, že Celaena si zakázky vybírala a mučila a zabíjela jen vrahy a násilníky - tedy aspoň se tím s jejím milým Samem utěšují, což se zdá hodně nepravděpodobné) a pak bych teprve sáhla po Skleněném trůnu, kdy dívka po tom všem stráví ještě rok v krutém pracovním táboře a vyjde odtud jako poněkud spratkovitá puberťačka řešící kamínky na šatičkách a večírky, to bych nad tou nekonzistentností asi dosti vrtěla hlavou. Takže za mě - přečíst si první dva slabší díly série a třetí, který se odehrává mimo Zlomuval, pak Krvavé ostří a pak se pustit do dalších už mnohem komplexnějších knih (nejlépe na Krvavé ostří navazuje čtvrtý díl, kde se Celaena vrací do Zlomuvalu a setkává se po letech se svým mistrem). Ale zpět k této knize - bylo fajn, že těch pět příběhů na sebe bezprostředně navazovalo, a přitom to byly ucelené novely s jasně danými postavami, zápletkou a vyvrcholením, což autorce neumožnilo se neustále v kruzích vykecávat, jak jsme toho svědky v sérii Dvorů. Celaenu jsme tak sledovali v Zátoce lebky, kde se Samovou pomocí a v rozporu s Arobynnovými záměry osvobodila otroky, následně pak v kratším příběhu, kde se snažila pomoci dívce, jež se toužila stát léčitelkou, následovaným pro mě nejčtivější novelou z Rudé pouště, kde se Celaena za trest za zmařený obchod s otroky měla cvičit u Tichých vrahů a opět ztratila další kousek naivity. Poslední dvě novely byly pro mě trochu zklamáním, neboť po návratu do Zlomuvalu se hlavní hrdinka začala chovat vůči Samovi jako vztahovačná nána a vůči Arobynnovi s tak nevysvětlitelnou a neomluvitelnou naivitou, že se po dočtení knihy nemohu zbavit dojmu, že zrada, o níž se neustále mluvilo ve Skleněném trůnu, byla v tomto případě dost očekávatelná a Celaena si tak za svůj pobyt v Endovieru mohla především sama (jo a ta líbačka v kanále byla prostě nej:-)). Celkově to byl ale zajímavý náhled do předešlých událostí a tak se těším, až se zase objeví na scéně Arobynn.

3 15.04.2022

(SPOILER) 80% - Od prvních dvou dílů série byl tohle značný posun k lepšímu, a to jak co se týče vykreslení postav, tak i co do barvitosti děje. Konečně jsem se dočkala toho, že nájemná vražedkyně, která se kdysi vzbudila v posteli svých zavražděných rodičů, poté prošla krutým výcvikem pod vedením mistra vrahů,dost lidí zabila, byla zrazena, přišla o milovaného přítele a následně strávila dost mučivý rok v pracovním táboře, se přestala chovat jako zastydlá puberťačka (což zřejmě autorka původně předpokládala, že její cílová skupina čtenářek bude vyžadovat) a začala působit víc jako skutečný člověk, který si s sebou v životě nese trauma z dětství, nelehké a předčasně ukončené dospívání, smrt milovaných lidí jak kdysi dávno, tak i v minulosti nedávné a navíc ještě vědomí, že by se neměla pokoušet utéct někam daleko a začít tam nový život, ale vrátit se jako právoplatná královna Terrasenu (což autorka odhalila na konci minulého dílu všem, kterým to ještě nedošlo). Ono vlastně v tomto dílu zase tak o moc nejde - Celaena se pod vedením nesmlouvavého vílího prince Jeřába cvičí proměňovat se ve vílu a ovládnout vlastní magii, aby mohla předstoupit před královnu víl Maeve a dozvědět se, jak zničit klíče Sudby, tím porazit adarlanského krále a zachránit svět (nebo aspoň jeho podstatný kus). Jenže právě během tohoto výcviku si dívka sáhne až na dno, otevře všechny daleko zasuté vnitřní bolístky a řádně se v nich pohrabe, aby mohla nakonec vstát jak Fénix z popela, což potřebujeme, protože nás čeká pár dalších dílů knihy. A za sebe musím říct, že toto bylo napsáno moc dobře a že mě autorka mile překvapila. Tím spíš jsem ale skřípala zuby, kdykoli příběh se Celaenou utnula a začala povídat, co se mezitím děje ve Zlomuvalu s princem Dorianem, kapitánem Chaolem a Celaeniným bratrancem Aedionem (byť to nakonec mělo docela dramatickou dohru). A do toho ještě přimíchala příběh čarodějnice Manon, která se spolu s družkami pokouší ovládnout let na wyvernech, a i když je vztah konkrétně s jejím létajícím ořem docela zajímavý, tak během knihy nikam do ostatního děje nezapadne. Je zřejmé, že ty dějové linky jsou nezbytné pro další posun v příběhu, jenže zkrátka nebyly vyváženým způsobem poutavé, když je srovnám se Celaeniným příběhem, já bych je snesla na pár stránkách někde v dalším dílu, až budou aktuální, neboť v tomto dílu mi přišlo, že prostě jen zdržovaly.

