fifa51 komentáře u knih

Příběh je trochu rozbředlejší a děj nemá tak poutavou dynamiku jako v Jurském parku, přesto je to zábavná kniha se spoustou zajímavých informací a podnětů k zamyšlení, i skoro třicet let po svém vzniku.

15.02.2024

Tahle kniha nezestárla vůbec dobře. Guénonova posedlost myšlenkami úpadku Západu pod vlajkou materialismu a ztráty duchovních tradic je sice opodstatněná (leč se nejedná o žádný významný objev), jeho fascinace (středním) Východem, který se dnes utápí v náboženském/tradicionalistickém tmářství a jím způsobeném zpátečnickém kulturním primitivismu, je ale nesmyslná a neprozřetelná. Guénon konvertoval k islámu, který sice vychází ze stejných tradic, ze kterých vycházel ve středověku, ale to je asi tak úplně všechno, co společnosti přináší. A rozhodně to není produkt duchovního ani intelektuálního elitářství, ale naopak spíš nedostatku kritického přemýšlení (mimochodem způsob, jakým Guénon vykládá individualismus, je extrémně tendenční a zavádějící). A platí to samozřejmě i o katolictví (které autor pokládá za poslední plamen západního duchovna). Dělat z masových náboženství/církví uchovatele duchovních hodnot je podle mě spíš ukázkou intelektuální neprozřetelnosti než příslušnosti k intelektuální elitě. Chod dějin navíc dospěl k přesně opačnému stavu, než který Guénon předpokládal - veškerý západní tradicionalismus a kulturní identifikace jsou dnes naopak zakazovány a označovány za xenofobii, zatímco sebe-identifikace všech ostatních kultur je povzbuzována a opěvována, a to bohužel hlavně na Západě. Inspirace myšlením Východu se tedy pro Západ ukazuje naopak jako zhoubná a sebedestruktivní idea. A myšlenka, že Východ na Západ nechce expandovat, je ve světle migrační krize a při expanzivním šíření islámu doslova heretická. Islám můžeme chápat spíš jako projekt a nástroj východního imperialismu než jako berličku ke znovuobrození západních duchovních tradic.

2 25.02.2023

Pseudofilozofické bláboly, doprovázené pravidelným šustěním převlékaného kabátu. Už jen tendenčnost Evolovy práce se zdroji a citacemi dělá z esejí tohoto souboru jeden velký festival diletantství.

2 04.09.2022

Tohle průměrné hodnocení je teda přemrštěné. Kniha především úplně postrádá tísnivou atmosféru, kterou od post-apo příběhu člověk tak nějak očekává. Samotné téma trifidů působí promrhaně a vlastně zbytečně, jakoby bylo na příběh jen tak naroubované, aby měl víc dimenzí. Další kámen úrazu vidím v tom, že autor vyprávění strašně ředí různými globalizujícími, do historie i budoucnosti zahleděnými, rádoby-hlubokými a poetizujícími úvahami, které ho jen brzdí a jsou akorát tak povrchní a naivní („pospolitost lidského stáda a entita vyhnance, který svádí osobní zápas s instinkty svého rodu…“ a takhle – v tomto duchu před čtenářem rozjímá hlavní hrdina asi od druhé minuty po katastrofě). Dialogy mezi postavami i jejich jednání jsou tomu pak poplatné – svou strojeností, nesmyslností a ještě jakousi protivnou nabubřelostí. S protagonistou jsem ve finále soucítil za celou dobu snad jednou – když prohlásil: „Věděl jsem v hloubi srdce, že to sám se sebou dlouho nevydržím“.
Např. Merle v Malevilu se na příbuznou tematiku vrhl přesně z druhé strany – na globální dopad katastrofy se v podstatě vykašlal a veškerou naraci soustředil do malého prostoru, příběh pojal jako komorní survival thriller ve fatálních, ale přesto v podstatě nejasných kulisách všudypřítomné světové zkázy – v souladu s perspektivou postav, jejichž psychice se věnoval také velice důkladně, ale v daleko intimnějším, existenciálnějším duchu než Wyndham. A tísnivý je i přes své vlastní brouky Malevil až až. A taky mnohem lépe napsaný.

