fénix56 komentáře u knih
Moje druhá knížka od Jany Poncarové a musím konstatovat, že Podbrdské ženy se mi líbily víc. Nějak pomalu to "odsejpalo". Od příběhu české aristokratky v pohnutých dobách 20. století bych čekala napětí, spád, ale občas jsem se nudila. Možná byla chyba, že jsem Cyklistku poslouchala jako audioknihu, ten poslech mne ještě víc uspával....
Tak jak jsem se na knihu těšila, odkládám ji nedočtenou. Pravděpodobně je to nevhodným překladem. Kromě toho, že jsem některým krkolomným větám vůbec neporozuměla, vytáčelo mne například neustále pojmenovávání dvou babiček Alžběty: Jacquetty Lucemburské, hraběnky z Rivers jako bába Riversová nebo vévodkyně Cecílie Nevilleové jako bába z Yorku. Byly to šlechtičny, matky krále a královny. A taky babičky, ale ne nějaké báby.....
Druhý díl se vyrovnal prvnímu, takže spokojenost. Po četbě prvního dílu jsem už věděla, že se nemusím obávat přehršlí romantiky. Kromě bouřlivého vztahu Scarlett a Rhetta je druhý díl věnován hlavně "rekonstrukci" jihu po občanské válce. A jak už to po válkách nebo revolucích bývá, vždy vybublají na povrch ty nejhorší lidské vlastnosti. Překvapil mne i důvod vzniku Ku Klux Klanu.
A že to neskončilo happyendem je vlastně plus, nebylo by to uvěřitelné.
Moje první kniha od této autorky. Upoutala mne natolik, že si určitě přečtu další.
Mám ráda knihy, ve kterých je celý příběh napsán z pohledu několika postav. Tady jde o čtyři postavy, ale život každé by vydal na další knihu. Každý si nese své břemeno, jehož začátky pocházejí většinou už z dětství. A ublížili jim jejich nejbližší. A ubližují si všichni i nadále, ať už někomu jinému nebo sobě. Někteří z nenávistí vůči jinému, kdysi blízkému člověku. Jiní svou bezradností, neschopností něco řešit.
A nejvíce to odnášejí děti, kamarádi Théo a Mathis. Život jednoho je v ohrožení a ten druhý neví, jak mu pomoct, aby ho, dle svého názoru, nezradil.
Konec je otevřený, což nemám moc ráda, ale do podobných příběhů to vlastně sedí....
Tak tento díl se mi líbil ze všech nejméně. Možná i proto, že se mým oblíbencům na Kostce věnoval v menší míře, v centru událostí byli jiní lidé. Pobavila jsem se i tentokrát, ale něco méně než u ostatních dílů.
Tuto knížku jsem brala spíš jako detektivku v historickém hávu, ne jako klasickou historickou beletrii. A tím pádem jsem byla spokojena. Raději sice čtu knihy přímo o skutečných historických postavách, z této doby třeba konkrétně Claudius, který je sice v knize zmiňován, ale není přímým účastníkem děje. Ale nenudila jsem se, napínavé to bylo, měla jsem podezření na osobu, která stojí za spiknutím a to podezření se nakonec ukázalo oprávněné. A dozvěděla jsem se mnohé o sytému fungování římských legií.
Kvůli názvu jsem ji opravdu koupila dceři jako dárek a teď si ji velice často půjčuji. Je tam spousta vychytaných postupů a přestože vařím už hoooodně dlouho, často tam objevím nějaký fígl, který vaření ulehčí. Nemám ráda recepty, kde se popis receptu scvrkne na jednu jednu větu, např.: "Uděláme těsto." Ale to se dá udělat mnoha způsoby. Takže to u této kuchařky nehrozí.
Toto je jedna z mnoha knih, které jsem o této královně četla. Nevím, která z nich popisuje její příběh nejvěrohodněji a pravděpodobně to neví přesně ani historici. Můžou popisovat fakta, ale už hůř povahu postav, záleží na úhlu pohledu...Takže můžu hodnotit jen styl psaní. Knihu jsem poslouchala jako audioknihu, což v tomto případě je rozhodně plus. Je totiž dost rozvláčná, zabředává do podrobností, od popisů oblečení až po intimní problémy královny. Ale ten poslech audioknihy to určitým způsobem zrychlil, u čtení bych se asi místy občas nudila.
Ale jinak byla pozice Kateřiny u tudorovského dvora popsána zajímavě. Od začátků, kdy nevěděla, co s ní bude a nemohla věřit ani svým nejbližším, přes počáteční chvíle štěstí v manželství s Jindřichem, zkomplikované neustálými potraty, smrtí novorozenců a porodem Marie, která byla "jen" dcera. Nezáviděníhodný osud...
Měla jsem to štěstí navštívit Provence, mám ráda dobré jídlo i dobré víno. Líbí se mi neuspěchaný život obyvatelů Provence, jejich několikahodinové posezení u jídla, takže se mi nemohla knížka nelíbit.
Navíc je to zpestřeno spoustou osobních zážitků spisovatele (kamenný stůl, příšerný Tony, otravní návštěvníci, svérázní řemeslníci atd.)