2 14.04.2022

65% - toto pokračování Akt Enzo mi připadalo o kousek lepší než první díl, a to zejména díky tématu francouzského vína, o němž si toho autor hodně nastudoval, a tak se čtenář dozví poměrně slušnou dávku informací o pěstování hroznů, výrobě vína (a smrtelném oxidu uhličitém vznikajícím při kvašení) a o problematice degustací a hodnocení vín. Jinak to ale pokračuje ve stejném módu - Enzo pořád zápolí s dcerami a dalšími ženami, jimiž je obklopen, do týmu se tentokrát "přidá" kromě jeho studentky Nicole, dcery Sophie a jejího opiercingovaného přítele Bertranda z fitka, z nějž se klube všeználek v různých oborech, ještě dcera první oběti (kritika vín) Michelle, která rovněž měla s otcem komplikovaný vztah. Oběť naložená roky ve víně poskytne důvod pro trochu nechutnou pitvu, na jaké jsme si zvykli z autorových čínských thrillerů. Pak Enzo jako vždy prokazuje geniální úsudek, který nakonec vede k rozlousknutí případu spojeném s očekávanou dávkou osobního nebezpečí a vcelku zklamáním, protože motiv vraha mi nepřišel jako zrovna uspokojivé vysvětlení. Tak jsem zvědavá na další díl.

2 07.04.2022

60% - Začínala jsem s čínskou sérií, a tak jsem se těšila na něco nového, ale po prvním dílu mě Akta Enzo zatím příliš nepřesvědčila. Neříkám, že by oblíbený koncept vodítek, která pátrače posílají od jedné bedny s deset let starými ostatky vlivného francouzského absolventa prestižní ENA Jacquese Gaillarda (která vychovává budoucí premiéry a prezidenty) ke druhé, nefungoval, spíš že to celé působilo kostrbatě - ano, v roce 1996, kdy se vražda odehrála, byl Internet v plenkách a dát tyto indície dohromady bylo tehdy těžké, ale už není možné pochopit, že to po nalezení první bedny dešifruje jen geniální Enzo se svojí partičkou lidí, co se k tomu náhodně nachomýtli, a policie se vůbec nechytne. Motiv vraždy vyplývající už z názvu knihy a odkazující na Dostojovského Zločin a trest (výjimeční lidé stojí nad ostatními a jim vražda projde) mě taky až tak moc nepřesvědčil a postava Charlotty mi přišla podobná Sophii z o 3 roky staršího DaVinciho kódu. Ale dalším dílům dám samozřejmě ještě šanci.