6 22.11.2020

Formulace ve stylu "Když ďábel, vynálezce různic, rozséval různice po okrsku zemském, objevili se jeho pomocníky někteří němečtí předáci..." mě posílaly do kolen.

2 10.11.2020

Kromě historické hodnoty, drahně vyplacené utrpením ze čtení, kniha nenabízí vůbec nic. Ze čtenářského hlediska je to cesta spodními kruhy pekla. Snad vyjma Tomana a lesní panny jsou všechny písně velice pitomé, ba nebyl bych se říct urážející! Nejen blbostí, ale i poselstvím. Třeba zařazení básně zvoucí k upálení čarodějnice bylo v době vzniku sbírky podle mě už pěkným zpátečnictvím a nebyl k němu důvod, rozhodně ne jí jen tak plácnout mezi songy o "hubičkách" a o sedlákovi, který je pyšný na svůj culík, i když z něj mají ostatní legraci. PS Ohlasy písní ruských jsou ještě horší.

1 05.11.2020

Čtení tohoto textu bez přihlédnutí k dobovému uměleckému kontextu může být pro současného čtenáře asi trochu psychedelický trip. Kafka je zde značně ovlivněn začínajícím expresionismem, což se promítá do poetiky i narativu povídky. Literární realita je nahlížena krajně subjektivisticky, čemuž je uzpůsobena i její jazyková reprezentace. Text je plný "brutalistních" metafor ve stylu "ruce jako mraky, jen divočejší", přirovnávání lidí k rozsvíceným lampionům apod. Popisy výjevů, situací i prostředí jsou koncipovány jako popisy děl expresionistického výtvarného umění - jsou v nich akcentovány výrazné tvarové linie a syté barvy, které jsou často i jediným vizualizačním zprostředkováním objektů ("zelená dlažba", "hnědá židle", "žluté světlo"...), abstraktním jevům jsou přiřazovány konkrétní vlastnosti a podoby, v rovině vyprávění je pak patrná hodně tenká narativní nit celého "příběhu" - vyprávění je náchylné k podléhání různým disociačním vlivům, k odchylkám a celkové těkavosti. Pokud k tomuto dílku budeme přistupovat s očekáváním "klasické", "příběhové" povídky, asi nás dost zaskočí. Je to spíše experimentální výtvor s dominantní uměleckou stylizací.

3 19.10.2020

Říká se, že Nebeský lord, ale podle mě je nejhorší FF gamebook Zabiják :-). Možná je to ale tím, že k opáčku Lorda jsem se ještě nedostal. Až tak nastane, třeba svůj názor ještě zreviduji :-). Vesmírňáka jsem bez problémů prošel snad za dvacet minut. Působí na mě jako nějaká zkušební alfa verze jakéhosi enginu, do kterého je randomně nalit jakýsi zámotek příběhu, aby se neřeklo. Výsledkem je povšechně nevýrazné a ničím neoslovující "dobrodružství", ze kterého čiší šitost horkou jehlou.

Můj první gamebook, strašná nostalgie :-) Hrál jsem ho tuším v šesti letech. Nedávno jsem jej prošel čerstvě znovu, po 25 letech a ihned mě praštilo do očí, jak detailně si pamatuju každý obrázek. Včetně všech těch nevýznamných obličejů v davech, ke kterým si dětská fantazie přičarovavá všemožné příběhy a představy, většinou děsivé a plné úcty :). Ale to nakonec zjišťuju u každého z prvních asi třiceti FF. Dochází mi, jak jsem na to fascinovaně koukával a neustále si je všechny prohlížel. Zlatá předinternetová doba :). Jinak Ostrov je poměrně lehký, ale má chytlavý příběh a spád a celkově to aranžmá na pomezí Lizardmenů z Warhammeru a Sedmé Sindibádovy cesty je fajn a v rámci FF také dobré tematické osvěžení.