Mám ráda ságy ze severu, kde lidé šetří slovy a neprojevují emoce. Ale to neznamená, že je nemají. Jejich city se spíš projevují v činech. V drsných podmínkách na maličkém ostrově, kde bydlí jen jediná rodina, se musí jeden na druhého stoprocentně spolehnout, protože by jinak nepřežili. Taky musí od nejútlejšího věku tvrdě pracovat. A to ještě neznamená, že jim přírodní živly všechno těžce vydřené nezničí.
Závěr knihy se mi líbil o trochu méně, některé věci zůstaly viset ve vzduchu, nedořečené. Ale přesto to byl pro mne nečekaný čtenářský zážitek, který si zaslouží 5*.
O bitvě u Azincourtu jsem četla několik knih a viděla pár filmů. Tako kniha popisuje události té doby z pohledu obyčejného lučištníka. No, obyčejného, lučištníci v té době víceméně vyhrávali bitvy. A Nick Hook patřil k nejlepším.
Cornwell umí psát historické romány. Bitva samotná i okolností, které tomu předcházely, jsou popsány dost drsně a krvavě, ale taková byla doba. Poprvé jsem se v této knize dočetla o lollardech, další "odnoži" církve, kteří byli (jako všechny jiné odnože) krutě pronásledováni.
Kniha by si určitě zasloužila pět hvězdiček. Jenže já si o této době nejraději čtu v knihách Conna Igguldena, který toto období z mého hlediska popisuje nejlépe, proto dávám o jednu hvězdičku méně.
I třetí díl tetralogie je plný bitev, intrik a zvratů, jednou ve prospěch Lancasterů, jindy Yorků. Bylo mi líto Warwicka, který vše dělal pro Eduarda, ovšem díky nenávisti Alžběty Woodwillové o vše přišel. Pak už hrál vabank i za cenu nepochopitelných kotrmelců.
Přestože vím, jak nakonec válka růží dopadla, moc se těším na poslední díl.
Celou sérii čtu vnukovi, který je prvňáček, takže by to čtení na něho bylo ještě moc náročné. Ale samozřejmě mně Harryho příběh zaujal a vše s patřičným zaujetím prožívám spolu s vnukem.
Na konci této knihy mne sice zklamala má oblíbená postava, ale pořád věřím, že to možná byl účel....
Knihu jsem nejdříve četla a posléze viděla i film. Fiktivní příběh kolem Vermeerova obrazu byl dobře napsán. Nehýřil častými zvraty, spíš plynul pozvolna. Ale skrývalo se v něm zvláštní napětí, ať už v souznění mezi malířem a služkou Griet nebo v nepřátelském okolí. Je to spíše o atmosféře a detailech, na obrazech i ve vztazích. Za každým obrazem se vlastně skrývá příběh, tak proč by se to nemohlo odehrát zrovna takhle...
V knize je dvanáct kapitol, každou vypráví jedna žena, ale všechny jejich příběhy jsou vlastně propojeny. Každá sděluje své zážitky, pocity, ať už je to milenka ženatého muže, která s ním čeká dítě, jeho manželka, která s ním naopak nemůže otěhotnět, vytížená manažerka, která nemá čas na dceru, její dcera, které chybí její zájem, atd. Příběhy se navzájem prolínají, některé se vyřeší a skončí dobře, některé naopak...
Mně se tento způsob vyprávění líbil.
Silný příběh... A pohled do země, kterou známe jen povrchně z novin a televize. Hlavní hrdina má sice to štěstí, že se narodí do bohaté rodiny, ovšem vše se rychle mění. Do Afghánistánu vtrhnou Sověti a nakonec jej začnou ničit fanatičtí Tálibánci.
Ale ještě v době dětství Amír udělá chybu, která strhne lavinu. Zbytek života ho trápí zlé svědomí. I když se za dramatických okolností snaží vše napravit, jeho katarze nebude snadná. Snad mu v tom pomůžou létající draci....
Můj pocit z této knihy napsalo přede mnou už několik čtenářů: nádherný, ale velice smutný příběh. Prostě v určitých situacích neexistuje správné řešení. Co je dobré pro jednoho, druhému těžce ublíží....
Podle knihy byl natočen i film a myslím si, že byl natočen stejně poutavě, jako kniha, což se stává málokdy.
Kniha o tom, že nic není černobílé. A že válku vždy odnášejí ti nevinní, ať už na jedné nebo na druhé straně. K tomu příběh Gerty, která už od útlého věku neměla jednoduchý život, navíc zkomplikovaný tím, že vlastně nikam nebyla zařaditelná. Němci ji brali jako Češku a Češi jako Němku.
Kdysi hoooodně dávno, jsem nejdříve viděla film Past na Popelku. Pak jsem někde v antikvariátu narazila i na knihu, kterou jsem si bez váhání koupila. Od Sébastiena Japrisota jsem četla více knih, ale tato byla první a možná i nejlepší. Rozhodně byla jedinečná dějem. Když už jsem byla přesvědčena, že vím, jestli je hlavní postava vražedkyně nebo zavražděná, bylo v další kapitole zase všechno jinak, vlastně až do konce knihy.
Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, ale asi jsem měla velké očekávání a to může být příčinou částečného zklamání. Téma knihy bylo zajímavé, vše bylo i dobře napsané, jen některé kapitoly jsem četla s nadšením a některé mne nezaujaly.