2 04.04.2022

80% - Naprostá klasika, dětské must-read, tuším, že kniha byla svého času vyhlášená jako nejpopulárnější dětská kniha na světě. Neopakovatelný jazyk, pestrá skvadra postaviček, jimž museli být předlohou skuteční lidé, jak je to věrné (obzvlášť vztahovačný a věčně mrzutý Ijáček je nezapomenutelný, stejně jako Sova, která spíš jen předstírá moudrost, ustrašené Prasátko, pečující Klokanice s neposedným Klokánkem, upovídaný Králíček, poskakující Tygr a samozřejmě Pú, který si vždy najde čas "na něco menšího" k snědku). Mně se u dětské knížky ovšem trochu příčí, jak si zvířátka (a nejsem si jistá, zda pořád v dobrém) navzájem i sama sobě často říkají, že jsou hloupá. A pak je tu samozřejmě ta pachuť, kterou pro mě knížka získala po zhlédnutí filmu Sbohem, Kryštůfku Robine, kde byl hezky popsán ten vztah otec-syn, který dal knížce vzniknout, ovšem pak se z příběhů pro autorova syna stala nejen populární kniha, ale především výnosný obchodní artikl, jehož rozsáhlý marketing skutečného Christophera Robina docela dost semlel (včetně šikany ve škole) a přiměl ho drsným způsobem hledat si vlastní místo ve světě.

4 01.04.2022

90% - Knížky Neila Gaimana (zde tedy ve spolupráci s dalším autorem) mě nesmírně baví - jsou svižné, chytré, hrdinové jsou takoví normální, lidští a čte se mi to úplně samo. Nejinak je tomu u Mezisvěta, to by vlastně mohla být taková Young adult fantasy, když hlavním hrdinou je středoškolák Joey Harker, který má až do vypuknutí příběhu starost leda tak o to, aby se neztrapnil před spolužačkou a aby se někde neztratil. Pak ale překvapivě zjistí, že má schopnosti Poutníka mezi nekonečným množstvím paralelních vesmírů. Že ve značném počtu těchto vesmírů žijí více či méně podobné verze jeho samého. A že existují bytosti na jedné straně z oblasti magie a na druhé z oblasti vědy, kteří rádi moc Poutníků využívají. Nadchla mě ta barvitost, jak jednotlivých světů, tak i vrstev mezi nimi. Taky to, kolik alternativních a vzájemně zcela rozeznatelných verzí Joea dokázali autoři vytvořit. Dost lituju, že se Gaimanových knížek už dávno nechopil Hollywood a všechny ty nápady nepřevedl na plátno, protože to by mohla být docela jízda. Takže vlastně jediné, co k tomu mám, je, že bych nejraději četla dál a dál, protože tohle byla opravdu jen taková malá jednohubka.

28.03.2022

65% - pro mě o kousek lepší čtení než první díl série, asi proto, že hlavní hrdinka (no a především sama autorka) trochu dospěla. Už se tolik neřeší, co vynese za model na ten či onen ples, celkem dospěle dá prozatím vale princi Dorianovi (který si řeší vlastní zajímavé problémy s netušenými schopnostmi) a přeorientuje se na mnohem rovnější vztah s šéfem stráže Chaolem a dokonce celkem uvěřitelně prožije se směsí žalu, sebevýčitek a spalujícího vzteku jednu ztrátu z řad svých nejbližších. Jinak začne pracovat pro krále a tu či onde mu přinese hlavu označeného nepřítele (ovšem hned v úvodu se dozvídáme, že vše je s tím vražděním trochu jinak). A přitom začne pátrat po tajemstvích Sudby, což ji dovede až k rozřešení otázky, kam se poděla všechna magie a proč je král Adarlanu v posledních deseti letech náhle tak nepřemožitelný. A ti, kteří to neuhádli z jednoznačných náznaků v textu už dávno, se na konci dozví i něco víc o Celaenině pravém původu. Což skýtá do budoucna naději, že další díly by mohly být víc napínavé, takže ano, dám tomu ještě šanci.

1 25.03.2022