Ten konsenzus, že se jedná o jeden z nejlehčích gamebooků, srdečně nechápu :-). Lidé, kteří to píší, asi zapomněli, že u něj podváděli při soubojích nebo při nahazování počátečních hodnot (pravděpodobně při obojím). Cesta je sice přímočará co se týče postupu lokacemi, ale souboje jsou naprosto přemrštěně obtížné. Pokud nemáte umění boje 12, v podstatě není šance gamebook dohrát bez podvádění (s 11 je teoretická, ale dost nepravděpodobná šance). Je tam jeden nevyhnutelný souboj s protivníkem s UB 12 a dalších x s protivníky s UB 11, staminu vám hra taky žere dost nekompromisně a vyjít s ní je také sporadicky zvládnutelný úkol (výchozí hodnota pod 20 mi přijde rovněž nehratelná). Takže pokud lidé obtížnost soudí podle toho, že málo bloudili a souboje přitom přeskakovali - ok, průchod je pak jednoduchý :), ale držet se striktně pravidel, to je pak potřeba hodně hodně velké štěstí při házení kostkami..

Existenciální měšťácké porno à la Kundera :-).

2 10.10.2020

Josef Čapek psal hezky, obzvláště se mi zde líbily jeho vzletné, poetické metafory v kontrastním spojení se syrovým, zlověstným dějem. Povídka svým pojetím dost připomíná McCarthyho Dítě boží, je ale poetičtější a ne tak explicitně brutální.

1 27.04.2020

Dost podhodnocená sbírka. Je zřejmé, že se surrealismem koketující poetika a koncepce básní připomínající tok rozbouřené řeky vědomí bez přehrad a břehů, nejsou pro každého, ale přesto, temně laděné kusy jako Mladému střelci, Čtyři roztomilí katané nebo Výrobce drátěných vložek jsou vcelku pamětihodný básnický zážitek.

1 11.04.2020

Hodnotím originál. Tohle vydání (Aurora, 1993) úplně doporučit nedokážu. Překlad je, nebál bych se říct, otřesný, veskrze
amatérský, a to hlavně u Tří podvodníků, první a nejrozsáhlejší povídky tohoto souboru. Některé věty, slovní spojení i samotná slova jsou přeložena hůře než by to spáchal google translator po útoku dyslektických hackerů. A nemám teď na mysli tu jakous takous snahu o archaickou stylizaci.

1 10.04.2020

Jádro této sbírky, vydané pro své členy Památníkem národního písemnictví a Spolkem českých bibliofilů, tvoří několik básní z Neumannovy sbírky Bohyně, světice, ženy z roku 1915. Pro mě rozhodně stravitelnější než jeho pozdější tvorba.

31.03.2020

Taková drobná oddechovka - soubor humorných minipříběhů z Bezručova mládí, kterou napsal již coby kmet.

31.03.2020

Spolu s Magiemi a Najdi SMRT nejoblibenejsi FF gamebook meho detstvi. Po Ostrovu jesteriho krale druhy ktery jsem kdy cetl. Okultisticky horor, satanismus, stare panske sidlo...nadhera. Dnes by me asi neuchvatil tolik jako v sedmi nebo kolika letech, ale stejne vzdycky zustane neochvejnou soucasti meho osobniho kanonu.

Pivně-párkový humor páně Čecha mi způsobil silnou nevolnost, naštěstí to bylo (poměrně) krátké utrpení.

Dvě hvězdičky za stylistickou stránku. Jinak je to patos a nuda. Postavám bych bez výjimky nafackoval, submisivnímu Karlovi zvláště.

2 21.01.2020

Čekal jsem tedy více. Po skvělém, nečekaném zakončení úvodní povídky jsem se prolouskával dvěma sty stran nudy a šedi. Nutno zdůraznit slovo prolouskával, jelikož jazyk knihy je dost nesrozumitelný. Nevím, do jaké míry je to způsobeno překladem, ale je to tak. Hemží se to v ní podivnými přirovnáními a vyjádřeními, až jsem často nevěděl jestli se jedná o metaforu nebo divnou formulaci. Nejhorší dojem na mě dělaly dialogy, které působí trapně, vykonstruovaně a křečovitě. Jako by je ani nevedly živé bytosti, ale mluvící hlavy, které jen papouškují autorčiny "filozofické" teze. Všechno je příliš osudové, každé náhodné setkání během dvou minut mění životy účastníků. V prózách se to hemží spásonosnými myšlenkami a přechytralými dětmi. Zinajda moc tlačila na pilu a výsledek se příliš nepovedl.

2 08.08.2016